Hořela otázkami a konečně už nemohla dál mlčet.
“Kam mě vedeš?” zeptala se. “Na místo, kde mě budeš trénovat?”
Muž pokračoval v chůzi, přes tekoucí potok, zatáčel a zahýbal mezi prastarými stromy, jejich kůra zářila svítivě zelenou barvou a ona mu byla v patách.
“Já tě nebudu trénovat,” řekl. “Tvůj strýc tě bude trénovat.”
Kyra byla zmatená.
“Můj strýc?” zeptala se. “Já myslela, že ty jsi můj strýc.”
“Jsem,” odpověděl. “A máš ještě jednoho.”
“Ještě jednoho?” zeptala se.
Konečně vyšel na lesní mýtinu, zastavil se na jejím okraji a ona se udýchaně zastavila vedle něj. Podívala se před sebe a byla překvapená z toho, co viděla.
Na opačné straně mýtiny seděl obrovský strom, největší, jaký kdy viděla, prastarý, jeho větve dosahovaly do všech stran, třpytily se na něm fialové listy, jeho kmen byl třicet stop široký. Větve se kroutily a jedna druhou překřižovaly, vytvářely malý domeček asi deset stop nad zemí, vypadal jako by tam byl odjakživa. Zpoza větví prosvítalo slabě světlo a Kyra se podívala vzhůru a viděla, jak na okraji větvoví sedí postava, vypadající, jako by tam meditovala a dívala se na ně dolů.
“To je také tvůj strýc,” řekl Kolva.
Kyře v hrudi zabušilo srdce, ničemu z toho nerozuměla. Podívala se nahoru na toho muže, který měl být jejím strýcem a přemýšlela, jestli si z ní dělají legraci. Její druhý strýc se zdál být spíše chlapcem, asi desetiletým. Seděl perfektně zpříma, jako by meditoval, díval se přímo před sebe, ani si na ni vlastně nedíval, jeho oči byly zářivě modré. Jeho chlapecká tvář byla plná vrásek, jako by byl tisíc let starý, jeho kůže tmavě hnědá, plná stařeckých fleků. Nemohl být víc než čtyři stopy vysoký. Byl jako chlapec, který trpí nemocí předčasného stárnutí.
Nevěděla, co si o tom má pomyslet.
“Kyro,” řekl, “seznam se s Alvou.”
KAPITOLA PÁTÁ
Merk vstoupil do urské věže, prošel vysokými, zlatými vraty, o kterých si nikdy nemyslel, že jimi projde, světlo uvnitř zářilo tak jasně, že ho málem oslepilo. Pozvedl ruku a zakryl si oči a v ten okamžik žasl nad tím, co uviděl.
Naproti němu stál skutečný Hlídač, jeho žluté oči probodávaly, jak hleděl na Merka, stejné oči, které Merka pronásledovaly za záklopkou vrat. Měl na sobě žluté splývavé roucho, jeho ruce a nohy byly zakryté a kousek kůže, který byl vidět, byl bledý. Byl překvapivě malý, jeho čelist podlouhlá, jeho tváře zapadlé a jak hleděl, cítil se Merk nepříjemně. Z krátké zlaté hole, kterou před sebou držel, zářilo světlo.
Hlídač si ho v tichosti prohlížel a Merk za sebou pocítil průvan, jak se vrata náhle s bouchnutím zavřela a uvěznila ho ve věži. Dutý zvuk se ozval ode zdí a on sebou nechtěně ucukl. Uvědomil si jak je nervózní z několika probdělých nocí, z nocí, kdy ho trápily noční můry, z posedlosti dostat se dovnitř. Nyní stál uvnitř a pocítil zvláštní pocit sounáležitosti, jako by konečně vstoupil do svého nového domova.
Merk očekával, že ho Hlídač přivítá a vysvětlí mu, kde je. Ale místo toho se beze slova otočil a odešel pryč a zanechal tam Merka stát o samotě a přemýšlet. Neměl ponětí, zda ho má následovat.
