“Dávej pozor na loď,” řekne Logan a otočí se k odchodu.
“Nevím, jak se řídí!” vykřikne Ben. “Nemám žádnou zbraň!”
Logan se znovu otočí, otrávený, sáhne po jedné ze zbraní a vyndá ji z popruhu na stehně a hodí ji po něm. Z těžka mu narazí do hrudi a on s ní neobratně zápolí.
“Třeba se naučíš ji používat,” ušklíbne se Logan a pak se znovu otočí.
Pohlédnu na Bena, který tam stojí, vypadá tak bezmocně a vyděšeně, drží zbraň, kterou ani neumí použít. Zdá se, že je naprosto vystrašený.
Chci ho uklidnit. Říci mu, že vše bude v pořádku, že budeme brzy zpět. Ale jak se otočím a podívám se na to ohromné pohoří před námi, poprvé si nejsem sama tak jistá, že se vrátíme.
D V Ě
Rychle kráčíme sněhem a já nervózně pohlížím na tmavnoucí nebe, cítím, jak čas tlačí. Pohlédnu přes rameno a vidím své stopy ve sněhu a za nimi stojí v pohupující se lodi Ben a Rose, hledí s doširoka otevřenýma očima. Rose svírá v ruce Penelope a bojí se stejně tak. Penelope štěká. Mám z toho špatný pocit, že jsme je tam všechny tři nechali, ale vím, že naše mise je nevyhnutelná. Vím, že můžeme zachránit zásoby a jídlo, které nám pomůže a cítím, že máme dobrý náskok před otrokáři.
Spěchám ke zrezavělé boudě, která je pokrytá sněhem, s trhnutím otevřu její pokřivené dveře a modlím se, aby ten náklaďák, který jsem uvnitř před dlouhou dobou ukryla, tam ještě byl. Byl to starý zrezivělý pickup na své poslední štaci, byla to spíše kupa harampádí než auto a zůstala v něm asi jen osmina plné nádrže. Jednou jsem ho našla v příkopě u Route 23 a schovala jsem ho tady u řeky, kdybych ho někdy potřebovala. Vzpomínám si, že jsem byla překvapená, když nastartoval.
Dveře u boudy se otevřou se zaskřípáním a je tam, tak dobře ukrytý, jako v den, kdy jsem si ho ulila, stále je zaházený senem. Srdce se mi dme úlevou. Vykročím kupředu a odhrnuji z něj seno, ruce mám studené, jak se dotýkám zmrzlého kovu. Jdu na konec boudy a otevřu dvojité velké dveře a vnitřek zaplaví světlo.
“Hezká kola,” řekne Logan, který jde za mnou a prohlíží si ho. “Jseš si jistá, že funguje?”
“Ne,” říkám. “Ale otcův dům je dobrých dvacet mil daleko a nemůžeme tak úplně jít pěšky.”
Z jeho tónu usuzuji, že skutečně nechce být součástí této mise, že chce být zpět na lodi a plout proti proudu řeky.
Skočím na sedadlo řidiče a hledám na zemi klíč. Konečně ho ucítím, je schován hluboko. Dám ho do zapalování, zhluboka se nadechnu a zavřu oči.
Prosím, bože. Prosím.
Napoprvé se nestane nic. Poskočí mi srdce.
Ale otočím s ním znovu a znovu, otočím ho více doprava a pomalu se začíná chytat. Nejprve vydá jen slabý zvuk, jako umírající kočka. Ale já ho držím, znovu a znovu jej otáčím a konečně začíná nabírat na síle.
No tak, no tak.
Konečně se chytá, zarachotí a zasténá. Škytá a lapá po dechu, je znát, že je na své poslední štaci. Ale alespoň funguje.
Nemohu si pomoci a musím se usmívat, překypuji úlevou. Funguje. Skutečně funguje. Budeme moci dojet domů, pohřbít mého psa, vzít jídlo. Cítím, jako by na nás Saša dohlížela a pomáhala nám. Můj otec možná také.
Dveře spolujezdce se otevřou a dovnitř naskočí Bree, je plná vzrušení, šoupne se stranou na tom jednom vinylovém sedadle vedle mně a Logan naskočí k ní, práskne dveřmi a dívá se vpřed.
“Na co čekáš?” řekne. “Čas ti ubíhá.”
