Braxton pak přispěchal, jako by se ho chtěl také zmocnit a jak to zkusil, pohodil hlavou a říznul tesáky do Brandonovy paže.
Brandon vykřikl, krvácel, a vyběhl ze stáje, zatímco si držel svou paži. Braxton se vydrápal na nohy a hned ho následoval, Solzor ho jen tak tak minul, jak se pokusil ho kousnout.
Kyra tam stála jako přimrazená, a přesto se nijak nebála. Věděla, že v jejím případě to bude jiné. S touto bestií cítila spojení, stejně jak jej cítila s Theosem.
Kyra najednou rázně přistoupila, postavila se přímo před něj, byla v dosahu jeho smrtelných tesáků. Chtěla Solzorovi ukázat, že mu věří.
“Kyro!” vykřikl Anvin a jeho hlas byl plný obav. “Ustup!”
Ale Kyra ho ignorovala. Stála tam a hleděla té bestii přímo do očí.
Bestie na ni také hleděla a z krku mu zaznívalo hluboké vrčení, jako by přemýšlel, co má udělat. Kyra se klepala strachy, ale nechtěla dopustit, aby si toho ostatní všimli.
Přinutila se ukázat svou kuráž. Pomalu pozvedla ruku, přistoupila blíže a dotkla se jeho šarlatové hřívy. Zavrčel ještě hlasitěji, vycenil své tesáky, a ona cítila jeho zlobu a frustraci.
“Odemkněte jeho řetězy,” rozkázala.
“Cože!?” vykřikl jeden.
“To není chytré,” vykřikl Baylor s obavou v hlase.
“Udělejte, co říkám!” trvala na svém a cítila, jak v ní stoupá síla, jako by jí proudilo odhodlání této bestie.
Za ní přispěchali vojáci s klíči a řetězy odemkli. Za celou tu dobu z ní bestie nespustila svůj rozzlobený pohled, vrčela, jako by si ji měřila a jako by si na ni troufala.
Hned, jak byla odvázaná, začala bestie pochodovat nohama, jako by hrozila útokem.
Ale nezaútočila. Místo se upřeně dívala na Kyru, jejich pohledy pevně spjaté, a její pohled se pomalu měnil ze zloby na toleranci. Snad dokonce i vděk.
Zdálo se, že maličko snížila hlavu; byl to jen jemný náznak, téměř neznatelný, ale přesto jej byla schopná rozluštit.
Kyra přistoupila blíže, chytla jeho hřívu a v jednom rychlém pohybu na něj vyskočila.
V místnosti zaznělo zalapání po dechu.
Nejprve se bestie třásla a začala vyhazovat. Ale Kyra cítila, že se jen předvádí. Ve skutečnosti ji nechtěla shodit – jen chtěla ukázat svůj odpor, kdo má hlavní slovo, aby ji udržela ve střehu. Chtěla, aby ona věděla, že toto stvoření je divoké a nenechá se nikým zkrotit.
Nechci tě krotit, řekla jí ve svých myšlenkách. Jen si přeji stát se tvým partnerem v bitvě.
Solzor se uklidnil, stále dovádivě našlapoval, ale už ne tak divoce, jako by ji vyslechl. Brzy se přestal hýbat úplně a byl pod ní naprosto klidný, ale na ostatní vrčel, jako by ji chtěl chránit.
Kyra seděla na Solzorovi, který byl nyní klidný, a pohlížela shora na ostatní. Hledělo na ni moře překvapených tváří, které měly ústa dokořán.
Kyra se pomalu zeširoka usmála a pocítila vítězství.
“Tohoto,” řekla, “jsem si vybrala. A jmenuje se Andor.”
*
Kyra jela krokem na Andorovi středem nádvoří Argosu a všichni otcovi muži, ostřílení vojáci, zastavovali a v úžasu ji pozorovali, jak jede. Bylo jasné, že nikdy nic podobného neviděli.
