Kyra čekala, byla na to dlouhé ticho před proslovem zvyklá, a už nevěděla, co si myslet; tolik se toho mezi nimi tak rychle změnilo. Cítila, jako by dospěla přes noc, zatímco on byl pozměněn událostmi posledních dnů; bylo to jako by už nevěděli, jak se k sobě mají chovat. Byl tím otcem, jak ho znala a milovala, otcem, který jí dlouho do noci čítal příběhy? Anebo byl nyní velitelem?
Stál tam a hleděl a jak ve vzduchu viselo ticho, uvědomila si, že on neví co má říci, jediné zvuky byly poryvy větru a třepotající se pochodně, které za nimi muži zapalovali, aby je nepohltila noc. Kyra už nemohla to ticho vydržet.
“Převezeš toto všechno zpět do Volisu?” zeptala se, jak kolem nich projel vůz naplněný cinkajícími meči.
Otočil se a prohlédl si ten vůz a zdálo se, že ho to vyvedlo z jeho zasnění se. Na Kyru už se nepodíval, raději pohlížel za tím vozem a zavrtěl hlavou.
“Volis už pro nás nechystá nic, než smrt,” řekl a jeho hlas byl hluboký a rozhodný. “Nyní zamíříme na jih.”
Kyra byla překvapená.
“Na jih?” zeptala se.
Pokýval.
“Espehus,” vyřkl.
Kyřino srdce se zalilo vzrušením, jak si představila jejich cestu do Espehusu, prastarého opevnění, které bylo usazené na moři, jejich největší jižní soused. Vzrušovalo ji to ještě více, než si uvědomovala – jestli tam mířil, mohlo to znamenat jen jediné: připravoval se na válku.
Pokýval, jako by jí četl myšlenky.
“Nyní už není cesty zpět,” řekl.
Kyra pohlédla na svého otce s pocitem pýchy, jak ji necítila celá léta. Už nebyl poslušným bojovníkem, který prožíval svůj střední věk v bezpečí své malé tvrze – ale nyní byl tím velitelem, jak ho znala dříve, a který byl ochoten pro svobodu riskovat úplně vše.
“Kdy vyrazíme?” zeptala se s bušícím srdcem v očekávání své první bitvy.
Byla překvapená, když viděla, jak zatřásl hlavou.
“Ne my,” opravil ji. “Já a moji muži. Ty ne.”
Kyra byla z jeho slov sklíčená, zabodly se jí do srdce jako dýka.
“Ty bys mě tu nechal?” zajíkavě se zeptala. “Po tom všem, co se stalo? Co ještě musím udělat, abych se osvědčila?”
rozhodně potřásl hlavou a ona se cítila zničená, když uviděla jeho tvrdý pohled, pohled, který znamenal, že jej nelze zlomit.
“Půjdeš za svým strýcem,” řekl. Byl to rozkaz, ne žádost a ona z těchto slov věděla, na čem stojí: nyní byla jeho vojákem, ne jeho dcerou. To jí zabolelo.
Kyra se zhluboka nadechla – tak snadno se nevzdá.
“Chci bojovat po tvém boku,” trvala na svém. “mohu ti pomoci.”
“Ty mi pomůžeš,” řekl, “tím, že půjdeš tam, kde jsi potřebná. Potřebuji, abys byla u něj.”
Svraštila obočí a snažila se tomu porozumět.
“Ale proč?” zeptala se.
Dlouho mlčel, až si konečně povzdychnul.
“Máš…” začal, “…schopnosti, kterým nerozumím. Schopnosti, které budeme potřebovat, abychom tuto válku vyhráli. Schopnosti, které umí podpořit jen tvůj strýc.”
Vztáhl ruku a významně ji chytil kolem ramen.
“Jestli nám chceš pomoci,” dodal, “jestli chceš pomoci svému lidu, pak to musíš udělat. Nepotřebuji dalšího vojáka – potřebuji tvůj výjimečný talent. Schopnosti, které nemá nikdo jiný.”
