„Lepší,“ zamručela Siobhan. Z její strany to byla téměř pochvala. Ale ani to jí nezabránilo Kate neustále zkoušet. Znamenalo to jen další nepřátele, více práce a mnohem těžší výcvik. Siobhan nedala Kate pokoj, dokud nebyla Kate tak unavená, že jí ani nově získaná síla nedovolila pokračovat. Téměř se hroutila únavou.
„Nenaučila jsem se už dost?“ zeptala se Kate. „Neudělala jsem už dost?“
Viděla, jak se Siobhan pobaveně usmála. „Myslíš si, že už jsi připravená, učednice? Opravdu jsi tak netrpělivá?“
Kate zavrtěla hlavou. „Já jen—“
„Ty si jen myslíš, že na jeden den ses toho naučila už dost. Myslíš si, že víš, co bude následovat, nebo co je ještě nutné se naučit.“ Siobhan rozpřáhla ruce. „Možná máš pravdu. Možná ses už skutečně naučila to, co jsem po tobě chtěla.“
Kate v jejím hlase slyšela náznak podráždění. Siobhan neměla trpělivost, jakou měl Thomas. Trpělivost dobrého učitele.
„Omlouvám se,“ řekla Kate.
„Na omluvy je pozdě“ pronesla Siobhan. „Chci vidět, co ses naučila.“ Zatleskala. „Zkouška. Pojď se mnou.“
Kate chtěla něco namítnout, ale věděla, že by to k ničemu nebylo. Místo toho tedy následovala Siobhan na místo, kde se rozprostírala kruhová mýtina. Obklopoval ji hloh a ostružiní, divoké růže a kopřivy. Uprostřed byl pařez a na něm položený meč.
Nebyl to obyčejný meč, Kate okamžitě poznala čepel, kterou pro ni vyrobili Thomas s Willem.
„Jak to…“ spustila.
Siobhan trhla hlavou směrem k meči. „Tvoje zbraň nebyla připravená, stejně jako ty. Dokončila jsem ji, protože se snažím, abys byla co nejlepší.“
Meč teď vypadal jinak. Měl jílec z vířící temnoty a světlého dřeva. Kate předpokládala, že jí bude v ruce dokonale sedět. Na čepeli byly značky v jazyce, který neznala. Současně se jeho ostří nebezpečně lesklo.
„Pokud si myslíš, že jsi připravená,“ pronesla Siobhan, „stačí, když vejdeš na mýtinu a vezmeš si svoji zbraň. Ale věz: nebezpečí na mýtině je skutečné. Nebude to jen hra.“
Kdyby šlo o jinou situaci, Kate by možná ustoupila. Možná by Siobhan řekla, že nemá zájem, a ještě chvíli počkala. Její rozhodnutí ale změnily dvě věci. První byl ten nesnesitelný úsměv, který jako by Siobhaninu tvář nikdy neopouštěl. Provokoval Kate, jako by jí tak Siobhan dávala najevo, že ještě není dost dobrá. Že nikdy nebude dost dobrá, aby se postavila tomu, co si pro ni Siobhan připraví. Byl to výraz, který Kate až moc připomínal ponížení, kterému ji vystavovaly Maskované sestry.
Když Kate ten úsměv viděla, cítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu. Přála si setřít ho Siobhan z obličeje. Chtěla jí ukázat, že ať už žena ovládá jakoukoli magii, že ač může ovládat les kolem, Kate se jí dokáže postavit. Chtěla cítit alespoň malou satisfakci za všechny ty přízračné čepele, které jí probodaly.
Další důvod byl mnohem prostší: ten meč byl její. Byl to dar od Willa. Siobhan jí neměla co diktovat, kdy si ho bude moct vzít.
Kate se rozběhla, vyskočila na větev a pak přeskočila trnovou hradbu obklopující mýtinu. Pokud to bylo to nejlepší, čeho byla Siobhan schopná, tak se zmocní svého meče a uteče z mýtiny, jako by o nic nešlo. Dopadla do podřepu a rozhlédla se. Pohled jí padl na čekající meč.
