“Pohřbít tvého psa?” zeptá se a přitom mu stoupá hlas. “Zbláznila ses? Chceš, aby nás všechny kvůli tomu zabili?”
“Slíbila jsem jí to,” říkám.
“Slíbila?” vyhrkne ze sebe. “Tvému psovi? Tvému mrtvému psovi? To si musíš dělat srandu.”
Projedu po něm očima a on si hodně rychle uvědomí, že si nědělám legraci.
“Když něco slíbím, tak to splním. Pohřbila bych tebe, kdybych ti to slíbila.”
Zatřese hlavou.
“Poslouchej,” řeknu rozhodně. “Tys chtěl do Kanady. My jsme mohli jít kamkoli. Byl to tvůj sen. Ne můj. Kdo ví, jestli to město vůbec existuje? Následuji tě z rozmaru. A tato loď není jen tvoje. Jediné, co chci, je zastavit se u otce. Vzít si nějaké věci, které potřebujeme a pochovat svého psa. Nebude to trvat dlouho. Před otrokáři máme velký náskok. A ani nezmiňuji, že tam máme malý kanystr. Není toho moc, ale pomůže to.”
Logan pomalu zakroutí hlavou.
“Raději bych to palivo neměl a nedělal něco tak riskantního. Mluvíš o horách. Mluvíš o dvaceti mílích ve středozemí, že ano? Jak navrhuješ se tam dostat poté, co zakotvíme? Půjdeme pěšky?”
“Vím o starém nákladním voze. Pomláceném pickupu. Je to jen zrezivělá skořápka, ale jede a má dost paliva na to, aby nás dovezl tam a zpět. Je schovaný u řeky. Řeka nás dovede přímo k němu. Náklaďák nás doveze tam a zpět. Bude to rychlé. A pak můžeme pokračovat na naší dlouhé cestě do Kanady. A budeme na tom mnohem lépe.”
Logan se dlouze dívá na vodu a pevně svírá kormidlo.
Nakonec řekne,“No jak myslíš. Riskuješ svůj život. Ale já zůstávám na lodi. Máš dvě hodiny. Jestli se nevrátíš včas, odplouvám.”
Odvrátím se od něj a pohlédnu na vodu, vše ve mně vře. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Zdá se mi, jako by se staral jen sám o sebe a to mě zklamalo. Myslela jsem, že je jiný.
“Tak ty se staráš jen sám o sebe, že?” zeptám se.
Také mě trápí, že mě nechce doprovodit do domu mého otce; to mě nenapadlo. Vím, že Ben nebude chtít jít a byla bych ocenila nějakou pomoc. No co. Jsem stále odhodlaná. Něco jsem slíbila a svůj slib splním. S ním nebo bez něj.
Neodpoví a já vidím, že je otrávený.
Dívám se na vodu, nechci ho vidět. Jak se voda čeří mezi neutišujícím sténáním motoru, uvědomuji si, že se zlobím nejen, protože mě zklamal, ale protože se mi vlastně začal líbit a začala jsem na něj spoléhat. Nebyla jsem dlouho na nikom závislá. A je to děsivý pocit, znovu na někom záviset a cítit se zrazená.
“Brooke?”
Srdce mi poskočí, když uslyším známý hlas a otočím se a uvidím svou mladší sestru vzhůru. Rose se také vzbudila. Ty dvě už se sobě podobají jako vejce vejci, jsou jako jeden člověk.
Stále mohu jen stěží uvěřit, že Bree je tady, je opět se mnou. Je to jako sen. Když ji vzali, část ze mě si byla jistá, že už ji nikdy neuvidím živou. Každá chvíle, kdy jsem s ní, se zdá být jako bych dostala druhou šanci a cítím se více odhodlaná, než kdy dříve, abych na ni dohlížela.
“Mám hlad,” řekne Bree a hřbetem ruky si tře oči.
Penelope v Breeině klíně si také sedne. Nepřestává se třást a podívá se na mě svým zdravým okem jako by měla také hlad.
“Je mi zima,” dodává souhlasně Rose a tře si ramena. Má na sobě jen tenkou sukni a je mi jí líto.