“Nemusíš mi to říkat dvakrát,” řeknu stejně tak odměřeně.
Zařadím rychlost a sešlápnu pedál, couvám z boudy do sněhu a pod odpolední nebe. Zprvu se kola zaseknou ve sněhu, ale přidám plyn a se zadrháváním se vydáváme kupředu.
Jedeme po sjetých pneumatikách, napříč hrbolatým polem, a poskakujeme všemi směry. Ale pokračujeme kupředu a to je jediné, na čem mi záleží.
Brzy jsme na malé venkovské silnici. Jsem tak vděčná, že sníh většinu dne tál – jinak bychom se tam nikdy nedostali.
Nabíráme rychlost. Náklaďák mě překvapuje a já jsem klidnější, jak se tu otepluje. Jedeme téměř 40 a míříme západně po Route 23. Ženu ho, dokud nevjedeme do výmolu, pak toho lituji. Všichni zasténáme, jak se udeříme do hlavy. Zpomalím. Výmoly nejsou ve sněhu vidět a já už jsem zapomněla, jak se tyto cesty zhoršily.
Je prapodivné být zpět na této silnici a směřovat tam, kde byl jednou můj domov. Znovu si vybavuji cestu, kterou jsem jela, když jsem pronásledovala otrokáře, a hned mě zaplaví vzpomínky. Vzpomínám si, jak jsem se tudy hnala na motorce, myslela jsem, že zemřu, a snažím se tu myšlenku vypudit z mysli.
Jak pokračujeme, dojedeme k ohromnému stromu, padlému přes silnici, který je nyní zasněžený. Rozpoznávám ho, je to ten strom, který byl skácen při mé cestě odtud, ten, který byl pokácen, aby zablokoval cestu otrokářům, nějakým neznámým přeživším, který se o nás strachoval. Nemohu si pomoci a přemýšlím, jestli jsou tam ještě nějací lidé, kteří přežili, třeba nás pozorují. Dívám se ze strany na stranu a očima pročesávám les. Ale nevidím žádné známky po nikom.
Máme dobrý čas a ulevuje se mi, protože se zatím nic nepokazilo. Nevěřím tomu ale. Je to téměř jako by to bylo příliš snadné. Podívám se na kontrolku paliva a vidím, že jsme ho moc nespotřebovali. Ale nevím, jak je přesná a prozatím přemýšlím, jestli budeme mít dostatek paliva, abychom se dostali tam i zpět. Přemýšlím, jestli to nebyl hloupý nápad, vydat se na tuto cestu.
Konečně odbočíme z hlavní cesty na úzkou, vinutou, venkovskou silnici, která nás dovede nahoru na pohoří, až k otcově domu. Nyní jsem více nervózní, jak zahýbáme a zatáčíme kolem hory, po pravé straně mám příkré útesy. Vyhlédnu ven a nemohu si nevšimnout, že ten výhled je opravdu neuvěřitelný, zahrnuje celičké pohoří Catskill. Ale úpatí je příkré a tady nahoře je hlubší sníh a já vím, že po jednom špatném zatočení, jednom špatném sklouznutí, tato stará hora rzi přepadne rovnou přes okraj.
K mému překvapení náklaďák drží. Je jako buldok. Zanedlouho máme to nejhorší za sebou a jak zahneme za zatáčku, najednou zahlédnu náš bývalý dům.
“Hele! Otcův dům!” vykřikne Bree a vzrušeně se narovná.
Také se mi ulovilo, když jsem jej spatřila. Jsme tu a dojeli jsme včas.
“Vidíš,” říkám Loganovi, “nebylo to tak hrozné.”
Nezdá se ale, že by se Loganovi ulevilo; dělá grimasu a je napjatý a sleduje les.
“Sem jsme dojeli,” reptá. “Zpátky ještě ne.”
Typické. Odmítá přiznat, že neměl pravdu.
Zastavím před domem a vidím staré otisky po otrokářích. Všechny vzpomínky mě prolétnou hlavou, všechna ta hrůza, kterou jsem cítila, když vzali Bree. Natáhnu se a dám jí ruku kolem ramen a pevně ji stisknu, jsem odhodlaná ji už nikdy nespustit z očí.
