„Zatím ho neporazil,“ odfrkl si Nesos. „Přece by na něj všichni nesázeli, kdyby nebyl nejlepší.“
Když Stefanus pozvedl trojzubec a kryl se za štítem, dav ztichl.
„Stefanus!“ vykřikl jedem z mladíků ze skupinky pod stříškou. Pak pozvedl sevřenou pěst a dodal: „Síla a odvaha!“
Stefanus skupince mladých lidí pokynul hlavou. Dav souhlasně zahučel a Stefanus vzápětí plnou silou zaútočil na cizince. Cizinec bleskově uhnul ze směru Stefanova útoku, obrátil se a sekl po Stefanovi mečem. Minul ho sotva o palec.
Ceres to vyděsilo. Pokud má takové reflexy, Stefanus opravdu dlouho nevydrží.
Cizinec znovu a znovu dorážel na soupeřův štít, děsivě při tom řval a Stefanus mohl jen ustupovat. Konečně se mu zoufalým výpadem podařilo udeřit cizince okrajem štítu do obličeje. Vzduchem proletěla sprška krve a cizinec padl k zemi.
Ceres si říkala, že to byl docela dobrý tah. Možná, že Stefanus od doby, kdy ho viděla naposledy, pokročil ve výcviku.
„Stefanus! Stefanus! Stefanus!“ skandovali diváci.
Stefanus stál u nohou zraněného válečníka, ale když se ho chystal dorazit trojzubcem, cizinec vykopl a srazil Stefana k zemi. Stefanus dopadl na zadek, ale rychle jako kočka vyskočil zpět na nohy. Cizinec už v tu chvíli stál také.
Oba se upřeně pozorovali a v kruhu se začali opatrně obcházet. Ceres si pomyslela, že nebezpečí je ve vzduchu přímo cítit.
Cizinec zavrčel, rozběhl se na Stefana a pozvedl při tom meč vysoko do vzduchu. Stefanus se rychle stočil stranou a bodl cizince do stehna. Cizinec na oplátku sekl mečem a zasáhl ho do paže.
Oba válečníci zachroptěli bolestí, ale jejich zranění jako by je spíš rozzuřila, než aby je zpomalila. Cizinec si strhl helmu z hlavy a odhodil ji na zem. Jeho černými vousy zarostlá brada byla celá od krve a oko měl oteklé, ale Ceres měla z jeho výrazu pocit, jako by si se Stefanem právě přestal hrát a rozhodl se ho konečně zabít. Jak rychle se mu může podařit Stefana dorazit?
Stefanus vyrazil na cizince a Ceres zalapala po dechu, když se jeho trojzubec střetl s mečem jeho protivníka. Oba válečníci si teď hleděli z očí do očí, tlačili se jeden na druhého, těžce oddechovali a snažili se vzájemně shodit na zem. Na čelech jim vystoupily žíly, svaly pod zpocenou kůží se jen dmuly.
Cizinec se přikrčil, vykroutil se ze smrtícího bloku a k Ceresinu překvapení zavířil kolem Stefana jako tornádo. Jeho meč zasvištěl vzduchem a v mžiku sťal Stefanovi hlavu.
Párkrát se prudce nadechl a pak ve vítězném gestu pozvedl ruku do výše.
Dav byl několik okamžiků naprosto tichý. Dokonce ani Ceres nedokázala nic říct. Podívala se na mladíka, kterému Stefanus patřil. Viděla, že má ústa otevřená překvapením, obočí stažené vztekem.
Chlapec pak zuřivě mrštil svým pohárem do arény a nasupeně odešel pryč. Smrt je velký vyrovnávač, pomyslela si Ceres a potlačila úsměv, který se jí dral na rty.
„August!“ zvolal jeden muž v publiku. „August! August!“
Diváci se jeden po druhém přidávali a během několika chvil duněla celá Aréna jménem vítěze. Cizinec se uklonil králi Claudiovi a pak už z železných bran vyběhli další tři válečníci a vyměnili si s ním místo.
