Vykřikl bolestí, protože dostal zásah do břicha, ale rychle se otočil a sekl po něm. Jak se voják přiblížil s cílem smrtelného úderu, Duncan, který neměl prostor pro manévrování, udeřil vojáka hlavou, kterému z toho upadl meč. Potom ho nabral kolenem, chytil ho a převrhl přes okraj.
Duncan bojoval a bojoval, každý krok byl těžce vydřený, zatímco slunce stoupalo výše a pot ho štípal v očích. Jeho muži ze všech stran bručeli a vykřikovali bolestí a Duncanova ramena už začínala být ze zabíjení unavená.
Jak zalapal po dechu, pokrytý krví svých nepřátel, Duncan udělal poslední krok kupředu a pozvedl svůj meč – a byl šokovaný, když uviděl Bramthose a Seaviga a jejich muže, kteří mu stáli čelem. Otočil se a prohlédl si všechna mrtvá těla a pak si v úžasu uvědomil, že se jim to podařilo – zmocnili se cimbuří.
Zazněl vítězný pokřik, jak se se všemi svými muži potkali uprostřed.
Ale i přesto Duncan věděl, že situace je stále naléhavá.
“ŠÍPY!” vykřikl.
Okamžitě se podíval dolů na Kavosovy muže a uviděl, že se pod nimi odehrává ohromná bitva, na nádvoří byly tisíce dalších pandesianských vojáků, kteří vyběli z kasáren a utkali se s nimi. Kavos byl ze všech stran téměř obklíčen.
Duncanovi muži pozvedli luky od padlých, zamířili přes zdi a mrštili je dolů na Pandesiany, Duncan se k nim přidal. Pandesiané neočekávali, že na ně bude v hlavním městě někdo střílet a po tuctech padli, padali k zemi a Kavos se svými muži byli uchráněni od smrtelných ran. Pandesiané začali padat všude kolem Kavose a brzy následovala velká panika, když si uvědomili, že má Duncan pod kontrolou vršek. Zmáčknuti mezi Duncanem a Kavosem, neměli kam uprchnout.
Duncan nemohl dovolit, aby měli čas se seskupit.
“OŠTĚPY!” zavelel.
Duncan si sám jeden vzal a vrhl jím, potom dalším a dalším, a zaútočil ohromnou zásobou zbraní, která byla zanechána zde nahoře na cimbuří, připravená, aby odradila útočníky na Andros.
Jak začali Pandesiané váhat, Duncan věděl, že musí udělat něco jednoznačného, aby s nimi skoncoval.
“KATAPULTY!” vykřikl.
Jeho muži spěchali ke katapultům, které byly zanechány zde na vršku a zatáhly za ohromné provazy, točili klikami, dokud je nedostali do pozic. Dovnitř umístili balvany a čekali na jeho příkaz. Duncan kráčel tam a zpět podél linie a upravoval pozice tak, aby balvany minuly Kavosovy muže a našly správný cíl.
“VYSTŘELIT!” zakřičel.
Do vzduchu vyletěl tucet balvanů a Duncan s uspokojením sledoval, jak padají a ničí kamenné kasárny, zabíjí tucty Pandesiánů v momentě, kdy vybíhají ven jako mravenci, aby bojovali s Kavosovými muži. Hluk se ozýval po celém nádvoří a ohromil Pandesiany a jejich panika ještě zesílila. Jak se zvedala oblaka prachu a suti, točili se dokola, nebyli si jistí, jakým směrem mají bojovat.
Kavos, bojovník veterán, využil jejich zaváhání. Shromáždil své muže a zaútočili s novou silou, a zatímco Pandesiané váhali, prosekávali si cestu jejich řadami.
Těla padala doleva a doprava a v pandesiánském táboře vládl chaos, a brzy se otočili a utíkali všemi směry. Kavos se za každičkým hnal. Byly to jatka.
Když slunce plně vysvitlo, všichni Pandesiané leželi bez života na zemi.
Jak vše utichlo, Duncan se ohromeně rozhlédl, byl plný probouzejícího se pocitu vítězství, protože si uvědomil, že se jim to podařilo. Převzali vládu nad hlavním městem.
Jak jeho muži všude kolem něj pokřikovali, brali ho za ramena, provolávali slávu a objímali se, Duncan si z očí setřel pot, stále zhluboka dýchal, a začalo mu to docházet: Andros byl osvobozen.
Hlavní město patřilo jim.
