Nemám slov. Měsíc co měsíc se snažím nějakého jelena najít v naději, že se k němu budu moci dostat tak blízko, abych na něj mohla vrhnout nůž. Nikdy jsem však nikde žádného neviděla. Možná jsem nelovila dost často. Možná tady nahoře žijí celou dobu.
Rozhodnu se sem hned ráno vrátit a když budu muset, budu čekattřeba celý den. Když tu byl jednou, možná se vrátí. Až ho příště uvi- dím, zabiju ho. Ten jelen by nás mohl nakrmit na několik týdnů.
Plná nové naděje spěchám k jezírku. Když se přiblížím k prutu a podívám se na něj, srdce se mi rozbuší, protože je ohnutý skoro do půli. Třesu se nedočkavostí a peláším k díře v ledu a je mi jedno, že mi to klouže. Pevně uchopím vlasec a modlím se, aby vydržel.
Natáhnu se a silně škubnu. Cítím, jak opačným směrem škube velká ryba a tiše nabádám vlasec k tomu, aby se nepřetrhl a háček, aby se neulomil. Jedno poslední škubnutí a ryba letí z ledu. Je to ob- rovský losos, velký jako moje paže. Dopadl na led a plácá se a klouže všemi směry. Přiběhnu k němu, abych ho zvedla, ale vy- klouzl mi a znovu se plácá na ledu. Ruce mám pokryté slizem a pří- liš kluzké na to, abych ho mohla uchopit, takže rozbalím své rukávy a znovu ho uchopím, tentokrát pevněji. Vrtí se mi v náručí a dobrých třicet vteřin sebou mrská, teprve pak konečně nepřestane. Je mrtvý.
Jsem v úžasu. Je to můj první úlovek za několik měsíců.
Kloužu po ledu plná nadšení, pokládám ho na břeh a zabalím ho do sněhu ve strachu, aby nějakým způsobem znovu nepřišel k ži- votu a neskočil zpět do jezera. Beru si prut a vlasec do jedné ruky a rybu do druhé. Cítím sklenici s džemem v jedné kapse, termosku s mízou v druhé kapse spolu s čokoládou a medvídka za pasem. Bree bude dnes večer bohatá.
Zbývá mi vzít už jen jedno. Jdu ke hromádce suchého dřeva, prut chytím pod paží a volnou rukou se snažím nabrat tolik dřeva, kolik unesu. Pár kousků mi spadne a nemůžu vzít tolik, kolik bych chtěla, ale nestěžuju si. Pro zbytek se sem můžu vrátit ráno.
S plnýma rukama se za posledních paprsků denního světla kloužu dolů po strmém svahu, opatrně, abych žádný ze svých pokladů ne- upustila. Celou cestu nemůžu pustit z hlavy tu chatku. Je dokonalá a skrývá takové možnosti, až se mi z toho znovu rozbuší srdce. Je to přesně to, co potřebujeme. Tátova chata je příliš nápadná, posta- vená u hlavní silnice. Už měsíce mám obavy z toho, že jsme tam příliš zranitelné. Stačilo by, aby kolem projel jeden zbloudilý otro- kář, a měly bychom problémy. Už dlouho nás chci přestěhovat, ale doteď jsem nevěděla kam. Koneckonců tady nahoře žádné další domy nejsou.
Ta malá chatka je tak vysoko, tak daleko od nejbližší silnicenavíc doslova postavená přímo do skály – a tak dobře maskovaná, je jako by byla stvořená přímo pro nás. Nikdo by nás tam nahoře nikdy nenašel. A i kdyby, neměl by kde zaparkovat. Musel by pěšky stoupat do svahu a z té vyhlídky bych ho viděla na míli daleko.
Také je tam zdroj čerstvé vody, přímo před vchodem je tekoucí potok, takže bych nemusela nechávat Bree samotnou pokaždé, když se jdu do hor vykoupat a vyprat naše oblečení. A nemusela bych po jednom nosit kbelíky vody z jezera pokaždé, když chci uvařit. Ne- mluvě o tom, že s takovou klenbou stromů bychom byly dost skryté na to, abychom mohly každou noc topit v krbu. Byly bychom ve větším teple a bezpečí na místě, které je plné ryb a zvěře – a se skle- pem plným jídla. Už jsem se rozhodla: Hned zítra se stěhujeme.
Jako by mi z ramen spadla obrovská tíha. Cítím se jako znovu- zrozená. Je to poprvé po dlouhé době, co necítím ten kousavý hlad v žaludku a pronikavý chlad v rukou. Dokonce i vítr mi na cestě dolů vane do zad, jako by mi pomáhal. Nyní věřím, že se věci ko- nečně obrátily k lepšímu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposled cí- tila tak dobře. Nyní vím, že to můžeme zvládnout.
Teď už můžeme přežít.