Kyra se jemně držela jeho hřívy a snažila se ho uklidnit, když na muže kolem zlehka vrčel, zlostně na ně hleděl, jako by vůči nim cítil nevraživost za to, že ho drželi v kleci. Kyra se v sedle srovnala, Baylor ho osedlal novým koženým sedlem, a zvykala si na to, že je tak vysoko. S touto bestií pod sebou se cítila mocnější než kdy jindy.
Vedle ní jela Dierdra na krásné kobyle, kterou pro ni vybral Baylor, a obě pokračovaly sněhem, až Kyra v dálce spatřila svého otce, jak stojí u brány a čeká na ni. Stál tam se svými muži a čekali na to, že ji vyprovodí a oni se na ni také v úžasu a se strachem podívali, ohromení tím, že byla schopná jet na tomto zvířeti. V jejich očích viděla obdiv a to jí dodávalo odvahu na cestu, kterou měla před sebou. Pokud se k ní Theos nevrátí, má alespoň toto úžasné stvoření pod sebou.
Jak Kyra dorazila ke svému otci, seskočila a vedla Andor za hřívu a v očích svého otce spatřila záblesk znepokojení. Nevěděla, jestli to je kvůli tomuto zvířeti anebo kvůli té cestě, která ji čekala. Jeho pohled plný obav ji ujišťoval a ona si uvědomila, že nejen ona se obává toho, co na ni čeká a že mu na ní nakonec přecejen záleželo. Jen na chviličku si sundal kryt a pohlédl na ni způsobem, kterým rozeznala jenom ona: láskou otce. Viděla, že mu dělá potíže ji na tuto cestu vyslat.
Zastavila se jen pár stop nedaleko, stála k němu čelem a všichni ztichli, jak se kolem muži shromáždili, aby tomu loučení přihlíželi.
Usmála se na něj.
“Neměj strach, otče,” řekla. “Vychoval jsi mě, abych byla silná.”
Pokýval na ni a předstíral, že ho to uklidnilo – ale ona viděla, že tomu tak není. Přecejen byl stále otcem.
Pohlédl vzhůru a prohlížel s nebe.
“Kdyby jen pro tebe teď drak přišel,” řekl. “Přelétla bys Escalon za několik minut. Nebo co by bylo ještě lepší – mohl by se k tobě na tvé cestě přidat a spálit na popel každého, kdo ti zkříží cestu.”
Kyra se smutně usmála.
“Theos je nadobro pryč, otče.”
Pohlédl na ni a v očích měl údiv.
“Navždy?” zeptal se otázkou vojenského vůdce, který vede své muže do bitvy a potřebuje to vědět, ale bojí se na to zeptat.
Kyra zavřela oči a snažila se na něj naladit a získat tak odpověď. Snažila se Thea přimět, aby jí odpověděl.
Ale zaznělo jen ohlušující ticho. Přimělo ji to zamyslet se, jestli vůbec kdy měla nějaké propojení s Theem nebo jestli si to jenom představovala.
“Já nevím, otče,” řekla otevřeně.
Chápajícně na ni pokýval a díval se pohledem muže, který se naučil přijímat věci takové jaké byly a spoléhat se jen sám na sebe.
“Vzpoměn si, co jsem —” začal její otec.
“KYRO!” zazněl vzrušený hlas.
Kyra se otočila, muži se rozestupovali, a její srdce radostí poskočila, když uviděla jak Aidan běží branami města, Leo byl po jeho boku, zrovna seskočil z vozu, který řídili otcovi muži. Běžel přímo k ní, klopýtal sněhem, Leo byl ještě rychlejší, už měl náskok a velkými skoky se řítil do rozpažených Kyřiných paží.
Kyra se smála jak ji Leo povalil, stál jí na všech čtyřech na hrudi a znovu a znovu jí lízal obličej. Za ní vrčel ochranářsky Andor a Leo vyskočil, začal vrčet a dovolovat si na něj. Ti dva byli nebojácná stvoření a oba rovnocenně starostliví a Kyra se cítila poctěna.
Vyskočila a stála mezi těmi dvěma a chytla Lea.
“To je v pořádku, Leo,” řekla. “Andor je můj kamarád. A Andore,” řekla a otočila se, “Leo patří také ke mně.”