Hlídač přešel k točitému slonovinovému schodišti na druhé straně haly a k Merkově překvapení po něm nešel nahoru, ale dolů. Rychle sestoupil a zmizel z dohledu.
Merk tam stál v tichosti jako pařez a nevěděl, co má čekat.
“Mám tě následovat?” konečně vykřikl.
Merkův hlas se rozezněl a odrazil se ode zdí, jako by se mu vysmíval.
Merk se otočil a prohlížel si vnitřek věže. Viděl zdi, které se leskly a byly z ryzího zlata; viděl podlahu z prastarého černého mramoru, žíhaného zlatem. Bylo zde temno, pouze ozářené mystickou září ze zdí. Podíval se vzhůru a viděl prastaré schodiště vyřezané ze slonoviny; udělal krok dopředu, zaklonil hlavu a na jeho vrcholku si všiml zlaté kupole, alespoň sto stop vysoké, kterou dolů pronikalo slunce. Viděl všechna patra nad sebou, všechna odpočívadla a poschodí a přemýšlel, co tam nahoře je.
Podíval se dolů a byl ještě zvědavější, viděl schody, které pokračují dolů do podzemních podlaží, kam odešel Hlídač, a přemýšlel o tom. Nádherné slonovinové schodiště bylo jako umělecké dílo, zatáčelo se a mysticky zahýbalo ve všech směrech, jako by stoupalo do nebe a klesalo do nejnižších pater pekla. Merk ze všeho nejvíc přemýšlel, jestli je ten legendární Ohňový meč, meč, který chránil celý Escalon, uložen mezi těmito zdmi. Pocítil nával vzrušení jen když na to pomyslel. Kde mohl být? Nahoře nebo dole? Jaké další relikvie zde byly uloženy?
Najednou se na zdi otevřely ukryté dveře a Merk se otočil a uviděl, jak se objevil drsně vyhlížející bojovník, velký přibližně jako Merk, na sobě měl drátěnou košili, jeho kůže byla bledá, jelikož už několik let nespatřila sluneční svit. Kráčel k Merkovi, lidská bytost, meč měl u pasu jako nápadný typický znak, stejný symbol, jaký Merk viděl vyrytý na zdech věře: slonovinové schodiště, sahající do nebes.
“Vystupují pouze Hlídači,” řekl muž, jeho hlas byl temný a drsný. “A ty, můj příteli, nejsi Hlídač. Alespoň ne teď.”
Muž se před ním zastavil a podíval se na něj od hlavy k patě, ruce si dal v bok.
“Tedy,” pokračoval, “předpokládám, že když tě pustili dovnitř, musí pro to existovat důvod.”
Povzdychl si.
“Následuj mě.”
A s tím se strohý bojovník otočil a sestoupil po schodišti. Merkovo srdce bušilo, zatímco spěchal za ním, jeho hlava byla plná otázek, tajemnost tohoto místa se s každým krokem prohlubovala.
“Dělej svou práci a dělej ji dobře,” promluvil muž zády k Merkovi, jeho hlas byl temný a odrážel se ode zdí, “a bude ti dovoleno zde sloužit. Strážit věž je nejvyšším posláním, které ti Escalon může nabídnout. Musíš být víc, než pouhý bojovník.”
Zastavili se v dalším patře a muž se zastavil a podíval se do Merkových očí jako by z něj vycítil nějakou hlubokou pravdu. To Merka znervóznělo.
“Všichni máme temnou minulost,” řekl muž. “To je to, co nás sem přilákalo. Jaká ctnost pramení z tvé temnoty? Jsi připraven se znovu narodit?”
Odmlčel se a Merk tam stál a snažil se porozumět jeho slovům, nebyl si jistý, jak má odpovědět.
“Je těžké si zde získat respekt,” pokračoval. “Každý z nás je to nejlepší, co může Escalon nabídnout. Získej ho a jeden den budeš možná přijat do našeho bratrstva. Pokud ne, budeš požádán o to, abys odešel. Nezapomeň: tyto dveře, které se otevřely, aby tě sem vpustily, tě mohou stejně snadno pustit ven.”
