Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?
Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.
Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.
Čekala na ni budoucnost.
Osud.
*
Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.
Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.
Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.
Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.
Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.
Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.
„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.
Ceres si všimla, že má zarudlé oči.
„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.
„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“
Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.
Usmál se.
„Jdi za otcem,“ řekl. „Já zatím spálím tvoje šaty.“
Nevěděla, jak matce vysvětlí, že jsou její šaty náhle pryč, ale bylo jasné, že je skutečně musí spálit. Pokud by je matka viděla v současném stavu – zakrvácené a plné děr – nedokázala by Ceres ani domyslet, jak krutý trest by následoval.
Ceres vyšla ven a vydala se po cestičce ušlapané trávy k přístřešku za domem. Na jejich skromném pozemku už zbýval jen poslední strom – ostatní už pokáceli a spálili v krbu kvůli teplu za dlouhých zimních nocí. Jeho větve se teď rozkládaly nad domem jako ochranná síť. Kdykoli ho Ceres viděla, vzpomněla si na svoji babičku, která zemřela před dvěma lety. Právě její babička totiž tento strom zasadila, když byla ještě malá. Pro Ceres byl strom něčím, jako její vlastní chrám. A stejně tak i pro jejího otce. Když už to vypadalo, že život je nesnesitelně těžký, lehli si spolu poblíž babiččina stromu pod hvězdné nebe a otevřeli si navzájem svá srdce, jako by milovaná babička byla stále naživu.
Ceres vstoupila do přístřešku a s úsměvem pozdravila svého otce. Ke svému překvapení si uvědomila, že většina věcí z pracovního stolu byla pryč a že ve výhni nečekal na kovářské kladivo žádný meč. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy viděla podlahu tak umetenou nebo zdi a strop bez nářadí.
Modré oči jejího otce se rozzářily přesně tak, jako vždy, když ji viděl.
„Ceres,“ řekl a vstal.
V uplynulém roce prorostly jeho vlasy a krátká bradka šedinami. Kruhy pod jeho milujícíma očima se zdvojnásobily. Dříve byl mohutný a téměř tak svalnatý jako Nesos. Nedávno si ale Ceres všimla, že začal ubývat na váze a jeho kdysi bezchybná postava ochabovala.
Došel k ní ke dveřím a položil jí mozolnatou ruku na záda.
„Pojď se mnou.“
Ceres se sevřela hruď. Když chtěl otec mluvit a současně jít, znamenalo to, že se s ní chce podělit o něco důležitého.
Bok po boku se vydali směrem za přístřešek na malé pole. Nedaleko se na nebi formovaly temné mraky, povíval teplý, rozechvělý vánek. Ceres doufala, že mraky přinesou déšť, tolik potřebný pro ukončení období sucha, které se teď zdálo nekonečné. Jejich příslib však mohl vyjít na prázdno, jako už tolikrát předtím.
Země pod nohama jim zapraskala. Půda byla vyschlá, rostliny zežloutlé, hnědé a mrtvé. Kousek země za jejich pozemky náležel králi Claudiovi. Už roky na něm ale nikdo nic nepěstoval.
Vystoupali na kopec za políčkem, kde zastavili. Otec se rozhlížel po krajině a mlčel. Ruce držel složené za zády. Pak se zahleděl na nebe a Ceresin strach se ještě prohloubil. Takhle se otec nikdy nechoval.
Nakonec promluvil. Zdálo se, že pečlivě volí slova.
„Někdy si nemůžeme dopřát ten luxus, abychom si zvolili svoji cestu,“ pronesl. „Musíme obětovat všechna naše přání kvůli našim milovaným. Někdy dokonce i sami sebe, když je to nutné.“
Povzdechl si a v dlouhém tichu, které rušil jen vanoucí vítr, slyšela Ceres i bušení vlastního srdce. Přemýšlela, kam tím otec míří.
„Co bych za to dal, abys mohla navždy zůstat dítětem,“ dodal s pohledem upřeným do nebes. Tvář se mu na chvíli zkroutila nevyslovenou bolestí, ale vzápětí se zase uvolnila.
„Co se děje?“ zeptala se Ceres a položila mu ruku na paži.
„Na chvíli budu muset odejít,“ odpověděl.
Ceres měla pocit, jako by se nemohla nadechnout.
„Odejít?“
Obrátil se k ní a pohlédl jí do očí.