Meč teď ale někdo svíral v ruce. Kate si uvědomila, že nevěřícně zírá. Že zírá sama na sebe.
Rozhodně to byla ona. Bez nejmenších pochybností. Stejné krátké rusé vlasy. Stejně šlachovité tělo. Tahle její verze ale měla jiné oblečení – její šaty měly hnědou a zelenou barvu lesa. I její oči byly jiné. Byly celé zelené a vůbec nevypadaly jako lidské. Zatímco Kate nevěřícně zírala, její druhá verze několikrát máchla vzduchem mečem od Willa. Jako by si ho zkoušela.
„Ty nejsi já,“ řekla Kate.
„Ty nejsi já,“ řekla její kopie naprosto stejným tónem. Naprosto stejným hlasem. „Jsi jen levná napodobenina, ani z poloviny tak dobrá.“
„Dej mi ten meč,“ obořila se na ni Kate.
Její kopie zavrtěla hlavou. „Myslím, že si ho nechám. Nezasloužíš si ho. Jsi jen odpad ze sirotčince. Není divu, že ti to s Willem nevyšlo.“
V tu chvíli se Kate rozběhla a vší silou zaútočila svojí cvičnou čepelí. Do útoku vložila všechnu zuřivost, jako kdyby svoji kopii mohla porazit dřevěnou zbraní. Ucítila, jak její cvičná čepel narazila na ostří skutečné zbraně.
Bodala a sekala, prováděla výpady a ustupovala. Útočila a využívala přitom všechny dovednosti, které získala při Siobhanině brutálním výcviku. Napínala do krajnosti síly, které získala dík vodě z fontány, využívala nově nabytou rychlost, aby prošla obranou své soupeřky.
Její kopie ale bez problémů odrážela všechny výpady. Zdálo se, jako by věděla, jaký pohyb Kate provede ještě dřív, než se ho rozhodla vyzkoušet. Když kopie zaútočila, Kate se zvládala jen tak tak krýt.
„Nejsi dost dobrá,“ pronesla její druhá verze. „Nikdy nebudeš dost dobrá. Jsi slabá.“
Její slova Kate otřásla téměř stejnou silou, jako údery mečem. Její slova Kate bolela, a to hlavně proto, že nejspíš byla pravdivá. Kolikrát jí je řekli v Domě nechtěných? Neukázali jí jejich pravdivost na cvičišti u Willova regimentu?
Kate zuřivě zařvala a znovu zaútočila.
„Neovládáš se,“ proneslo její druhé já, když odrazilo její výpad. „Nemyslíš. Jsi jen malá holka, co si hraje na válečnici.“
Katin odraz pak zaútočil a Kate cítila bolest, kterou jí způsobil zásah mečem na boku. Na krátkou chvíli se cítila stejně, jako po zásahu přízračným mečem. Něco ale bylo jinak. Tahle bolest neustávala. Tentokrát krvácela.
„Jaký to je pocit, když víš, že zemřeš?“ zeptala se jí sokyně.
Hrozivý. Byl to hrozivý pocit, protože nejhorší na tom bylo, že její sokyně měla pravdu. Neměla šanci ji porazit. Neměla šanci přežít. Na mýtině na ni čekala smrt.
Kate se rozběhla k trnové hradbě. Odhodila dřevěnou zbraň, protože by ji jen zpomalovala. Řítila se k okraji kruhu a slyšela přitom svůj odraz, jak se za ní směje. Kate si zakryla obličej rukama a vrhla se do trní. Doufala, že projde skrz.
Cítila, jak jí trny rvou šaty i kůži. Cítila krev, která zůstávala na ostrých trnech, ale přesto se nutila pokračovat dál. Oči otevřela až na druhé straně.