Jak den postupoval, probíhal jeden souboj za druhým. Ceres je všechny sledovala s očima otevřenýma dokořán. Nedokázala se rozhodnout, jestli se jí Jatka líbí, nebo jestli je nenávidí. Na jednu stranu obdivovala dovednosti, strategii a udatnost bojovníků. Na druhou stranu pohrdala tím, že válečníci nebyli nic jiného než pěšáci zabíjení pro zábavu bohatých.
Když přišel poslední souboj prvního kola, bojoval Brennius s jiným válečníkem přímo u místa, kde seděli Rexus, Ceres a její bratři. Při boji postupovali bojovníci stále blíž ke skupině, meče řinčely, vzduchem létaly jiskry. Bylo to strhující.
Ceres sledovala, jak se Sartes naklání přes hrazení, oči upřené na bojovníky.
„Nenakláněj se tolik!“ přikázala mu.
Ale než stihl zareagovat, vyskočil náhle z díry na druhé straně arény pratygr. Ohromná šelma se hladově olízla, zabořila drápy do rudého prachu a vyrazila směrem k válečníkům. Bojepáni si bestie zatím nevšimli a všichni diváci zadrželi dech.
„Brennius je mrtvý,“ zamumlal Nesos.
„Sarte!“ vykřikla Ceres znovu, „řekla jsem, ať se – “
Neměla šanci dokončit větu. Současně se totiž pod Sartem uvolnil jeden z kamenů a než stihl kdokoli zareagovat, Sartes přepadl přes hrazení a se žuchnutím dopadl přímo do arény.
„Sarte!“ vykřikla vyděšená Ceres a okamžitě vyskočila na nohy.
Podívala se dolů a viděla, že je Sartes o deset stop níž, sedí na zemi a opírá se zády o zeď. Dolní ret se mu třásl, ale slzy mu po tvářích zatím nekanuly. Neřekl ani slovo, jen se držel za paži. Vzhlížel vzhůru a tvář měl zkroucenou bolestí.
Když ho Ceres tam dole viděla, bylo to na ni víc, než dokázala snést. Bez rozmýšlení vytrhla meč od Nesova pasu a přeskočila přes zábradlí přímo do arény. Přistála jen kousek od mladšího bratra.
„Ceres!“ vykřikl Rexus.
Vzhlédla vzhůru a viděla, že několik strážných vleče Rexe a Nesa pryč. Chytili je dřív, než stihli skočit za ní.
Ceres stála v aréně, zaplavil ji neskutečný pocit, uvědomila si, že je dole s ostatními bojovníky. Chtěla dostat Sarta pryč, ale na to nebyl čas. Postavila se tedy před něj a byla odhodlaná ho ochránit. Pratygr na ni zavrčel. Přikrčil se a krutýma žlutýma očima upřeně sledoval Ceres. Z pohledu šelmy bylo jasně cítit nebezpečí.
Ceres obouruč sevřela Nesův meč a několikrát jím švihla vzduchem.
„Uteč, děvče!“ vykřikl Brennius.
Bylo už ale příliš pozdě. Pratygr mířil přímo na Ceres a byl od ní už jen pouhých několik stop. Ceres udělala krok směrem k Sartovi a těsně před tím, než na ni pratygr zaútočil, Brennius ze strany sekl a usekl útočícímu zvířeti ucho.
Pratygr se postavil na zadní, purpurová krev mu skropila srst. Zuřivě zařval a prackou odštípl kus zdi kousek od Ceres.
Dav zahučel.
Přiblížil se i druhý bojepán, ale ještě před tím, než stihl zaútočit, švihl po něm pratygr prackou a drápy mu prosekl hrdlo. Válečník si sevřel krk rukama a zhroutil se na zem. Krev mu prýštila mezi prsty a společně s ní z něj postupně vyprchával i život.
Dav žíznil po další krvi a jen spokojeně zaburácel.
Pratygr zavrčel a udeřil Ceres tak silně, až proletěla vzduchem a opodál dopadla na zem. Při dopadu jí vypadl meč z ruky a doklouzal o několik stop dál.