„Víš dobře, že letošní zima a jaro byly obzvlášť tvrdé. Minulých několik let sucha také ničemu nepomohlo. Nevydělali jsme dost peněz na to, abychom přežili další zimu, a pokud nepůjdu, vyhladovíme k smrti. Vybral si mě jiný král, mám se stát jeho hlavním zbrojířem. Vydělám tak hodně peněz.“
„Ale vezmeš mě s sebou, že ano?“ vyhrkla rozhořčená Ceres.
Zachmuřeně zavrtěl hlavou.
„Musíš zůstat tady a pomáhat svojí matce a bratrům.“
To pomyšlení ji vyděsilo.
„Nemůžeš mě tu nechat s matkou,“ řekla. „To bys mi neudělal.“
„Promluvil jsem si s ní. Postará se o tebe. Bude hodná.“
Ceres si dupla, až kolem zavířil prach.
„Ne!“
Z očí se jí vyřinuly slzy a kutálely se jí po tvářích.
Otec se k ní o krůček přiblížil.
„Poslouchej mě dobře, Ceres. Palác pořád čas od času potřebuje meče. Ztratil jsem za tebe slovo, a pokud budeš dělat meče stejně dobře, jako jsem tě to učil, můžeš si sama něco vydělat.“
Kdyby něco vydělala sama pro sebe, byla by svobodnější. Zjistila, že se její drobné lehké ruce hodí, když je potřeba ozdobit ostří či jílce jemnými rytinami. Ruce jejího otce byly široké, prsty tuhé a neohrabané. Jen několik málo dalších lidí mělo stejně šikovné ruce jako Ceres.
Ale i tak zavrtěla hlavou.
„Nechci pracovat jako kovář,“ řekla.
„Máš to v krvi, Ceres. Máš ten dar.“
Zpupně zavrtěla hlavou.
„Já chci se zbraněmi bojovat,“ řekla, „ne je vyrábět.“
Sotva ta slova vypustila z úst, už jich litovala.
Otec se zamračil.
„Ty chceš být bojovnice? Bojepán?“ zavrtěl hlavou.
„Jednoho dne možná budou ženy moct bojovat,“ řekla. „Víš, že jsem cvičila.“
Obočí se mu starostlivě stáhlo.
„Ne,“ pronesl pevným hlasem. „To není tvoje cesta.“
Ceres pocítila zklamání. Cítila, jak se její naděje a sny o tom, že by se stala bojovnicí, při jeho slovech rozplývají. Věděla, že nechce být zlý – nikdy nebyl zlý. Byl to prostě fakt. A proto, aby přežili, musela i ona obětovat svoje sny.
Zadívala se do dálky na nebe, které pročísl blesk. O tři údery srdce později zaduněl hrom.
Že by si nevšimla, jak zoufalá byla jejich situace? Vždy předpokládala, že společně, jako rodina, vše zvládnou. Tohle ale vše měnilo. Teď tu nebude mít otce, na kterého se mohla spolehnout. Nikdo se nepostaví mezi ni a matku.
Po tvářích jí kanuly slzy a jedna po druhé padaly na vyprahlou půdu. Nehnutě stála na místě a přemýšlela. Měla by se řídit otcovou radou a vzdát se svých snů?
Náhle otec zpoza zad něco vytáhl, a když se Ceres podívala, co to je, viděla v jeho rukách meč. Přistoupil k ní blíž, aby si ho mohla prohlédnout.
Byl to úchvatný meč. Jílec byl z ryzího zlata, zdobila ho rytina hada. Čepel byla oboustranně broušená a vypadala, že je ukutá z nejkvalitnější oceli. I když Ceres nevěděla, kdo meč vyrobil, dokázala okamžitě říct, že se jedná o velmi kvalitní zbraň. Na čepeli byl vyrytý nápis.
Když se spojí meč se srdcem, přijde vítězství.
Ohromeně zírala na meč, ten pohled jí vyrazil dech.
„To jsi vykoval ty?“ zeptala se s očima přilepenýma k meči.
Přikývl.
„Podle seveřanského způsobu,“ odpověděl. „Ladil jsem ho tři roky. Jen samotná čepel má takovou cenu, že by nás všechny nasytila na celý rok.“
Pohlédla na něj.
„Tak proč ho neprodáš?“
Důrazně zavrtěl hlavou.
„To není důvod, proč jsem ho vytvořil.“
Přistoupil ještě blíž a k Ceresinu úžasu jí meč nabídl.
„Vyrobil jsem ho pro tebe.“
Ceres si údivem přitiskla ruku k ústům.
