proměněná
(Upíří žurnály – kniha první)
morgan rice
VYBRANÉ OHLASY NA KNIHU PROMĚNĚNÁ
„Kniha, která konkuruje STMÍVÁNÍ a UPÍŘÍM DENÍKŮM. Jedna z těch, které budete chtít číst jedním dechem až do poslední stránky! Pokud máte rádi dobrodružství, milostné příběhy a upíry, tato kniha je tou pravou pro vás!“
--Vampirebooksite.com {o knize Proměněná}
„Riceová zde odvádí výbornou práci. Čtenář je, díky autorčinu skvělému vypravěčskému umění, které dělá jednoduchý příběh zvláštním, vtažen do děje od samého počátku… Výborně napsaný příběh představuje extrémně rychlou četbu.“
--Black Lagoon Reviews {o knize Proměněná}
„Ideální příběh pro mladé čtenáře. Morgan Riceová odvedla skvělou práci vytvořením zajímavého a unikátního příběhu. Celá série se točí kolem jedné dívky…velmi neobvyklé dívky!...Velice snadná četba, kterou čtenář doslova proletí… Kniha nemusí být vhodná pro děti (PG).“
--The Romance Reviews {o knize Proměněná}
„Kniha mě od počátku zaujala a už nepustila…Příběh je úžasným dobrodružstvím, které rychle plyne a je plné akce od samého počátku. V celé knize není jediné nudné místo.“
--Paranormal Romance Guild {o knize Proměněná}
„Nabité akcí, romantikou, dobrodružstvím a napětím. Sáhněte po této knize a zamilujte se do ní znovu a znovu.“
--vampirebooksite.com {o knize Proměněná}
„Skvělá zápletka. Je to přesně ten typ knihy, kterou je velmi obtížné odložit. Konec knihy je jedním z těch, které vás donutí si okamžitě koupit druhý díl, jen abyste zjistili, co se bude dít dál.“
--The Dallas Examiner {o knize Proměněná}
„Morgan Riceová opět dokazuje, že je skvělou vypravěčkou…Kniha osloví široké spektrum čtenářů, kam budou patřit i mladí fanoušci upírských fantasy žánrů. Příběh končí nečekaným zvratem a zanechá vás v šoku a očekávání, co bude následovat v dalším díle.“
--The Romance Reviews {o knize Milovaná}
O autorce
Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.
PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!
Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!
Knihy od Morgan Rice
KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ
VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)
VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)
ČARODĚJŮV PRSTEN
CESTA HRDINY (Kniha č.1)
POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)
OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)
POKŘIK CTI (Kniha č.4)
SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)
ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)
OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)
MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)
NEBE KOUZEL (Kniha č.9)
MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)
PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)
ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)
VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)
BRATRSKÁ ŘÍSAHA (Kniha č.14)
SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)
RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)
DAR BITVY (Kniha č.17)
TRILOGIE PŘEŽITÍ
ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)
ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)
UPÍŘÍ ŽURNÁLY
PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)
MILOVANÁ (Kniha č.2)
ZRAZENÁ (Kniha č.3)
PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)
ŽÁDANÁ (Kniha č.5)
ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)
ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)
NALEZENÁ (Kniha č.8)
VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)
TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)
PROKLETÁ (Kniha č.11)
Poslechněte si sérii UPÍŘÍ ŽURNÁLY ve formátu audio knihy!
© 2011 Morgan Rice
Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.
Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.
Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.
Jacket Image ©iStock.com/Bliznetsov
„Brutus je nemocný,
A proto chodí rozhalený a dýchá
vlhké noční výpary? Brutus je nemocný,
proto opouští vyhřáté, bezpečné lože
a vystavuje se účinkům sychravé, mokré noci?”