Vypnu zapalování a všichni vyskočíme z vozu a rychle spěcháme k domu.
“Omlouvám se, jestli je tam nepořádek,” řeknu Loganovi, jak kolem něj projdu k hlavním dveřím. “Nečekala jsem hosty.”
Proti své vůli potlačí úsměv.
“Ha ha,” řekne rozhodně. “Mám si sundat boty?”
Smysl pro humor. To mě překvapuje.
Jak otevřu dveře a vkročím dovnitř, všechen smysl pro humor, který jsem měla, ze mě najednou opadne. Když před sebou vidím tu spoušť, poskočí mi srdce. Je tam Saša, leží tam, krev už zaschla, její tělo je ztuhlé a zmrzlé. Jen několik stop od ní je tělo otrokáře, kterého Saša zabila, jeho tělo je také zmrzlé a přimrzlo k podlaze.
Pohlédnu na bundu, kterou mám na sobě – jeho bundu – oblečení, které mám na sobě – jeho oblečení – moje boty – jeho boty – a mám z toho zvláštní pocit. Téměř jako bych byla jeho živý dvojník.
Logan se na mě podívá a asi si to také uvědomil.
“Ty sis nevzala jeho kalhoty?” zeptá se.
Pohlédnu na sebe a uvědomím si, že ne. To bylo až příliš.
Zatřesu hlavou.
“Hloupé,” řekne.
Nyní, když o tom mluví, si uvědomím, že má pravdu. Moje staré džíny jsou mokré a studené a lepí se na mě. A i když je nechci, Ben je možná chtít bude. Byla by škoda je nepoužít: nakonec s tím oblečením vůbec nic není.
Uslyším tlumený pláč a pohlédnu na Bree, která tam stojí a shora se dívá na Sašu. Srdce se mi zlomí, když vidím její obličej v takovém stavu, celý pomačkaný, jak hledí na svého zesnulého psa.
Jdu k ní a dám jí ruku kolem ramen.
“To je v pořádku, Bree,” řeknu. “Nedívej se.”
Políbím ji na čelo a snažím se ji otočit stranou, ale ona mě odstrčí překvapivou silou.
“Ne,” řekne.
Udělá krok dopředu, poklekne a obejme na zemi Sašu. Rukama ji obejme kolem krku, nakloní se nad ní a políbí ji hlavu.
Logan a já se na sebe podíváme. Ani jeden z nás neví, co udělat.
“Nemáme čas,” řekne Logan. “Musíš ji pohřbít a jít dál.”
Kleknu si vedle ní, nakloním se a hladím Sašu po hlavě.
“To bude dobré, Bree. Saša je nyní na lepším místě. Nyní je šťastná. Slyšíš mě?”
Z očí jí padají slzy a ona natáhne ruku, zhluboka se nadechne a otře si je hřbetem ruky.
“Nemůžeme ji zde takto nechat,” řekne. “Musíme ji pohřbít.”
“To uděláme,” řeknu.
“Nemůžeme,” řekne Logan. “Zem je zmrzlá na kost.”
Postavím se a podívám se na Logana, jsem ještě více naštvaná. A to také proto, že si uvědomím, že má pravdu. Měla jsem na to myslet.
“Co tedy navrhuješ?” ptám se.
“To není můj problém. Budu hlídat venku.”
Logan se otočí a vyjde ven, bouchne za sebou dveřmi.
Otočím se zpět k Bree a snažím se rychle něco vymyslet.
“Má pravdu,” řeknu. “Nemáme čas ji pohřbít.”
“NE!” naříká. “Slíbila jsi to. Slíbila jsi to!”
Má pravdu. Opravdu jsem to slíbila. Ale nedostatečně jsem si to celé promyslela. Ta myšlenka, že tu Sašu jen tak necháme, mě ničí. Ale zároveň nemůžeme riskovat své životy. To by Saša nechtěla.
Mám nápad.
“A co třeba řeka, Bree?”
Otočí se a dívá se na mě.
“Co když jí uděláme pohřeb na vodě? Však víš, jako se dělá pro vojáky, kteří čestně zemřou?”
“Jaké vojáky?” ptá se.
“Když zemřou vojáci na moři, někdy je pohřbí do moře. Je to čestný pohřeb. Saša milovala řeku. Jsem si jistá, že by tam byla šťastná. Můžeme ji vzít sebou a pohřbít ji tam. Bylo by to tak v pořádku?”