Ohlédla se, napůl očekávala, že ji odraz bude pronásledovat. Nikdo za ní ale nebyl. Její sokyně byla pryč a meč opět ležel na pařezu, jako by se nic z toho nestalo.
Zhroutila se na zem. Srdce v hrudi jí divoce bušilo. Krvácela z tuctů zranění. Stejnou měrou kvůli trnům, které ji poškrábaly, i kvůli zranění na boku. Převalila se na záda a zadívala se na zelenou klenbu z větví. Bolest ji zaplavovala ve vlnách.
Do zorného pole jí vstoupila Siobhan. Shlížela na ni s pohledem plným zklamání i lítosti. Kate si nebyla jistá, co z toho je horší.
„Říkala jsem ti, že nejsi připravená,“ pronesla. „Teď už budeš poslouchat?“
KAPITOLA PÁTÁ
Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, psalo se v dopise, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu. Angelicu nezaujalo ani tak oslovení jejím plným jménem, jako to, kdo vzkaz poslal – královská vdova si přála vidět se s ní mezi čtyřma očima.
Tedy nenapsala to přímo těmi slovy. V dopise byly fráze jako „tvoje společnost by mi udělala radost,“ a „doufám, že ti termín vyhovuje.“ Angelica ale věděla stejně dobře, jako kdokoli jiný, že přání královské vdovy se rovná rozkazu. Dokonce i když zákony vydávala Šlechtická rada.
Snažila se nedávat najevo obavy, které cítila cestou ke vdoviným komnatám. V žádném případě nehodlala kontrolovat svůj vzhled, ani nervózně přešlapovat. Dobře věděla, že vypadá dokonale, protože každé ráno trávila dlouhý čas před zrcadlem. Navíc jí pomáhaly její služebné, takže bylo jasné, že vypadá naprosto skvěle. Nepřešlapovala, protože se uměla dokonale ovládat. A navíc, čeho by se měla obávat? Měla se setkat s jednou starou ženskou, neměla se postavit divoké šelmě.
Angelica si to připomínala celou cestu a zvlášť ve chvíli, kdy dorazila ke dveřím do vdoviných komnat. Sloužící dveře otevřel a ohlásil ji.
„Milady d’Angelica!“
Měla by se cítit dobře, ale pravdou bylo, že vdova byla královnou a Sebastianovou matkou. Angelica už toho v životě provedla příliš, aby si byla jistá, že neupadne v nemilost. Přesto vešla dovnitř a nutila se udržovat pečlivě nacvičenou masku sebevědomí.
Do vdoviných komnat se nikdy dřív nedostala. Když je teď viděla, zklamaly ji. Byly navržené s pompézností, která vyšla z módy snad už před dvaceti lety. Na Angelicin vkus tu bylo až příliš obložení z tmavého dřeva, a i když byl zbytek paláce přiměřeně zdobený, v žádném případě to neodpovídalo extravagantnímu stylu, který by zvolila Angelica.
„Čekala jsi něco zajímavějšího, má drahá?“ zeptala se vdova. Seděla u okna vedoucího do zahrad. Její židle byla z tmavého dřeva a zelené kůže. Mezi ní a o něco menší židlí spočíval intarzovaný stůl. Vdova na sobě měla relativně prosté šaty, v takových by se v žádném případě neúčastnila oficiálního jednání. Na hlavě měla místo koruny jen zlatý kroužek. Přesto z ní sálala autorita.
Angelica se uklonila. Udělala pořádné pukrle, ne nějakou zjednodušenou úklonu, kterou by provedla kdejaká služka. Dokonce i v tomhle bylo potřeba dávat najevo své postavení. Angelica čekala na povolení se napřímit a okamžiky jako by se táhly do nekonečna.
„Přidej se ke mně, Angelico,“ pronesla vdova. „Takové oslovení preferuješ, nepletu-li se.“
„Máš pravdu, veličenstvo.“ Angelica předpokládala, že vdova ví velice dobře, jaké oslovení preferuje. Také si všimla, že jí Sebastianova matka nenabídla, aby ji Angelica oslovovala podobně neformálně.
