Kevin se smutně pousmál. „A co s tím? Řekneme jim, aby se přestali bavit?“
Riziko toho, co řekl, si uvědomil až pozdě. Právě ve chvíli, kdy Luna prudce vstala a složila si ruce k ústům jako improvizovanou hlásnou troubu.
„Hej vy všichni, okamžitě toho nechte! Můj kamarád umírá a já vás žádám, abyste se okamžitě přestali bavit!“
Pár lidí se po ní udiveně podívalo, ale nikdo jí nevěnoval větší pozornost. Kevin předpokládal, že jí o to ani nešlo. Luna tam chvíli jen tak stála a tentokrát musel obejmout on ji, zatímco plakala. Kevina to šokovalo. Nikdy neviděl Lunu takhle křičet na lidi a pak brečet. Něco takového by od ní rozhodně nečekal. Nečekal by, že ji to takhle zlomí.
„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli.
Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Co ty?“
„No, je hezké vědět, že je tu někdo, kdo by kvůli mně zastavil celý svět,“ pronesl. „Víš, co je horší?“
Luně se podařilo pousmát se. „Že neumíš pořádně vyslovit jméno toho, co tě zabíjí?“
Kevin jí úsměv oplatil. Luna očividně pochopila, že potřeboval, aby byla taková, jako vždy. Aby si z něj dělala legraci.
„Ale umím, cvičil jsem si to. Nejhorší je, že mi kvůli tomu nikdo nevěří, když mu řeknu, co vidím. Všichni si myslí, že je to kvůli té nemoci.“
Luna naklonila hlavu ke straně. „Co vidíš?“
Kevin jí popsal neznámou podivnou krajinu, kterou vídal, oheň, který ji spaloval i ten podivný odpočet.
„To…“ začala Luna, když skončil. Očividně ale nevěděla, jak to zakončit.
„Vím, je to šílené. Já jsem šílený,“ řekl Kevin. Dokonce ani Luna mu nevěřila.
„Nenechal jsi mě dokončit větu,“ ohradila se Luna a zhluboka se nadechla. „To… je fakt hustý.“
„Hustý?“ zopakoval Kevin. Tohle nebyla reakce, kterou očekával, dokonce ani od ní ne. „Všichni ostatní si myslí, že šílím. Že se mi roztéká mozek nebo co.“
„Všichni ostatní jsou blbí,“ prohlásila Luna. Nutno přiznat, že tohle byl její obvyklý názor. Podle ní byli všichni blbí, dokud jí nedokázali opak.
„Takže mi věříš?“ zeptal se Kevin. Ani on si už nebyl úplně jistý tím, co je pravda. Ne potom, co mu tvrdili všichni ostatní.
Luna ho vzala za ramena a podívala se mu zpříma do očí. Od kterékoli jiné holky by Kevin čekal polibek. Od Luny ale ne.
„Když mi říkáš, že jsou tvé vidiny skutečné, pak jsou skutečné. Já ti věřím. A schopnost vidět mimozemský světy je rozhodně hustá.“
Kevin mimoděk vykulil oči. „Proč si myslíš, že to je mimozemský svět?“
Luna pokrčila rameny. „Co jiného by to mělo být?“
Když se ho tak zeptala, měl Kevin pocit, že ji to ohromilo stejně jako jeho. Ona to jen uměla lépe skrývat.
„Možná…,“ zamyslela se, „…možná, že ti to změnilo mozek tak, že má přímé spojení s nějakým místem mimo Zemi?“
Pokud by Luna měla nějakou super schopnost, nejspíš by to byla schopnost dělat několik ukvapených závěrů současně. I to se na ní ale Kevinovi líbilo, zvlášť, když mu díky tomu věřila. Přesto mu ale připadalo nevhodné to tak rychle uzavřít.
„Víš, jak šíleně to zní, že?“ zeptal se.
„O nic šíleněji než to, že mi svět jen tak bez důvodu sebere dobrého kamaráda,“ štěkla na něj Luna a zaťala pěsti, jako by se s ním kvůli tomu klidně poprala. Nebo je možná sevřela úsilím se znovu nerozbrečet. Luna snadno vtipkovala, snadno se rozčílila nebo dělala šílené věci, ale většinou ji jen tak něco nerozhodilo. Právě teď se jí ale Kevin nedivil.