Srdce mi buší, jak čekám na odpověď. Už nemáme moc času a já vím, jak umí být Bree zatvrzelá, když jí na něčem hodně záleží.
K mé úlevě kývne hlavou.
“Dobře,” řekne. “Ale ponesu ji já.”
“Myslím, že je na tebe příliš těžká.”
“Nejdu, pokud ji neponesu,” řekne, v jejích očí se jiskří odhodlání, jak ke mě stojí čelem a má ruce v bok. V jejích očích vidím, že jinak nikdy neustoupí.
“Dobře,” řeknu. “Můžeš ji nést.”
Obě vyprostíme Sašu ze země a pak rychle hledáme v domě cokoli, co se dá zachránit. Spěchám k otrokářově tělu, sundám jeho kalhoty a najednou cítím něco v jeho zadní kapce. Jsem příjemně překvapena, když objevím něco velkého, uvnitř kovového. Vytáhnu malé zavírací ostří. Jsem nadšená, že ho mám a nacpu si ho do kapsy.
Rychle proběhnu zbytkem domu, spěchám z pokoje do pokoje a hledám cokoli, co by mohlo být užitečné. Najdu pár starých, prázdných pytlů a všechny je beru s sebou. Jeden z nich otevřu a vhodím do něj Breeinu oblíbenou knihu, Štědrý strom a mou knihu Pán much. Běžím ke skříni a beru zbylé svíčky a sirky a hodím je do pytle.
Proběhnu kuchyní a do garáže, dveře už byly dokořán od otrokářů, kteří tu šťárali. Zoufale doufám, že se nezdržovali hledáním vzadu v garáži a nenašli jeho krabici s nářadím. Dobře jsem ji schovala ve výklenku ve zdi, a spěchám tam a uleví se mi, když vidím, že tam stále je. Celá krabice je příliš těžká, abych ji unesla, tak se jí prohrabávám a vybírám cokoli, co by mohlo být užitečné. Beru malé kladivo, šroubovák, malou krabičku hřebíků. Nacházím baterku, ve které je baterie. Zkouším ji, funguje. Beru malé kleště a hasák, zavírám ji a chystám se odejít.
Jak se chystám se otočit, něčeho si všimnu, vysoko na zdi. Je to dlouhé slaňovací lano, pečlivě smotané a visí na háčku. Úplně jsem na něj zapomněla. Před léty ho otec koupil a pověsil ho mezi stromy, myslel, že si na něm budeme hrát. Zkusily jsme to jednou a pak už nikdy, tak ho pověsil v garáži. Když se na něj teď dívám, myslím, že by se mohlo hodit. Vyskočím na pracovní stůl, natáhnu se a sundám ho, přehodím si ho přes jedno rameno a pytel přes druhé.
Spěchám ven z garáže zpět do domu, kde stojí Bree, v obou rukou drží Sašu a dívá se na ni.
“Jsem připravená,” říká.
Spěcháme ven z domu a Logan se otočí a uvidí Sašu. Zatřese hlavou.
“Kam ji táhnete?” ptá se.
“K řece,” řeknu.
Nesouhlasně zakroutí hlavou.
“Čas ubíhá,” řekne. “Máte ještě 15 minut a potom jedeme zpět. Kde je jídlo?”
“Tady není,” řeknu. “Musíme jít výš, do chatky, kterou jsem našla. Za 15 minut to zvládneme.”
Jdu s Bree k náklaďáku a házím dozadu slaňovací lano a pytel. Ostatní prázdné pytle si nechávám, vím, že je budu potřebovat na přenesení jídla.
“K čemu to lano?” ptá se Logan, který jde za námi. “K ničemu nám není.”
“Nikdy nevíš,” řeknu.
Otočím se, jednou rukou obejmu Bree, která stále hledí na Sašu, otočím ji jiným směrem a pohlédnu na pohoří.
“Jdeme,” řeknu Loganovi.
Zdráhavě se otočí a jde s námi.
