Z několika lavic opodál uslyšela smích a tentokrát si už byla jistá, že patří jí. Nebyla oblečená jako ostatní a ani jako oni v žádném směru nevypadala. Její tváře začala zalívat červeň, protože teď už se cítila velmi nápadná.
Když už se chystala třídu zase opustit, a možná dokonce i utéct pryč z téhle školy, uslyšela hlas.
„Tady.“
Otočila se.
V poslední lavici u okna, vstal od stolu vysoký mladík.
„Posaď se,“ řekl. „Prosím.“
Třída se trochu utišila a sledovala, jaká bude její reakce.
Vydala se k němu. Snažila se mu nedívat přímo do očí – velkých, sytě zelených očí – ale nemohla si pomoci.
Byl krásný. Měl hladkou olivovou pleť. Nedokázala říci, jestli byl černoch, hispánec, běloch nebo nějaká z kombinací, ale nikdy předtím neviděla tak jemnou a hladkou pleť, která by tak pěkně doplňovala ostře řezanou čelist. Jeho vlasy byly krátce střižené, hnědé a postava štíhlá. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co na tohle místo nijak nezapadalo. Vypadal křehce. Možná umělecký typ.
Nebylo jí podobné, že by jí někdo takhle zaujal. Její kamarádky se často do někoho bláznivě zakoukaly, ale ona nikdy nerozuměla proč. Až doteď.
„Kde budeš sedět ty?“ zeptala se.
Snažila se o nezaujatý tón hlasu, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Doufala, že nepoznal, že je nervózní.
Široce se usmál a odhalil perfektní zuby.
„Přímo tady,“ řekl a odsunul se k velkému oknu, pořád ale jenom nějaký metr od ní.
Podívala se na něj a on odpověděl stejným způsobem. Jejich pohledy se setkaly. Říkala si, že se musí podívat jinam, ale nemohla to udělat.
„Dík,“ řekla a okamžitě se na sebe rozzlobila.
Dík? To je všechno, co ze sebe dostane? Dík!?
„Dobře, Baracku!“ zakřičel někdo. „Jen ať se ta hezká bělička pěkně usadí!“
Následoval smích, po kterém se hluk v místnosti opět znásobil, když je ostatní opět začali ignorovat.
Caitlin si všimla, že zahanbeně sklonil hlavu.
„Barack?“ zeptala se. „ Tak se jmenuješ?“
„Ne,“ odpověděl a zrudnul. „Tak mi jenom říkají. Jako Obama. Myslej si, že vypadám jako on.“
Zkoumavě se na něj podívala a uvědomila si, že opravdu trochu vypadá jako on.
„To proto, že jsem z poloviny černoch, z části běloch a z části portorikánec.“
„No, já ale myslím, že to je kompliment,“ řekla.
„Ne tak, jak to myslí oni,“ odpověděl.
Dívala se na něj jak si sedl na okenní parapet, viděla, že jeho sebevědomí silně opadlo a byla si jistá, že tenhle kluk je hodně citlivý. Možná dokonce zranitelný. Vůbec do téhle skupiny nepatřil. Bylo to divné, ale měla pocit, že by jej měla chránit.
„Já jsem Caitlin,“ řekla, podala mu ruku a dívala se mu do očí.
Překvapeně se na ní podíval a jeho úsměv se vrátil.
„Jonah,“ odpověděl.
Pevně jí stiskl ruku. Když pocítila jeho jemnou dlaň, která obklopila tu její, proběhlo její paží jemné mravenčení. Měla pocit jako by se její dlaň prolnula s jeho. Držel její ruku o sekundu déle, než by bylo vhodné, a ona si nemohla pomoci, aby se při tom na něj neusmívala.
*
Zbytek dopoledne rychle uběhl a když přišel čas jít do jídelny, Caitlin byla strašlivě hladová. Otevřela dvojité dveře a zůstala stát, udivena velikostí té místnosti a neskutečným hlukem, který v ní panoval. Uvnitř bylo snad tisíc studentů a všichni do jednoho křičeli. Vypadalo to spíš trochu jako tělocvična než jako jídelna. Až na to, že každých deset metrů stál hlídač a pozorně dohlížel na dění kolem.
Jako obvykle neměla nejmenší tušení, kterým směrem se vydat. Prohlížela si obrovskou místnost a konečně uviděla stojan s tácy. Jeden si vzala a vstoupila do něčeho, o čem si myslela, že je to fronta na jídlo.
„Hele nepředbíhej, ty mrcho!“
Caitlin se otočila a uviděla velkou, obézní dívku, která byla o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona, jak se na ni ošklivě mračí.
„Omlouvám se, nevěděla jsem…“
„Fronta začíná támhle!“ vyštěkla jiná dívka a ukázala palcem za sebe.