Sledoval ji, jak se ze stavu, kdy téměř plakala, pomalu vracela do stavu normálního. Nakonec se přinutila usmát.
„Takže, máš hroznou nemoc, hustý vidění mimozemských světů… je ještě něco, co jsi mi neprozradil?“
„Jenom ta čísla,“ odpověděl Kevin.
Luna se na něj podrážděně podívala. „Chápeš, že teď jsi měl říct, že ne?“
„Chtěl jsem ti říct úplně všechno,“ prohlásil Kevin, i když mu došlo, že už je na to trochu pozdě. „Promiň.“
„Dobře,“ pronesla Luna. Kevin měl znovu pocit, že se snaží se vším vyrovnat. „Čísla?“
„Taky je vidím,“ doplnil Kevin. Zpaměti je zopakoval. „23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.“
„Dobře,“ zopakovala Luna. Našpulila rty. „To by mě zajímalo, co znamenají.“
Že by neznamenaly nic ji asi ani nenapadlo. Tohle na ní měl Kevin rád.
Vytáhla telefon. „Na poznávačku to je moc dlouhé, heslo to taky asi nebude. Co by to mohlo být?“
Kevin nad tím nikdy nepřemýšlel, nebo ne s takovou přímostí, jakou aplikovala Luna.
„Možná je to nějaké číslo součástky nebo čárového kódu?“ napadlo Kevina.
„Ale vždyť v tom jsou hodiny a minuty,“ dumala dál Luna. Zdálo se, že se úplně ponořila do úvah. „Co dál?“
„Možná místo a čas doručení?“ zkusil to znovu Kevin. „Ta druhá část vypadá jako nějaké souřadnice.“
„Na určení místa to nevypadá,“ prohlásila Luna. „Ale zkusím to vygooglit… wow, hustý.“
„Co?“ zajímal se Kevin. Jeden pohled na Lunin výraz stačil, aby věděl, že něco našla.
„Když to zadáš do vyhledávače, týkají se výsledky jen jedné věci,“ pronesla Luna. Náhle zněla sebejistě. Natočila mobil ke Kevinovi, aby si mohl prohlédnout úhledný sloupec výsledků. „Hvězdná soustava Trappist 1.“
Kevin cítil, jak se mu rozbušilo srdce. A co víc, cítil novou naději. Naději, že by to všechno opravdu mohlo mít nějaký smysl. Že to všechno nebylo jen jeho nemocí, ať už všichni říkali, co chtěli. Doufal, že se neplete.
„Proč ta čísla ale vidím?“ nechápal.
„Možná proto, že soustava Trappist je jedna z těch, ve kterých by mohl existovat život?“ tipovala Luna. „Podle toho, co se tu píše, je tam několik planet, které by mohly být v obyvatelné zóně.“
V jejím podání to všechno znělo tak samozřejmě. Zpráva o planetách, na kterých by mohl být život, když Kevin ten život přímo viděl, to nemohla být náhoda. Tedy, viděl prostě nějaký podivný život.
„Musíš si o tom s někým promluvit,“ vyhrkla Luna. „Ty jsi… jsi první důkaz kontaktu s mimozemšťany nebo tak něco. Co to bylo za lidi, jak hledali mimozemšťany? Ti vědci. Viděla jsem o nich pořad v televizi.“
„SETI?“ napověděl jí Kevin.
„Jo, to je ono,“ přikývla Luna. „Nesídlí náhodou v San Franciscu, San Jose nebo tak někde?“
To Kevin nevěděl, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu ta myšlenka zamlouvala.
„Musíš tam jít, Kevine,“ prohlásila Luna. „Musíš si s nimi alespoň promluvit.“
***
„Ne,“ odmítla ho rezolutně matka a postavila přitom kávu na stůl tak prudce, až vyšplíchla. „Ne, Kevine, tohle rozhodně ne!“
„Ale mami—“
„Nepovezu tě do San Francisca jen aby sis mohl popovídat s bandou cvoků,“ zavrtěla hlavou matka.
