KAPITOLA TŘETÍ
Duncan pocítil, jak se kolem něj prohnal vítr, zatímco při západu slunce sjížděl dolů po provaze z majestátních vrcholků Kosu, držel se jako o život, zatímco sjížděl rychleji, než si vůbec dokázal představit, že je možné. Všude kolem něj muži také sjížděli – Anvin a Arthfael, Seavig, Kavos, Bramthos a tisíce ostatních, Duncanovi, Seavigovi a Kavosovi muži, kteří se dali dohromady jako jedna armáda, všichni slaňovali v řadách po ledu, disciplinovaná armáda, jeden druhého přeskakovali, všichni se zoufale snažili dostat se až dolů, ještě než si jich někdo všimne. Jak se Duncanovy nohy dotkly ledu, okamžitě se zase odtlačil, odrazil se dolů, ruce si nerozedral na kousky jen díky tlustým rukavicím, které mu dal Kavos.
Duncan se podivoval nad tím, jak rychle se jeho armáda pohybuje, všichni byli téměř na pokraji volného pádu z útesu. Když byl na vrcholu Kosu, neměl ponětí o tom, jak Kavos plánoval dostat armádu o takovéto velikosti dolů tak rychle bez ztráty mužů; neuvědomil si, že má tak komplikovaný soubor provazů a špičáků, které jim dopomohou dostat se dolů tak hladce. Tito muži byli pro led stvořeni a pro ně byl tento bleskurychlý sestup jako bezstarostný výlet. Konečně pochopil, co tím bylo myšleno, když řekli, že muži Kosu zde ve výškách nejsou uvězněni – ale naopak že pandesiané jsou těmi, kteří jsou uvězněni tam dole.
Kavos se najednou zarazil, oběma nohama přistál na široké a rozlehlé plošině, která vykukovala z hory, a Duncan se zastavil vedle něj, stejně jako všichni muži, kteří na okamžik zabrzdili v půli průčelí hory. Kavos přešel na okraj a Duncan se k němu přidal, nahnul se a viděl daleko pod sebou pohupující se provazy; skrz ně, hluboko skrze mlhu a poslední paprsky slunce, viděl Duncan ve spodní části hory rozvalující se pandesianskou posádku, která se hemží tisícem vojáků.
Duncan pohlédl na Kavose a Kavos s nadšením v očích na něj. Bylo to nadšení, které Duncan rozpoznal, takové, které ve svém životě viděl několikrát: extáze pravého bojovníka, který se chystá jít do války. Pro to Kavos žil. Duncan to sám také cítil, to musel přiznat, to brnění v jeho žilách, to sevření žaludku. Pohled na ty Pandesiany v něm vzbudilo nadšení pro bitvu stejně jako v ostatních mužích.
“Mohl jsi slanit kdekoli,” řekl Duncan a prohlížel si krajinu pod sebou. “Většina je prázdná. Mohli jsme se vyhnout konfrontace a posunout se do hlavního města. A přesto sis vybral místo, kde jsou pandesiané nejsilnější.”
Kavos se zeširoka usmál.
“Ano, to jsem udělal,” odpověděl. “Muži Kavosu se konfrontaci nevyhýbají – my ji vyhledáváme.” Zazubil se ještě více zeširoka. “A kromě toho,” dodal, “brzká bitva nás zahřeje před pochodem do hlavního města. A já chci, aby si to tito Pandesiané příště dobře rozmysleli, než se rozhodnou obsadit spodní část naší hory.”
Kavos se otočil a pokýval na svého vůdce, Bramthose a Bramthos shromáždil své muže a přidal se ke Kavosovi, zatímco se všichni vrhli k masivnímu ledovému kameni, který byl usazený na okraji útesu. Všichni se do něj rameny opřeli jako jeden muž.
Když si Duncan uvědomil, co dělají, pokýval na Anvina a Arthfaela, kteří také shromáždili své muže. Seavig a jeho muži se k nim přidali a jako jeden muž všichni zatlačili.