Ceres ležela na zemi s vyraženým dechem, plíce se odmítaly nadechnout a hlava se jí točila. Pokusila se alespoň zvednout na všechny čtyři, ale hned se zase zhroutila.
Bez dechu ležela na zemi, tvář měla přitisknutou k hrubému písku a sledovala, jak se pratygr blíží k Sartovi. Když Ceres viděla, v jakém nebezpečí se její bratr nachází, rozhořel se v ní nový oheň odhodlání. Přinutila se nadechnout a náhle naprosto jasně věděla, co musí udělat, aby svého bratra zachránila.
Ucítila, jak ji zaplavila vlna nové energie. Dodala jí sílu a Ceres se dokázala postavit na nohy. Sebrala meč a vyrazila k šelmě tak rychle, až se jí zdálo, že letí.
Příšerná bestie už od ní byla jen deset stop daleko. Osm. Šest. Čtyři.
Ceres zatnula zuby a vrhla se šelmě na záda, zabořila prsty do její naježené srsti a doufala, že tak odvede pozornost od svého bratra.
Pratygr se postavil na zadní nohy a celý se oklepal, jako když se zvíře snaží vytřást vodu ze srsti. Smýkal Ceres sem a tam, ta se ale držela pevně, její odhodlání a železné sevření bylo silnější než zvířecí pokusy ji shodit.
Když šelma klesla zpět na všechny čtyři, využila Ceres příležitost, pozvedla meč vysoko do vzduchu a bodla zvíře do krku.
Bestie zavřeštěla, postavila se na zadní a dav spokojeně zaduněl.
Šelma sekla prackou po Ceres a zasáhla ji svými drápy do zad. Ceres vykřikla bolestí. Zvířecí drápy se jí zasekly do masa jako dlouhé dýky. Pratygr ji zachytil a vrhnul jí proti zdi. Ceres přistála několik stop od Sarta.
„Ceres!“ vykřikl Sartes.
Ceres zvonilo v uších, snažila se posadit. Cítila pulzování vzadu na hlavě a po krku jí stékala teplá tekutina. Nebyl čas zjišťovat, jak moc vážné je její zranění. Pratygr se znovu řítil přímo proti ní.
Když se šelma přikrčila, neměla už Ceres možnost cokoli udělat. Bez přemýšlení pozvedla ruku, otevřela dlaň a hřbetem ruky si přikryla oči. Myslela si, že to bude poslední věc, kterou kdy uvidí.
Ale ve chvíli, kdy se pratygr odrazil a vyskočil, přepadl Ceres zvláštní pocit, jako by jí v hrudi zaplála ohnivá koule. Náhle cítila, že jí z dlaně vystřelila koule neznámé energie.
Zvíře uprostřed skoku ochablo.
Dopadlo na zem a sklouzlo se po předních nohách. Ceres napůl očekávala, že se zvíře znovu zvedne a dorazí ji. Sledovala ho se zadrženým dechem.
Ale stvoření se nepohnulo.
Ceres se zmateně podívala na svoji dlaň. Diváci neviděli, co se stalo, takže si pravděpodobně mysleli, že šelmu smrtelně zranila Nesovým mečem už v průběhu souboje. Ale Ceres věděla, že tak to nebylo. Nějaká záhadná moc vystřelila z její dlaně a během okamžiku bestii zabila. Co to bylo za sílu? Ceres se nikdy dřív nic podobného nestalo a sama pořádně nevěděla, co si o tom má myslet.
Co byla zač, že má takovou moc?
S obavami spustila ruku zpátky do písku.
Váhavě zvedla oči a sledovala ztichlé lidi v hledišti.
Nedokázala se ubránit úvahám o tom, jestli to také viděli.
KAPITOLA DRUHÁ
Na okamžik, který se zdál jako věčnost, cítila Ceres, že se na ni upírají všechny oči kolem. Seděla na zemi ztuhlá bolestí a nevěřila tomu, co se zrovna stalo. Víc než následků, které měly přijít, se bála nadpřirozené síly, která se v ní skrývala a která zabila pratygra. Víc než všech lidí kolem se bála postavit se sobě samotné – svému já, které neznala.