Leo zdráhavě ustoupila, zatímco Andor pokračoval ve vrčení, i když už trochu tišeji.
“Kyro!”
Kyra se otočila a Aidan jí vběhl do náručí. Vztáhla se k němu a pevně ho objímala, jeho malé ručky jí tiskly záda. Byl to tak dobrý pocit, obejmout svého mladšího bratra, o kterém věděla, že už ho určitě nikdy neuvidí. Byl jedinou normálností, která zbyla v smršti, kterou se její život stal, byla to jediná věc, která se nezměnila.
“Slyšel jsem, že jsi tu,” řekl ve spěchu, “a nechal jsem se svézt, abych tě viděl. Jsem tak šťastný, že jsi zpět.”
Smutně se usmála.
“Bohužel ale ne na dlouho, můj bratře,” řekla.
Přes tvář mu přeběhl starostlivý stín.
“Ty odjíždíš?” zeptal se sklíčeně.
Její otec do toho vstoupil.
“Odjíždí za svým strýcem,” vysvětlil. “A teď už ji nech jít.”
Kyra si všimla, že její otec řekl za svým strýcem a ne za vaším strýcem a přemýšlela, proč.
“Tak to já se k ní přidám!” trval na svém pyšně Aidan.
Její otec zatřásl hlavou
“Nepřidáš se,” odpověděl.
Kyra se usmála na svého mladšího bratra, který byl, jako vždy, tak statečný.
“Otec tě potřebuje mít jinde,” řekla.
“V bitvě?” zeptal se Aidan a s očekáváním se obrátil na svého otce. “Chystáš se na Esephus,” rychle dodal. “Zaslechl jsem to! Chci jet s tebou!”
Ale on jen zatřásl hlavou.
“Ty budeš ve Volisu,” odpověděl. “Zůstaneš tady a budeš pod dohledem mužů, které tu zanechám. Bitva teď pro tebe není vhodným místem. Snad někdy v budoucnu.”
Aidan zrudnul zklamáním.
“Ale já chci bojovat, otče!” protestoval. “Nechci zůstat zabedněný v prázdné tvrzi s ženami a dětmi!”
Jeho muži se hihňali, ale její otec vyhlížel vážně.
“Už jsem se rozhodl,” odpověděl odměřeně.
Aidan se zamračil.
“Když se nemůžu přidat ke Kyře a nemůžu se přidat k tobě,” řekl a odmítal se o tom přestat bavit, “tak k čemu mi je nauka o bitvách a o používání zbraní? K čemu mi je všechno to cvičení?”
“Nejprve ti musí na hrudi narůst chlupy, mladší bratře,” smál se Braxton, přišel blíž, Brandon vedle něj.
Mezi muži se rozprostřel smích a Aidan zrudnul, zjevně se před ostatními styděl.
Kyra z toho měla špatný pocit, poklekla před ním a podívala se na něj, potom mu položila jednu ruku na tvář.
“Budeš lepší bojovník, než všichni ostatní,” jemně ho ujišťovala tak, že slyšel jenom on. “Buď trpělivý. A zatím dohlížej na Volis. Také tě potřebuje. Udělej mě pyšnou. Já se vrátím, slibuji, a jeden den budeme bojovat ve velkých bitvách společně.”
Zdálo, že byl Aidan trochu obměkčen, protože se naklonil a znovu ji obejmul.
“Nechci, abys šla,” řekl jemně. “Zdál se mi o tobě sen. Zdálo se mi…” Zdráhavě k ní vzhlédnul očima plnými strachu. “…že tam zemřeš.”
Kyra byla jeho slovy šokovaná, a to především kvůli výrazu v jeho očích. Vystrašilo ji to. Nevěděla, co říci.
Anvin přišel blíže a přehodil jí přes ramena tlusté, těžké kožešiny, které ji zahřály; stála tam a cítila se deset liber těžší, ale zapudilo to vítr a zbavilo jí to zimy na zádech. Usmál se na ni.
“Budeš mít dlouhé noci a oheň bude daleko,” řekl a rychle ji obejmul.