Kevin k ní natáhl ruku s telefonem, aby jí ukázal informace o SETI. „Nejsou to cvoci,“ hájil se. „Jsou to vědci.“
„I vědci můžou zcvoknout,“ prohlásila matka. „A celá ta myšlenka… Kevine, nemůžeš se prostě smířit s tím, že vidíš věci, které neexistují?“
A to byl ten problém. Smířit se s tím by bylo až příliš snadné. Bylo by snadné si říct, že nic z toho neexistuje, ale stále ho hlodala myšlenka, že pokud by se s tím smířil, nebylo by to správně. Odpočet pořád tikal a Kevin měl pocit, že si s někým musí promluvit dřív, než bude pozdě.
„Mami, ta čísla, o kterých jsem ti říkal… ukázalo se, že jsou to souřadnice hvězdné soustavy.“
„Existuje spousta hvězd a jsem si docela jistá, že jakákoli náhodná číselná řada by se na některou z nich hodila,“ odporovala matka. „Buď by to byla nějaká hvězdokupa nebo… nebo… nevím toho o hvězdách dost, ale určitě by se vždycky něco našlo.“
„Tak to není,“ bránil se Kevin. „Byly to úplně přesné souřadnice. Luna je vyhledala a objevil se systém Trappist 1. Je to jediná věc, která se objevila.“
„Mohlo mě napadnout, že za tím bude Luna,“ povzdechla si matka. „Mám tu holku ráda, ale má až příliš divokou představivost.“
„Prosím, mami,“ škemral Kevin. „Vážně je to tak.“
Matka mu položila ruce na ramena. Kevin si uvědomil, že je vyšší než ona? Kdy vlastně tak vyrostl? „Není to tak, Kevine. Doktorka Yalestromová mi řekla, že máš problém se s tím vším smířit. Musíš pochopit, co se děje a já ti musím pomoct se s tím smířit.“
„Já vím, že umírám, mami,“ pronesl Kevin. Neměl to říkat takhle napřímo, protože už zase viděl, jak se matce hrnou slzy do očí.
„Vážně? Protože tohle—“
„Najdu způsob, jak se tam dostat,“ prohlásil Kevin. „Pojedu autobusem, když budu muset. Nebo vlakem a pak pěšky. Musím si s nimi alespoň promluvit.“
„Vždyť se ti vysmějou,“ odtáhla se od něj matka. Ani se mu nepodívala do očí. „Chápeš, že přesně to se stane, že, Kevine? Snažím se tě chránit.“
„Já vím, o co se snažíš,“ přikývl Kevin. „A vím, že se mi nejspíš vysmějou, ale musím to alespoň zkusit, mami. Mám pocit, že je to vážně důležité.“
Chtěl toho říct víc, ale měl pocit, že by to možná právě teď ničemu nepomohlo. Jeho matka ztichla a on tušil, že přemýšlí. V nic lepšího ani teď nemohl doufat. Přemýšlela a bubnovala přitom prsty na kuchyňskou linku. Pak se rozhodla.
Kevin slyšel její hluboký povzdech.
„Tak dobře,“ řekla. „Udělám to pro tebe. Vezmu tě tam, ale jen proto, že kdybych to neudělala, nejspíš by mi brzy volala policie, že můj syn zkolaboval někde na autobusové zastávce.“
„Díky, mami,“ usmál se Kevin a objal ji.
Věděl, že mu nevěří, ale svým způsobem to jen dokazovalo, jak moc ho má ráda.
KAPITOLA PÁTÁ
Cesta z Walnut Creek do SETI institutu v Mountain View trvala zhruba hodinu, ale Kevin měl pocit, jako by to byla celá věčnost. Nešlo jen o dlouhé pojíždění v kolonách, ale i o to, že čím delší dobu trvalo, než se tam dostane, tím déle nebude vědět, co se to děje. Byl si jistý, že právě v SETI mu někdo poradí.
„Raději si nedělej velké naděje,“ varovala ho matka už snad po dvacáté. Kevin věděl, že se ho snaží chránit, ale i tak se nemohl ubránit vzrušení. Byl si jistý, že právě tohle bude místo, kde zjistí, co se vlastně děje. Vždyť tam byli vědci, kteří studovali mimozemšťany, ti musejí vědět všechno.