--William Shakespeare, Julius Caesar
(překlad Martin Hilský, 2008)
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá
Kapitola šestá
Kapitola sedmá
Kapitola osmá
Kapitola devátá
Kapitola desátá
Kapitola jedenáctá
Kapitola dvanáctá
Kapitola třináctá
Kapitola čtrnáctá
Kapitola patnáctá
Kapitola šestnáctá
Kapitola sedmnáctá
Kapitola první
Caitlin Paineová se vždycky obávala prvního dne v nové škole. Byly tu velké problémy, jako třeba seznamování se s novými přáteli, učiteli, ale i orientace v novém místě. Pak tu byly i menší problémy, jako nová skříňka na věci, vůně nového prostředí, zvuky, které se tam ozývaly. Ze všeho nejvíc se ale obávala těch pohledů. Vždycky měla pocit, že se na ni dívá snad úplně každý. Přitom všechno, co si přála, byla anonymita. Ale zdálo se, že té se nikdy nedočká.
Caitlin nechápala, čím je tak výjimečná. Se svými 165 centimetry nebyla nijak zvlášť vysoká a její hnědé vlasy a oči (a normální váha) jí dávaly pocit průměrnosti. Rozhodně nebyla tak krásná jako některé jiné dívky. Díky završeným osmnáctým narozeninám byla lehce starší než ostatní, ale ne dost na to, aby vyčnívala z řady.
Bylo v tom něco jiného. Něco, co způsobovalo, že se na ni lidé pokaždé museli podívat ještě jednou. Hluboko uvnitř cítila, že je jiná než ostatní. Ale nebyla si jistá, čím to je.
Pokud bylo něco horšího než první den v nové škole, pak to jistě byl první den v nové škole uprostřed školního roku, když všichni ostatní už měli spoustu času si zvyknout. Dnešek, její první den v novém místě a v polovině března, bude jeden z těch nejhorších vůbec. Tím si byla od rána jistá.
Ale ani v jejích nejšílenějších představách to nebylo takhle špatné. Nic, co kdy viděla – a že toho viděla už hodně – ji na tohle nemohlo připravit.
Caitlin stála před svou novou školou, byla to jedna z těch obrovských veřejných škol v New York City, v mrazivém březnovém ránu, a říkala si Proč já? Byla nevhodně oblečená, pouze ve svetru a legínách, a především naprosto nepřipravená na hlučný chaos, který ji přivítal. Byly tam stovky studentů, kteří křičeli, hulákali jeden na druhého a vzájemně se postrkovali. Víc než cokoliv jiného to připomínalo nádvoří věznice.
Bylo tam příliš mnoho hluku. Všichni se smáli příliš nahlas, nadávali až moc sprostě a strkali jeden do druhého až příliš hrubě. Skoro by si myslela, že se připletla do nějaké hromadné rvačky, kdyby tu a tam nezahlédla také úsměvy a uštěpačný smích. Všichni prostě měli jenom příliš mnoho energie a ona sama, nevyspalá, zmrzlá a unavená, jednoduše nemohla pochopit, kde se to v nich bere. Zavřela oči a přála si, aby to všechno prostě zmizelo.
Strčila ruce do kapes a něco tam našla: svůj ipod. Ano. Nasadila si sluchátka a pustila hudbu. Potřebovala ten lomoz něčím překrýt.
Jenže nic se nestalo. Podívala se, aby zjistila, že baterie je vybitá. Skvělý.
Zkontrolovala svůj telefon v naději, že tam třeba najde nějaké rozptýlení, cokoliv by bylo fajn. Žádné nové zprávy.
Rozhlédla se kolem po všech těch nových tvářích a cítila se osamoceně. Ne proto, že tu byla jediná bílá dívka – to ve skutečnosti docela uvítala. Několik z jejích blízkých kamarádů z předchozích škol bylo černé pleti, nebo hispánského, asijského či indiánského původu. A pár z jejích „přátel“, kteří jí později podrazili, byli běloši. Ne, tohle dozajista nebyl ten důvod. Cítila se sama, protože tihle byli z velkoměsta. Stála sama na betonovém dvoře. Hlasitý zvonek jí svým signálem umožnil vstup do této „oddechové zóny“, do které musela vstoupit skrz těžkou kovovou bránu, na jejímž vrcholu byly hustě spletené ostnaté dráty. Opravdu měla pocit, jakoby se dostala do věznice.