Její otec rychle přistoupil a obejmul ji pevným stiskem válečníka. Ona ho také objala, ztratila se mezi jeho svaly a pocítila se bezpečně a jistě.
“Jsi moje dcera,” řekl rozhodně, “na to nikdy nezapomeň.” Pak ztlumil hlas, aby ho ostatní neslyšeli, a dodal: “Miluji tě.”
Byla přemožena pocity, ale ještě než mohla odpovědět, rychle se otočil a spěchal pryč – a v ten samý okamžik Leo zakňučel a vyskočil na ni a zabodnul jí nos do hrudi.
“Chce jít s tebou,” všimnul si Aidan. “Vezmi ho s sebou – budeš ho potřebovat víc než já, zabedněný ve Volisu. Stejně je tvůj.”
Kyra obejmula Lea a nebyla schopná ho odmítnout, protože od ní nechtěl pryč. Z toho, že by se k ní přidal, měla dobrý pocit, protože jí moc chyběl. Další pár očí a uší by se jí také hodil a nikdo nebyl věrnější, než Leo.
Kyra byla připravená, vyskočila na Andora a otcovi muži se rozestoupili. Podél mostu pozdvihli pochodně jako gesto úcty k ní, zažehnali tmu a osvítili jí cestu před sebou. Ona se podívala za ně a uviděla potemnělé nebe a tu divočinu, která ji čekala. Pociťovala vzrušení, strach, a ze všeho nejvíce pocit povinnosti. Cíl. Před sebou měla nejdůležitější úkol v životě, úkol, do kterého vkládala nejen svou totožnost, ale také osud Escalonu. V sázce nemohlo být už nic víc.
Přes jedno rameno měla uvázanou svou hůl, svůj luk měla přes druhé, vedle ní byl Leo a Dierdra, Andora měla pod sebou a všichni otcovi muži je sledovali, a Kyra s Andorem vyjela směrem k městským branám. Nejprve pomalu procházela pochodněmi a kolem mužů, a měla pocit, jako by vcházela do snu a do svého osudu. Neohlédla se, protože nechtěla ztratit své odhodlání. Otcovi muži zatroubili hlubokým zvukem trubky, byl to zvuk odchodu, zvuk úcty.
Připravila se pobídnout Andora – ale ten už to čekal. Začal běžet, nejprve klusal, pak běžel tryskem.
Za chvilku se Kyra hnala sněhem, branami Argosu, přes most, do polí, ve vlasech měla studený vítr a před ní nebylo nic než dlouhá cesta, divoká stvoření a přicházející noc.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Merk běžel lesem, vrávoral po hliněném svahu, proplétal se mezi stromy, jak běžel jak o život, pod nohama mu křupaly listy Bílého lesa. Podíval se před sebe a ostražitě sledoval vzdálené sloupce kouře, které zaplnily horizont, zablokovaly krvavě rudý západ slunce a on pocítil vrůstající pocit naléhavosti. Věděl, že ta dívka tam někde je, pravděpodobně je právě vražděna, a on se snažil běžet co nejrychleji.
Zdálo se, jako by ho vraždění vyhledávalo; potkávalo ho na každém roku, zdálo se, že každý den, jako když jsou muži svoláváni k večeři. Měl schůzku se smrtí, říkávala jeho matka. Tato slova mu zvonila v uších a pronásledovala ho téměř celý jeho život. Byla její slova sebenaplňujícím se proroctvím? Nebo se narodil s černou hvězdou nad hlavou?
Zabíjení bylo pro Merka přirozenou součástí jeho života, jako dýchání nebo obědvání, ať už to dělal pro kohokoli nebo jakkoli. Čím víc o tom uvažoval, tím více ho to znechucovalo, jako by chtěl vyzvracet celý svůj život. Ale zatímco v něm vše křičelo, aby se otočil, začal nový život, pokračoval na své pouti k Věži Uru, prostě nemohl. Násilí ho opět volalo a toto nebyl správný okamžik jeho volání ignorovat.
