Angelica se ani nemusela ptát, o jaké následky se jedná. Cítila strach, který ji mrazil v žilách a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že nad ní má moc nějaká stará bába, kvůli které i svazek se Sebastianem působil jako hrozba.
„A co Sebastian?“ zeptala se Angelica. „Z toho, co jsem viděla na plese, se zajímá… o někoho jiného.“
O tu rusovlasou holku, která tvrdí, že je z Meinhaltu, ale která se nechová jako žádná šlechtična, se kterou se kdy Angelica setkala.
„To nebude problém,“ pronesla vdova.
„Přesto, pokud je stále zklamaný z rozchodu…“
Vdova na ni upřela pohled. „Sebastian udělá to, co je třeba. Udělá to, co je nutné k tomu, aby prospěl rodině i říši. Vezme si toho, koho si vzít má a oslaví to.“
„Ano, veličenstvo,“ pronesla Angelica a podřízeně sklopila zrak. Jakmile si vezme Sebastiana, možná už se nebude muset takhle podřizovat. Prozatím se ale chovala tak, jak bylo nutné. „Měla bych napsat dopis otci.“
Vdova jen mávla rukou. „O to už jsem se postarala. Robert moji nabídku s radostí přijal. Přípravy na svatbu už jsou v plném proudu. Z toho, co jsem se dozvěděla od poslů prý při té novině tvá matka omdlela, ale ona byla vždy hodně citlivá. Věřím, že to není něco, co bys předala mým vnoučatům.“
V jejím podání to znělo jako nějaká choroba, kterou bylo nutné vymýtit. Angelicu popuzovalo, jak vše probíhalo bez jejího vědomí. I tak se ale snažila dávat najevo vděčnost, která se od ní teď očekávala.
„Děkuji, veličenstvo,“ pronesla. „Budu se snažit být tou nejlepší snachou, kterou bys mohla mít.“
„Jen pamatuj, že i když budeš moje snacha, neplynou ti z toho žádné zvláštní výhody,“ řekla vdova. „Vybrala jsem tě, abys splnila úkol a ty to provedeš tak, abych byla spokojená.“
„Budu se snažit, aby byl Sebastian šťastný,“ odpověděla Angelica.
Vdova vstala. „To doufám. Ať je tak šťastný, že nebude myslet na nic jiného než na rodinu. Ať je tak šťastný, že si ani nevzpomene… na cokoli jiného. Dej mu děti, dělej to, co má dělat princova žena. Pokud to všechno zvládneš, bude i tvoje budoucnost šťastná.“
Angelica to už nedokázala jen tak přejít. „A pokud ne?“
Královská vdova se na ni teď podívala, jako by nebyla vůbec nic. Jako by nepatřila k jedněm z nejvýše postavených šlechticů v zemi.
„Snažíš se udržovat si naději, že tě v nějakém slova smyslu považuji za mne rovnou,“ řekla. „Možná doufáš, že v tobě částečně uvidím i sama sebe, Angelico. Možná že to tak i je, ale to rozhodně není nic dobrého. Chci, aby sis zapamatovala jednu věc: patříš mi.“
„Ne, já—“
Facka nebyla nijak prudká. Za chvíli už nikdo nepozná, že ji dostala, nezůstane po ní ani stopa. Téměř nebyla cítit, tedy na těle. Co se týkalo Angeliciny hrdosti, ta dostala tvrdou ránu.
„Patříš mi stejně, jako kdybych tě koupila v sirotčinci,“ zopakovala vdova. „Pokud mě jakkoli zklameš, zničím tě za to, co ses pokusila provést mému synovi. Jediný důvod, proč jsi tady, a ne v cele, je ten, že takhle mi jsi užitečnější.“
„Jako manželka tvého syna,“ podotkla Angelica.
„Jako to a jako jeho rozptýlení,“ odpověděla vdova. „Tvrdila jsi, že uděláš cokoli. Pokud sis to rozmyslela, řekni mi to.“
A pak přijde ta nejděsivější smrt, jakou si Angelica dokázala představit.