Když se dívala na masivní budovu školy, jejíž okna byla všechna zamřížovaná kovovými klecemi, nevylepšilo to její dojmy ani o píď. Vždycky si dokázala na novou školu zvyknout rychle, ať už byla velká nebo malá. Jenže všechny předešlé byly vždycky na předměstí. Byla tam tráva, stromy a nebe. Ale tady nebylo nic než město všude kolem. Cítila, že nemůže dýchat. A byla docela vyděšená.
Ozval se další hlasitý zvonek a ona se, společně se stovkami dalších, vydala směrem ke vchodu. Jedna velká holka do ní hrubě strčila, až jí vypadl z ruky její deník. Sebrala ho ze země (přičemž se jí rozcuchaly vlasy) a podívala se, jestli se ona dívka hodlá omluvit. Ale za tou už se dávno zavřela voda toho bručícího davu všude kolem. Slyšela kolem sebe smích, ale těžko říct, jestli byl určen jí nebo ne.
Pevně sevřela svůj deník. Byla to teď jedna z mála věcí, které ji držely nad vodou. Brala ho s sebou všude. Dělala si poznámky a kresby kdekoliv se zrovna nacházela. Deník byl něco jako mapa celého jejího dětství.
Konečně se dostala ke vchodu a musela se zmáčknout s ostatními, aby mohla projít dovnitř. Bylo to stejné jako snažit se nacpat do metra během odpolední špičky. Doufala, že až se dostane dovnitř, bude tam aspoň teplo, ale jakmile se ocitla za dveřmi, ucítila, že z chodeb vane studený průvan, který zimu snad ještě zhoršoval.
Ve vchodu stáli dva obrovští hlídači a spolu s nimi ještě další dva policisté, oblečení v uniformách newyorského policejního sboru. U boku měli připravené služební zbraně.
„POKRAČUJTE DOVNITŘ!“ řekl jeden z nich.
Nechápala, proč u vchodu do střední školy musí hlídat dva ozbrojení policisté. Její obavy se tím ještě zvýšily. A za chvíli ještě jednou, protože zjistila, že bude muset projít velkou bezpečnostní bránou. Takovou, jaké se používají na letištích.
Čtyři další ozbrojení policisté, spolu se dvěma dalšími hlídači, stáli na každé straně brány.
„VYPRÁZDNIT KAPSY!“ vyštěkl hlídač.
Caitlin viděla, že ostatní dávají obsah svých kapes do malých plastikových nádobek. Rychle je napodobila a vložila do nádobky svůj ipod, peněženku a klíče.
Potom prošla branou, která samozřejmě začala pískat.
„TY!“ vyštěkl hlídač. „Postav se tady stranou!“
No jistě.
Všichni se dívali, když musela zvednout ruce, zatímco hlídač ručním detektorem kroužil kolem celého jejího těla.
„Máš na sobě nějaké šperky?“
Zkontrolovala zápěstí a krk, a potom si najednou vzpomněla. Její křížek.
„Sundat,“ vyštěkl hlídač.
Byl to křížek po její prababičce, který jí darovala než zemřela. Malý, stříbrný křížek s vyrytým latinským nápisem, který si Caitlin nikdy nepřeložila. Její prababička jí tehdy pověděla, že ona jej dostala zase od své prababičky. Caitlin nebyla věřící a ve skutečnosti moc nerozuměla, co tyhle věci znamenají, ale věděla, že je stovky let starý a že je to zdaleka nejcennější věc, kterou má.
Caitlin vytáhla křížek zpoza košile, ukázala jej hlídači, ale nesundala ho.
„Raději bych si ho nechala,“ odpověděla.
Hlídač se na ní díval s ledově chladnou tváří.
Najednou se ozval hluk. Pár lidí vykřiklo a jeden z policistů chytil vysokého, hubeného kluka a natlačil jej tváří proti zdi. Potom mu z kapsy vytáhl malý nůž.
Hlídač se otočil a šel kolegovi na pomoc, zatímco Caitlin využila příležitosti a vmísila se zpátky do davu, který mířil dále do vstupní haly.
