“A proto jsem si tento úkol zvolil sám pro sebe.”
Duncan pobídl koně a vyjel před ostatní, mířil na bránu, zatímco Anvin, Arthfael a tucet jeho nejbližších vůdců, mužů, kteří znali Andros stejně dobře jako on, mužů, kteří po jeho boku bojovali celý život, vyjeli, aby ho následovali a on věděl, že to udělají. Plnou rychlostí se stočili k branám města, zatímco Duncan za sebou koutkem oka viděl, jak se Kavos, Bramthos, Seavig a většina jejich armády odklonila k pandesianským posádkám.
Duncanovi poskočilo srdce, věděl, že se musí dostat k branám, než bude příliš pozdě, sklonil hlavu a pobídl koně k rychlejšímu běhu. Cválali prostředkem cesty přes Králův most, kopyta klapala po dřevě, a Duncan cítil to vzrušení z blížící se bitvy. Jak začalo svítat, Duncan viděl zmatené tváře prvního Pandesiana, který si jich všiml, mladého vojáka, který stál ospale na stráži na mostě, mrkal, rozhlížel se a jeho obličej zachvátila hrůza. Duncan se přiblížil, dojel k němu a sekl svým mečem a jedním rychlým pohybem ho ťal ještě, než mohl pozvednout svůj štít.
Bitva byla započata.
Anvin, Arthfael a ostatní vrhli oštěpy a zasáhli půl tuctu pandesianských vojáků, kteří se otočili jejich směrem. Všichni pokračovali v jízdě, žádný z nich nezastavil, všichni věděli, že jim jde o život. Hnali se přes most a zaútočili na doširoka otevřené brány Androse.
Stále ještě alespoň sto yardů daleko se Duncan podíval vzhůru na legendární bránu Androse, sto stop vysokou, vyřezanou ze zlata deset stop tlustého a věděl, že jestli bude zavřena, město je neproniknutelné. Bylo by potřeba profesionálního vybavení k obklíčení, které neměli a mnoho měsíců a mnoho mužů, kteří by bušili do brány – které ale také neměl. Bránu nikdy nikdo neprorazil, i za staletí nájezdů. Jestli se k nim nedostane včas, vše bude ztraceno.
Duncan si prohlédl necelých tucet pandesianských vojáků, kteří ji hlídali, světlo u hlídačů na stráži, muži byli za rozbřesku ospalí a nikdo neočekával útok, a pobídl svého koně k rychlejšímu běhu, věděl, že má pouze omezený čas. Musí se k nim dostat ještě předtím, než si ho všimnou; potřebuje nic než ještě jednu minutu navíc, aby se ujistil, že přežije.
Najednou ale zazněla mocná trubka a Duncanovi poskočilo srdce, když se podíval nahoru a viděl na vrcholku cimbuří pandesianského hlídače, který hleděl dolů a znovu a znovu varovně troubil na trubku. Zvuk se ozýval mezi zdmi města a Duncanovo srdce zabolelo, protože věděl, že všechny výhody, které měli, byly ztraceny. Svého nepřítele podcenil.
Pandesianští vojáci u brány se dali do činění. Přispěchali a rameny se opřeli o brány, šest mužů na každé straně, tlačili vší svou silou, aby je zavřeli. A zároveň čtyři další vojáci točili na každé straně masivní klikou, zatímco čtyři další tahali za řetězy, dva na každé straně. S ohromným zaskřípáním se mříže začaly zavírat. Duncan to zoufale sledoval s pocitem, jako by nad jeho srdcem zavírali rakev.
“RYCHLEJI!” pobídl svého koně.
Všichni nabrali rychlost a řítili se jako šílení. Jak se blížili, několik jeho mužů vrhlo oštěpem na muže u brány v zoufalé snaze – ale byli stále příliš daleko a oštěpy k nim ani nedoletěly.
Duncan pobízel svého koně jako nikdy předtím, riskantně předhonil ostatní a jak se blížil zavírající se bráně, najednou ucítil, jak kolem něj něco probzučelo. Uvědomil si, že to je oštěp a podíval se vzhůru a viděl na cimbuří vojáky, kteří házeli dolů oštěpy. Duncan uslyšel výkřik a podíval se na své muže a viděl, že jeden statečný voják, vedle kterého léta bojoval, byl nabodnut a sletěl ze svého koně, byl mrtev.
Duncan ještě více a bezhlavěji přidal, jak zamířil na zavírající se bránu. Byl asi dvacet yardů daleko a bránu dělilo od zavření jen několik stop. Ať se má stát cokoli, i kdyby to znamenalo jeho smrt, nemohl to dopustit.
V posledním sebevražedném běhu Duncan seskočil ze svého koně a zamířil na otevřenou štěrbinu, zatímco se brána zavírala. Napřáhl se se svým mečem a trčil jej kupředu a podařilo se mu vzpříčit bránu ještě předtím, než se zavřela. Jeho meč se ohnul – ale nezlomil se. Duncan věděl, že ten kus oceli byla jediná věc, která bráně zabránila, aby se nadobro uzavřela, jediná věc, která zanechávala hlavní město přístupné, jediná věc, která bránila, aby byl celý Escalon ztracen.