Duncan zaryl svá chodidla do ledu a tlačil, napínal se pod tou tíhou, klouzalo mu to a tlačil vší svou silou. Všichni zaúpěli a masivní balvan se pomalu začal valit.
“Dárek na uvítanou?” zeptal se Duncan, usmíval se a bručel po boku Kavose.
Kavos se na něj zašklebil.
“Jen taková maličkost, abychom ohlásili svůj příchod.”
Za okamžik Duncan pocítil velkou úlevu, uslyšel zapraskání ledu a nahnul se a sledoval s úžasem, jak se balvan převalil přes okraj plošiny. Udělal rychle krok zpět, stejně jako ostatní, a pozoroval, jak se balvan vrhl plnou rychlostí dolů, kutálí se, odráží se od ledové stěny a nabírá rychlost. Masivní balvan, který měl nejméně třicet stop v průměru, padal přímo dolů, hnal se jako anděl smrti, přímo na pandesianské opevnění pod ním. Duncan se připravil na explozi, která bude následovat, všichni ti vojáci dole byli bezděčným, čekajícím cílem.
Balvan zasáhl prostředek kamenné posádky a náraz byl silnější, než Duncan kdy ve svém životě zažil. Bylo to jako by Escalon zasáhla kometa, rána, která se ozvala tak hlasitě, že si musel zakrýt uši, země se pod ním zatřásla, až zavrávoral. Zvedla se ohromná oblaka kamene a ledu, tucet stop vysoko a dokonce i tady nahoře byly slyšet hrůzné výkřiky a nářek mužů. Polovina kamenné posádky byla při nárazu zničena a balvan se kutálel dál, drtil muže, budovy rovnal se zemí a zanechával za sebou stopu destrukce a chaosu.
“MUŽI Z KOSU!” zakřičel Kavos. “Kdo se odvážil přiblížit se k hoře?”
Najednou zazněl ohromný křik, když se tisícovka jeho bojovníků najednou vydala kupředu a přeskočila přes okraj útesu, následovali Kavose, všichni uchopili provazy a slaňovali tak rychle, až z hory téměř volně padali. Duncan je následoval a jeho muži za ním, všichni také skočili, uchopili provazy a klesali tak rychle, až skoro nemohli dýchat; byl si jistý, že si při dopadu zlomí vaz.
Za pár okamžiků tvrdě přistál na dně, stovky stop hluboko, sestoupil do ohromných oblak ledu a prachu, z valícího se balvanu se stále ozývalo dunění. Všichni muži se otočili a stáli čelem k posádce a všichni vykřikli mocným bitevním výkřikem, zatímco tasili své meče a zaútočili, střemhlav spěchali do chaosu pandesianského tábora.
Pandesianští vojáci, kteří byli stále šokováni z exploze, se otočili s šokem ve tváři a hleděli na útočící armádu; bylo jasné, že toto nečekali. Otřesení, nepřipravení, několik jejich vůdců bylo po smrti, rozdrceno balvanem, zdálo se, že jsou příliš dezorientováni, aby byli vůbec schopni přemýšlet. Jak se Duncan a Kavos a jejich muži na ně vrhli, někteří se otočili a začali utíkat. Jiní sáhli po svém meči – ale Duncan a jeho muži se na ně snesli jako sarančata a probodli je ještě předtím, než měli vůbec šanci tasit.
Duncan a jeho muži spěchali táborem, neváhali, věděli, že čas je důležitý a všude kolem sebe sráželi vzpamatovávající se vojáky, spěchali po stopě destrukce, kterou po sobě balvan zanechal. Duncan sekal všemi směry, bodl jednoho vojáka do hrudi, jiného udeřil rukojetí meče do tváře, jednoho, který na něj zaútočil, kopl, skrčil se a ramenem se opřel do jiného muže, zatímco se ten muž napřáhl sekyrou nad jeho hlavou. Duncan se nezastavil, skolil všechny, kdo mu zkřížili cestu, ztěžka dýchal, věděl, že jsou stále v přesile a že musí zabít co nejvíce mužů, co nejrychleji to jde.