„Pro mě?“ zeptala se ohromeně.
Otec se široce usmál.
„Opravdu si myslíš, že bych zapomněl na tvé osmnácté narozeniny?“ odpověděl.
Cítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Nikdy dřív nebyla tak dojatá.
Ale když si vzpomněla na to, co řekl dřív, o tom, že nechce, aby bojovala, cítila se zmateně.
„Ale stejně jsi tvrdil,“ přemýšlela, „že nechceš, abych cvičila.“
„Nechci, abys zemřela,“ vysvětloval. „Ale vidím, kam tě táhne srdce. A to je věc, kterou nemůžu změnit.“
Chytil ji za bradu a natočil jí hlavu tak, až se jejich oči setkali.
„Jsem za to na tebe hrdý.“
Podal jí meč, a když Ceres ucítila chladný kov v dlani, zdálo se jí, jako by se z meče stala součást jejího těla. Byl těžký tak akorát, jílec seděl v dlani, jako by podle ní byl vytvarován.
Všechny naděje, které v ní vyhasly, se teď znovu probudily k životu.
„Neříkej o něm matce,“ varoval ji otec. „Schovej ho někam, kde ho nenajde, jinak ho prodá.“
Ceres přikývla.
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Pokusím se vás navštívit ještě, než napadne první sníh.“
„Ale to jsou měsíce!“ vyhrkla Ceres a o krok ustoupila.
„Je to něco, co musím udělat, abych –“
„Ne! Prodej meč. Zůstaň tu!“
Položil jí dlaň na tvář.
„Když prodám meč, pomůže nám to letos. A možná ještě napřesrok. Ale co pak?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, potřebujeme dlouhodobé řešení.“
Dlouhodobé? Ceres si náhle uvědomila, že tahle otcova práce nebude jen na pár měsíců. Možná bude na celé roky.
Její sklíčenost se ještě prohloubila.
Přistoupil k ní, jako by to cítil, a objal ji.
Ceres si uvědomila, že mu vzlyká do ramene.
„Budeš mi chybět, Ceres,“ řekl jí přes rameno. „Jsi jiná než všichni ostatní. Každý den se budu dívat na nebe a budu vědět, že pod stejnými hvězdami jsi i ty. Budeš to dělat stejně?“
Nejdřív na něj chtěla křičet, říct mu: jak se opovažuješ mě tu nechat samotnou?
Hluboko v srdci ale cítila, že opravdu nemůže zůstat, a nechtěla mu to dělat ještě těžší, než už to bylo.
Po tváři jí skanula další slza. Popotáhla a pak přikývla.
„Každou noc se zastavím pod naším stromem,“ řekla.
Otec ji políbil na čelo a pak ji něžně objal. Zranění na zádech Ceres zabolela, jako by do ní někdo vrazil nůž, ale zatnula zuby a zůstala tiše.
„Mám tě rád, Ceres.“
Chtěla mu odpovědět, ale nedokázala se přimět, aby cokoli řekla – slova se jí zasekla v krku.
Pak si otec přivedl ze stájí koně. Ceres mu pomohla naložit jídlo, nářadí a další zásoby. Naposled ji objal a Ceres připadalo, jako by jí mělo smutkem puknout srdce. Přesto ale nedokázala vyslovit ani jediné slovo.
Otec vyskočil do sedla, pokývl Ceres na rozloučenou a pak pobídl koně, aby vyrazil.
Ceres ho sledovala a neúnavně mu mávala, až dokud nezmizel za vzdáleným kopcem. Jediný člověk, který ji kdy měl opravdu rád, byl teď pryč.
Na tvářích ji zalechtal z nebe padající déšť.
„Otče!“ vykřikla tak hlasitě, jak jen mohla. „Otče, mám tě ráda!“
Padla na kolena a sevřela si obličej do dlaní, snažila se zadusit vzlyky.
Život, jak věděla, už nikdy nebude takový, jako dřív.
KAPITOLA TŘETÍ
Ceres bolely nohy, plíce jí hořely, ale přesto stoupala vzhůru tak rychle, jak jen mohla. Snažila se nevylít ani kapku vody z věder, která nesla. Za normálních okolností by se zastavila a odpočinula si, ale matka vyhrožovala, že pokud Ceres nepřinese vodu před rozbřeskem, nedostane snídani. Pokud nedostane snídani, bude o hladu až do večeře. Bolest ji stejně moc nezajímala. Alespoň odváděla její mysl od vzpomínek na otce a od toho, jak se vše po jeho odchodu zhoršilo.