Chápu to. Mám hlad a je mi také zima. Mám červený nos a skoro ho necítím. Dobrůtky, co jsme našli na lodi, byly užasné, ale vůbec nás nezaplnily – obzvláště, když byly na prázdný žaludek. A to už bylo před několika hodinami. Znovu pomyslím na truhlu s jídlem, na to málo, co nám zbylo, a přemýšlím, jak dlouho to potrvá, než nám nezbude nic. Vím, že bych měla vydávat jídlo na příděl. Ale stejně všichni hladovíme a nemohu to vydržet, vidět Bree takhle.
“Už nemáme moc jídla,” řeknu jí, “ale trochu vám teď můžu dát. Máme sušenky a krekry.”
“Sušenky!” obě naráz vykřiknou. Penelope zaštěká.
“Já bych to nedělal,” zazní vedle mne Loganův hlas.
Podívám se na něj a vidím, jak se nesouhlasně dívá.
“Musíme zavést příděly.”
“Prosím!” vykřikne Bree. “Potřebuji něco sníst. Umírám hlady.”
“Něco jim dát musím,” odpovídám rozhodně Loganovi, sice rozumím, proč to řekl, ale jsem otrávená nedostatkem jeho soucitu. “Přidělím jednu každému. Nám všem.”
“A co Penelope?” zeptá se Rose.
“Ten pes nedostane žádné naše jídlo,” odsekne Logan. “Ať se postará sama o sebe.”
Cítím další nával zklamání v Logana i když vím, že je racionální. A pak, když vidím ten sklíčený pohled na tvářích Rose a Bree a když ji znovu slyším štěkat, nemohu to vydržet, nechat ji hladovět. V tichosti ustupuji a dávám jí jídlo z mého vlastního přídělu.
Otevírám truhlici a znovu si prohlížím naši zásobu jídla. Vidím dvě krabice sušenek, tři krabice krekrů, několik pytlíků želatinových medvídků a půl tuctu čokoládových tyčinek. Kéž by tu bylo nějaké vydatnější jídlo, nevím, jak se nám podaří si toto udržet, jak to bude stačit na tři jídla denně pro pět lidí.
Vytáhnu sušenky a přidělím každému jednu. Ben se při pohledu na jídlo konečně vzpamatuje a vezme si sušenku. Pod očima má černé kruhy a vypadá, jako by vůbec nespal. Je bolestné vidět ten jeho výraz, tak zničený ze ztráty svého bratra, a jak mu podávám jeho sušenku, dívám se jinam.
Přejdu na příď lodi a Loganovi podám tu jeho. Vezme si ji a v tichosti si ji vloží do kapsy, samozřejmě, že si ji schovává jako příděl na později. Nevím, kde bere svou sílu. Já slábnu, jen když cítím čokoládovou sušenku. Vím, že bych si ji také měla schovat na později, ale nemohu si pomoci. Kousek si ukousnu, rozhodnutá zbytek odložit – ale chutná tak dobře a já si nemohu pomoci – zhltnu ji celou a nechám jen poslední kousnutí, které dávám stranou pro Penelope.
Z jídla je mi tak dobře. Cukr mi stoupá do hlavy a celým mým tělem a já si přeji, abych jich měla ještě další tucet. Pro pocitu bolesti v žaludku se zhluboka nadechnu, abych znovu nad sebou získala kontrolu.
Řeka se zužuje, břehy se k sobě stále přibližují, jak se vine a zatáčí. Jsme blízko pevniny a já jsem v plném pozoru, hledím na břehy a vyhlížím jakoukoli známku po nebezpečí. Jak zahneme za ohyb, pohlédnu doleva a vysoko na útesu vidím zříceninu starého opevnění, nyní rozbombardovaného. Jsem v šoku, když si uvědomím, co to předtím bylo.
“West Point,” řekne Logan. Musel si to uvědomit ve stejný okamžik, jako já.
Je šokující vidět tuto tvz americké moci, která je nyní jen hromadou trosek, se svým zkrouceným vlajkovým stožárem, který zplihle visí nad Hudsonem. Jen stěží z toho zbylo to, čím byla dříve.
“Co to je?” ptá se Bree, zuby jí drkotají. S Rose vylezly na příď lodi, vedle mě, a ona vyhlíží tam, kam se dívám já. Nechci jí odpovědět.