V jeho očích uviděla upřímnost a i když se cítila příšerně, protože se k nim nebude moci přidat, jeho slova ji ujišťovala – a stejně tak i vzrůstající zvědavost. Přemýšlela, o jakých schopnostech to mluvil a uvažovala, kdo je vlastně její strýc.
“Jdi a uč se to, co tě já naučit nemohu,” dodal. “Vrať se silnější a pomož mi vyhrát.”
Kyra mu pohlédla do očí a pocítila úctu a vracející se vřelost a začala se znovu cítit dobře.
“Ur je daleko,” dodal. “Dobré tři dny jízdy na západ a na sever. Budeš muset sama přejet Escalon. Budeš muset jet rychle, nenápadně a vyhnout se cestám. O tom, co se stalo zde, se bude brzy všude mluvit – a pandesiánští lordové budou rozhořčení. Cesty budou nebezpečné – musíš se držet v lesích. Jeď na sever, najdi moře a udržuj ho v dohledu. Bude to tvůj kompas. Jeď podél pobřeží dokud nenajdeš Ur. Drž se dál od vesnic a od lidí. Nezastavuj. Nikomu neříkej, kam míříš. S nikým nemluv.”
Pevně ji chytil za ramena a jeho oči potemněly naléhavostí, až ji to vyděsilo.
“Rozumíš mi?” zapřísahal ji. “Ta cesta je nebezpečná i pro muže – neřkuli pro samotnou dívku. Nemohu postrádat nikoho, kdo by tě doprovázel. Potřebuji, abys byla dostatečně silná a cestu zvládla. Zvládneš to?”
V jeho hlase slyšela strach a lásku rozpolceného ustaraného otce a pokývala na něj a cítila, že v ní věří.
“Zvládnu, otče,” řekla pyšně.
Prohlížel si ji a pak konečně spokojeně pokýval. Pomalu se mu začaly řinout slzy.
“Ze všech mých mužů,” řekl, “ze všech těchto bojovníků jsi ta, kterou potřebuji nejvíce. Ne tvoje bratry a dokonce ani ne mé vojáky. Jsi to ty, jedině ty můžeš vyhrát tuto válku.”
Kyra se cítila zmateně a ohromeně; zcela nerozuměla tomu, co tím myslel. Otevřela ústa, aby se ho zeptala – když si ale náhle všimla blížícího se pohybu.
Otočila se a uviděla Baylora, mistra koní, který se k nim blížil se svým obvyklým úsměvem na tváři. Malý, otylý muž s hustým obočím a nepoddajnými vlasy, blížil se k nim svou obvyklou pyšnou chůzí a usmíval se na ni, poté se podíval na jejího otce, jako by čekal na jeho souhlas.
Její otec na něj pokýval a Kyra přemýšlela, co se děje, pak se k ní Baylor otočil.
“Slyšel jsem, že se vydáš na cestu,” řekl Baylor nosovým hlasem. “A k tomu budeš potřebovat koně.”
Kyra se zamračila, byla zmatená.
“Já mám koně,” odpověděla a pohlédla na vybraného oře, na kterém jela do bitvy proti Lordovým mužům a který byl nyní uvázán na druhé straně nádvoří.
Baylor se usmál.
“To není kůň,” řekl.
Baylor pohlédl na jejího otce a její otec pokýval, a Kyra se snažila porozumět tomu, co se právě dělo.
“Následuj mě,” řekl a aniž by čekal, najednou se otočil a odkráčel směrem ke konírně.
Kyra zmateně sledovala, jak jde a pak se podívala na svého otce. Ten na ni pokýval.
“Jdi za ním,” řekl. “Nebudeš litovat.”
*
Kyra přešla s Baylorem zasněžené nádvoří a přidal se k nim Anvin, Arthfael a Vidar, a dychtivě směřovali ke vzdálené nízké kamenné konírně. Jak Kyra kráčela, přemítala, co tím Baylor myslel a přemýšlela, jakého koni pro ni zamýšlel. Podle ní se koně jeden od druhého příliš nelišili.
Jak se přiblížili k táhnoucí se kamenné konírně, alespoň sto yardů dlouhé, Baylor se k ní otočil a oči měl rozšířené nadšením.
