Bree a já jsme zatím měly štěstí. Během těch let, co jsme tady na- hoře, jsme v okolí neviděly žádné otrokáře – ale myslím si, že jen protože jsme tak vysoko, v odlehlé oblasti. Jen jednou jsem slyšela skučení otrokářského motoru, hrozně daleko, na druhé straně řeky. Vím, že tam někde dole jsou a hlídkují. A já nebudu riskovat – sta- rám se o to, abychom se držely při zemi, dřevo pálíme jen zřídka, když opravdu potřebujeme, a neustále na Bree dávám pozor. Větši- nou ji na lov beru s sebou – stejně jako bych to udělala dnes, kdyby nebyla tak nemocná.
Otáčím se zpět k plošině a jdu se podívat na jezírko. Je úplně za- mrzlé a v odpoledním slunci úplně září, jako ztracený šperk scho- vaný v houští. Udělám pár opatrných kroků po ledu, abych se ujistila, že nepraskne. Jakmile se mi zdá, že je dost pevný, udělám několik dalších. Najdu si místo, vytáhnu z opasku malou sekyrku a několikrát silně seknu do ledu. Objevila se trhlina. Klekám si na led, beru do ruky nůž a vší silou ho vrazím doprostřed trhliny. Krou- tím špičkou nože a za chvíli se mi daří v ledu vytvořit díru velkou tak akorát na vylovení ryby.
Kloužu a spěchám zpátky na břeh, beru prut a vrazím ho mezi dvě větve stromu, rozbalím vlasec a běžím s ním zpět k díře v ledu, do které šňůru vložím. Několikrát s ním zatřesu v naději, že se ko- vový háček na slunci zablyští a přivábí nějakého živého tvora pod ledem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že je to zbytečné, že cokoli, co v těchto horských jezerech žilo, dávno zahynulo.
Tady nahoře je ještě větší zima a nemůžu tu celou dobu jen tak stát a koukat. Musím se hýbat. Otáčím se a jdu směrem od jezera, protože moje pověrčivé Já mi říká, že rybu určitě chytím, hlavně když tam nebudu jen tak stát a koukat. Chodím v kruzích kolem je-zera a kolem stromů a mnu si ruce, abych je udržela v teple. Nepo- máhá to.
Vtom si vzpomenu na suché dřevo. Rozhlížím se a hledám něco, s čím by se dalo topit, ale je to marné. Země je pokrytá sněhem. Ob- rátím tedy svůj pohled vzhůru, ale většina větví je také zasněžená. V dálce si ale všimnu několika stromů ošlehaných větrem, které za- sněžené nejsou. Jdu k nim blíže a rukou je zkoumám. S úlevou si všímám, že některé větve jsou suché. Beru do ruky svou sekyrku a useknu jednu z větších větví. Stačí mi náruč dříví a tahle velká větev bude úplně stačit.
Chytám ji ve vzduchu, aby nespadla do sněhu, poté ji narovnám ke kmeni stromu a přeseknu ji napůl. Tak to dělám znovu a znovu, dokud nemám malou hromádku dříví, kterou pak odnesu v náručí. Odkládám ji na jednu z širokých nízkých větví, kde bude v bezpečí před napadaným sněhem.
Rozhlížím se kolem sebe zkoumám další kmeny stromů, když vtom mě něco zarazí. Jdu blíže k jednomu ze stromů a všimnu si, že jeho kůra je jiná než u ostatních stromů. Podívám se vzhůru a uvě- domím si, že to není borovice ale javor. Zaráží mě, že vidím javor tak vysoko v horách, a ještě více mě překvapuje skutečnost, že jsem ho vůbec poznala. Javor je vlastně ta jediná věc, kterou bych v pří- rodě vůbec dokázala poznat. I když se tomu bráním, přepadne mě vzpomínka.
