Bree se dívá na čokoládu, zkoumá ji a když si uvědomí, že je to skutečné, oči se jí otevřou ještě jednou tolik. Opatrně čokoládu roz- balí a přivoní si k ní. Zavře oči a usmívá se, pak se nakloní k ta- bulce, aby si kousla – ale vtom se zarazí. Starostlivě se na mě podívá.
„Ale co ty?“ ptá se. „Máme jenom jednu?“
Celá Bree, vždy bere ohled na ostatní, i když hladoví. „Ty si vem první,“ říkám jí. „To je v pořádku.“
Rozbalí vetší část a ukousne si pořádný kus. Její hladem zubo- žená tvářička se úplně rozplývá blahem.
„Žvýkej pomalu,“ upozorňuju ji. „Přeci nechceš, aby tě rozbolelo bříško.“
Zpomalí a vychutnává si každý kousek. Odlomí velký kus a dává mi ho do dlaně. „A teď ty,“ říká.
Pomalu si ji dávám do úst, ukousnu si malý kousek a nechávám si ji sedět na špičce jazyka. Cucám ji, poté ji pomalu žvýkám a vy- chutnávám si každičký moment. Vůně a chuť čokolády naplňuje mé smysly. Je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla.
Saša fňuká a strká čumák k čokoládě, takže Bree kousek odlomí a nabízí jí ho. Saša jí ho chňapne přímo s ruky a zhltne ho na jedno polknutí. Bree se směje a je z ní nadšená, jako vždy. Pak prokáže ob- divuhodnou sebekázeň, protože zbylou půlku čokoládu zase zabalí, sáhne nahoru a moudře ji položí nahoru na skříň, kam Saša nedo- sáhne. Bree pořád ještě vypadá slabá, ale vidím, že nálada se jí už zase vrací.
„Co je to?“ ptá se a ukazuje na můj opasek.
Chvíli nevím, o čem mluví, ale pak se podívám dolů a vidím medvídka. Vším tím nadšením jsem na něj úplně zapomněla. Vy- táhnu ho a podávám jí ho.
„Našla jsem to v našem novém domově,“ říkám. „Je to pro tebe.“ Bree vykoulila oči nadšením a tiskne medvídka ze všech sil ke
své hrudi a kýve se s ním sem a tam.
„Je úžasný!“ volá Bree a oči jí úplně svítí. „Kdy se stěhujeme? Nemůžu se dočkat!“
Ulevilo se mi. Než stačím odpovědět, Saša se nakloní k Bree a čumákem šťouchne do jejího nového medvídka a očichává ho. Bree jí ho rozpustile namáčkne na obličej a Saša ho chňapne a utíká s ním z pokoje.
„Hej!“ zvolá Bree, propukne v hysterický smích a žene se za ní. Obě vběhnou do obýváku a už se úplně ponořily do toho urput-
ného boje o medvídka. Nevím, kdo z nich si to užívá víc.
Jdu za nimi, svíčku opatrně zakrývám rukou, aby nezhasla, a nesu ji přímo k hromádce dříví. Do krbu vložím několik tenkých větvi- ček a z koše vedle něj vezmu trochu suchého listí. Jsem ráda, že jsem ho minulý podzim nasbírala, aby bylo čím rozdělat oheň. Jde to jako po másle. Suché listí vložím pod větvičky, zapálím je a pla- meny už brzy olizují dřevo. Přidávám listí, dokud nakonec větvičky nechytnou úplně. Sfouknu svíčku, abych ji šetřila na další příležitost.
„My budeme mít oheň?“ Ptá se nadšeně Bree.
„Ano,“ říkám jí. „Dneska slavíme. Je to naše poslední noc tady.“
„Jů!“ Bree křičí a skáče a Saša vedle ní štěká a přidává se k vše- obecnému veselí. Bree odběhla ke dříví, vzala pár polínek a pomáhá mi přikládat. Přikládáme opatrně, aby měl oheň dost vzduchu a Bree do něj fouká a rozdmýchává plameny. Když chytnou polínka, při- dám nahoru větší poleno. Přidávám další větší polena, dokud ne- máme pořádný oheň.