“Dcera našeho pána bude potřebovat vybraného koně, aby ji vzal kamkoli zamíří.”
Kyřino srdce se rozbušilo; ještě nikdy od Baylora nedostala koně, což byla pocta, která byla obvykle vyhrazena pouze významným bojovníkům. Vždy snila o vlastním koni, až na to bude dostatečně stará, a až si ho zaslouží. Byla to pocta, které se nedostalo dokonce ani jejím bratrům.
Anvin pyšně pokýval.
“Zasloužila sis ho,” řekl.
“Když zvládneš draka,” dodal s úsměvem Arthfael, “zcela určitě zvládneš i zkušeného koně.”
Jak byla konírna na obzoru, začal se shromažďovat malý shluk lidí, kteří se k nim za chůze přidávali, muži si dávali přestávku a odpočívali mezi shromažďováním zbroje, byli zcela zjevně zvědaví, kam byla odváděna. Její dva starší bratři, Brandon a Braxton, se k nim také přidali a hleděli beze slova na Kyru, v očích měli závist. Rychle se podívali jinam, jako vždy byli příliš pyšní na to, aby jí projevili uznání, natož ji jakkoli pochválili. Ona od nich bohužel ani nic neočekávala.
Kyra zaslechla kroky a ohlédla se, byla příjemně překvapená, když uviděla, že se k nim také přidala její přítelkyně Dierdra.
“Slyšela jsem, že odjíždíš,” řekla Dierdra, jak se přidala vedle ní.
Kyra kráčela vedle své nové přítelkyně, jejíž přítomnost ji uklidňovala. Vzpomněla si na společné časy v Guvernérově cele, na všechno to utrpění, které prožily, na útěk, a okamžitě k ní pocítila pevné pouto. Dierdre si prošla ještě vetším peklem, než o jakém se zmínila a jak si ji prohlížela, uviděla černé kruhy pod jejíma očima a auru bolesti a smutku, která ji obklopovala, a přemýšlela, co se s ní jednou stane. Uvědomila si, že ji zde nemůže v tvrzi jen tak zanechat. Armáda zamíří na jih a Dierdra tu zůstane sama.
“Hodila by se mi na cesty společnice,” řekla Kyra, jak ta slova vyřkla, rodil se jí v hlavě nápad.
Dierdra se na ni podívala, její oči se rozšířily překvapením a najednou se zeširoka usmála, její ztěžklá aura byla povzbuzená.
“Doufala jsem, že to řekneš,” odpověděla.
Anvin to zaslechl a zamračil se.
“Nejsem si jistý, zda by tvůj otec souhlasil,” prohodil. “Máš před sebou vážný úkol.”
“Nebudu překážet,” řekla Dierdra. “Stejně musím přejít přes Escalon. Vracím se ke svému otci. Raději bych jej nepřecházela o samotě.”
Anvin si třel vousy.
“To by se tvému otci nelíbilo,” řekl Kyře. “Může být přítěží.”
Kyra položila rozhodně ruku na Anvinovo zápěstí.
“Dierdra je moje přítelkyně,” řekla konejšivě. “Neopustila bych ji, stejně jako ty bys neopustil žádného z tvých mužů. Co jsi mě vždy učil? Žádný muž nezůstane pozadu.”
Kyra si povzdychla.
“Možná, že jsem pomohla Dierdře z té cely,” dodala Kyra, “ale ona mě také zachránila. Dlužím jí. Je mi líto, ale tolik nezáleží na tom, co si myslí můj otec. Já přecházím sama Escalon, ne on. Ona jde se mnou.”
Dierdra se usmála. Udělala krok ke Kyře a zavěsila si do ní paži, vykračovala o to pyšněji. Kyra měla dobrý pocit z toho, že s ní bude cestovat a věděla, že udělala dobré rozhodnutí, ať se stane cokoli.
Kyra si všimla, že poblíž jdou i její bratři a nemohla si pomoci a cítila zklamání, že se o ni více nestarali, že ani nepomysleli na to se k ní také přidat; příliš se s ní snažili soupeřit. Bylo jí z toho smutno, že měli mezi sebou takový vztah, ale ona nemohla změnit druhé lidi. Uvědomila si, že je na tom stejně lépe. Byli suverénní a stejně by provedli něco lehkomyslného a přivedli ji do problémů.