DVA
Než dorazím k tátově chatě, je již po soumraku, teplota klesla a ztvrdlý sníh mi křupe pod nohama. Vyjdu z lesa a vidím naši chatu, jak tam sedí jako hnízdo, nápadně posazená vedle silnice, a s úlevou koukám, že vypadá neporušeně, přesně tak, jak jsem ji opouštěla. Okamžitě se jdu podívat, jestli k ní nebo od ní nevedou nějaké stopy– zvířecí nebo lidské – a žádné nenacházím.
Uvnitř se nesvítí, ale to je normální. Kdyby ano, měla bych obavy. Nemáme elektřinu a světlo by znamenalo, že Bree zapálila svíčky – a to by beze mě neudělala. Zastavím se a několik vteřin poslouchám, ale všude je ticho. Žádné hluky zápasu, volání o pomoc, ani nářek člověka, který je nemocný nebo ho něco bolí. S úlevou si mohu vydechnout.
Jeden hlásek ve mně se pořád bojí, že se jednou vrátím a dveře najdu otevřené dokořán, okna rozbitá, stopy vedoucí do domu a Bree nikde. Tuhle noční můru jsem měla už několikrát, vždycky se pro- budím celá zpocená a musím se jít do vedlejšího pokoje přesvědčit, že je Bree ve své posteli. Vždycky tam je, úplně v pořádku, a já se v duchu napomínám. Vím, že bych se po těch letech měla přestat tolik strachovat. Ale z nějakého důvodu nemůžu: pokaždé, když musím Bree nechat samotnou, je to jako bych si do srdce vrazila malý nůž.
Stále jsem ve střehu, pozoruji okolí a dívám se na naši chatu v po- sledním světle skomírajícího dne. Nikdy nebyla hezká. Typická hor- ská chata, vlastně velká hranatá krabice bez jakékoli osobnosti, stěny ozdobené levným akvamarínovým vinylem, který vypadal staře už od prvního dne, a který dnes vypadá jako plíseň. Oken je málo, jsou malá a vyrobená z levného plastu. Vpadá jako by patřila mezi obytné přívěsy. Má zhruba pět metrů na šířku a deset metrů na délku, což dává prostor pro jednu ložnici, ale její stavitel ho ve své nekonečné prozřetelnosti rozdělil na dvě malé ložnice a jeden ještě menší obý- vací pokoj.
Pamatuji si, jak jsem sem ještě jako dítě jezdila, to bylo ještě před válkou, když byl svět normální. Když byl táta doma, brával nás sem na víkendy, abychom na pár dní byli pryč z města. Nechtěla jsem být nevděčná, tak jsem tátovi říkala, že se mi tu líbí, ale v duchu jsem to tu nikdy neměla ráda – vždycky to tu bylo takové temné, stísněné a zatuchlé. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě nikdy nemohla do- čkat, až víkend skončí, abych se odsud dostala pryč. Vzpomínám si, že jsem si v duchu přísahala, že až budu větší, nikdy se sem ne- vrátím.
Paradoxně jsem teď za tohle místo ráda. Zachránilo mi život– Bree taky. Když vypukla válka a musely jsme utéct z města, ne- měli jsme na výběr. Kdyby nebylo téhle chatky, nevím, kam bychom šly. A kdyby nebylo tak vysoko, jak je, pravděpodobně by nás otrokáři už dávno chytili. Zvláštní, jak může člověk věci nesnášet jako dítě a na- konec si jich vážit jako dospělý. No, skoro dospělý. V 17 letech se už ale stejně za dospělou považovat můžu. Za posledních několik let jsem stejně asi zestárla mnohem víc, než většina dospělých.
Kdyby tato chata nebyla postavená přímo u silnice, tak na ráně – kdyby byla aspoň o trochu menší, víc chráněná, hlouběji v lese, tak bych asi takové obavy neměla. I tak bychom se musely vypořádat s těmi papírovými stěnami, děravou střechou a okny, kterými táhne. Nikdy by to nebyl teplý, pohodlný domov. Ale aspoň by byl bez- pečný. Když se na tu naši chatu teď dívám, jak výrazná je oproti horskému pozadí, nemůžu setřást pocit, že žijeme uprostřed terče.
Pod botami mi křupe sníh, jak se blížím k vinylovým dveřím a zevnitř se ozve hlasitý štěkot. To jen Saša dělá to, k čemu jsem ji vycvičila: chrání Bree. Jsem za ni strašně vděčná. Hlídá Bree tak bedlivě a štěká i při tom nejmenším hluku, takže mi dodává dost klidu na to, abych ji tu mohla nechat samotnou, když jdu lovit. Zá- roveň mi její štěkání občas dělá starosti a bojím se, že nás prozradí: koneckonců štěkající pes obvykle znamená, že je nablízku člověk. A to je přesně zvuk, který by otrokáři hledali.