Za několik okamžiků je pokoj celý ozářený a začínám cítit sála- jící teplo. Stojíme u ohně, já k němu vztáhnu ruce a začnu si je mnout, aby teplo proniklo do mých prstů. Cítím, jak se do nich po- malu začíná vracet cit. Po dlouhém dni venku pomalu začínám roz- távat a cítit se ve své kůži.
„Co je to?“ zeptá se Bree a ukazuje na druhou stranu místnosti.
„To vypadá jako ryba!“
Běží k ní a popadne ji, zvedne ji a ona jí vyklouzne z rukou. Směje se a Saša neváhá ani vteřinu a znovu se na ni vrhne a tlapami ji pošle přes celou místnost. „Kdes ji chytila?“ zakřičí.
Beru rybu do náruče, než ji Saša může ještě víc potrhat, otevřu dveře a hodím ji ven do sněhu, kde vydrží déle a kde se jí nic ne- stane, pak za sebou znovu zavřu.
„To bylo další moje překvapení,“ říkám jí. „Dneska budeme mít večeři!“
Bree ke mně přiběhne a celou mě obejme. Saša štěká, jako by ro- zuměla. Také Bree obejmu.
„Mám pro tebe ještě dvě překvapení,“ oznamuji jí s úsměvem.
„Jsou to zákusky. Chceš počkat až po večeři? Nebo je chceš hned?“
„Hned!“ vykřikne vzrušeně.
Také se nadšeně usmívám. Alespoň ji to zabaví do večeře. Sáhnu do kapsy a vytáhnu sklenici džemu. Bree se na ni dívás takovým legračním výrazem a očividně je trochu zmatená, takže odšroubuji víko a dám jí sklenici pod nos. „Zavři oči,“ řeknu jí.
Zavřela je. „A teď si přivoň.“
Zhluboka se nadechne a na tváři se jí rozlije úsměv. Otevře oči.
„To voní jako maliny!“ vykřikne.
„Je to džem. No tak, ochutnej.“
Bree sáhne dvěma prsty do sklenice, nabere si velkou porci a sní ji. Oči se jí rozsvítí.
„Týjo,“ vydechne, a sáhne si prsty pro další velkou porci a na- bídne ji Saše, která přiběhne a bez váhání ji zhltne. Bree se hyste- ricky směje a já sklenici zase zavřu a dám ji na krbovou římsu, pryč z dosahu Saši.
„To je taky z našeho novýho domova?“ ptá se.
Přikývnu a jsem ráda, že to už teď považuje za náš nový domov.
„A ještě poslední překvapení,“ říkám. „To si ale schovám na večeři.“ Odepnu termosku z opasku a dávám ji vysoko na krbovou římsu, aby na ni neviděla. Vidím, že si může vykroutit krk, ale schovala jsem ji dobře.
„Věř mi,“ říkám jí. „To bude něco.“
Nechci, aby nám to doma smrdělo rybinou, takže se dnes ještě jednou vydám do zimy a připravím toho lososa venku. Beru si nůž a připravuju se k práci. Vlastně nevím, co dělám, ale vím dost, aby mi bylo jasné, že hlava ani ocas se nejí. Takže začnu tím, že je uříznu.
Pak si říkám, že ploutve taky asi jist nebudeme, takže je taky uříznu – a šupiny taky ne, takže je očistím, jak nejlépe dovedu. Pak si říkám, že se asi jí otevřená, takže zbytek rozříznu vejpůl. Uvnitř je hutné růžové cosi, plné malých kostí. Nevím, co bych ještě udě- lala, takže už asi bude připravená na vaření.