Když se tam dostali, pocítil Kevin lehké zklamání. Tohle nebylo to, co očekával. Budova na 189 Bernardo Avenue vypadala spíše jako umělecká galerie nebo součást univerzity, rozhodně nevypadala jako ultra super moderní budova, kterou si Kevin představoval. Předpokládal, že půjde o stavbu, která bude vypadat jako vesmírná stanice ale místo toho vlastně viděl budovy, které mu připomínaly jeho školu, jen trochu vybavenější.
Zaparkovali přímo před jednou z budov. Kevin se zhluboka nadechl. Bylo to tu. Vešli do haly, kde je nějaká žena přivítala tázavým úsměvem.
„Dobrý den, víte jistě, že jste tu správně?“
„Chci si s někým promluvit o mimozemských signálech,“ vyhrkl Kevin dřív, než stihla promluvit jeho matka.
„Je mi líto,“ pronesla žena. „Prohlídky pro veřejnost nenabízíme.“
Kevin zavrtěl hlavou. Věděl, že jí to musí pořádně vysvětlit. „Nejsem tu kvůli prohlídce,“ pronesl. „Myslím… myslím, že přijímám nějaký mimozemský signál.“
Žena se na něj nepodívala s obvyklou směsicí šoku a nevěřícného úžasu, kterou obvykle zažíval u ostatních lidí. Dokonce ani nebyla překvapená jako jeho matka, když se jí přiznal. V jejím pohledu byla spíš rezignace, jako by se s podobnými věcmi musela vyrovnávat častěji, než jí bylo milé.
„Chápu,“ pronesla. „Bohužel nemáme možnost si povídat s kýmkoli, kdo sem jen tak přijde. Pokud nám pošlete e-mail na naši kontaktní adresu, rádi se na to podíváme, ale právě teď…“
„Pojďme, Kevine,“ promluvila poprvé jeho matka. „Alespoň jsme to zkusili.“
Kevin překvapil sám sebe, stejně jako obě ženy a zavrtěl hlavou. „Ne, nikam nejdu.“
„Kevine, poslouchej,“ vyzvala ho matka.
Kevin se posadil přímo doprostřed haly. Koberec nebyl zrovna pohodlný, ale jemu to bylo jedno. „Nikam nepůjdu, dokud si o tom se mnou někdo nepromluví.“
„Tak počkat, tohle by nešlo,“ ozvala se recepční.
„Já nikam nejdu,“ zopakoval Kevin.
„Kevine…“ zkusila to jeho matka.
Kevin jen zavrtěl hlavou. Věděl, že se chová dětinsky, ale vždyť mu bylo jen třináct, tak proč by se tak nechoval? A navíc to bylo důležité. Kdyby teď odešel, byl by konec. Nemohl se jen tak vzdát.
„Vstaň, nebo zavolám ostrahu,“ vyzvala ho recepční. Přišla k němu a sevřela mu paži, jako by ho chtěla vytáhnout na nohy.
Pozornost Kevinovy matky se okamžitě přesunula z něj na recepční. Z očí jí sršely blesky.
„Okamžitě mého syna pusťte.“
„V tom případě ho koukejte přesvědčit, aby vstal a odešel dřív, než zavolám policii.“ Přesto ho ale recepční pustila. Nejspíš to souviselo s matčiným pohledem. Kevin měl pocit, že když už ho nemohla ochránit před nemocí, chtěla ho ochránit před vším ostatním, ať ji to bude stát cokoli.
„Proč vyhrožujete policií? Kevin nikomu nic neudělal.“
„Myslíte, že nevím, jak to vypadá, když sem přijde nějaký blázen?“
„Kevin není blázen!“ vykřikla jeho matka hlasitě. Takhle křičela jen když bylo něco opravdu hodně špatně.
Několik dalších minut zahrnovalo víc hádání, než by se Kevinovi líbilo. Jeho matka na něj křičela, aby vstal. Recepční křičela, že zavolá ochranku. Pak na sebe obě ženy křičely navzájem, protože se Kevinově matce nelíbily výhružky recepční a té se zase zdálo, že se Kevinova matka nesnaží ho přimět vstát. Kevin to vše vnímal s podivným klidem.