“Já bych se k tobě chtěl také přidat,” řekl Anvin a jeho hlas byl ztěžklý proviněním. “Ta myšlenka, že přecházíš Escalon, mi nesedne.” Povzdychl si. “Ale tvůj otec mě teď potřebuje víc, než kdy předtím. Požádal mě, abych s ním šel na jih.”
“A já,” dodal Arthfael. “Bych se k tobě také rád přidal – ale byl mi přidělen úkol přidat se k mužům na jihu.”
“A já mám zůstat zde a strážit Volis v jeho nepřítomnosti,” dodal Vidar.
Kyry se dotkla jejich snaha ji podpořit.
“Nebojte se,” odpověděla. “Nemám před sebou víc než tři dny jízdy. Zvládnu to.”
“Určitě,” přidal se Baylor a přistoupil blíže. “A tvůj nový kůň se o to postará.”
Jak to řekl, zatlačil Baylor na dveře do konírny, které se otevřely, a všichni jej následovali do nízké kamenné budovy, plné pachu koní.
Jak ho následovala dovnitř vlhkými a chladnými stájemi, které byly plné zvuků rozrušených koní, Kyřiny oči si pomalu zvykaly na tlumené světlo. Podívala se stájemi a před sebou uviděla řady těch nejkrásnějších koní, jaké kdy viděla – velké, silné, nádherné koně, černé a hnědé, každý z nich byl šampion. Byla to vzácná pokladnice.
“Lordovi muži si pro sebe schovali to nejlepší,” vysvětloval Baylor za chůze, pyšně kráčel chodbou a byl ve svém živlu. Jednoho koně se dotkl, druhého poplácal a zdálo se, že v jeho přítomnosti zvířata ožila.
Kyra šla pomalu a všeho si všímala. Každý kůň byl jako umělecké dílo, větší než většina koní, které kdy viděla, oplývající krásou a sílou.
“Díky tobě a tvému drakovi patří nyní tito koně nám,” řekl Baylor. “A je jen správné, aby sis také vybrala. Tvůj otec mi nařídil, aby sis vybrala jako první, dokonce i dříve než on sám.”
Kyra byla ohromená. Jak si prohlížela konírnu, pocítila velkou míru zodpovědnosti a věděla, že má před sebou životně významný výběr.
Kráčela pomalu a hladila je po hřívách, cítila jak byly jemné a hladké a jak silní byli a byla na rozpacích, kterého si vybrat.
“Jak si mám vybrat?” zeptala se Baylora.
On se usmál a potřásl hlavou.
“Trénuji koně celý svůj život,” odpověděl, “také jsem je vychoval. A jestli mám o něčem povědomí, pak o tom, že žádní dva koně nejsou stejní. Někteří jsou chovaní pro svou rychlost, jiný pro svou vytrvalost; někteří jsou chovaní kvůli své síle, zatímco jiní nosí náklady. Někteří jsou příliš pyšní, aby vůbec něco nosili. No a jiní jsou stavení na boj v bitvě. Někteří vynikají v souboji jednotlivců, jiní chtějí prostě jen bojovat, a jiní jsou stavěni na nekonečné válčení. Někteří se stanou tvým nejlepším přítelem a jiní se na tebe zaútočí. Vztah s koněm je něco kouzelného. Musí na tebe volat a ty na ně. Vyber si dobře a tvůj kůň navždy zůstane po tvém boku, v bitvách i během války. Žádný dobrý bojovník není bez koně.”
Kyra pomalu kráčela a srdce jí poskakovalo vzrušením, procházela kolem jednoho koně po druhém, někteří se na ni podívali, jiní svůj pohled odvrátili, někteří zařehtali a nervózně přešlápli, jiní stáli poklidně. Čekala, až ucítí propojení, ale žádné necítila. Cítila se otráveně.