KAPITOLA SEDMÁ
Alec zaklonil hlavu a pohlédl vzhůru, byl oslněn, jak procházel tyčícími se oblouky bran Uru, postrkován masami lidí po obou stranách. Jak jimi procházel, s Marcem vedle sebe, jejich obličeje byly stále špinavé od jejich nekonečné cesty Trnovou planinou a on se podíval vzhůru na tyčící se mramorový oblouk, který se zdál být sto stop vysoko. Podíval se na prastaré žulové zdi chrámu, které měl po obou stranách a udivilo ho, že prochází výřezem v chrámu, který zároveň slouží jako vstup do města. Alec uviděl mnoho věřících, kteří před zdmi klečeli, vzláštní směs se vším tím ruchem a shonem zdejšího obchodování, a přinutilo ho to uvažovat. Jednou se modlil k bohům Escalonu – ale dnes se už nemodlil k nikomu. Který žijící bůh mohl jen nechat jeho rodinu zemřít? Jediný bůh, kterému nyní mohl sloužit, byl bůh pomsty – a to byl bůh, kterému byl odhodlaný sloužit celým svým srdcem.
Alec byl ohromený děním všude kolem něj, hned viděl, že toto město je jiné, než kdy kde byl, tak odlišné od malé vesnice, kde jednou vyrostl. Poprvé od smrti své rodiny cítil, že se vrací zpět k životu. Toto místo bylo tak děsivé, tak oživlé, bylo těžké sem vstoupit a nebýt rozptýlen. Ucítil, že má povinnost, když si uvědomil, že mezi těmito branami byli ostatní stejní jako on, stejně myslící přátelé, jako byl Marco, zaměření na odplatu Pandesii. Hleděl na to všechno s úžasem, všichni lidé měli jiný způsob odívání a chování a byli jiné rasy, všichni spěchali ve všech směrech. Bylo to skutečné kosmopolitní město.
“Zůstaň nenápadný,” zasyčel na něj Marco, jak procházeli kolem východní brány a přidávali se k davu.
Marco do něj dloubl.
“Tam.” Marco kývl směrem ke skupině pandesianských vojáků. “Kontrolují obličeje. Jsem si jistý, že hledají ten tvůj.”
Alec reflexivně stiskl ruku na dýce a Marco se natáhl a pevně ho uchopil za zápěstí.
“Tady ne, příteli,” varoval ho Marco. “Toto není vesnice, ale válečné město. Zabij dva Pandesiany u brány a přiběhne celá armáda.”
Marco se na něj intenzivně díval.
“Zabil bys raději dva?” tlačil na něj. “Nebo dva tisíce?”
Když si Alec uvědomil moudrost ve slovech jeho přítele, uvolnil stisk na dýce, dal dohromady všechnu svou vůli, aby potlačil touhu po odplatě.
“Budeš mít ještě mnoho příležitostí, příteli,” řekl Marco, zatímco pokračovali davem se sklopenou hlavou. “Mám zde své přátele a odpor je silný.”
Vynořili se v davu, který procházel bránou a Alec sklopil oči, aby je Pandesiané neviděli.
“Hej ty!” vyštěkl Pandesian. Alecovi se rozbušilo srdce, zatímco měl hlavu sklopenou.
Spěchali jeho směrem a jeho sevření na dýce zesílilo, připravoval se. Ale místo něho zastavili chlapce vedle, hrubě ho chytili za rameno a kontrolovali jeho obličej. Alec se zhluboka nadechl a ulevilo se mu, že nešli po něm a rychle prošel bez povšimnutí branou.
Konečně vstoupili na náměstí a Alec si stáhl kapucu a pohlédl doprostřed města, byl užaslý nad tím, co před sebou viděl. Před sebou uviděl rozprostřenou veškerou architektonickou nádheru shonu Uru. Město se zdálo být oživlé, pulsující, zářilo slunce a zdálo se, jako by se skutečně třpytilo. Nejprve nemohl Alec pochopit, proč, a potom si to uvědomil: voda. Všude byla voda, město bylo propletené kanály, modrá voda se třpytila v ranním slunci a vytvářela ve městě atmosféru, jako by bylo součástí moře. Kanály byly přeplněné všemi druhy plavidel – veslovými čluny, kánoi, plachetnicemi – dokonce lesklými černými válečnými loděmi, které nesly žluté a modré vlajky Pandesie. Kanály byly ohraničeny kočičími hlavami, prastarým kamenem, který byl užíváním hladký, po kterém přešly tisíce lidí v každém možném oděvu. Alec spatřil rytíře, vojáky, civilisty, obchodníky, rolníky, žebráky, žongléře, kupce, farmáře a mnoho dalších lidí, všichni se mísili. Mnozí měli na sobě barvy, jaké Marco nikdy nespatřil, zjevně to byli návštěvníci ze zámoří, návštěvníci z celého světa, kteří navštívili Ur, mezinárodní přístav Escalonu. A vskutku, jasné cizí barvy a znaky byly na různých lodích, které se na sebe mačkaly v kanále, jako by se celý svět setkal na jednom místě.