Jednou, když jsem byla malá, si táta vzal do hlavy, že mě vezme na výlet do přírody. Bůhví proč mě vzal stáčet javorový sirup. Ně- kolik hodin jsme jeli do nějakého bohem zapomenutého místa, já nesla kovový kýbl, on vrták a další hodiny jsme strávili putováním po lesích s průvodcem a hledáním perfektních javorů. Pamatuju ten jeho zklamaný pohled, když navrtal svůj první javor a do našeho kýblu začala pomalu téct čirá tekutina. Čekal, že tam poteče sirup.
Náš průvodce se mu začal smát a řekl mu, že z javorů neteče sirup ale míza. Míza se potom musela vařit a tím vznikne sirup. Říkal, že to trvá hodiny a že z 80 galonů mízy člověk dostane čtvrt galonu sirupu.
Táta se podíval na svůj kýbl, ze kterého už přetékala míza, a úplně zrudl, jako by mu někdo prodal zkažené zboží. Byl to ten nejhrdější člověk, kterého jsem kdy potkala, a pokud něco nesnášel víc, než cítit se hloupě, pak to bylo, když se mu někdo smál. A když se mu ten muž smál, tak po něm hodil svůj kýbl, jen těsně ho netre- fil, vzal mě za ruku a vyřítili jsme se pryč.
Potom mě už do přírody nikdy nevzal.
Mně to ale nevadilo – a ten výlet se mi dokonce líbil, i když táta celou cestu zpátky v autě tiše zuřil. Než mě odvedl pryč, podařilo se mi natočit malý hrníček mízy a cestou domů jsem ho potají usrkovala, když se nedíval. Bylo to skvělé. Chutnalo to jako voda s cukrem.
Jak teď stojím před tím stromem, poznávám ho jako bych po- znala svého sourozence. Tenhle exemplář je ale hubený a tenký, pro- tože je tak vysoko, a překvapilo by mě, kdyby v sobě vůbec nějakou mízu měl. Nemám ale co ztratit. Vyndávám svůj nůž a zatínám ho do kůry stromu, znovu a znovu do stejného místa. Potom ho zabo- řím hluboko do díry a tlačím ho čím dál hlouběji a zároveň se s ním pokouším kroutit. Vlastně ani nečekám, že se něco stane.
K mému obrovskému překvapení se ven vydere kapka mízy. A úplně mě šokuje, když se za chvilku objeví malý pramínek. Do- tknu se té tekutiny prsem a ten si olíznu jazykem. Cítím ten příval cukru a okamžitě poznávám tu chuť. Přesně jak si ji pamatuju. Ne- můžu tomu uvěřit.
Míza začíná vytékat rychleji a spousta se mi ztrácí na kmeni stromu. Podívám se kolem sebe a zoufale se snažím najít něco, do čeho bych ji mohla napustit, kbelík nebo cokoli – ale samozřejmě tu nic není.
A pak si vzpomenu: moje termoska. Odepnu si svou plastovou termosku od pasu a obrátím ji vzhůru nohama, aby z ní vytekla voda. Vodu můžu sehnat kdykoli, zvlášť když je všude tolik sněhu – ale tahle míza je vzácná. Držím termosku u díry ve stromu a přála bych si, abych měla pořádný vrták s nálevkou. Tisknu termosku ke stromu jak nejvíc to jde, a většinu mízy se mi daří zachytit. Plní se poma- leji, než bych chtěla, ale za několik minut je termoska napůl plná.
Proud mízy se zastavil. Čekám několik vteřin, jestli znovu začne téct, ale nezačíná.
Rozhlížím se kolem sebe a všimnu si dalšího javoru, asi tři metry ode mě. S radostí k němu přiběhnu, vytáhnu nůž a pokouším se jej do kmene zarazit vší silou s nadějí, že termosku naplním úplně a představuji si, jak se asi Bree bude tvářit, až mízu ochutná. Není sice bůhvíjak výživná, ale určitě jí udělá radost.