„Ne, nerozmyslela sis to. Bude z tebe dokonalá manželka. Časem z tebe bude dokonalá matka. Pokud budou problémy, řekneš mi o nich. Budeš poslouchat moje rozkazy. Pokud v čemkoli selžeš, bude, v porovnání s tím, co se ti stane, Olověná maska jen takové polechtání.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Vyvlekly Sophii ven, smýkaly jí ze strany na stranu, i když byla schopná jít sama. Byla ale příliš ztuhlá na to, aby mohla dělat cokoli jiného. Příliš slabá na to, aby se mohla bránit. Sestry ji doručovaly podle rozkazu jejího nového majitele. Zrovna tak ji mohly zabalit jako nový klobouk nebo kus hovězího.
Když Sophia spatřila vůz, pokusila se jim vykroutit, ale k ničemu to nebylo. Vůz byl velký a pestře pomalovaný. Jako kdyby patřil cirkusu nebo divadelnímu souboru. Podle mříží ale bylo jasné, že jde o něco jiného – šlo o otrokářský vůz.
Sestry ji k němu dotáhly a otevřely zadní dveře. Musely přitom uvolnit velké čepy, na které se zevnitř nedalo dosáhnout.
„Hříšnice, jako jsi ty, si nic jiného nezaslouží,“ pronesla jedna ze Sester.
Druhá se zasmála. „Myslíš, že je hříšnice? Dej jí rok nebo dva, kdy si ji za peníze budou brát všichni chlapi z okolí.“
Sophia zahlédla krčící se postavy uvnitř vozu. Vzhlížely k ní vyděšenýma očima. Na tvrdé podlaze se krčilo zhruba půl tuctu dívek. Pak ji Sestry strčily dovnitř. Sophia upadla.
Dveře se za ní zabouchly a ozvalo se rachocení kovu o kov. Čepy zapadly zpět na místo. Oznamovaly Sophii, že je ztracená.
Ostatní dívky se od Sophie odtáhly. Sophiino nadání jí prozradilo proč. Bály se, že bude násilnická, jako tmavooká dívka v rohu. Nebo že bude ječet tak dlouho, až se objeví Mistr Karg a všechny je zbije tak, jak zbil dívku, která měla obličej samou modřinu.
„Neublížím vám,“ řekla Sophia. „Já jsem Sophia.“
Dívky mumlaly slova, která zřejmě měla být jejich jmény. Mluvily, ale příliš tiše na to, aby jim Sophia rozuměla. Její talent jí sice pomohl, ale teď se tak zabývala vlastním zoufalstvím, že jí to bylo vlastně jedno.
Před několika dny bylo všechno tak jiné. Byla spokojená. Byla v paláci a připravovala se na svatbu. Rozhodně nebyla zamčená v kleci. Obklopovali ji sloužící a služebné, ne vyděšené dívky. Měla drahé šaty, ne roztrhané hadry. Byla v bezpečí, nehrozil jí výprask.
Měla vyhlídky na život strávený po Sebastianově boku, ne na to, že bude pouhou věcí, kterou si budou muži kupovat podle libosti.
Nebylo nic, co by mohla dělat. Mohla jen sedět, dívat se skrz mříže a sledovat Mistra Karga, jak se samolibým výrazem vychází ze sirotčince. Naskočil na kozlík a Sophia zaslechla prásknutí biče, při kterém se přikrčila. Po tom všem, co zažila ji podobný zvuk děsil. Podvědomě očekávala bolest, která tentokrát naštěstí nepřišla. Vůz se dal do pohybu.
Projížděli ulicemi Ashtonu, vůz se na nekvalitním dláždění třásl. Sophia sledovala domy, které kolem nich proplouvaly pomaleji než při běžné chůzi. Mistr Karg očividně nespěchal. Sophia měla pocit, že tím chce prohloubit zoufalství dívek ve voze. Posmíval se jejich neschopnosti uprchnout.