Rychle vstoupím do chaty a rychle Sašu utiším. Zavřu za sebou dveře, dříví se mi skoro sype z rukou a vcházím do potemnělé míst- nosti. Saša se ztiší, začne vrtět ocasem a skočí na mě. Šestiletý čo- koládový labrador a nejvěrnější pes, kterého si člověk může představit – a nejlepší společnice. Nebýt Saši, Bree by už asi dávno upadla do deprese. A já asi taky.
Saša mi olizuje obličej a zdá se být nadšenější než obvykle. Čmu- chá mi u opasku a kolem kapes, už zřejmě zjistila, že jsem přinesla něco zvláštního. Dám dříví na zem, abych ji mohla pohladit, a vší- mám si, že má vystouplá žebra. Je už příliš hubená. Cítím se provi- nile. Na druhou stranu jsme já i Bree také hubené. Vždy si dělíme, co najdeme a jsme tým tří sobě rovných. I tak bych si přála, abych jí mohla dát více.
Šťouchá nosem do ryby, až mi vyklouzne a spadne na zem. Saša na ni okamžitě skočí a ryba letí přes celou místnost. Znovu na ni skočí a tentokrát se do ní zakousne. Ale čerstvá ryba jí asi nechutná, takže ji nechá být. Namísto toho si s ní začne hrát a znovu a znovu na ni skáče.
„Sašo, přestaň!“ zavolám tiše, abych nevzbudila Bree. Bojím se taky, že když si s ní bude hrát příliš, roztrhne ji a zničí část cenného masa. Saša poslušně přestane. Vidím ale, jak je nadšená, a chci jí něco dát. Sáhnu do kapsy, vytáhnu sklenici, prstem vyndám trochu malinového džemu a dám jí ho k čenichu.
Bez zaváhání mi prst olízne a na tři olíznutí je jako vymydlený. Olizuje se, kouká na mě s očima dokořán a očividně chce víc.
Pohladím ji po hlavě, dám jí pusu a zvednu se na nohy. Říkám si, jestli ode mě bylo milé jí dát ochutnat, nebo kruté, dát jí tak málo.
V domě je tma, což v noci vždycky bývá, tak se jím potácím opa- trně. Oheň rozdělávám málokdy. I když teplo potřebujeme opravdu hodně, nechci riskovat, že by na nás oheň upoutal pozornost. Dnešní večer je ale jiný: Bree se musí zotavit, fyzicky i duševně, a vím, že oheň to umí zařídit. Taky si říkám, že už nemusím být tak opatrná, když se zítra stěhujeme.
Jdu napříč pokojem ke kredenci a vyndávám z něj zapalovač a svíčku. Jednou z nejlepších věcí na tomhle místě byla obrovská zá-soba svíček, jeden z mála dobrých vedlejších produktů toho, že táta byl mariňák a rádoby zálesák. Když jsme sem jezdily jako děti, elek- třina vypadávala při každé bouřce, takže táta dělal zásoby svíček, aby mohl zápasit s přírodními živly. Vzpomínám si, že když jsem zjistila, že jeho skříň je plná svíček, tak jsem si z něj kvůli tomu uta- hovala a říkala mu, že je křeček hrabivec. Teď, když už nám jich zbývá jen pár, bych si přála, aby jich býval nakřečkoval víc.
Náš jediný zapalovač udržuji naživu tím, že ho používám výji- mečně a že ho jednou za pár týdnů doplním benzínem z motorky. Díky Bohu za tátovu motorku a taky díky za to, že ji ještě jednou na- posled natankoval: je to jediná věc, kvůli které si myslím, že pořád ještě máme výhodu, že máme něco opravdu cenného, nějaký způ- sob, jak přežít, pokud by se věci vydaly špatným směrem. Táta mo- torku vždycky nechával v malé garáži u chaty, ale když jsme sem po válce poprvé dorazily, tak jsem ze všeho nejdříve vyjela s motor- kou a schovala ji v kopcích do lesa pod keře a větve tak husté, že ji nikdo neměl šanci najít. Říkala jsem si, že kdyby náš dům někdy někdo objevil, jako první by se podívali do garáže.
Jsem také vděčná za to, že mě táta naučil ji řídit už když jsem byla hodně mladá, a to i přes maminčiny protesty. Naučit se ji řídit bylo těžší než obvykle, protože má sajdkáru. Vzpomínám si, jak jsem se ji ve dvanácti letech učila řídit, táta seděl v sajdkáře a ště- kal na mě povely, kdykoli jsem se chtěla zastavit. Řídit jsem se na- učila na těchto strmých a nemilosrdných silnicích a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.
Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.
Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.
Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.
Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.
Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.
„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“
Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.
Skloním se k ní a obejmu ji.
„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.
Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.
„Co je to?“ ptá se.
„Čokoláda,“ odpovídám jí.
Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.
„Vážně,“ říkám jí.
„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.
Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.
Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.
„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“