“Útesy, které obklopují Escalon, jsou tak vysoké a kvůli nim je naše země nedobytná,” vysvětloval Marco za chůze. “Ur má jedinou pláž, jediný přístav pro velké lodě, které chtějí na pláž. Escalon má další přístavy, ale žádný z nich není tak dobře přístupný. Takže když nás chtějí navštívit, všichni musí přijít sem,” dodal s mávnutím ruky a díval se přitom na všechny ty lidi a lodě.
“Je to dobrá a zároveň špatná věc,” pokračoval. “Přináší nám to obživu a obchod ze všech rohů království.”
“A ta špatná?” zeptal se Alec, zatímco se prodírali davem a Marco se zastavil, aby koupil kus masa.
“Ur je vystaven útoku z moře,” odpověděl. “Je to přirozené místo k útoku.”
Alec v úžasu sledoval obrys města, všímal si všech věžiček, nekonečné řady vysokých budov. Nikdy nic takového neviděl.
“A ty věže?” zeptal se a podíval se na řadu vysokých čtvercových věží, zdobenými cimbuřím, které se tyčily nad městem a hleděly do moře.
“Ty byly postaveny ke střežení moře,” odpověděl Marco. “Proti nájezdům. I když poté, co se slabý Král vzdal, nám to bylo k ničemu.”
Alec přemýšlel.
“A kdyby se nevzdal?” zeptal se Alec. “Dokázal by Ur odrazit útok od moře?”
Alec pokrčil rameny.
“Nejsem žádný vůdce,” řekl. “Ale vím, že máme své možnosti. Určitě bychom se mohli bránit pirátům a nájezdníkům. Ale flotila je něco jiného. Ale ve své tisícileté historii nebyl Ur nikdy přemožen – a to o něčem hovoří.”
Ve vzduchu zazněly vzdálené zvony, zatímco pokračovali v chůzi, mísily se s pokřikem racků nad hlavou, kteří kroužili a skřehotali. Jak se tlačili davem, Alec cítil, jak mu kručí v břiše, když ve vzduchu ucítil různé vůně jídla. Uviděl exotické věci a delikatesy, které předtím nikdy nespatřil a podivoval se nad tímto životem v kosmopolitním městě. Všechno zde bylo rychlejší, všichni tolik spěchali, lidé byli uspěchaní, až si téměř ani nestačil všeho všimnout, než kolem něj prošli. Přinutilo ho to uvědomit si, z jak malého města pochází.
Alec se díval na prodejce, který prodával největší červené ovoce, jaké kdy spatřil a sáhl do kapsy, že si jedno koupí – když na svém rameni pocítil tvrdé žďuchnutí ze strany.
Otočil se a spatřil velkého muže, staršího, který se nad ním nakláněl, měl rozcuchaný plnovous a mračil se na něj. Měl cizí tvář, kterou Alec nemohl rozpoznat a nadával jazykem, kterému Alec nerozuměl. Ten muž do něj potom strčil a Alec překvapeně vyletěl nazad na stánek a upadl na zem.
“To není nutné,” řekl Marco, který vykročil dopředu a dal před sebe ruku, aby toho muže zastavil.
Ale Alec, který byl normálně pasivní, pocítil novou vlnu rozhořčení. Byl to neznámý pocit, jako by v něm kypěl vztek od momentu, kdy jeho rodina zemřela, vztek, který potřeboval ven. Nemohl se ovládat. Vyskočil na nohy a zaútočil a vší svou silou udeřil muže do obličeje, až padl nazad a upadl na další stánek.
Alec tam stál, byl užaslý, že skolil mnohem většího muže, zatímco Marco stál vedle něj s doširoka otevřenýma očima.
Na náměstí vypuklo pozdvižení, zatímco začínali přibíhat buranovi přátelé, zatímco ze strany náměstí přibíhala skupina pandesianských vojáků. Marco vypadal vyděšeně a Alec věděl, že jsou v riskantní situaci.
“Tudy!” naléhal Marco a uchopil Aleca a hrubě s ním trhl.
Jak se hrubián postavil na nohy a Pandesiané se přiblížili, Alec a Marco běželi ulicemi, Alec následoval svého přítele, zatímco ten navigoval tímto městem, které tak dobře znal, běžel zkratkami, zatáčel mezi stánky a ostře zabočoval do uliček. Alec jen stěží stíhal sledovat všechny ostré zatáčky. A přesto, když se otočil a podíval se přes rameno, viděl, jak se k nim velká skupina blíží a věděl, že mají před sebou bitku, kterou nemohou vyhrát.
“Tady!” vykřikl Marco.
Alec sledoval, jak Marco přeskočil přes okraj kanálu a bez přemýšlení ho následoval, očekával, že spadne do vody.