Sophia viděla lidi, které míjeli. Všichni neochotně ustupovali z cesty jen proto, že kdyby to neudělali, vůz by je zranil. Někteří si ho prohlíželi, nikdo ale neřekl ani slovo. Rozhodně se nikdo nesnažil vůz zastavit a pomoct dívkám uvnitř. Co to o Ashtonu vypovídalo, když podobné věci všichni považovali za normální?
Tlustý pekař se zastavil a sledoval je. Nějaký zamilovaný pár uhnul vozu z cesty. Děti se tiskly ke svým matkám, nebo utíkaly do domů, kde burcovaly své přátele, aby se také podívali. Muži se po voze dívali s podivnými výrazy. Jako kdyby uvažovali, jestli si budou moct dovolit některou z dívek uvnitř. Sophia se nutila neuhýbat před nimi pohledem.
Přála by si, aby tam byl Sebastian. Nikdo jiný jí nemohl pomoct. Věděla, že i přes to, co se stalo, by jí Sebastian otevřel dveře a dostal ji ven. Alespoň doufala, že by to udělal. Sophia v jeho tváři viděla zahanbení, které cítil, když se dozvěděl, co je zač a že mu celou dobu lhala. Možná, že by teď dělal, že ji nevidí a odvrátil by pohled.
Sophia doufala, že by to tak nebylo, protože tušila, co čeká na ni i ostatní dívky. Cítila to z mysli Mistra Karga. Cestou k lodi plánoval sesbírat ještě další dívky a pak se s nimi vrátit do svého domovského města, kde provozoval nevěstinec s „exotickými“ dívkami. Neustále potřeboval nové dívky, protože muži mu platili za možnost uspokojovat své choutky s čerstvými přírůstky.
Samotná myšlenka na to způsobovala Sophii nevolnost. Možná za to ale mohly neustálé otřesy vozu. Věděly Sestry, komu ji prodaly? I na to znala odpověď – samozřejmě, že to věděly. Vtipkovaly o tom, i o tom, že nikdy nebude volná. Neměla šanci splatit dluh, který podle nich měla.
Sice se tomu tak neříkalo, ale znamenalo to v podstatě život strávený v otroctví. Bude muset dělat cokoli jí její tlustý, parfémovaný majitel nařídí. Dokud ho nepřestane bavit. Pak ji možná propustí, ale to jen proto, že bude jednodušší nechat ji zemřít hladem na ulici než se o ni dál starat. Sophia by si ráda myslela, že se zabije dřív, než se jí cokoli z toho stane. Přesto ale věděla, že to nejspíš neudělá. Copak neposlouchala celé roky, zatímco ji Sestry týraly?
Vůz se zastavil, ale Sophia nebyla tak naivní, aby si myslela, že se dostali do cíle. Zastavili před kloboučnictvím. Mistr Karg vešel dovnitř, aniž by se jen ohlédl po dívkách.
Sophia se vrhla ke dveřím. Snažila se najít způsob, jak vysunout čepy. Natáhla se mezerou mezi mřížemi, ale z místa, kde byla, se k zámku prostě nemohla dostat.
„Nesnaž se,“ pronesla dívka s modřinami v obličeji. „Když tě chytí, zbije tě.“
„Zbije nás všechny,“ pronesla jiná.
Sophia se stáhla, protože viděla, že skutečně nic nezmůže. Nemělo smysl nechat se ztlouct, když by to ničemu nepomohlo. Bylo lepší vyčkat a…
A co? Sophia viděla, co si pro ně Mistr Karg chystá. Nejspíš by jí to došlo, i kdyby nedokázala číst jeho myšlenky. Svíral se jí z toho žaludek. Otrokářský vůz nebyl to nejhorší, co na ně všechny čekalo. Sophia se musela dostat pryč, než dojde na nejhorší.
Ale jak se dostat ven? To netušila.
Netušila ani další věci. Jak ji našli ve městě, když se jí dřív dařilo skrývat před lovci? Jak věděli, co mají hledat? Čím víc nad tím Sophia přemýšlela, tím víc byla přesvědčená o tom, že lovcům musel někdo poslat zprávu o jejím odchodu z paláce.