Když nožem uhodím kmen stromu, ozve se tentokrát ostrý zvuk, jako když něco praskne, a není to zvuk, který bych čekala, a hned na to se ozve sténání padajícího stromu. Podívám se nahoru a vidím, jak se strom naklání, a pozdě si uvědomuji, že tento strom, pokrytý ledem, je mrtvý. Stačilo do něj jen uhodit nožem, aby se převrátil.
O chvíli později tento minimálně šestimetrový strom s velkým zaduněním padá k zemi a rozvíří kolem sebe obrovský mrak sněhu a borového jehličí. Skrčím se ve strachu, že někdo zjistil, že tu jsem. Jsem na sebe strašně naštvaná. To bylo neopatrný. Hloupý. Měla jsem se na ten strom nejdřív podívat pořádně.
Za několik okamžiků se ale uklidním, protože si uvědomuji, že tady nahoře nikdo jiný není. Začnu opět uvažovat racionálně a uvě- domím si, že stromy v lese padají samy od sebe, takže taková udá- lost nutně neznamená přítomnost člověka. A jak se dívám směrem, kde před chvílí stál strom, něco mě zarazí. A jen nevěřícně zírám.
Kousek od místa, kde stojím, vidím malou kamennou chatku, po- stavenou přímo do skály a schovanou za skupinkou stromů. Je malá, ale má dokonale čtvercový tvar, asi čtyři a půl metru na šířku i na délku a vysoká asi tři a půl metru. Na střeše vidím malý komínek a ve stěnách jsou malá okna. Dřevěné vstupní dveře jsou pootev- řené.
Tato malá chatka je tak dobře maskovaná a tak dokonale splývá s okolím, že ji stěží rozeznávám i když koukám přímo na ni. Stře- cha i stěny jsou zasněžené a kamenné průčelí dokonale splývá s okolní krajinou. Chatka vypadá starobyle, jako by ji někdo posta- vil před stovkami let. Nechápu, co tu dělá, kdo ji postavil, ani proč vlastně. Možná ji postavili pro nějakého hlídače chráněné rezervace.
Možná tu žil nějaký poustevník. Nebo nějaký fanda do zálesáctví.
Vypadá to, jako by se jí nikdo už roky ani nedotkl. Pečlivě zkou- mám okolí, jestli neuvidím nějaké stopy bot nebo zvěře vedoucích dovnitř nebo ven. Žádné tu ale nejsou. Přemýšlím, kdy napadl sníh, bylo to před několika dny, a v hlavě se pokouším počítat. Minimálně za tři poslední dny tu nikdo nebyl.
Srdce mi poskočí při pomyšlení na to, co by se mohlo skrývat uvnitř. Jídlo, oblečení, léky, zbraně, materiály – cokoli z toho by bylo darem z nebes.
Opatrně jdu přes mýtinu a neustále se ohlížím, jestli mě někdo nesleduje. Jdu rychle a ve sněhu zanechávám velké nápadné stopy. Když dorazím ke dveřím, ještě jednou se otočím a několik vteřin tam jen stojím a poslouchám. Je slyšet jen vítr a nedaleký potok, který protéká zhruba metr před chatkou. Napřáhnu se a vší silou uhodím na dveře rukojetí své sekyrky, ozve se dunivý zvuk, který by všem zvířatům, které se možná skrývají uvnitř, měl dát poslední va- rování.
*
Žádná odpověď.
Rychle otevírám dveře, odhrnuju sníh a vcházím dovnitř.
Je tu tma, vnitřek osvětlují jen poslední zbytky denního světla, které se sem vkrádají malými okny, a moje oči si chvíli musí zvyk- nout na tmu. Čekám, zády opřená o dveře, a jsem připravená se brá- nit v případě, že by tu mohlo přezimovat nějaké zvíře. Po několika dalších vteřinách si však moje oči na šero zvyknou a je jasné, že tu jsem sama.