Přesto se chovala jako příjemná hostitelka. Nabídla Angelice očividně čerstvý malinový čaj a rukou v jemné rukavičce jí podala kousek ovocného koláče.
„Jak se daří otci, Angelico?“ zeptala se. „Lord Robert byl mému muži vždy loajální. Pořád má potíže s dýcháním?“
„Venkovský vzduch mu prospívá, veličenstvo,“ pronesla Angelica a vzpomněla si na rozlehlé pozemky a na to, jak je ráda, že se o ně nemusí starat. „I když honů už se neúčastní tak často, jako dřív.“
„Mladí muži jezdí na čele loveckých výprav,“ pronesla vdova, „zatímco ti zkušenější čekají vpovzdálí a přijímají věci v tempu, které jím vyhovuje. Když jsem se účastnila lovů, využívala jsem přitom sokola, ne smečku honicích psů. Sokoli nejsou tak prudcí a také víc vidí.“
„Dobrá volba, veličenstvo,“ pronesla Angelica.
„A co matka? Pořád se tolik věnuje květinám?“ zeptala se vdova a upila svého čaje. „Vždy jsem žárlila na to, jak skvělé tulipány se jí daří pěstovat.“
„Myslím, že pracuje na nové odrůdě, veličenstvo.“
„Nepochybně se snaží zkřížit dvě linie,“ pronesla vdova a odložila pohár.
Angelica si uvědomila, že přemýšlí, jaký má tohle mít smysl. Upřímně pochybovala, že si ji vládkyně království předvolala jen kvůli tomu, aby s ní řešila drobnosti z jejího rodinného života. Kdyby vládla ona, rozhodně by se nezajímala o takové zbytečnosti. Angelica téměř ani nevěnovala pozornost dopisům, které jí chodily od rodičů.
„Nudím tě, má drahá?“ zeptala se vdova.
„Ne, samozřejmě, že ne, veličenstvo,“ odpověděla Angelica rychle. Díky občanským válkám už byly dny, kdy mohla královská rodina nechat někoho uvěznit jen tak, bez soudu, dávno pryč, ale přesto nebyl dobrý nápad je urážet.
„Měla jsem pocit, že i ty se zajímáš o moji rodinu,“ navázala vdova. „Hlavně o mého mladšího syna.“
Angelica ztuhla. Nebyla si jistá, co říct. Měla si uvědomit, že si královská vdova musí všimnout jejího zájmu o Sebastiana. O co tu tedy teď šlo? Mělo to být zdvořilé upozornění, aby ho nechala na pokoji?
„Nevím, co tím myslíš,“ odpověděla Angelica. Rozhodla se, že nejlepší bude hrát roli hloupoučké šlechtičny. „Princ Sebastian je samozřejmě velice pohledný, ale—“
„Ale tvůj pokus ho uspat a získat ho pro sebe nevyšel tak, jak sis představovala?“ zeptala se jí královská vdova chladným hlasem. „Myslela sis, že se o tvém malém spiknutí nedozvím?“
Angelica teď cítila, jak se jí zmocňuje strach. Vdova ji možná nebude moct poslat na smrt, ale přesto šlo o útok na člena královské rodiny. A dokonce i při soudu pod dohledem ostatních šlechticů – možná že právě pod dohledem ostatních šlechticů z ní budou chtít udělat odstrašující příklad. Možná se ji pokusí odstranit, nebo získat páku proti její rodině.
„Veličenstvo—“ začala Angelica, ale vdova ji zarazila zvednutým prstem. Mlčela, dlouze se napila a pak hodila pohárek do ohniště. Keramika se rozletěla se zvukem, který Angelice připomněl lámání kostí.