“To nic není, drahoušku,” říkám. “Jen zřícenina.”
Obejmu ji jednou rukou a přimáčknu ji k sobě a tu druhou dám kolem Rose a také si ji k sobě přivinu. Zkouším je zahřát a oběma třu ramena, jak nejlépe umím.
“Kdy půjdeme domů?” ptá se Rose.
S Loganem se na sebe podíváme. Nevím, jak mám odpovědět.
“Nejdeme domů,” řeknu Rose, co nejjemněji to dokážu, “ale jsme na cestě si nový domov najít.”
“Pojedeme kolem našeho starého domova?” ptá se Bree.
Zaváhám. “Ano,” řeknu.
“Ale nevracíme se tam, že ano?” ptá se.
“Přesně tak,” řeknu. “Žít tam nyní je příliš nebezpečné.”
“Já už tam nechci žít,” říká. “Nenáviděla jsem to místo. Ale nemůžene tam Sašu jen tak nechat. Zastavíme a pohřbíme ji? Slíbila jsi to.”
Vzpomenu si na hádku s Loganem.
“Máš pravdu,” řeknu jemně. “Slíbila jsem to. A ano, zastavíme.”
Logan se odvrátí, je jasné, že je naštvaný.
“A co potom?” ptá se Rose. “Kam potom půjdeme?”
“Budeme pokračovat proti proudu řeky,” vysvětluji. “Co nejdál to půjde.”
“Kde končí?” ptá se.
To je dobrá otázka a já nad ní přemýšlím jako nad hlubokomyslnou otázkou. Kde toto všechno končí? Naší smrtí? Naším přežitím? Skončí to vůbec někdy? Je konec na dohled?
Tu odpověď neznám.
Otočím se a kleknu si a pohlédnu jí do očí. Musím jí dát naději. Pro něco žít.
“Končí to na nádherném místě,” řeknu. “Tam, kam jedeme, tam je vše opět dobré. Ulice jsou tak čisté, že se lesknou a vše je perfektní a bezpečné. Budou tam lidé, dobří lidé, a přijmou nás a budou nás chránit. Také tam bude jídlo, opravdové jídlo, vše, co dokážete sníst, a bude tam pořád. Bude to to nejkránější místo, jaké jsi kdy viděla.”
Oči Rose se otevřou doširoka.
“Je to pravda?” ptá se.
Pokývám. A ona se pomalu zeširoka usměje.
“Jak dlouho to potrvá, než tam dorazíme?”
Usměji se. “Nevím, zlatíčko.”
Ale Bree je cyničtější, než Rose.
“Je to skutečně pravda?” ptá se jemně. “Opravdu takové místo existuje?”
“Existuje,” říkám jí a dělám co můžu, abych přitom zněla přesvědčivě. “Není-li pravda, Logane?”
Logan se podívá a krátce na ně pokývá, potom svůj pohled odvrátí. Nakonec to je on, který věří v Kanadu, věří v zaslíbenou zemi. Jak by to teď mohl popřít?
Hudson se vine a zatáčí, zužuje se a potom se znovu rozšiřuje. Konečně vplouváme do známého území. Ženeme se kolem míst, která rozpoznávám, čím dál víc se blížíme k otcově domu.
Zatočíme za dalším břehem a uvidím malý, neobydlený ostrov, jen malý kamenný výčnělek. Na něm sedí zřícenina majáku, jeho světlo bylo roztříštěno už dávno, ta stavba není už nic, než jen průčelí.
Zahneme za další ohyb řeky a v dáli uvidím most, na kterém jsem byla před několika málo dny, kdy jsem pronásledovala otrokáře. Tam, uprostřed mostu, je vidět, že jeho prostředek byl odstřelen, ta ohromná díra, jako by prostředkem propadla bourací koule. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsme po něm s Benem závodili na motorce a málem jsme na něm dostali smyk. Nemohu tomu uvěřit. Už jsme skoro tam.
To mi připomělo Bena, přinutilo mě to vzpomenout si, jak mi ten den zachránil život. Otočím se podívám se na něj. Rozmrzele se dívá do vody.
“Bene?” ptám se.
Otočí se a dívá se na mě
“Vzpomínáš si na ten most?”
Otočí se a dívá se a já v jeho očích vidím strach. Vzpomněl si.