Ze všeho nejdřív si všimnu toho, že je tu docela teplo. Možná protože je to tu tak malé, s nízkým stropem a zabudované přímo do skály, nebo protože je chatka chráněná proti větru. I když okna ne- jsou zasklená ani jinak zavřená a přestože jsou dveře stále pootev- řené, musí tu být aspoň o osm stupňů tepleji – mnohem tepleji než je kdy v tátově chatě, dokonce i když se tam topí. Tátova chata byla hlavně postavená levně, její stěny jsou tenké jako papír a obložené linem, a sedí na okraji kopce, kde jako by stála přímo v cestě větru.
Tohle místo je ale jiné. Kamenné stěny jsou tak silné a dobře po- stavené, že se tu cítím útulně a bezpečně. Neumím si ani představit, jaké by tu bylo teplo, kdybych zavřela dveře a zabednila okna a roz- dělala oheň v krbu, který se zdá být funkční.
Uvnitř je jen jedna velká místnost. Pokouším se v tom šeru na podlaze najít něco, cokoli, co bych mohla použít. Je to neuvěřitelné, ale vypadá to, že tu od války nikdo nebyl. Každý dům, který jsem viděla, měl rozbitá okna, kolem se povalovala suť a vždy bylo zřejmé, že z něj někdo vyraboval vše, co by mohlo být užitečné, do- konce i kabely. Tento však ne. Je čistý a nedotčený a uklizený, jako by jeho majitel jednou prostě vstal a odešel. Zajímalo by mě, jestli to bylo ještě dřív, než válka vůbec začala. Podle pavučin na stropě a této neskutečné lokality, tak dobře skryté za stromy, bych řekla že ano. Tady nikdo nebyl desítky let.
Všimnu si obrysu nějakého předmětu u protější stěny a pomalu se k němu blížím, a rukama nataženýma před sebou šmátrám do tmy. Když se toho předmětu moje ruce dotknou, poznávám, že je to skříň se šuplíky. Přejedu po ní rukou a cítím, že je pokrytá prachem. Přejíždím rukama po malých kulatých rukojetích šuplíků. Opatrně je otvírám, jeden po druhém. Je příliš tma na to, abych viděla, co je uvnitř, tak jejich vnitřek prozkoumávám rukou. V prvním nic není. Ani ve druhém. Rychle je všechny otevřu a stejně rychle klesají mé naděje – když v tom se zastavím u pátého šuplíku. Vzadu něco je. Pomalu to vyndám.
Držím to na světle a zprvu nemůžu rozeznat, co to je, ale potom cítím staniol, který mi prozradí, co to je: tabulka čokolády. Někdo už ji nakousl, ale je stále zabalená v původním obalu a z velké části je zachovalá. Kousek rozbalím a přivoním si k němu. Nemůžu uvě- řit, že je to skutečné: opravdová čokoláda. Čokoládu jsme neměli už od války.
S vůní přichází ostrá bolest hladu a jen s vypětím všech sil se do- kážu ovládnout, abych na místě neroztrhla obal a celou ji nezhltla. Nutím se si dodávat sílu, opatrně ji zase zabalím a schovám do kapsy. Počkám, až budu s Bree a pak si ji vychutnám. Při pomyšlení na její výraz, až ji ochutná, se mi na tváři objeví úsměv. To bude k nezaplacení.
Rychle projdu zbývající šuplíky, s novou nadějí, že objevím ně- jaký poklad. Všechno ostatní je ale prázdné. Otočím se zpět do míst- nosti a projdu si ji ode zdi ke zdi, kolem zdí, všechny kouty ve snaze najít cokoli. Je to tu však opuštěné.
Vtom šlápnu na něco měkkého. Kleknu si, zvednu to a podržím to na světle. Jsem ohromená: je to medvídek. Je ošuntělý a chybí mu jedno oko, ale Bree medvídky miluje a ten, kterého nechala doma, když jsme odjeli, jí hrozně chybí. Až tohle uvidí, bude mít ne- skutečnou radost. Vypadá to, že dnes bude mít šťastný den.