Než vejdu dovnitř, musím si umýt ruce. Prostě vezmu do dlaní hrst sněhu a očistím si s ním ruce. Jsem za něj vděčná – obvykle musím jít k nejbližšímu potoku, protože nemáme žádnou tekoucí vodu. Vstanu a než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím a rozhlížím se po okolí. Nejprve poslouchám, jako vždy, zda neuslyším nějaké známky hluk nebo nebezpečí. Po několika vteřinách si uvědomím, že svět už snad klidnější být nemůže. Konečně se pomalu začínám uvolňovat, zhluboka se nadechnu a cítím, jak mi na tvář padají sně- hové vločky, vnímám, jak je všude dokonalé ticho a uvědomuju si, jak krásná je tu vlastně příroda. Vysoké borovice jsou pokryté bílým sněhem, který se nekonečně snáší z purpurového nebe a svět se zdá být dokonalý, jako v pohádce. Okny je vidět záře krbu a zvenčí se naše chata zdá jako to nejútulnější místo na zemi.
Vracím se dovnitř s rybou v ruce, zavírám za sebou dveře a cítím, jak je skvělé se z venku vrátit na místo o tolik teplejší, ozářené měk- kým světlem, které se od všeho odráží. Bree se o oheň stará vzorně, jako vždy, přikládá dříví jako odbornice a oheň je teď ještě jasnější. Na zemi u krbu připravuje nádobí, které přinesla z kuchyně. Saša ne- jistě sedí vedle ní a sleduje každý její pohyb.
Přinesu rybu k ohni. Vlastně ani pořádně nevím, jak ji uvařit, takže ji prostě dám na chvíli nad oheň, ať se chvíli opéká, párkrát ji obrátím a budu doufat, že to bude fungovat. Bree mi čte myšlenky: okamžitě od- běhla do kuchyně a vrací se s ostrým nožem a dvěma dlouhými špízy. Každý kus ryby napíchne na špíz a pak svou porci vezme a drží ji nad plamenem. Udělám to samé. Breeiny domácí instinkty vždy byly lepší než moje a jsem jí za její pomoc vděčná. Vždy jsme byly dobrý tým.
Obě tam stojíme, koukáme do ohně jako přikované a držíme své ryby nad ohněm, dokud nám neztěžknou ruce. Pokoj naplnila vůně pečené ryby a po deseti minutách se můj žaludek bolestivě ozve, že je hladový a netrpělivý. Rozhodla jsem se, že moje ryba je už ho- tová. Koneckonců si říkám, že lidé někdy jedí i syrové ryby, takže jak hrozné to může být? Zdá se, že Bree souhlasí, takže každá svou porci položí na svůj talíř a sedneme si na zem vedle sebe zády ke ka- napi, nohama u ohně.
„Opatrně,“ varuju ji. „Uvnitř je pořád spousta kostí.“
Vybírám ze své ryby kosti a Bree dělá to samé. Když už jsem jich vybrala dost, ukrojím si malý kousek růžového masa, které je pořád ještě horké, a sbírám odvahu.
Chutná to docela dobře. Chtělo by to trošku soli nebo nějakého koření, ale aspoň chutná uvařeně a čerstvější už být nemůže. Úplně cítím, jak mi do těla vstupují tolik potřebné bílkoviny. Bree svou porci také rychle hltá a vidím jí na obličeji úlevu. Saša si sedne vedle ní, zírá na ni a olizuje se a Bree Vezme velký kus, opatrně ho vykostí a podává ho Saše. Saša ho důkladně rozžvýká a spolkne, pak si začne olizovat čelisti a zírá dál v naději, že dostane ještě kousek.
„Tady, Sašo,“ řeknu jí.
Přiběhne ke mně a já vezmu kousek své ryby, vykostím ji a podám jí ho. Slupne ho za několik vteřin. Než jsem se nadála, moje ryba zmizela jako vždy – a Breeina taky – a překvapuje mě, že se můj žaludek znova ozývá. Už teď si přeju, abych bývala chytla více ryb. I tak to však byla ta největší večeře za poslední týdny a snažím se být spokojená s tím, co máme.
Pak si vzpomenu na mízu. Vyskočím, vyndám termosku ze skrýše a podávám ji Bree.