Merkovo srdce při té myšlence zabolelo.
“Jak mohu sloužit?” Zeptal se Merk a ucítil to poslání, které si vždy přál cítit.
Bojovník tam dlouho stál a potom se konečně otočil a začal sestupovat do dalšího poschodí. Jak ho Merk sledoval odcházet, začalo mu docházet, že v této věži byla spousta věcí zakázána, mnohá tajemství se možná ani nedozví.
Merk chtěl vykročit za ním, ale najednou ho do hrudi udeřila ohromná masitá ruka a zastavila ho. Podíval se a viděl, jak se objevil další bojovník, který vyšel z dalších ukrytých dveří, zatímco první bojovník pokračoval dál a zmizel v dolních podlažích. Nový bojovník se naklonil nad Merkem a měl na sobě stejnou zlatou železnou košili.
“Budeš sloužit na tomto podlaží,” řekl chraplavě, “s ostatními. Jsem tvůj vůdce. Vicor.”
Jeho nový vůdce, hubený muž s tváří tvrdou jako kámen, vypadal, jako by ho nikdo neměl popudit. Vicor se otočil a ukázal na otevřené dveře ve zdi a Merk opatrně vstoupil, přemýšlel, co to je za místo, zatímco zatáčel a zahýbal úzkými kamennými chodbami. Šli v tichosti, prošli pod velkými klenbami, vytesanými do kamenných dveří a chodba se před nimi otevřela do rozsáhlé místnosti s vysokým zašpičatělým stropem, kamennou podlahou a zdmi, osvětlená slunečním světlem, které tam prosvítalo úzkými, zúženými okny. Merk byl překvapen, že vidí tucet tváří, které na něj hledí, tváří bojovníků, někteří byli hubení, jiní svalnatí, všichni měli tvrdé, nekompromisní oči, všichni rozzáření pocitem poslání a cíle. Všichni byli rozmístěni po místnosti, každý zaujal postavení před oknem a všichni měli na sobě zlatou železnou košili, otočili se a podíval se na cizince, který vešel do jejich místnosti.
Merk se cítil rozpačitě a v nepříjemném tichu se díval na ty muže.
Vedle něj si Vicor odkašlal.
“Bratři ti nevěří,” řekl Merkovi. “Možná ti nikdy nebudou věřit. A možná jim sám nikdy nebudeš věřit. Úcta tu není na rozdávání a nikdo nemá druhou šanci.”
“Co musím udělat?” zeptal se Merk zmateně.
“Totéž, co tito muži,” odpověděl Vicor odměřeně. “Budeš hlídat a sledovat.”
Merk si prohlédl zakřivenou kamennou místnost a na vzdáleném konci, asi padesát stop daleko, uviděl otevřené okno, u kterého neseděl žádný bojovník. Vicor k němu pomalu kráčel a Merk ho následoval, prošel kolem bojovníků, jak šel, všichni ho sledovali, potom se zády otočil k jejich oknu. Být mezi těmito muži byl zvláštní pocit, dosud k nim nepatřil. Ještě ne. Merk vždy bojoval sám a nevěděl jaké to je patřit ke skupině.
Jak prošel kolem a prohlédl si je, cítil, že všichni byli, stejně jako on, zlomení muži, muži, kteří nemají kam jít, nemají v životě žádný cíl. Muži, kterým se tato kamenná věž stala domovem. Muži jako on sám.
Jak se přiblížil ke svému místu, Merk si všiml, že poslední muž, kolem kterého prošel, vypadal jinak, než ostatní. Zdálo se, že to byl chlapec, snad osmnáctiletý, s tou nejjemnější a nejbledší kůží, jakou Merk kdy viděl, a s dlouhými, jemnými, blond vlasy do pasu. Byl štíhlejší než ostatní, měl málo svalů a vypadal, jako by nikdy nebojoval v bitvě. A přesto měl pyšný pohled a Merk byl překvapen, když viděl, jak na něj hledí s těma stejně nelítostnýma očima, žlutýma očima, jako Hlídač. Chlapec vypadal až téměř slabý na to, aby zde byl, příliš citlivý – a přesto Merka něco v jeho pohledu znervóznělo.