Vedle něj se k němu přidali Anvin, Arthfael a jeho muži, všichni dohlíželi na bezpečí ostatních, všichni se vyřítili kupředu a sekali a bránili se posádce v každém směru za zvuku řinčení. Vtažený do plnohodnotné bitvy, Duncan věděl, že by bylo chytřejší šetřit energii svých mužů, vyhnout se této konfrontaci a jít směrem k Androsu. Ale také věděl, že čest si žádá, aby muži z Kosu v této bitvě bojovali a chápal, jak se cítí; to nejchytřejší řešení nebylo vždy tím, co zahýbe mužskými srdci.
Pohybovali se táborem rychle a disciplinovaně, Pandesiané byli tak zmatení, že byli jen tak tak schopni se organizovaně bránit. Vždy, když se objevil vůdce nebo se utvořila rota, Duncan a jeho muži je rozsekali.
Duncan se se svými muži hnal táborem jako bouře a neuběhla ani hodina, když tam Duncan konečně stál, na konci opevnění, otáčel se na všechny strany a uvědomil si, celý potřísněný krví, že už nezbyl nikdo, koho by mohl zabít. Stál tam, ztěžka dýchal, padal soumrak, nad horami se tvořila mlha, vše bylo podivně tiché.
Opevnění bylo jejich.
Když si to muži uvědomili, spontánně vykřikli vítězným pokřikem a Duncan tam stál, Anvin, Arthfael, Seavig, Kavos a Bramthos přišli a postavili se po jeho boku, otírali si krev ze svých mečů, brnění a snažili se to vstřebat. Všiml si zranění na Kavosově paži, ze kterého tekla krev.
“Jsi zraněný,” ukázal na Kavose, který si toho, jak se zdálo, ani nevšiml.
Kavos se na zranění podíval a pokrčil rameny. Potom se usmál.
“Znamínko krásy,” odpověděl.
Duncan si prohlédl bitevní pole, bylo tam tolik mrtvých mužů, vetšinou Pandesianů, a několik jeho vlastních mužů. Potom pohlédl vzhůru a viděl ledové vrcholky Kosu, jak se nad nimi tyčí a mizí v oblacích, a byl užaslý nad tím, jak vysoko vyšplhali a jak rychle sestoupili dolů. Byl to bleskurychlý útok – jako by smrt pršela z nebe – a vyšlo to. Pandesianská posádka, která se zdála před několika hodinami nedobytná, patřila nyní jim, nic než se zemí srovnaná ruina, všichni její muži leželi v kalužích krve, mrtví pod šerým nebem. Bylo to neskutečné. Bojovníci z Kosu nikoho neušetřili, neměli slitování a byli nezadržitelnou silou. Duncan vůči nim nyní choval novou úctu. Budou to klíčoví partneři při osvobozování Escalonu.
Kavos také ztěžka dýchal a prohlížel si těla.
“Tak to je ten pravý plán, jak odejít,” řekl.
Duncan viděl, jak se zubí, zatímco si prohlížel těla nepřátel, díval se na své muže, jak mrtvé zbavují jejich zbraní.
Duncan pokýval.
“To byl opravdu dobrý odchod,” odpověděl.
Duncan se otočil, podíval se na západ za opevnění, do zapadajícího se slunce, a všimnul si pohybu. Zamhouřil oči a viděl něco, co jeho srdce naplnilo blahem, pohled, který vlastně očekával, že uvidí. Tam na horizontu stál jeho bitevní kůň, stál pyšne před stádem a za ním byly stovky bitevních koní. Jako vždy vycítil, kde Duncan bude a loajálně tam na něj čekal. Duncanovo srdce poskočilo, věděl, že jeho starý přítel převeze jeho armádu přes zbytek úseku až do hlavního města.