Merk utíkal, stoupající mraky kouře se blížily a ztěžovaly dýchání, zápach kouře ho štípal v nose a začal ho přemáhat známý pocit. Nebyl to ani strach a dokonce ani, po tolika letech, vzrušení. Byl to pocit dobré obeznámenosti. S tím vražedným strojem, ve který se chystal proměnit. To se stávalo vždy, když šel do bitvy – jeho vlastní, soukromé bitvy. V jeho verzi bitvy zabil protivníka tváří v tvář; nemusel se schovávat za hledím nebo brněním nebo potlesku davu, jako ti nóbl rytíři. Podle něj byl jeho bitva tou nejodvážnější, vyhrazená jen opravdovým bojovníkům, jakým byl on sám.
A přece jak běžel, připadalo Merkovi něco jiné. Obvykle Merkovi bylo jedno, kdo přežil a kdo zemřel; byla to jenom práce. To mu umožňovalo udržet si čistou hlavu, bez toho, aby byl přemožen pocity. Ale přesto to bylo tentokrát jiné. Poprvé za dlouhou dobu, co si vůbec vzpomínal, mu za toto nikdo neplatil. Rozhodl se z vlastní vůle, kvůli ničemu jinému, než že mu té dívky bylo líto a chtěl udělat to správné. Cítil se příliš vložený do celé záležitosti a ten pocit se mu nelíbil. Nyní litoval, že nezareagoval dříve a odmítnul ji.
Merk běžel bleskem, nenesl žádné zbraně – a ni nemusel. Na svém opasku měl jen svou dýku a to mu stačilo. A třeba ji ani nepoužije. Upřednostňoval bitvy bez zbraní: to jeho protivníky rozhodilo. Místo toho vždy své nepřátele odzbrojil a použil jejich zbraně proti nim. A tak měl vždy okamžitou zbrojnici, kamkoli přišel.
Merk vystřelil z Bílého lesa, stromy ustoupily otevřeným planinám a vlnícím se kopcům a setkal se s ohromným, rudým sluncem, které sedělo nízko na horizontu. Před ním se rozložilo údolí, nebe nad ním bylo černé, jako by se zlobilo, zaplněné kouřem a v plamenech tam sedělo něco, co muselo být zbytky dívčiny farmy. Merk to slyšel až odtud, škodolibé výkřiky mužů, kriminálníků, jejich hlas byl plný nadšení a touze po krvi. Svým profesionálním pohledem si prohlédl dějiště zločinu a okamžitě je uviděl, tucet mužů, jejichž tváře byly osvíceny pochodněmi, které drželi, jak běhali sem a tam a vše zapalovali. Někteří běželi z konírny do domu, přikládali pochodně ke slámovým střechám, zatímco jiní zabíjeli nevinný dobytek a sekali je sekerami. Viděl, jak jeden z nich vytáhl ven tělo za vlasy, přes zablácenou zem.
Ženu.
Merkovo srdce začalo bít, jak přemýšlel, jestli to nebyla ta dívka – a jestli byla živá nebo mrtvá. Táhnul ji, zdálo se, k dívčině rodině, všichni byli přivázáni provazy ke stodole. Byl tam otec a matka a vedle nich nejspíš sourozenci, malí, mladí, obě dívky. Jak vánek odfouknul oblaka černého dýmu, zahlédl Merk tělo s dlouhými světlými vlasy, slepenými špínou, a věděl, že to je ona.
Merkem prolétla vlna adrenalinu, jak vystřelil a sprintoval z kopce dolů. Spěchal do zabláceného ohrazeného pozemku, běžel mezi plameny a kouřem, až konečně uviděl, co se dělo: dívčina rodina byla proti zdi a byla již mrtvá, měli podříznuté krky a jeho těla bezvládně ležela u zdi. Oddychl si, když uviděl, že ta dívka je tažena ještě naživu, bránila se, jak ji táhly, aby se přidala ke své rodině. Viděla, jak na její příchod čeká násilník s dýkou a věděl, že je další na řadě. Přišel příliš pozdě na to, aby zachránil její rodinu – ale ne příliš pozdě na to, aby zachránil ji.