A pak najednou Kyra ucítila mrazení v zádech, bylo to jako by jí proběhl blesk. Jako ostrý zvuk to zadunělo konírnou, byl to zvuk, který jí říkal že toto je její kůň. Nezněl jako běžný kůň – ale vydával mnohem temnější zvuk, mnohem silnější. Přerušoval všechen hluk a přehlušoval všechny ostatní, jako divoký lev, který se snaží dostat se ze své klece. Zároveň ji to děsilo – a přitahovalo.
Kyra se tím směrem otočila, na konec konírny, a jak to udělala, najednou zaznělo zapraskání dřeva. Viděla, jak se stáj rozpadla, všude létalo dřevo a následovalo pozdvižení, jak tam několik mužů spěchalo a snažilo se uzavřít rozbitá vrata. Kůň je nadále rozbíjel svými kopyty.
Kyra spěchala směrem k tomu rozruchu.
“Kampak jdeš?” zeptal se jí Baylor. “Dobří koně jsou tady.”
Ale Kyra ho ignorovala a nabírala rychlost, její srdce jí bušelo rychleji a rychleji, jak se blížila. Věděla, že ji volá.
Baylor a ostatní spěchali, aby ji dostihli, jak byla již téměř na konci a jak na něj došla, otočila se a nad tím pohledem, který před ní vytanul, zalapala po dechu. Stál tam kůň, který se zdál být dvakrát tak velký, než ostatní, jeho nohy byly tlusté jako kmeny stromů. Měl dva velmi ostré parohy, které nebylo za jeho ušima téměř vidět. Jeho kůže nebyla hnědá nebo černá, jako ji měli jiní, ale tmavě šarlatová – a jeho oči byly jiné, než měli ostatní, a zářily zeleně. Hleděly přímo na ni, a ta intenzita ji zasáhla přímo do hrudi a vzala jí dech. Nemohla se ani pohnout.
To stvoření, které se nad ní vypínalo, vydalo zvuk, podobný zavrčení a odhalilo tesáky.
“Co je toto za koně?” zeptala se Baylora a její hlas nebyl nic než šepot.
Nesouhlasně potřásl hlavou.
“To není kůň,” zamračil se, “ale divoká bestie. Hříčka přírody. Velmi neobvyklá. To je Solzor. Byl přivezen z odlehlé části Pandesie. Lord Guvernér si ho musel nechat jako trofej na ukazování. Nebyl schopen na něm jezdit – nikdo toho nebyl schopen. Solzoři jsou divoká stvoření a nelze je zkrotit. Pojď – plýtváš svým vzácným časem. Zpět ke koním.”
Ale Kyra tam stála jak přirostlá k zemi a nemohla odvrátit svůj pohled. Její srdce jí bušilo, protože věděla, že patří jí.
“Vybrala jsem si tohoto,” řekla Baylorovi.
Baylor a ostatní zalapali po dechu, všichni na ni hleděli jako by se zbláznila. Následovalo užaslé ticho.
“Kyro,” začal Anvin, “tvůj otec by ti to nikdy nedovolil—”
“Vybírám si já nebo snad ne?” odpověděla.
Zamračil se a dal si ruce v bok.
“Toto není žádný kůň!” trval na svém. “Je to divoké stvoření.”
“Hned by tě zabilo,” dodal Baylor.
Kyra se k němu otočila.
“Neříkal jsi mi, abych věřila svému instinktu?” zeptala se. “No tak on mě dovedl sem. Toto zvíře ke mě patří.”
Solzor najednou vztyčil své ohromné nohy a rozbil další dřevěnou branku a všude lítaly třísky a muži se krčili. Kyra byla v úžasu. Byl divoký, nezkrotný a skvostný, pro toto místo bylo to zvíře příliš velké, příliš velké na život v zajetí a příliš mimořádné, v porovnání s ostatními.
“Proč by ho měla dostat ona?” zeptal se Brandon, přišel blíž a odháněl všechny z cesty. “Nakonec jsem nejstarší já. Já ho chci.”
Ještě než mohla odpovědět, Brandon přispěchal, jako by se ho chtěl zmocnit první. Chystal se mu skočit na hřbet a jak se o to pokusil, Solzor začal divoce vyhazovat a shodil ho. Ten letěl přes celou stáj a narazil do zdi.