Duncan zapískal a jeho kůň se otočil a rozběhl se k němu. Ostatní koně ho následovali a za soumraku se rozprostřelo velké dunění, jak stádo klusalo přes zasněženou pláň a mířilo přímo k nim.
Kavos vedle něj obdivuhodně pokýval.
“Koně,” poznamenal Kavos a sledoval, jak se blíží. “Já osobně bych do Androsu šel pěšky.”
Duncan se zazubil.
“Tím jsem si jistý, můj příteli.”
Jak se jeho kůň přibližoval, vykročil Ducan vpřed a pohladil po hřívě svého starého přítele. Vyskočil na něj a stejně tak jeho muži, tisíce mužů, armáda na koňských hřbetech. Seděli tam v plné zbroji, hleděli do šerosvitu, před nimi nic než zasněžené pláně, které vedou do hlavního města.
Duncan pocítil nával vzrušení, konečně už byli u konce. Cítil to, ve vzduchu cítil samotné vítězství. Kavos je dostal z hory dolů; nyní to bylo na něm.
Duncan pozvedl svůj meč, cítil na sobě oči všech mužů, celé armády.
“MUŽI!” vykřikl. “Na Andros!”
Všichni vydali mocný bitevní pokřik a vyrazili s ním do noci, přes zasněžené pláně, všichni připraveni se zastavit až v hlavním městě a vést největší válku svého života.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Kyra vzhlédla směrem k rozbřesku slunce a uviděla nad sebou stát postavu, siluetu proti slunci, muže, o kterém si byla jistá, že je její strýc. Nevěřícně zamrkala, zatímco jí vstoupil do výhledu. Zde konečně stojí muž, kvůli kterému procestovala celý Escalon, aby se s ním setkala, muž, který jí prozradí její úděl, muž, který ji bude trénovat. Zde je bratr její matky, jediné pojítko k její matce, kterou nikdy nepoznala.
Srdce se jí v očekávání rozbušilo a jak udělal krok dopředu a vystoupil ze světla, konečně spatřila jeho obličej.
Kyra byla překvapená: k jejímu překvapení vypadal jako ona. Nikdy nepotkala nikoho, kdo vypadal jako ona – dokonce ani její otec, i když si to moc přála. Vždycky se v tomto světě cítila jako cizinec, odříznutá od svého rodinného původu – ale nyní, když uviděla obličej tohoto muže, jeho vysoké, vytesané lícní kosti, zářivé šedé oči, muže, který stál zpříma a s pýchou, se širokými rameny, svalnatého, oblečeného v zářivé zlatě železné košili, se světle hnědými vlasy, které mu dosahovaly k bradě, neholeného, asi čtyřicátníka, si uvědomila, že je jiný. A to jí dělalo také jinou. Poprvé ve svém životě to skutečně pocítila. Poprvé se cítila s někým spojená, s mocným rodokmenem, s něčím větším, než byla ona sama. Cítila, že v tomto světě někam patří.
Bylo jasné, že tento muž je jiný. Bylo jasné, že je bojovník, hrdý a ušlechtilý, a přesto neměl u sebe žádný meč, žádný štít, žádné zbraně. K jejímu překvapení a nadšení měl jednu jedinou věc: zlatou hůl. Hůl. Byl jako ona.
“Kyro,” řekl.
Jeho hlas v ní zaduněl, známý hlas, podobný tomu jejímu. Slyšet ho mluvit znamenalo nejen cítit k němu propojení, ale co bylo ještě více vzrušující, cítit propojení ke své matce. Zde stojí bratr její matky. Zde je muž, který znal její matku. Konečně se dostane k pravdě – už v životě nebude mít žádná tajemství. Už brzy bude vědět vše o ženě, kterou vždy toužila poznat.