Caitlin se podívala a poznala, že v řadě za nimi je ještě minimálně stovka dalších. Vypadalo to alespoň na dvacetiminutové čekání.
Když se vydala podél řady na její konec, jeden ze studentů v řadě strčil do jiného a ten přímo před ní dopadl tvrdě na zem.
Útočník byl v mžiku na něm a začal jej bít pěstmi do obličeje.
Jídelna vybuchla nadšeným povykem a desítky ostatních se okamžitě shromáždily kolem rvačky.
"DEJ MU! DEJ MU!“
Caitlin s hrůzou v očích ustoupila o několik kroků zpět.
Konečně přispěchali čtyři hlídači aby roztrhli dva krví zbrocené rváče. Zdálo se, že s tím nijak zvlášť nepospíchali.
Když Catlin dostala své jídlo, rozhlédla se po místnosti v naději, že někde uvidí Jonaha. Ten ale nebyl nikde v dohledu.
Procházela chodbičkou kolem stolů, které byly plně obsazené studenty. Sem tam bylo několik prázdných míst, ale žádné z nich nepůsobilo příliš lákavě, protože byly vždycky přímo vedle velkých a hlučných skupinek přátel.
Nakonec se usadila u prázdného stolu až úplně na konci jídelny. U vzdáleného konce toho stolu seděl jenom jediný člověk. Malý, křehký čínský chlapec v chudém oblečení s hlavou neustále skloněnou nad jídlem.
Cítila se osaměle. Podívala se na svůj telefon, aby zkontrolovala, co je nového. Na Facebooku měla pár nových zpráv od spolužáků z předchozího města. Byli zvědaví, jak se jí v novém místě líbí. Nějak se ale necítila, že by zrovna na tohle chtěla odpovídat. Byli najednou tak vzdálení.
Caitlin pořád ještě cítila nevolnost z nervozity, kterou měla vždycky první den v novém místě, a tak skoro nic nesnědla. Místo toho se rozhodla myslet na něco jiného. Zavřela oči a představila si jejich nový byt v pátém patře špinavého domu bez výtahu, na 132. ulici. Její nevolnost se tím ale ještě zhoršila. Zhluboka dýchala a snažila se myslet na něco hezkého, na cokoliv hezkého, co ve svém životě měla.
Její malý bratr. Sam. Čtrnáctletý, který se ale choval, jako by mu bylo dvacet. Zdálo se, že si Sam nikdy pořádně neuvědomil, že je nejmladší a vždycky se choval jako její starší bratr. Všechno to věčné stěhování, poté co je táta opustil a zůstali jenom s matkou, Samovu povahu jen a jen zatvrdilo. Také ale viděla, že se ho jejich situace dotýká a že začíná být čím dál uzavřenější. Když se potom začal ve škole dostávat do častých rvaček, nebyla vlastně ani moc překvapená. Naopak se bála, že to může být časem ještě horší.
Když ale přišlo na Caitlin, Sam ji bezmezně miloval. A ona jeho. Byl jediný člověk, který s ní zůstával pořád, a na kterého se mohla spoléhat. Zdálo se, že v jeho drsném světě přece jen zůstalo jedno měkké místečko a to patřilo jí. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila od všeho zlého.
„Caitlin?“
Nadskočila.
S podnosem v jedné ruce a pouzdrem na housle v druhé, před ní stál Jonah.
„Nevadí ti, když se přidám?“
„Ano…teda ne,“ řekla zaskočeně.
Idiote, pomyslela si. Přestaň se chovat tak vyjukaně.
Jonah po ní střelil tím svým úsměvem a potom si sedl naproti. Seděl vzpřímeně s perfektně rovnými zády. Opatrně položil pouzdro s houslemi vedle sebe. Potom se spořádaně pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Byl jiný než kdokoliv, koho předtím potkala. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil.
„Jak to jde v tvůj první den?“ zeptal se.
„Ne tak, jak bych si přála.“
„Myslím, že vím, co myslíš,“ řekl.
„To jsou housle?“
Hlavou kývla směrem k jeho pouzdru. Držel si jej neustále blízko u těla, jednu ruku téměř pořád položenou na na něm, jakoby se bál, že by mu ho někdo mohl ukrást.
„Vlastně je to viola. Je jenom o trochu větší než housle, ale má úplně jiný zvuk. Mnohem měkčí.“
Violu nikdy předtím neviděla a přála si, aby ji vyndal z pouzdra a ukázal jí, jak vypadá. Ale on se k tomu evidentně nechystal a Caitlin nechtěla být dotěrná. Neustále měl na pouzdře položenou ruku a chránil jej, jakoby to byla nějaká velice osobní věc.
„Cvičíš často?“
Jonah pokrčil rameny. „Pár hodin denně,“ řekl, jako by se nechumelilo.