“Nepodceň Kyla,” řekl Vicor a podíval se na Kyla, který se k jeho oknu otočil zády. “Je z nás nejsilnější a je to jediný skutečný Hlídač, který tu je. Poslali ho sem, aby nás chránil.”
Merk tomu nemohl uvěřit.
Merk došel na svou pozici a sedl si vedle vysokého okna a pohlédl ven. Byla tam kamenná římsa, na které se dalo sedět, a jak se naklonil dopředu a podíval se z okna, byl odměněn táhlým pohledem do krajiny pod sebou. Viděl pustý poloostrov Ur, vrcholky stromů vzdáleného lesa a za nimi oceán a nebe. Cítil, jako by odtud viděl celý Escalon.
“To je všechno?” zeptal se překvapeně Merk. “Já tu budu jen sedět a dívat se?”
Vicor se zašklebil.
“Tvé povinnosti ještě nezačaly.”
Merk se zamračil, byl zklamán.
“Neušel jsem celou tu dálku, abych seděl ve věži,” řekl Merk před pohledy ostatních. “Jak mohu odtud něco uchránit? Nemohu hlídat na zemi?”
Vicor se uculil.
“Odtud toho vidíš mnohem více, než zespodu,” odpověděl.
“A když něco uvidím?” zeptal se Merk.
“Zazvoň na zvonek,” řekl.
Pokýval a Merk uviděl zvonek, postavený vedle okna.
“Za staletí bylo na naši věž pořádáno mnoho útoků,” pokračoval Vicor. “Všechny selhaly – díky nám. My jsme Hlídači, poslední obranná linie. Celý Escalon nás potřebuje – a existuje mnoho způsobů, jak ochránit věž.”
Merk sledoval, jak odchází, a uvelebil se na své pozici a v tichosti přemýšlel: do čeho se to jenom pustil?
KAPITOLA ŠESTÁ
Duncan vedl své muže, zatímco cválali pod nebem osvětleným měsícem, přes zasněžené planiny Escalonu, hodina míjela hodinu, jak mířili někde na horizontu k Androsu. Noční jízda vyvolala vzpomínky na minulé bitvy, na jeho čas v Androsu, na službu starému králi; ocitl se ztracen v myšlenkách, vzpomínky se mísily s přítomností a představami o budoucnosti až už nevěděl, co je skutečné. Jako vždy se jeho myšlenky dostaly k jeho dceři.
Kyro. Kdepak jsi? přemýšlel.
Duncan se modlil, aby byla v bezpečí, aby dělala pokroky v tréninku a aby byli brzy znovu spolu a navždy. Byla by schopná znovu Thea povolat? přemýšlel. Jestli ne, nebyl si jistý, zda budou schopni vyhrát válku, kterou začala.
Nepřetržitý hluk koní a zbroje zaplnil noc a Duncan ani necítil chlad, jeho srdce bylo zahřáté z vítězství, z toho spádu, z rostoucí armády za ním a z očekávání. Konečně po tolika letech cítil, že se štěstěna obrací jeho směrem. Věděl, že Andros bude těžce střežen čekající profesionální armádou a že druhá strana bude ve velké přesile, že hlavní město bude opevněné a že nemají tolik sil, aby zinscenovali obležení. Věděl, že ho čeká bitva jeho života, která určí osud Escalonu. Taková byla tíha cti.
Duncan také věděl, že on i jeho muži mají na své straně cíl, touhu a záměr – a ze všeho nejvíce rychlost a sílu momentu překvapení. Pandesiané by nikdy nečekali útok na hlavní město, ne lidmi, které si podmanili a určitě ne v noci.