Natáhl ruku a ona se napřáhla a vzala ho za ni, stoupla si, nohy měla ztuhlé z toho, jak celou noc seděla před věží. Byla to silná ruka, svalnatá, a přesto překvapivě jemná, pomohl jí na nohy. Leo a Andor k němu přistoupili a Kyra byla překvapená, že nevrčeli jako obvykle. Místo toho přišli blíž a olízli mužovu ruku jako by ho vždy znali.
Poté, ke Kyřině překvapení, se Leo a Andor dali do pozoru, jako by jim to muž tiše přikázal. Kyra nikdy nic takového neviděla. Jakou moc má tento muž?
Kyra se ani nemusela zeptat, jestli je její strýc – cítila to každým kouskem svého těla. Byl silný, hrdý, vše, co doufala, že bude. Bylo v něm ještě něco jiného, něco, co nemohla úplně uchopit. Byla to mystická energie, která z něj zářila, aura klidu a zároveň síly.
“Strýčku,” řekla. Líbilo se jí, jak to slovo znělo.
“Můžeš mi říkat Kolvo,” odpověděl.
Kolva. Nějak jí to znělo jako jméno, které už slyšela.
“Přešla jsem Escalon, abych se s tebou setkala,” řekla nervózní, nevěděla, co jiného říci. Ranní ticho její slova spolklo, holé pláně byly plné hluku ze vzdáleného oceánu. “Můj otec mě poslal.”
Usmál se na ni. Byl to vřelý úsměv, vrásky v jeho obličeji se svraštily, jako by žil už tisíc let.
“To nebyl tvůj otec, kdo tě poslal,” odpověděl. “Ale něco mnohem významnějšího.”
Najednou se k ní bez varování otočil zády a začal kráčet pryč od věže za pomoci své hole.
Kyra sledovala, jak jde, byla užaslá, nerozuměla; urazila ho něčím?
Spěchala, aby ho dohonila, Leo a Andor byli po jejím boku.
“Věž,” řekla zmateně. “Nepůjdeme dovnitř?”
Usmál se.
“Snad někdy jindy,” odpověděl.
“Ale já jsem myslela, že musím dojít k věži.”
“Ano, musela,” odpověděl. “Ale ne do ní vstoupit.”
Měla problém tomu porozumět, on kráčel rychle, vešel do lesa a ona za ním spěchala, aby ho dohonila. Jeho hůl cvakala o zem a listí, stejně jako ta její.
“Tak kde budeme trénovat?” ptala se.
“Budeš trénovat, kde trénují všichni velcí bojovníci,” odpověděl. Podíval se vpřed. “V lesích za věží.”
Vstoupil do lesa, pohyboval se tak rychle, že Kyra musela téměř utíkat, aby s ním udržela tempo, i když se zdálo, že kráčí pomalu. Tajemství kolem něj se prohlubovalo, zatímco se jí hlavou proháněly tisíce myšlenek.
“Je moje matka naživu?” zeptala se ve spěchu, nebyla schopná udržet svou zvědavost na uzdě. “Je tady? Potkal ses s ní?”
Muž se sotva usmál a zakroutil hlavou, zatímco pokračoval v chůzi.
“Tolik otázek,” odpověděl. Kráčel dlouho, les byl plný zvuků prapodivných stvoření, a potom konečně dodal,
“Zjistíš, že otázky tu nemají moc význam. A odpovědi ještě méně. Musíš se naučit najít si své vlastní odpovědi. Zdroj pro své odpovědi. A co víc – původ svých otázek.”
Kyra byla zmatená, zatímco kráčeli lesem, stromy byly zářivě zelené, jakoby všude kolem ní v tomto mystickém místě zářily. Brzy ztratila věž z dohledu a narážející vlny byly nyní tišší. Měla co dělat, aby udržela tempo, protože se cesta kroutila sem a tam.