Dav, který šokovaně mlčel, náhle propukl v nadšený řev. Ceres chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji oslavují.
Nadšený křik proťal hlas zpovzdálí.
„Ceres!“ zvolal Sartes. „Jsi v pořádku?“
Ceres se ohlédla na svého bratra. Docházel jí dech a cítila se, jako by měla omdlít. Uvažovala, jestli viděl, co se skutečně stalo. Nevěděla, jestli to viděli ostatní, ale ze vzdálenosti, ve které byl on, by to byl zázrak, kdyby si ničeho nevšiml.
Ceres zaslechla kroky a náhle ji dvě silné ruce postavily na nohy.
„Okamžitě vypadni!“ zavrčel Brennius a tlačil ji k otevřené bráně po jejich levici.
Rány v zádech ji nesnesitelně bolely, ale přinutila se jasně uvažovat. Chytila Sarta a vytáhla ho na nohy. Společně vyrazili k východu a snažili se uniknout oslavnému hlaholu davů kolem.
Brzy dorazili k úzkému temnému tunelu. Ceres si uvnitř všimla tuctu bojepánů čekajících na svůj okamžik slávy v aréně. Někteří seděli na lavicích a meditovali, jiní si protahovali svaly a mnuli si ruce, zatímco chodili sem a tam. Jiní si zase připravovali zbraně na blížící se krvavou lázeň. Všichni, kteří sledovali předcházející boj v aréně, si ji prohlíželi se zvědavostí v očích.
Ceres spěchala podzemními chodbami lemovanými pochodněmi, které poskytovaly šedým cihlám teplý nádech. Procházela kolem všech možných druhů zbraní opřených o zdi a snažila se nevnímat bolest v zádech, což bylo skutečně obtížné, protože se hrubá látka jejích šatů při každém kroku otírala o otevřená zranění. Pratygrovy drápy byly jako dýky, možná i horší než dýky. Ceres cítila nesnesitelnou bolest pulzující v každém šrámu.
„Krvácí ti záda,“ pronesl Sartes s hrůzou v hlase.
„Budu v pořádku. Musíme najít Nesa a Rexe. Jak je na tom tvoje ruka?“
„Bolí.“
Když dorazili k východu, rozletěly se dveře a objevili se dva imperiální vojáci.
„Sarte!“
Než stihla Ceres zareagovat, chytil jeden z vojáků jejího bratra a druhý voják se chopil jí. Nemělo smysl se bránit. Voják si ji přehodil přes rameno, jako kdyby byla jen pytel obilí, a odnášel ji pryč. Ceres se bála, že ji zatkli a marně tloukla vojáka pěstmi do zad.
Jakmile vyšli ven z Arény, shodil ji voják na zem. Sartes přistál vedle ní. Několik lidí se postavilo do půlkruhu a čekalo, co se bude dít. Zdálo se, že touží po tom, aby vojáci prolili její krev.
„Ještě jednou vkročíte do Arény,“ zavrčel voják, „a budete viset.“
K jejímu překvapení se pak vojáci otočili a bez dalšího slova zmizeli v davu.
„Ceres!“ vykřikl hluboký hlas přes hučení přihlížejících lidí.
Ceres vzhlédla a k nesmírné úlevě spatřila Rexe a Nesa, jak se k ní prodírají skrz dav. Když ji Rexus objal, zalapala po dechu. Odtáhl se od ní a v očích se mu zračily obavy.
„Budu v pořádku,“ řekla.
Davy lidí se vyhrnuly z Arény a Ceres s ostatními se zamíchala mezi ně. Spěchali, aby se ztratili v uličkách, chtěli se vyhnout dalším nepříjemným střetnutím. Cestou na Fontánové náměstí si stále ještě otřesená Ceres přehrávala všechno, co se stalo. Všimla si, že po ní bratři po očku pokukují. Uvažovala, co si asi myslí. Všimli si jejích schopností? Pravděpodobně ne. Pratygr byl příliš blízko. Přesto na ni ale koukali s novým respektem. Ceres toužila jim říct, co se stalo. Přesto věděla, že nemůže. Sama si totiž nebyla jistá, o co šlo.