Byl ale překvapen, když nezaslechl šplouchnutí, ale místo toho přistál na malé kamenné římse, které si shora nevšiml. Marco ztěžka dýchal, zabušil čtyřikrát na neoznačené dřevěné dveře, zasazené do kamene, které byly pod ulicí – a za sekundu se dveře otevřely a Alec a Marco byli vtaženi do temnoty, dveře se za nimi zavřely. Ještě předtím Alec viděl, jak muži zvědavě běží k okraji kanálu a nevidí, že se dole dveře zavřely.
Alec se ocitl pod zemí v tmavém podzemním kanále a jak zmateně běžel, voda mu cákala až na kotníky. Zatáčeli a zahýbali a brzy byli znovu na slunci.
Alec viděl, že jsou ve velké kamenné místnosti pod ulicemi města, slunce se nahoře dralo mezi branami a on užasle pohlédl a viděl, že jsou obklopeni několika chlapci v jejich věku, všichni měli tváře špinavé a srdečně se usmívali. Všichni se zastavili, zhluboka dýchali, a Marco se usmíval a pozdravil své přátele.
“Marco,” řekli a objali ho.
“June, Saro, Bagi,” odpověděl Marco.
Všichni vykročili kupředu a jeden druhého obejmuli, usmívali se, tito muži byli jako jeho bratři. Všichni byli asi stejně staří jako on, stejně vysocí jako Marco, měli široká ramena a tvrdě vyhlížející obličeje a vyhlíželi jako chlapci, kteří dokázali přežít celý život na ulici. Byli to chlapci, kteří se museli postarat sami o sebe.
Marco přistrčil Aleca.
“Toto,” prohlásil, “je Alec. Nyní je jedním z nás.”
Jedním z nás. To se Alecovi líbilo. Byl to dobrý pocit, někam patřit.
Všichni si s ním potřásli předloktím a jeden z nich, ten nejvyšší, Bagi, zatřásl hlavou a usmál se.
“Tak to jsi ty, kdo vzbudil všechen ten vzruch?” zeptal se s úsměvem.
Alec se nesměle zasmál.
“Ten chlap do mě strčil,” řekl Alec.
Všichni ostatní se zasmáli.
“To je dobrý důvod na to, abys riskoval naše životy právě v tento den,” odpověděl Saro od srdce.
“Teď jsi ve městě, chlapče z vesnice,” řekl Jun přísně, neusmíval se, na rozdíl od ostatních. “Mohli nás všechny zabít. Bylo to hloupé. Tady to je lidem jedno – strčí do tebe – a další horší věci. Hleď si svého a dívej se, kam jdeš. Když do tebe někdo narazí, dívej se jinam, nebo se ocitneš s dýkou v zádech. Tentokrát jsi měl štěstí. Toto je Ur. Nikdy nevíš, kdo právě přechází ulici a lidé tě zde pořežou z jakéhokoli důvodu – a někteří dokonce pro nic za nic.”
Jeho noví přátele se najednou otočili a odcházeli hlouběji do jeskynních tunelů a Alec spěchal, aby je dohonil, jelikož se k nim Marco přidal. Zdálo se, že všichni toto místo znají nazpaměť, dokonce i v tom šeru s lehkostí zatáčeli a zahýbali těmito podzemními chodbami, všude kolem nich kapala voda a ten zvuk se odrážel. Bylo jasné, že tu všichni vyrostli. Kvůli tomu se Alec cítil neadekvátně, protože vyrostl v Soli, a když viděl toto místo, které bylo tak světové, tyto chlapce, kteří byli tak znalí života na ulici. Bylo jasné, že byli všichni vystaveni zkouškám a strastem, jaké si Alec neuměl ani představit. Byli to tvrďáci, kteří zažili několik ostrých sporů a zdálo se, že to byli přeživší.
Po zabočení do několika chodeb chlapci vystoupali po příkrém kovovém žebříku a Alec se brzy ocitl zpět nahoře v ulicích, v jiné čísti Uru, objevili se v dalším uspěchaném davu. Alec se otočil a rozhlédl se, viděl velké náměstí s měděnou fontánou uprostřed, nerozeznával to tu, jen stěží byl schopen sledovat všechny čtvrtě rozprostřeného města.
Alec se ocitl v šeré místnosti, osvětlené jen slunečním svitem, které prosvítalo oknem vysoko nahoře a otočil se, protože rozeznal zvuk kladiv, která bila do kovadlin, a prohlédl si místnost se zájmem. Slyšel syčení kovárny, viděl známý oblak páry a okamžitě se cítil jako doma. Nemusel se ani dívat kolem, aby si byl jistý, že je v kovárně a že je plná kovářů, kteří pracují na zbraních. Jeho srdce plesalo vzrušením.
Vysoký, štíhlý muž s krátkým vousem, asi čtyřicetiletý, jehož obličej byl špinavý od sazí, si otřel ruce o zástěru a přišel blíže. Pokýval na Marcovy přátele a s úctyhodným pohledem pokývali oni na něj.