Konečně, jak se začaly objevovat první známky svítání, nebe mělo stále namodralý nádech, Duncan uviděl v dálce, jak se začínají objevovat známé kontury hlavního města. Byl to pohled, který nečekal, že znovu ve svém životě uvidí – a kvůli ktérému se mu rozbušilo srdce. Vzpomínky se k němu vrátily, všechna ta léta, kdy tam žil a loajálně sloužil králi a zemi. Vzpomněl si na Escalon na vrcholu své slávy, pyšný, svobodný národ, který se zdál být neporazitelný.
Ale vidět ho mu také přineslo hořké vzpomínky: zradu slabého krále vůči svým lidem, vzdání se města a Escalonu. Vzpomněl si, jak se on i všichni velcí bojoví vůdci rozprchli a byli přinuceni zostuzeně odejít, všichni vyhnáni do exilu svých vlastních tvrzí po celém Escalonu. Vidět ty majestátní obrysy města mu také připomnělo touhu a nostalgii a strach a naději, vše v jeden okamžik. To byly obrysy, které dávaly tvar jeho životu, obrys nejskvostnějšího města Escalonu, kterému po staletí vládli králové, které se táhlo tak daleko, že bylo těžké spatřit, kde vůbec končí. Duncan se zhluboka nadechl, když uviděl známou ochrannou zídku, kupole a věžičky, všechny byly hluboce zakořeněné v jeho duši. V určitém smyslu to bylo jako vracet se domů – kromě toho, že Duncan nebyl poraženým, loajálním vůdcem, jakým byl kdysi. Nyní byl silnější, nechtěl se zpovídat nikomu a měl v závěsu armádu.
Za úsvitu bylo město stále osvětlené pochodněmi, pozůstatek noční hlídky, který ze sebe v ranní mlze setřásal dlouhou noc a jak se Duncan blížil, naskytl se mu další pohled, který mu zahýbal srdcem: modré a žluté vlajky Pandesie, pyšně vlající nad cimbuřím Androsu. Udělalo se mu z toho zle – a dodalo mu to novou vlnu odhodlání.
Duncan si okamžitě prohlédl brány a srdce mu zaplesalo, když viděl, že je hlídaná pouze nezbytně malou posádkou. Oddychl si. Kdyby Pandesiané věděli, že přicházejí, střežilo by tisíc vojáků – a Duncan se svými muži by neměli šanci. Ale to mu naznačilo, že nic neví. Tisícovka pandesianských vojáků, která je zde nasazená, musí ještě spát. Duncan a jeho muži naštěstí postupovali dostatečně rychle, aby měli šanci.
Tento moment překvapení, jak Duncan věděl, pro ně bude jedinou jejich výhodou, jedinou věcí, která jm dá šanci ovládnout toto ohromné hlavní město s několika úrovněmi cimbuří, postavené tak, aby čelilo armádě. To – a Duncanova znalost o vnitřku jeho opevnění a slabých místech. Věděl, že bitvy byly v minulosti vyhrány i s menším vybavením. Duncan si prohlížel vstup do města a věděl, kde musí zaútočit jako první, jestli mají mít šanci na vítězství.
“Kdo má kontrolu nad vstupní branou má kontrolu nad hlavním městem!” Křičel Duncan na Kavose a jeho další vůdce. “Nesmí je zavřít – nesmíme jim dovolit je za žádnou cenu zavřít. Jestli to udělají, budeme navždy odříznuti. Vezmu si s sebou malou jednotku a zamíříme největší rychlostí k branám. Ty,” řekl a ukázal na Kavose, Bramthose a Seaviga, “veďte zbytek mužů k posádkám a chraňte nás ze strany před vojáky, kteří se objeví.”
Kavos zakroutil hlavou.
“Vyrazit k branám s malou posádkou je lehkovážné,” zakřičel. “Budete obklíčeni a jestli budu bojovat s posádkami, nebudu vám moci krýt záda. To je sebevražda.”
Duncan se usmál.