„Tu máš,“ usmívám se, „napij se první.“
„Co je to?“ zeptá se, pak odšroubuje víčko a přivoní si. „Nic ne- cítím.“ „Je to javorový sirup,“ říkám jí. „Je to jako voda s cukrem. Ale lepší.“
Opatrně si usrkne, pak se na mě podívá a vykulí oči nadšením.
„To je dobrota!“ vykřikne. Dá si několik malých doušků a podá mi termosku. Nemůžu odolat a sama se taky trochu napiju. Cítím ten nával cukru. Nakloním se a opatrně trochu mízy naliju Saše do misky. Všechnu mízu vychlemtá a zdá se, že jí taky chutná.
Já mám ale pořád ještě strašný hlad. Stává se mi to jen málokdy, ale přepadla mě slabá chvilka: přemýšlím o sklenici s džemem a říkám si, proč ne? Koneckonců je jich nahoře v chatce na plošině ještě spousta – a jestli to dnes nestojí za pořádnou oslavu, tak kdy tedy?
Sundám z římsy sklenici s džemem, odšroubuju ji, prstem sáhnu dovnitř a vezmu si velkou porci. Dávám si ji na jazyk a nechávám si ji v ústech co nejdéle to jde, teprve potom polknu. Je to božské. Sklenici, která je stále ještě napůl plná, podávám Bree. „Tu máš,“ říkám jí, „dojez to. U nás doma je toho ještě spousta.“
Když Bree natáhne ruku ke sklenici, oči jí úplně záři. „Jsi si jistá?“ zeptá se. „Neměly bysme si jí nechat?“ Zavrtím hlavou. „Čas na to si trochu dopřát.“
Nemusím ji přemlouvat. Za několik okamžiků je snědeno, až na jednu porci pro Sašu.
Ležíme tu, opřené o kanape, nohy u ohně a mé tělo se konečně začíná uvolňovat. Díky té rybě, míze a džemu konečně začínám cítit, jak se mi vracejí síly. Podívám se na Bree, která mezitím už podři- muje, na jejím klíně má hlavu Saša a i když pořád vypadá nemocně, je to poprvé za dlouhou dobu, co vidím u Bree v očích naději.
„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne tiše.
„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.
Když se na ni znovu podívám, už usnula.
Bree leží na kanapi naproti krbu, zatímco já si teď sedám do křesla vedle ní, za poslední měsíce se z toho stal takový náš zvyk. Každý večer před spaním se schoulí na kanapi, příliš se bojí usnout sama v po- koji. Dělám jí společnost a čekám, dokud neusne, a pak ji odnesu do postele. Většinu večerů oheň nemáme, ale i přesto tu sedíme.
Bree má vždycky noční můry. Dřív je nemívala: pamatuju si doby, ještě před válkou, kdy usínala úplně snadno. Tehdy jsem ji dokonce škádlila a říkala jí „ospalá Bree“, protože dokázala usnout v autě, na gauči, při čtení v křesle – kdekoli. Teď je to však úplně jinak. Dokáže být vzhůru hodiny a když spí, není to klidný spánek. Většinu nocí ji skrz ty tenké stěny slyším vzlykat nebo křičet. Kdo by se jí divil? Když vezmu v úvahu ty hrůzy, které viděla, je s po- divem, že nezešílela. Jsou noci, kdy ani já nedokážu spát.
Jedna věc pomáhá: když jí čtu. Když jsme utíkaly, měla Bree tolik duchapřítomnosti, aby si s sebou vzala svou oblíbenou knihu. O stromu, který dával. Čtu jí tu knihu každou noc. Už ji znám zpa- měti a když jsem unavená, zavřu oči a jen ji přednáším. Naštěstí je krátká.
Jak se čím dál víc opírám do křesla, už trochu ospalá, beru do ruky její opotřebovaný přebal a začínám číst.