Všichni tři plynule stoupáme po hoře, vítr zesiluje, tady nahoře je studenější. S obavami pohlížím nahoru na nebe: stmívá se mnohem rychleji, než jsem čekala. Vím, že Logan má pravdu: musíme být zpět na řece před soumrakem. A cítím větší obavy, jak nastupuje západ slunce. Ale v srdci zároveň cítím, že musíme pro to jídlo dojít.
Všichni tři se plahočíme po úpatí hory a konečně dojdeme na mýtinu na vrcholu, přičemž mě do obličeje udeří silný poryv větru. Každou minutu je větší zima a stmívá se.
Snažím se vystopovat své otisky směrem k chatě, sníh je tu hluboký; cítím, jak proniká mými botami, zatímco jdu. Uvidím ji, je stále schovaná, pokrytá sněhem, stále velmi dobře ukrytá a jako vždy anonymní. Spěchám k ní a silou otevírám malá dvířka. Logan a Bree stojí za mnou.
“Dobře vypátráno,” říká a poprvé v jeho hlase slyším obdiv. “Dobře ukryto. To se mi líbí. Téměř tak dobře, že se mi tu chce až zůstat – kdyby po nás nešli otrokáři a kdybychom měli přísun jídla.”
“Já vím,” říkám, zatímco vcházím do malého domku.
“Je nádherný,” říká Bree. “To je ten dům, do kterého se budeme stěhovat?”
Otočím se a pohlédnu na ni, nemám dobrý pocit. Pokývám hlavou.
“Někdy jindy, ano?”
Chápe. Také netouží po tom vyčkávat na otrokáře.
Spěchám dovnitř a otevírám vstup v podlaze a sestupuji dolů po příkrém žebříku. Je tu dole tma a jdu po hmatu. Natáhnu ruku a cítím řadu sklenic, které cinkají, když se jich dotknu. Zavařovačky. Neplýtvám časem. Vyndám pytle a plním je zavařovačkami co nejrychleji mohu. Jen stěží se mi daří je rozeznat a pytel mi těžkne, ale vzpomínám si, že tam byl malinový džem, ostružinový džem, nakládaná kyselá zelenina, okurky.... Do pytle dávám, co unesu a pak ho podávám nahoru k žebříku Loganovi. On jej vezme a já naplním další tři.
Vyberu celou stěnu.
“Už ne,” říká Logan. “Nemůžu to utáhnout. A už se stmívá. Musíme jít.”
Nyní je v jeho hlase trochu více úcty. Je jasné, že na něj udělaly dojem zásoby, které jsem našla a konečně si uvědomuje, jak moc jsme sem potřebovali jít.
Natáhne se ke mně a podává mi ruku, ale po žebříku se vyškrábu sama, nepotřebuji jeho pomoc, stále jsem namíchnutá, kvůli jeho předchozímu chování.
Když jsem znovu v chalupě na svých nohou, sama popadnu dva těžké pytle a Logan vezme ty ostatní. Všichni tři spěcháme z chalupy a brzy vypátráme naše stopy, které vedou zpět prudkým výstupem. Na několik minut jsme zpět u náklaďáku a uleví se mi, když vidím, že tam stále je. Pohlédnu na horizont a nikde po pohoří, ani ve vzdáleném údolí, nevidím ani stopu po nějakém dění.
Naskočíme zpět do náklaďáku a otočím zapalováním, jsem ráda, když naskočí, a vydáváme se zpět po cestě. Máme jídlo, zásoby, našeho psa a měla jsem možnost se rozloučit s otcovým domem. Cítím se spokojená. Cítím, že Bree, která je vedle mně, je také spokojená. Logan vyhlíží z okna, ztracen ve svém vlastním světě, ale nemohu si pomoci a cítím, jako by si myslel, že jsme udělali to správné rozhodnutí.
*
Cesta zpět dolů z hory je poklidná, brzdy starého pickupu se k mému překvapení docela drží. Na některých úsecích, které jsou opravdu příkré, jedeme spíše regulovaným skluzem, než-li bychom brzdili, ale za několik minut už jsme z nejhoršího venku a jsme zpět na vyrovnané cestě Route 23 a míříme na východ. Nabereme rychlost a poprvé za delší dobu se cítím optimisticky. Máme drahocenné nástroje a dostatek jídla, které nám vydrží několik dní. Cítím se dobře, cítím se ospravedlněná, jak jedeme po čísle 23 a od lodě nás dělí již jen několik minut.