Vítejte na newyorské střední škole, pomyslela si Caitlin. Paráda.
Už teď začala odpočítávat, kolik dní zbývá do maturity.
*
Chodby školy byly snad nejrozsáhlejší, jaké zatím viděla. Nejdřív si říkala, že snad ani nemůžou být nikdy plné, ale jen o pár okamžiků později už byly přecpané lidmi, kteří se vzájemně strkali a tlačili do všech směrů. Ve škole musely být snad tisíce studentů. Nekončící záplava dalších a dalších tváří. Hluk uvnitř byl takřka nesnesitelný a ozvěna chodeb jej ještě násobila. Chtěla si zakrýt uši. Jenže neměla ani tolik místa, aby mohla zvednout lokty. Přes velikost toho místa začínala cítit klaustrofobii.
Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo.
Hned napoprvé pozdě.
Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se proklestit si cestu přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout se o víc než jenom o pár kroků. Nakonec, po několika marných pokusech, jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktů prodírat davem. Odtrčila jednoho po druhém a nakonec se opravdu dostala napříč celou chodbou a otevřela velké dveře, vedoucí do její třídy.
Připravila se na všechny ty pohledy patřící nové dívce, která přišla pozdě. Představila si učitele, který se na ni mračí, protože vyrušila ticho v započatém vyučování. Když ale skutečně vstoupila, čekal ji šok, protože nic nebylo tak, jak si myslela. Ve třídě, která byla určena pro třicet studentů, jich bylo padesát. Místnost byla naprosto přecpaná. Někteří seděli na svých místech, zatímco jiní procházeli chodbičkami a pokřikovali na sebe. Byl to chaos.
Zvonek zazvonil už před plnými pěti minutami, ale rozcuchaný učitel, oblečený ve zmačkaném obleku, ještě ani nezahájil vyučování. Vlastně seděl na své židli s nohama na stole, četl noviny a ignoroval vše, co se dělo kolem.
Caitlin došla k němu a položila na stůl svoji novou ID kartu. Potom tiše stála a čekala až se na ni podívá, ale on to neudělal.
Nakonec si odkašlala, aby upoutala pozornost.
„Promiňte.“
Učitel neochotně odložil noviny.
„Jsem Caitlin Paineová. Jsem tu nová. Myslím, že vám mám tuhle kartu ukázat.“
„Jenom tu supluju,“ odpověděl učitel a znovu mezi nimi vztyčil hradbu z novin.
Caitlin zaraženě stála.
„Takže,“ zeptala se,“…to znamená, že neděláte docházku?“
„Váš učitel se vrátí v pondělí,“ vyštěkl na ni. „On se o to postará.“
Caitlin si uvědomila, že jejich konverzace je tím u konce a vzala si zpátky svou ID kartu.
Potom se otočila směrem do třídy. Panující chaos se nijak nezmírnil. Pokud se dal najít nějaký klad pro dnešní den, určitě to byl fakt, že tu není nijak nápadná. Zdálo se, že se o ni naprosto nikdo nezajímá a vlastně si jí nikdo zatím ani pořádně nevšiml.
Na druhou stranu, pohled na přecpanou místnost jí příliš klidu také nedodal, protože se zdálo, že už tam opravdu není žádné další místo k sezení.
Obrnila se, sevřela pevně svůj deník a opatrně procházela uličkou. Její pohled byl upřený k zemi, když několikrát procházela mezi rozdováděnými studenty, kteří na sebe pokřikovali. Když se dostala až dozadu, mohla konečně v klidu přehlédnout celou místnost.
Nebylo tam jediné další místo k sezení.
Stála tam, připadala si jako idiot a zjišťovala, že si jí ostatní pomalu začínají všímat. Nevěděla co si počít. Rozhodně nemohla zůstat celou hodinu stát a suplující učitel nevypadal, že by ho to alespoň minimálně zajímalo. Znovu se rozhlédla kolem v zoufalé snaze přece jen nějaké místo objevit.