Slunce si pomalu klestilo cestu nad Alvažské hory v dálce, malovalo oblaka růžovozlatou barvou a měkký vítr ohýbal žlutou trávu po obou stranách cesty. Ceres zhluboka vdechovala svěží ranní vzduch a nutila se do rychlejšího kroku. To, že jejich studna vyschla, nebrala matka jako dostatečnou omluvu pro to, že voda dorazí později. Ani to, že u druhé studny, půl míle vzdálené, se stála dlouhá fronta. Ceres se nezastavila, dokud se nedostala až na vrchol kopce. Jakmile na něj dorazila, zůstala stát na místě. Pohled, který se jí naskytnul, ji překvapil.
V dálce samozřejmě viděla jejich dům – před ním ale stál bronzový vůz. U něj stála její matka a bavila se s neskutečně tlustým mužem. Ceres v životě neviděla nikoho, kdo by byl jen z poloviny tak rozložitý. Měl na sobě vínovou plátěnou tuniku a červený sametový klobouk. Obličej mu pokrývaly husté šedivé vousy. Ceres uvažovala, kdo to může být. Že by nějaký obchodník?
Její matka na sobě měla nejlepší šaty – zelené, se sukní až na zem. Koupila si je před několika lety za peníze, za které si měla Ceres koupit nové boty. Nedávalo to smysl.
Ceres váhavě vyrazila z kopce dolů. Neustále je po očku sledovala, a když viděla, že muž předává matce těžký kožený měšec, všimla si, jak se matčina vyhublá tvář rozzářila. To v ní vzbudilo zvědavost. Že by se na ně usmálo štěstí? Bude se otec moct vrátit domů? To pomyšlení ji povzbudilo, i když si nedovolila cítit jakékoli nadšení až do doby, než si bude jistá, co se děje.
Když se Ceres přiblížila k domu, obrátila se k ní její matka a mile se na ni usmála. Ceres v tu chvíli ucítila v žaludku podivný pocit. Naposledy, když se na ni matka usmála tímhle způsobem – s rozzářenýma očima a lesknoucími se zuby – dostala Ceres výprask.
„Dceruško, drahoušku,“ pronesla matka přeslazeným hlasem a rozpřáhla ruce s úsměvem, při kterém Ceres tuhla krev v žilách.
„Tohle je to děvče?“ zeptal se muž s dychtivým úsměvem. Tmavé korálkovité oči se mu při pohledu na ni rozšířily.
Teď z blízka Ceres viděla každý záhyb a vrásku na tlusťochově kůži. Jeho široký plochý nos vypadal, jako by zakrýval celý jeho obličej, a když si muž sundal klobouk, odrážela jeho upocená holá hlava sluneční paprsky.
Matka přitančila k Ceres, vzala jí vědra z rukou a postavila je na spálenou trávu. Už tohle samotné gesto svědčilo o tom, že je něco příšerně špatně. Ceres cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna děsu.
„Představuji ti svoji radost a pýchu, moji jedinou dceru, Ceres,“ pronesla její matka a předstírala, že si otírá z oka slzu, která tam ale ve skutečnosti nebyla. „Ceres, tohle je lord Blaku. Prokaž úctu svému novému pánovi.“
Ceres ucítila bodnutí strachu. Zhluboka se nadechla a pohlédla na matku, která stála k lordovi zády. Ta se na ni usmála tak zle, jak jen mohla.
„Svému pánovi?“ zeptala se Ceres.
„Aby zachránil naši rodinu před krachem a veřejnou ostudou, nabídl milostivý lord Blaku tvému otci a mně výhodný obchod: měšec zlata výměnou za tebe.“
„Cože?“ zalapala Ceres po dechu. Zdálo se jí, jako by se pod ní zhoupla země.
„Tak buď hodná holka a prokaž mu úctu,“ nařídila jí matka s varovným pohledem.
„To ne,“ odpověděla Ceres, napnula hruď a udělala krok zpět. Připadala si hloupě. Měla si uvědomit, že muž je otrokář a že zbožím má být její život.
„Otec by mě nikdy neprodal,“ dodala skrz zaťaté zuby. Pocit hrůzy a rozhořčení byl stále silnější.
Matka se zamračila a chytila Ceres za paži. Prsty jí zaryla do kůže.
„Když se budeš chovat slušně, možná si tě tento muž vezme za ženu. Což by pro tebe bylo velké štěstí,“ zamumlala.