„Pár hodin!? Musíš být skvělý!“
Znovu jenom pokrčil rameny. „Myslím, že jsem OK. Spousta hráčů je lepších než já. Ale přesto doufám, že je to moje jízdenka pryč z tohohle místa.“
„Vždycky jsem chtěla hrát na piáno,“ řekla Caitlin.
„A proč nehraješ?“
Už už chtěla říct, nikdy jsem žádné neměla, ale potom se zarazila. Namísto toho jenom pokrčila rameny a sklonila zrak k jídlu na stole.
„Nepotřebuješ na to vlastní piáno,“ řekl Jonah.
Udiveně se na něj podívala, protože to bylo jak kdyby jí četl myšlenky.
„Máme tady ve škole zkušebnu. Ze všeho špatnýho, co tu je, je alespoň takhle jedna věc dobrá. Dají ti tam lekce zadarmo. Jediné, co pro to musíš udělat, je zapsat se na hodinu.“
Caitlininy oči se rozšířily.
„Vážně?“
„Před vchodem do hudební zkušebny je papír, kde se můžeš přihlásit. Ptej se po paní Lennoxové. A řekni jí, že jsi moje kamarádka.“
Kamarádka. Caitlin se líbilo jak to slovo zní. Líbilo se jí, že to řekl.
Široce se usmála. Pohledy se opět na moment setkaly.
Když se dívala do jeho zářivých, zelených očí, měla pocit, že se ho musí zeptat na milion dalších otázek: Máš přítelkyni? Proč jsi tak milý? To se ti vážně líbím?
Namísto toho se ale kousla do jazyka a neřekla nic.
V obavě, že jejich společný čas uteče příliš rychle, teď horečně přemýšlela, na co se ho ještě zeptat, aby prodloužila jejich konverzaci. Chtěla přijít na něco, čím by se ujistila, že se spolu zase znovu uvidí příště a že o to oba stojí. Jenže byla nervózní a nic jí nenapadalo.
Nakonec se konečně nadechla a otevřela pusu, ale přesně v ten moment začalo zvonit.
Místnost vybuchla novým ruchem odsunovaných židlí a i Jonah se postavil a vzal do ruky své pouzdro s violou.
„Jdu pozdě,“ řekl a sbíral ze stolu podnos.
Potom se podíval na ten její. „Můžu ho vzít taky?“
Podívala se na stůl a uvědomila si, že na podnos úplně zapomněla. Potom zakroutila hlavou.
„OK,“ odpověděl.
Chvíli stál a najednou působil nesměle. Zdálo se, že neví co říct.
„No…tak zase příště.“
„Uvidíme se,“ odpověděla hloupě téměř šeptem.
*
Když měla Caitlin svůj první den v nové škole konečně za sebou, čekalo na ní slunečné březnové odpoledne. I když foukal poměrně silný vítr, už jí nebyla vůbec zima. I když všichni kolem křičeli, když si razili cestu ze školy ven, ji už ten hluk nijak neobtěžoval. Byla spokojená a cítila se lehká jako pírko. Zbytek vyučování měla tak rozmazaný, že si ani nezapamatovala jméno jediného nového učitele.
A nemohla přestat myslet na Jonaha.
Přemýšlela jestli se v jídelně nechovala jako idiot. Přišlo jí, že jenom neustále zakopávala o vlastní jazyk a skoro na nic se ho ve výsledku nezeptala. Jediné, na co se ho dokázala zeptat, byla ta pitomá viola. Mohla se přece zeptal kde bydlí, odkud pochází a kam by se rád dostal na vysokou.
A ze všeho nejvíc přece měla zjistit, jestli má přítelkyni. Někdo jako on určitě musí s někým randit.
Přímo v tom momentě prošla kolem Caitlin hezká, krásně oblečená hispánská dívka. Caitlin si jí prohlédla od hlavy až k patě a na vteřinu si říkala, jestli by to třeba nemohla být přímo ona.
Caitlin zahnula na 134. ulici a na vteřinu zapomněla, kam se má vydat. Ze školy šla domů poprvé a na okamžik nevěděla, kde přesně jejich nový byt je. Stála na rohu a snažila se zorientovat. Slunce mezitím zakryla rychle plynoucí oblačnost a společně s větrem způsobila, že jí zase začala být zima.
„Hej, amiga!“
Caitlin se otočila a uvědomila si, že stojí přímo před zaplivanou rohovou vinárnou. Čtyři ošuntělí chlapíci seděli na plastikových židlích na chodníku a chladného počasí si evidentně naprosto nevšímali. Všichni se na ni křenili, jako by měla být jejich dalším soustem k obědu.
„Pojď sem k nám, zlato!“ zakřičel jiný.
Caitlin si vzpomněla.
132. ulice. To je ono.