Mezi nimi bylo hodně nevyřčeného, uprostřed davu lidí ale nebyl ten správný čas to řešit. Nejprve se museli bezpečně dostat domů.
Čím dál od Arény byli, tím byly ulice prázdnější. Rexus, který kráčel po jejím boku, ji vzal za ruku a propletl své prsty s jejími.
„Jsem na tebe hrdý,“ řekl. „Zachránila jsi svému bratrovi život. Nejsem si jistý, kolik sester by to dokázalo.“
V jeho soucitných očích se zračil dobrácký úsměv.
„Ta zranění vypadají, že jsou dost hluboká,“ poznamenal při pohledu na její záda.
„Budu v pořádku,“ zamumlala.
Byla to lež. Vůbec si nebyla jistá, jestli bude v pořádku. Nebyla si ani jistá, jestli dokáže dojít domů. Z velké ztráty krve se cítila jako opilá. Kručení v žaludku ani spalující slunce, kvůli kterému jí stékaly po zádech kapky potu, jejímu stavu také nepomáhaly.
Konečně dorazili na Fontánové náměstí. Když procházeli kolem stánků, dohnal je obchodník a nabízel jim velký koš jídla za poloviční cenu.
Sartes se usmál od ucha k uchu – což, jak si Ceres pomyslela, bylo docela divné – a pak zdravou rukou ukázal měděnou minci.
„Myslím, že ti dlužím trochu jídla,“ řekl.
Ceres na něj šokovaně hleděla. „Kde jsi to sebral?“
„Ta bohatá holka ze zlatého kočáru vyhodila dvě mince, ne jen jednu. Všichni se ale tak soustředili na bitku těch dvou chlapů, že si druhé nikdo ani nevšiml,“ odpověděl s úsměvem Sartes.
Ceres se rozzlobila a už se chystala zabavit Sartovi minci a zahodit ji. Pro ni to byly krvavé peníze a oni od boháčů nic nepotřebovali.
Natáhla se, aby minci sebrala, když se před ní náhle objevila stará žena a zablokovala jí ruku.
„Ty!“ pronesla a ukázala na Ceres. Mluvila tak hlasitě, až se Ceres zdálo, že její hlas prochází přímo skrz ni.
Pleť té ženy byla hladká, ale podivně průsvitná. Její perfektně klenuté rty byly zbarvené do zelena. Dlouhé husté černé vlasy měla zdobené žaludy a mechem. Dlouhé hnědé šaty jí ladily s hnědýma očima. Na pohled byla velice krásná, pomyslela si Ceres. Tak krásná, až ji to na okamžik ohromilo.
Ceres omráčeně zamrkala, byla si jistá, že tuto ženu nikdy neviděla.
„Ty mě znáš?“
Jejich oči se setkaly, a když k ní žena přistoupila, uvědomila si Ceres, že z ní silně cítí myrhu.
„Z hvězd,“ odpověděla přízračným hlasem žena.
Když pak žena pozvedla ruku v půvabném gestu, spatřila Ceres na jejím zápěstí značku triquetry. Čarodějnice. Podle božské vůně možná taková, která dokázala předvídat budoucnost.
Žena vzala do prstů pramen Ceresiných vlasů a přivoněla si.
„Meč ti není cizí,“ pronesla. „Trůn ti není cizí. Tvůj osud je vskutku veliký. Veliká změna nastane.“
Žena se náhle obrátila a spěchala pryč. Během chvilky zmizela za stánkem a Ceres zůstala jen ohromeně stát. Cítila, že ženina slova pronikla až hluboko do její duše. Cítila, že ta slova byla víc než jen pouhá náhodně pronesená poznámka. Ta slova byla proroctví. Veliká. Změna. Trůn. Osud. To byla slova, která v souvislosti se sebou nikdy nevyslovila.