Někdo ji zradil a ta myšlenka ji bolela víc než všechny výprasky.
Mistr Karg se vrátil a táhl s sebou nějakou ženu. Tahle byla o něco starší než Sophia, zdálo se, že ji někdo koupil už před delší dobou.
„Prosím,“ žadonila, zatímco ji otrokář táhl za sebou. „Tohle nemůžeš! Zbývalo už jen několik měsíců a splatila bych svůj dluh!“
„A dokud ho nesplatíš úplně, pořád tě tvůj majitel může prodat,“ pronesl Mistr Karg. Jakoby mimochodem ženu uhodil. Nikdo se nepokusil ho zastavit. Lidé si ho téměř nevšímali.
Nebo jeho žena, když na tebe začne žárlit.
Sophia tu myšlenku zachytila naprosto jasně. V tu chvíli se jí v hlavě smísily myšlenky Karga i té ženy. Jmenovala se Mellis a u kloboučníka si vedla dobře. Byla tak šikovná, že se už brzy mohla vykoupit. Až na to, že kloboučníkova manželka předpokládala, se ji manžel chystá opustit hned, jakmile dívka splatí svůj dluh.
Raději ji tak prodala muži, který se postará o to, že se dívka v Ashtonu už nikdy neukáže.
Byl to hrozivý osud, ale také to byla připomínka toho, že Sophia není jediná s pohnutým příběhem. Tolik se soustředila na to, co se děje mezi ní a Sebastianem, co se děje u dvora, že naprosto zapomněla na osudy ostatních. Před tím, než se dívky dostaly do vozu, zřejmě prožily svá vlastní zklamání. Žádná z nich by tu nebyla dobrovolně.
A žádná z nich už neměla mít nikdy na vybranou.
„Dovnitř,“ štěkl Mistr Karg a strčil ženu k ostatním. Sophia se snažila natlačit dopředu ve chvíli, kdy se otevřely dveře, ale než se k nim dostala, zabouchly se jí před nosem. „Čeká nás ještě dlouhá cesta.“
Sophia zahlédla útržek cesty v jeho myšlenkách. Budou křižovat městem a sbírat služky, o které už nebyl zájem. Učednice, které rozzlobily své mistry. Vyrazí do vesnic za městem a na sever k městu jménem Krb, kde byl další sirotčinec. A potom na ně u Ohnivých bažin čekala loď.
Byla to výprava, která jim měla zabrat nejméně několik dní a Sophia nepochybovala, že to bude krušná cesta. Už teď ranní slunce rozpalovalo vůz a uvnitř bylo cítit narůstající horko, zoufalství a zpocená těla. Sophia předpokládala, že až se slunce skloní zpět k obzoru, nejspíš už nedokáže ani jasně myslet.
„Pomoc!“ vykřikla Mellis k lidem na ulici. Očividně byla statečnější než Sophia. „Nevidíte, co se děje? Ty, Benno, ty mě znáš. Udělej něco!“
Lidé jen procházeli dál a Sophia viděla, o jak marnou snahu jde. Nikdo se o ně nezajímal a pokud ano, nikdo nevypadal, že by chtěl něco udělat. Nikdo nechtěl porušit zákon kvůli několika prodaným dívkám, které se nijak nelišily od těch, se kterými se ve městě obchodovalo už celé roky. Někteří z nich nejspíš i sami měli koupené služky nebo učně. Volání o pomoc očividně nestačilo.
Sophii ale napadlo něco jiného.
„Vím, že nechcete zasahovat,“ vykřikla, „ale pokud dáte vědět princi Sebastianovi a řeknete mu, že jde o Sophii, určitě vás odmění za—“
„Tak dost!“ vykřikl Mistr Karg a práskl rukojetí biče do mříží. Sophia věděla, co ji čeká, kdyby mlčela a nehodlala se s tím smířit. Došlo jí, že žádat o pomoc lidi na ulici by nemuselo být to pravé.