Nacpu si medvídka za opasek a jak se zvedám, moje ruka přejede po něčem měkkém. Zvednu to a podívám se na to lépe, k mé radosti v ruce držím šálu. Je černá a zaprášená, ale jak si ji přiložím k tělu, ihned cítím, jak je teplá. Jdu k oknu a šálu opráším. Podívám se na ni na světle: je dlouhá a tlustá – dokonce bez děr. Jako bych našla čisté zlato. Okamžitě si ji obtáčím kolem krku a schovám pod triko a hned je mi mnohem větší teplo. A kýchnu.
Slunce zapadá a zdá se, že jsem našla vše, co se dá, takže se dávám k odchodu. Cestou ke dveřím ale zakopnu o něco tvrdého a kovového. Zastavím se, opět si kleknu a opatrně se snažím na- hmatat, jestli to není nějaká zbraň. Není. Je to kulaté držadlo při- pevněné k dřevěné podlaze. Jako klepadlo. Nebo klika.
Škubu s ním doleva a doprava. Nic se nestalo. Zkouším s ním otáčet. Nic. Zkusím štěstí. Postavím se stranou a ze všech sil za něj zatáhnu přímo vzhůru.
Otevřely se padací dveře a vznesl se oblak prachu.
Nakouknu dolů, kde mě uvítal další prostor, s hliněnou podla- hou, vysoký něco přes metr. Srdce se mi rozbušilo z pomyšlení na možnosti, které se nám tím otevřely. Kdybychom tu bydlely a obje- vily by se problémy, mohla bych Bree schovat tady dole. Tahle chatka získává na hodnotě čím dál víc.
A nejen to. Když se podívám, jak to dole vypadá, něco se tam leskne. Ty těžké dřevěné dveře úplně odklopím a rychle lezu po žeb-říku dolů. Je tu úplná tma, takže rukama šmátrám před sebou. Něco jsem nahmatala. Sklo. Ve stěnách jsou zabudované police a na nich jsou sklenice. Zavařovací.
Jednu beru do ruky a vynesu ji na světlo. Uvnitř je něco červe- ného a měkkého. Vypadá to jako marmeláda. Rychle odšroubuju ko- vové víčko a ke sklenici si přivoním. Štiplavá vůně malin mě uhodí jako mořská vlna. Strčím dovnitř prst a váhavě ho dávám na svůj jazyk. Nemůžu tomu uvěřit: malinový džem. A chutná jako by ho někdo udělal včera.
Rychle zašroubuju víčko, nacpu si sklenici do kapsy a spěchám zpátky k policím. Nahmatávám desítky sklenic. Beru tu nejbližší a podívám se na ni na světle. Tahle vypadá jako okurky.
Jsem v úžasu. Tohle místo je zlatý důl.
Přála bych si je s sebou vzít všechny, ale nemám je v čem odnést a ruce mi mrznou, venku se navíc už stmívá. Sklenici s okurkami tedy dávám zpět na své místo, rychle po žebříku vyšplhám nahoru a pořádně za sebou zavírám padací dveře. Chtěla bych je zamknout a jsem nervózní z toho, že to tam dole všechno nechávám bez do- zoru. Připomenu si ale, že tu nikdo už roky nebyl – a že ani já bych si ho asi nevšimla, kdyby ten strom nespadl.
Když odcházím, zavírám za sebou dveře až nadoraz a cítím touhu to tu chránit, jako by to už byl náš domov.
S plnými kapsami pospíchám zpět k jezírku – ale vtom se oka- mžitě zastavím, protože jsem si všimla pohybu a slyšela nějaký zvuk. Zprvu mě přepadl strach z toho, že mě někdo sledoval – když se však pomalu otočím, vidím něco jiného. Tři metry ode mě stojí jelen a zírá na mě. Je to první jelen, kterého jsem za ty roky viděla. Jeho velké černé oči hledí do mých, pak se znenadání otočí a uteče pryč.