Ukolébalo ho to, jako by se propadal stále hlouběji a v té hloubce něco viděl…
Rozprostírala se kolem něj chladná temnota vesmíru, hvězdy se mihotaly a Země vypadala z výšky úplně jinak. Kevinovi to vyrazilo dech. Vesmírem se vznášel stříbřitý objekt, jeden z mnoha na oběžné dráze. Nesl označení Pioneer 11…
Pak náhle Kevin ležel na podlaze SETI institutu a matka i s recepční mu pomáhaly vstát.
„Je v pořádku?“ zeptala se recepční. „Mám zavolat ambulanci?“
„Ne, jsem v pořádku,“ ozval se Kevin.
Jeho matka zavrtěla hlavou. „Víme, co je s ním. Můj syn umírá. Tohle všechno… myslela jsem si, že mu pomůže, když sem přijdeme a někdo mu vysvětlí, že to, co vidí, není skutečné, že je to jen tou nemocí.“
Kevin si při těch slovech připadla zrazený. Jako kdyby jeho matka plánovala, že rozdrtí všechny jeho naděje.
„Chápu,“ pronesla recepční. „No dobrá, zkus vstát, Kevine. Můžu pro vás něco udělat?“
„Prostě si chci s někým promluvit,“ řekl Kevin.
Recepční se kousla do rtu a pak přikývla. „No dobrá, zkusím s tím něco udělat.“
Náhle jako by byla úplně jiný člověk.
„Počkejte tady a posaďte se. Zkusím zjistit, jestli tu je někdo, kdo by si s vámi promluvil, nebo vás tu provedl. I když vlastně ani není moc co vidět.“
Kevin se i s matkou posadil. Chtěl jí říct o všem, co právě viděl, ale z jejího výrazu vyčetl, že by jí to jen ublížilo. A tak raději mlčel.
Nakonec se objevila nějaká žena. Bylo jí kolem padesáti, měla na sobě tmavé šaty, které naznačovaly, že měla schůzku, na kterou se normální oblečení příliš nehodilo. Nějakým způsobem z ní vyzařovalo, že je vzdělaná – možná ji prozradila zvědavost se kterou se na Kevina zadívala. Nejdřív podala ruku jeho matce a pak i Kevinovi.
„Ahoj, Kevine,“ řekla. „Já jsem doktorka Elise Levinová. Jsem ředitelka tohoto institutu.“
„Vy tu velíte?“ zeptal se Kevin a znovu cítil vlnu naděje. „Všem těm mimozemským věcem?“
Pobaveně se usmála. „No, to jsou asi trochu silná slova. Spousta extraterestriálního výzkumu probíhá i jinde. NASA poskytuje data, spolupracují s námi univerzity a často využíváme i cizí teleskopy. Ale ano, já tomuhle institutu velím a také všemu, co se tu děje.“
„Pak vám to musím říct,“ vyhrkl Kevin. Mluvil rychleji, než chtěl, snažil se vychrlit ze sebe všechno dřív, než mu dospělí přestanou věřit. „Něco se děje. Vím, že to zní divně, ale vidím věci, je tu nějaký odpočet…“
Jak mohl vysvětlit ten odpočet? Vždyť tam nebyla žádná čísla, nic, podle čeho by se dalo určit, kdy skončí. Šlo jen o nevýrazné pulzování, které přicházelo se signálem v jeho mozku. Postupně, téměř nepostřehnutelně se zrychlovalo. Kevin netušil, co mohlo znamenat.
„Co kdybys mi o tom povyprávěl, zatímco se projdeme?“ navrhla doktorka Levinová. „Ukážu ti, co tu děláme.“
Vedla Kevina i s matkou chodbami institutu a Kevin musel uznat, že očekával něco zajímavějšího. Nečekal, že to tam bude vypadat jako v nějaké řadě kanceláří.
„Proč tu nejsou velké teleskopy nebo laboratoře na testování vzorků z vesmíru?“ zajímal se Kevin.
Doktorka Levinová pokrčila rameny. „Nějaké laboratoře máme, dokonce v nich někdy i testujeme materiály, ale teleskopy skutečně nemáme. Spolupracujeme s Berkeley na výstavbě vyhrazeného pole radiových teleskopů.“