Bree do mě šťouchne loktem. “Mohu dát Penelope trochu z mé sušenky?” ptá se.
“Já taky?” opakuje Rose.
“Samozřejmě,” řeknu nahlas, aby to Logan slyšel. Není jediný, kdo tu rozhoduje, a my si můžeme s naším jídlem dělat, co chceme.
Fena na klíně u Rose se napřímí, jako by rozumněla. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděla tak chytré zvíře.
Bree se k ní nakloní, aby ji dala kousek své sušenky, ale já ji chytnu za ruku.
“Počkej,” říkám. “Když ji budeš krmit, pak by měla mít jméno, ne?”
“Ale ona nemá obojek,” říká Rose. “Mohla by se jmenovat jakkoli.”
“Nyní je tvůj pes,” řeknu. “Dej jí nové jméno.”
Rose a Bree se na sebe vzrušeně podívají.
“Jak jí budeme říkat?” ptá se Bree.
“Co třeba Penelope?” řekne Rose.
“Penelope!” křičí Bree. “To se mi líbí.”
“Také se mi to líbí,” řeknu.
“Penelope!” vykřikne Rose na psa.
Je to zvláštní, ale ten pes se na ni otočí v momentě, kdy to řekla, jako by to bylo vždy její jméno.
Bree se usmívá a natahuje se a dává jí kousek sušenky. Penelope jí ho vyškubne z ruky a hltavě ho spolkne. Bree a Rose se hystericky chichotají a Rose jí dává zbytek své sušenky. Také po tom chňapne a já se natáhnu a dávám jí poslední kousnutí ze své sušenky. Penelope se na nás tři vzrušeně dívá, třese se a třikrát zaštěká.
Všechny se smějeme. Na chvilku téměř zapomínám na naše trable.
Ale potom něco uvidím v dáli za rameny Bree.
“Tam,” rychle říkám Loganovi a ukazuji doleva. “Tam musíme jet. Zahni támhle.”
Zahlédnu poloostrov, kam jsme s Benem jeli na motorce, na ledem pokrytý Hudson. Cuknu sebou, když na to pomyslím, když pomyslím na to, jak bláznivá byla ta honička. Je ohromující, že jsem stále naživu.
Logan se ohlédne přes rameno, aby se podíval, zda nás nikdo nepronásleduje; potom neochotně ubere plyn a zahne s námi do strany a zamíří do zátoky.
Nervózně a ostražitě se rozhlížím kolem, jak připlouváme do ústí poloostrova. Proplouváme vedle něj, jak se stáčí do vnitrozemí. Nyní jsme blízko břehu, míjíme polorozpadlou vodní věž. Pokračujeme dál a brzy plujeme podél trosek města a přímo do jeho centra. Catskillu. Na všech stranách jsou vyhořelé budovy a vypadá to, jako by bylo zbombardováno.
Všichni jsme napjatí a pomalu pronikáme do vnitrozemí, hlouběji a hlouběji, břeh je nyní necelou stopu daleko, jak se úžina zužuje. Jsme vystaveni obklíčení a já nevědomky sahám k boku a svou ruku pokládám na nůž. Všímám si, že Logan dělá totéž.
Ohlédnu se přes rameno po Benovi; ale ten je pořád strnulý.
“Kde je ten náklaďák?” ptá se Logan, v hlase je znát nervozita. “Nepopluji moc daleko do vnitrozemí, to ti říkám rovnou. Jestli se něco stane, musíme mít možnost dostat se na Hudson, a to rychle. Je to tu životu nebezpečné,” říká a ostražitě sleduje břeh.
Také ho sleduji. Ale břeh je prázdný, opuštěný, zamrzlý, bez známky lidstva, kam oko dohlédne.
“Vidíš, támhle,” říkám a ukazuji. “Ta zrezivělá bouda? Je uvnitř.”
Logan s námi pluje přibližně dalších třicet yardů a pak se stočí k boudě. Je tam stará, rozpadající se molo, a podaří se mu vytáhnout loď pár stop od břehu. Vypne motor, uchopí kotvu a hodí ji přes palubu. Potom chytí provazy z lodi, na jednom konci udělá volný uzel a hodí jej na zrezivělý kovový sloupek. Ten se zachytí a on nás úplně přitáhne, upevní jej, takže můžeme vstoupit na molo.