Rychle se otočila a svižným krokem přešla na druhý chodník. Přitom se několikrát opatrně ohlédla, aby zjistila, jestli ji ti muži nesledují. Naštěstí zůstali tam, kde byli.
Studený vítr ji kousal do tváří a zároveň ji pořádně probudil, stejně jako drsná realita nového sousedství, do kterého se právě přistěhovali. Při pohledu kolem sebe viděla opuštěná auta, zdi pomalované grafiti, ostnaté dráty na vrcholcích plotů, mříže v oknech a najednou se cítila velmi opuštěně. A taky vystrašeně.
Do jejich bytu to bylo jenom přes tři bloky, ale jí to teď přišlo jako šílená vzdálenost. Přála si, aby tu s ní teď byla nějaká kamarádka – nebo ještě lépe Jonah – a říkala si, jestli tudy opravdu zvládne sama chodit každý den. Zas a znovu se rozzlobila na svou matku. Jak ji může pořád stěhovat z jednoho místa na druhé a většinou navíc na taková, která od začátku nenávidí? Kdy už tohle skončí?
Uslyšela nějaký hluk.
Caitlinino srdce se rozbušilo, když si všimla, že se nalevo přes ulici něco děje. Zrychlila chůzi a pokoušela se klopit zrak na chodník před sebou, ale když se přiblížila, nemohla neslyšet křik a zlomyslný smích. Nemohla si pomoci, aby se nepodívala, co se tam děje.
Čtyři velcí kluci – možná tak osmnácti nebo devatenáctiletí – stáli kolem jediného dalšího. Dva z nich jej drželi za ruce, zatímco třetí jej udeřil do břicha a čtvrtý pěstí do obličeje. Chlapci bylo možná sedmnáct, byl vysoký, hubený a proti přesile naprosto bezbranný. Okamžitě padl k zemi. Dva z útočníků jej potom surově nakopli do obličeje.
Navzdory svému rozhodnutí, se Caitlin zastavila a zírala na ně. Byla zhrozená. Nikdy předtím takhle strašnou scénu neviděla.
Druzí dva teď také přistoupili ke své oběti. Potom zvedli nohy v těžkých botách a začali na něj šlapat.
Caitlin dostala strach, že ho snad hodlají ukopat k smrti.
„NE!“ zaječela.
Když znovu kopli, ozvalo se ošklivé křupnutí.
Ale nebyl to zvuk lámající se kosti – bylo to jakoby se zlomilo něco dřevěného. Zvuk lámaného dřeva. Caitlin si všimla, že šlapou po malém hudebním nástroji. Podívala se pozorněji a zjistila, že se po chodníku válejí kousky houslím podobného nástroje.
V hrůze si zakryla oběma rukama ústa.
„Jonahu!?“
Bez dalšího přemýšlení Caitlin přeběhla ulici rovnou ke skupince kluků, kteří si jí až teď začali všímat. Když se na ní podívali, jejich zlé úsměvy se ještě rozšířily. Jeden druhého pošťuchovali lokty a něco si šeptali.
Došla přímo k jejich oběti a uviděla, že je to opravdu Jonah. Jeho tvář byla zbrocená krví, napuchlá podlitinami a Jonah sám se zdál být v bezvědomí.
Její zlost byla najednou mnohem silnější než její strach. Postavila se mezi ty čtyři a Jonaha a podívala se na ně.
„Nechte ho na pokoji!“ zaječela.
Jeden z útočníků, minimálně 190 centimetrů vysoký, svalnatý habán, se jí vysmál.
„Nebo co?“ zeptal se velmi hlubokým hlasem.
Caitlinin svět se náhle obrátil vzhůru nohama a ona si uvědomila, že byla hrubě postrčena někým zezadu. Než dopadla na chodník, stačila zvednout lokty, ale stejně pád téměř ani nezpomalila. Navíc to šíleně bolelo. Koutkem oka zahlédla její letící deník, ze kterého vyletovaly papíry a padaly všude kolem.
Slyšela drsný smích. A potom kroky, které se k ní blížily.
Její srdce bilo jako o závod a hladina adrenalinu rostla výš a výš. Podařilo se jí překulit se a vyškrábat zpátky na nohy ještě předtím, než se k ní dostali. Okamžitě se rozběhla do uličky pryč od nich. Bylo jí jasné, že běží o život.
Těsně za zády cítila své pronásledovatele.
V jedné z jejích minulých škol, tehdy si Caitlin zase jednou myslela, že tam zůstane ještě hodně dlouho, se zapsala do běžeckého kroužku a po čase zjistila, že je v tom dobrá. Tehdy byla vlastně nejlepší z týmu. Ne sice na dlouhých tratích, ale ve sprintu na sto metrů na ni nikdo neměl. Dokonce dokázala předběhnout i mnohé kluky. Teď se jí to zatraceně hodilo.