„Útok na mého syna se rovná zradě,“ pronesla vdova. „Pokus o manipulaci se mnou a vmanipulování mého syna do manželství je zrada. Za ni se obvykle dostává Olověná maska.“
Angelice se sevřel žaludek. Olověná maska byl hrozivý trest ze starých dob. Sama ale nikdy neviděla, jeho exekuci. Říkalo se, že lidé raději páchali sebevraždu, než aby se nechali takhle potrestat.
„Víš, o co jde?“ zeptala se vdova. „Zrádci se hlava uzavře do kovové masky a dovnitř se nalije roztavené olovo. Hrozivá smrt, ale hrůza je někdy užitečná. A, samozřejmě, je díky tomu možné získat odlitek zrádcova obličeje a ten pak vystavovat jako varování pro ostatní.“
Vdova sáhla po něčem, co leželo vedle její židle. Vypadalo to jako jedna z mnoha masek, které byly kvůli uctívání Maskované bohyně, všude kolem. Tahle ale vypadala, jako by v ní byl otisknutý obličej. Vyděšený, pokroucený obličej.
„Allan Courcerský se rozhodl postavit koruně,“ vysvětlila vdova. „Většinu jeho mužů jsme prostě pověsili, ale z něj jsme se rozhodli udělat odstrašující příklad. Dobře si vybavuji jeho vřískot. Zajímavé, jak se podobné věci člověku vryjí do vzpomínek.“
Angelica padla plynulým pohybem na kolena. Vzhlížela teď ke starší ženě.
„Prosím, veličenstvo,“ škemrala. Právě teď se jí škemrání jevilo jako jediná možnost. „Prosím, udělám cokoli.“
„Cokoli?“ zeptala se vdova. „Cokoli je hodně silné slovo. Co kdybych chtěla, abys mi předala pozemky svojí rodiny? Nebo abys sloužila jako špeh u té Nové armády, která se formuje na kontinentě? Co kdybych se rozhodla, že jako trest budeš vyhoštěna do jedné ze Vzdálených kolonií?“
Angelica se zadívala na děsivou posmrtnou masku a věděla, že má jedinou možnost.
„Cokoli, veličenstvo. Hlavně ne tohle.“
Nelíbilo se jí, jak se musí chovat. Byla jednou z předních šlechtičen, a přesto si teď připadala bezmocněji než poslední žebrák.
„Co kdybych chtěla, aby sis vzala mého syna?“ zeptala se vdova.
Angelica na ni bez hnutí zírala. Její slova nedávala smysl. Kdyby jí vdova řekla, že jí dá truhlu zlata a pošla ji pryč, dávalo by to větší smysl než tohle.
„Veličenstvo?“
„Přestaň na mě kulit oči a lapat po dechu jako nějaká ryba,“ pronesla vdova. „Sedni si. Alespoň se snaž vypadat jako spořádaná mladá dívka, kterou si můj syn vezme.“
Angelica se vyškrábala zpátky na židli. Připadala si, jako by měla omdlít. „Nejsem si jistá, jestli rozumím.“
Vdova složila prsty do stříšky. „Nevím, čemu nerozumíš. Potřebuji najít někoho vhodného pro svého syna. Ty jsi dostatečně krásná a tvoje rodina má přijatelné postavení. Máte dobré vztahy se dvorem. Z tvého malého spiknutí mi vyplývá, že jsi o to měla zájem. Připadá mi to jako dohoda, ze které budou mít přínos všichni zúčastnění. Souhlasíš?“
Angelica se snažila vzpamatovat. „Ano, veličenstvo. Ale—“
„Rozhodně je to lepší než ostatní možnosti,“ pronesla vdova a prstem přejela po posmrtné masce. „V každém ohledu.“
Angelica očividně neměla na výběr. „Bude mi potěšením, veličenstvo.“
„Tvoje potěšení mě opravdu nezajímá,“ vyštěkla vdova. „Jde mi jen o dobro mého syna a bezpečí říše. Neohrozíš ani jedno z toho, jinak poneseš následky.“