„A co ty?“ zavolala na něj Sophia. „Můžeš mě vzít k Sebastianovi. Jde ti přeci o peníze, nebo ne? No, můžeš na mě snadno vydělat, a navíc si vysloužíš vděčnost prince říše. Ještě před dvěma dny si mě chtěl vzít. Zaplatí za moji svobodu.“
Viděla, že to Mistr Karg zvažuje. Četla mu myšlenky, takže se dokázala stáhnout ještě dřív, než znovu udeřil bičem o mříže.
„Spíš by mi tě sebral a nezaplatil by mi vůbec nic,“ pronesl otrokář. „Pokud by o tebe vůbec měl zájem. Ne, raději to udělám po svém. Je spousta chlapů, co si s tebou bude chtít užít. Možná si tě zkusím sám, až zastavíme.“
Nejhorší na tom bylo, že to myslel vážně. Rozhodně nad tím přemýšlel, když se vůz znovu rozjel. Mířili směrem k okraji města. Jediné, co mohla Sophia dělat, bylo přestat mu číst myšlenky, schoulit se na podlaze vozu společně s ostatními dívkami. Cítila z nich úlevu, že si Karg dnes v noci chce užít s ní, a ne s nimi.
Kate, žadonila Sophia snad už posté. Prosím, potřebuji tvoji pomoc.
A stejně, jako pokaždé, nedostala žádnou odpověď. Její myšlenky mizely v temnotě světa a Sophia neměla možnost zjistit, jestli dorazily k zamýšlenému cíli. Byla sama. A to ji děsilo. Předpokládala totiž, že sama nedokáže zabránit ničemu z toho, co se s ní mělo dít.
KAPITOLA SEDMÁ
Kate cvičila až do chvíle, kdy si byla jistá, že další smrt už nezvládne. Cvičila s ostrými zbraněmi i holemi, střílela z luků a vrhala dýky. Běhala a skákala, ukrývala se a zabíjela ze stínů. Celou dobu se v myšlenkách vracela k mýtině a čekajícímu meči.
Stále cítila bolest ze zranění. Siobhan jí ošetřila škrábance od trnů i ránu na boku pomocí léčivých bylin, ale i tak ji rány bolely při každém kroku.
„Musíš se naučit zvládat bolest,“ pronesla Siobhan. „Nenech se čímkoli rozptylovat. Soustřeď se na svůj cíl.“
„Bolest znám,“ prohlásila Kate. V Domě nechtěných jí zažila víc než dost. Byly doby, kdy měla pocit, že jediné, co jí Dům nechtěných dává, je právě bolest.
„V tom případě se musíš naučit ji používat,“ řekla Siobhan. „Nikdy nebudeš mít moc mého druhu, ale dokážeš se dotýkat myslí. Můžeš je rozptylovat i uklidňovat.“
Siobhan pak vyvolala přízračné formy zvířat. Medvědy a tečkované lesní kočky, vlky a jestřáby. Zvířata útočila s nelidskou rychlostí, jejich spáry byly stejně smrtící jako meče. Díky svým smyslům Kate našla, ať se schovávala kdekoli. Jedinou možností, jak se jich zbavit, bylo nasměrovat jejich myšlenky jiným směrem. Jedinou možností, jak se před nimi skrýt, bylo je ukolébat ke spánku.
Samozřejmě ji to Siobhan neučila po dobrém. Prostě ji zabíjela znovu a znovu, dokud se Kate nenaučila, co potřebovala.
Kate se tak učila po zlém. Za neustálé bolesti při selhání se naučila dovednosti, které potřebovala stejně jako umění se skrývat a bojovat. Naučila se odehnat jestřáby pouhou myšlenkou, naučila se uklidnit mysl natolik, že si vlci mysleli, že je nějakou neživou věcí. Dokonce se naučila zklidnit medvědy a uspat je jakousi myšlenkovou ukolébavkou.
Siobhan ji celou dobu pozorovala. Seděla ve větvích nebo ji následovala, když Kate utíkala. Zdálo se, že sice není tak rychlá, jako Kate, přesto ale vždy byla vedle ní, když se zastavila. Vždy vystoupila z nějakého keře nebo stromu opodál.