“Vystupujeme?” ptá se Bree.
“Jen já,” řeknu. “Počkej na mě tady na lodi. Je příliš nebezpečné, abys šla také. Budu hned zpět. Pohřbím Sašu. Slibuji.”
“Ne!” vykřikne. “Slíbila jsi, že už nebudeme nikdy jedna bez druhé. Slíbila jsi to! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Nemůžeš!”
“Nenechávám tě tu samotnou,” odpovídám se zlomeným srdcem. “Budeš tu s Loganem, Benem a Rose. Budeš v naprostém bezpečí. Slibuji.”
Ale Bree se postaví a k mému překvapení přeskočí přes příď a doskočí na písčitý břeh, dopadne přímo do sněhu.
Stojí na břehu, ruce má v bok a vzdorovitě se na mě dívá.
“Jestli jdeš ty, pak já jdu taky,” prohlásí.
Zhluboka se nadechuji, když vidím, jak je rezignovaná. Vím, že kdyš se začne takto chovat, myslí to skutečně vážně.
Bude přítěží, vzít ji s sebou, to musím přiznat, jedna moje část se raduje, že ji bude mít pořád na očích. A když se jí to pokusím rozmluvit, budu jen plýtvat časem.
“Tak dobře,” řeknu. “Jen buď celou dobu blízko mně. Slibuješ?”
Pokýve hlavou. “Slibuji.”
“Já se bojím,” řekne Rose a dívá se na Bree s doširoka otevřenýma očima. “Já nechci z lodi pryč. Chci tu zůstat s Penelope. Můžu?”
“Chci, abys tu zůstala,” říkám jí a tiše tak odmítám vzít ji s sebou.
Otočím se k Benovi a on se otočí ke mně a podívá se mi do očí svým žalostným pohledem. Z toho pohledu se mi chce podívat se jinam, ale přinutím se to neudělat.
“Jdeš s námi?” Ptám se. Doufám, že řekne ano. Jsem rozzlobená, že tu Logan chce zůstat, že mě zklamal, opravdu by se mi hodil někdo, kdo může pomoci.
Ale Ben, který je stále v šoku, se na mě jen dívá. Dívá se jako by nerozuměl. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje vše, co se kolem něj děje.
“Jdeš s námi?” Ptám se důrazněji. Na toto nemám trpělivost.
Pomalu zakroutí hlavou a stáhne se do sebe. Je opravdu mimo a já se mu snažím odpustit – ale je to těžké.
Otočím se, abych opustila loď a vyskočím na břeh. Je příjemné cítit pod nohama suchou zem.
“Počkej!”
Otočím se a vidím, jak se Logan zvedá ze sedadla kormidelníka.
“Věděl jsem, že se stane nějaká blbost,” řekne.
Jde po lodi a dává si dohromady své věci.
“Co děláš?” ptám se.
“Co myslíš?” zeptá se on. “Nenechám vás dvě jít o samotě.”
Mé srdce překypuje úlevou. Kdyby se jednalo jen o mě, bylo by mi to skoro jedno – ale jsem ráda, že na Bree bude dohlížet další pár očí.
Seskočí z lodi na břeh.
“Už teď ti říkám, že je to hloupý nápad,” řekne, jak přistane vedle mně. “Měli bychom vyrazit. Brzy bude noc. Hudson může zamrznout. Mohli bychom tu uvíznout. A to ani nemluvím o otrokářích. Máš 90 minut, rozumíš? 30 minut tam, 30 minut na místě a 30 zpátky. Žádné výjimky z žádného důvodu. Jinak odjíždím bez tebe.”
Podívám se na něj, ohromená a vděčná.
“Platí,” říkám.
Myslím na oběť, kterou právě udělal a začínám pociťovat něco jiného. Za vším tím pózováním začínám pociťovat, že mě má Logan opravdu rád. A není tak sobecký, jak jsem si myslela.
Jak se otočíme k odchodu, na lodi se to začíná vrtět.
“Počkejte!” vykřikne Ben.
Otočím se a dívám se.
“Nemůžete mě tu nechat o samotě s Rose. Co když někdo přijde? Co mám dělat?”