Saša, která leží na kanapi vedle Bree, nastraží uši, a někdy si říkám, jestli taky neposlouchá. „Byla jednou jedna jabloň a ta mi- lovala malého chlapce. Každého dne chodíval chlapec za jabloní a sbíral její listy a splétal z nich věnečky a hrál si na lesního krále.“ Podívám se na kanape na Bree a vidím, že už spí. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím ohněm nebo možná tím jídlem. Spánek teď po- třebuje, aby se zotavila. Sundám si šálu, pohodlně obtočenou kolem krku, a opatrně ji rozprostřu na její hrudi. Její malé tělíčko se ko-nečně přestalo třást.
Přidám do ohně ještě jedno poslední poleno, sednu si do křesla a hledím do plamenů. Dívám se, jak pomalu skomírá a přála bych si, abych bývala přinesla více polen. Stejně je to jedno. Takhle to bude bezpečnější.
Jak se pomalu ukládám, zapraská jedno z polen a já se cítím uvol- něnější, než kdykoli za posledních několik let. Když Bree usne, někdy si vezmu svou vlastní knihu a čtu si. Vidím ji ležet na zemi: Pán much. Je to jediná kniha, která mi zbyla, a je už tak opotřebo- vaná, že vypadá jako by byla už sto let stará. Je to zvláštní, mít na světě jen jednu knihu. Uvědomuji si, kolik jsem toho považovala za samozřejmé, a stýská se mi po dobách, kdy existovaly knihovny.
Dnes večer si s chutí počtu. Má mysl pracuje o sto šest, je plná myšlenek na zítřek, na náš nový život vysoko v horách. Pořád si v hlavě promítám všechny věci, které tam odsud budu muset odno- sit, a jak to vlastně udělám. Jsou tu základní věci – naše příbory, zá- palky, zbytky naší zásoby svíček, přikrývky a matrace. Co se oblečení týče, ani jedna z nás toho moc nemá a kromě knížek vlastně nic nemáme. Tahle chata byla strohá už když jsme přijely, takže odsud také nemáme nic, co bychom si mohly vzít na památku. Ráda bych přenesla i kanape a křeslo, ale k tomu budu potřebovat pomoc Bree a to bude muset počkat, dokud se dostatečně nezotaví. Musíme to provést v několika fázích, základní věci jako první a nábytek až naposled. To nevadí, hlavně abychom tam nahoře byly v bezpečí. O to jde ze všeho nejvíce.
Začínám přemýšlet o všelijakých způsobech, jak naši malou chatku ještě více zabezpečit. Určitě budu muset vymyslet, jak udě- lat okenice, abych je v případě potřeby mohla zavřít.
Dívám se kolem sebe a hledám v chatě cokoli, co bych mohla použít. Aby okenice mohly fungovat, budu potřebovat něco jako panty a přemýšlím o pantech dveří do obýváku. Možná se mi povede je nějak uvolnit. A když už na to přišlo, možná si vezmu i ty dřevěné dveře a rozřežu je na kusy.
Čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc si uvědomuji, kolik toho můžeme použít. Vzpomínám si, že táta nechal v garáži bednu s nářadím, viděla jsem tam pilu, kladivo a dokonce krabici hřebíků. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme, a nesmím zapomenout ji vzít jako první.
A samozřejmě motorka. Na tu myslím neustále: kdy ji přepravit a jak. Nesnesu pomyšlení, že ji necháme dole, to v žádném případě. Takže ji vezmu s sebou při naší první cestě. Nemůžu riskovat to, že bych ji nastartovala a upozornila na nás celé okolí – navíc je ten svah příliš prudký, než aby se na ní dal vyjet. Budu ji muset odtla- čit ručně. Už teď se připravuju na to, jak vyčerpávajíc to asi bude, zvláště pak ve sněhu. Nevidím ale jinou možnost. Kdyby Bree ne- byla nemocná, pomohla by mi, ale v jejím nynějším stavu neponese vůbec nic – možná ji budu muset i nést. Uvědomuju si, že budeme muset počkat na zítřejší večer a přestěhovat se pod rouškou tmy. Možná jsem jen paranoidní – šance, že by nás někdo sledoval je mi- zivá, ale opatrnosti i tak není nazbyt. Zvláště protože vím, že tu není nikdo jiný, kdo přežil. Tím si jsem jistá.