Když si šokovaní pandesianští vojáci uvědomili, že se brána nezavírá, překvapeně pohlédli na Duncanův meč. Všichni k němu vyběhli a Duncan věděl, že i za cenu svého života to nesmí dopustit.
Stále bez dechu, kvůli svému pádu z koně, s bolestivými žebry, se Duncan pokusil odrolovat se z cesty vojákovi, který se na něj chystal vrhnout, ale nebyl dostatečně rychlý. Viděl za sebou pozvednutý meč a připravil se na smrtelnou ránu – když najednou voják vykřikl a Duncan se zmateně otočil a slyšel zařehtání a viděl svého válečného koně, jak se zaklonil a kopl nepřítele do hrudi, těsně předtím, než zasáhl Duncana. Voják odletěl, žebra mu zapraskala a přistál v bezvědomí na zádech. Duncan se vděčně podíval vzhůru na svého koně a uvědomil si, že mu znovu zachránil život.
V čase, který Duncan měl, se překulil na nohy, tasil svůj záložní meč a připravil se, zatímco se na něj vrhla skupina vojáků. První voják po něm sekl mečem a Duncan ho nad hlavou vyblokoval, zatočil se a sekl ho vzadu do ramene, až upadl na zem. Duncan přistoupil a bodl dalšího vojáka do střev ještě předtím, než se k němu dostal, potom přiskočil k jeho padajícímu tělu a oběma nohama kopl dalšího do hrudi, až padl na záda. Pokrčil se, zatímco se nad ním napřáhl další voják, potom se otočil dokola a sekl ho do zad.
Duncanova pozornost byla zabrána na jeho útočníky, jak se točil, vycítil za sebou pohyb a uviděl, jak Pandesian chytil meč, zaseknutý mezi bránou a trhnul s ním za rukojeť. Když si Duncan uvědomil, že už nemá čas, otočil se, zamířil a hodil svým mečem. Ten se ve vzduchu přetočil a zabodl se muži do krku, těsně předtím, než vytáhl jeho dlouhý meč. Zachránil tak bránu – ale zanechalo ho to bezbranným.
Duncan zamířil na bránu, doufal, že se mu štěrbina podaří zvětšit – ale zezadu ho napadl voják a padl s ním k zemi. Duncan věděl, že je s nechráněnými zády v nebezpečí. Nemohl toho moc udělat, protože Pandesian, který byl za ním, pozvedl vysoko své kopí, aby mu probodl záda.
Zazněl výkřik a Duncan koutkem oka uviděl, jak přispěchal Anvin, zatočil svým trnovým kyjem a sekl vojáka přes zápěstí, až mu z rukou vyrazil oštěp předtím, než mohl probodnout Duncana. Anvin potom seskočil z koně a muže srazil k zemi – a tentokrát dorazili Arthfael a ostatní muži a zaútočili na skupinu vojáků, která se chystala na Duncana.
Vysvobozený Duncan se rozhlédl a uviděl mrtvé vojáky, kteří hlídali bránu, brána byla jen nepatrně otevřena kvůli jeho meči a on koutkem oka viděl stovky pandesianských vojáků, jak se za rozbřesku vynořují z kasáren a spěchají bojovat s Kavosem, Bramthosem, Seavigem a jejich muži. Věděl, že mají málo času. Dokonce i s Kavosovými muži, kteří je zaměstnají, jich dost proklouzne a dostane se k bráně a jestli se Duncanovi brzy nepodaří získat bránu pod kontrolu, bude po jeho mužích.
Duncan se sehnul, protože na něj ležel další oštěp z cimbuří. Přispěchal, uchopil luk a šíp od padlého vojáka, zaklonil se a zamířil a vystřelil na Pandesiana vysoko nahoře, který se nakláněl a díval se s oštěpem dolů. Chlapec vykřikl a padl, zasažen šípem, bylo jasné, že to nečekal. Padal dolů k zemi a přistál s ránou vedle Duncana, Duncan ukročil stranou, aby ho jeho tělo nezabilo. Duncan pocítil zvláštní uspokojení, když viděl, že tento chlapec byl trubadúr.
“BRÁNA!” zakřičel Duncan na své muže, když skončili s bitvou s ostatními vojáky.
Jeho muži přispěchali, seskočili z koní, přiběhli k němu a pomohli mu zatlačit a otevřít masivní bránu. Tlačili vší svou silou – a přesto se sotva pohnula. Přidali se k nim další jeho muži a jak všichni společně tlačili, začala se pomalu pohybovat. Kousíček po kousíčku se otevírala a brzy tam bylo dostatek místa, aby dal Duncan do mezery nohu.
Duncan vmáčkl rameno do mezery a zatlačil vší svou silou až bručel a jeho paže se mu třásly. Z tváře mu tekl pot, i přes ranní chlad, jak se rozhlédl, uviděl záplavu vojáků, kteří se valili z kasáren. Většina z nich se utkala s Kavosem, Bramthosem a jejich muži, ale dost z nich po stranách proklouzlo a mířili na ně. Rozbřeskem zazněl náhlý jekot a Duncan vedle sebe uviděl jednoho ze svých mužů, dobrého vůdce, věrného muže, který padl k zemi. Viděl v jeho zádech oštěp a podíval se vzhůru, kde byli pandesiané na dostřel.
Další pandesiané pozvedli svá kopí, aby je na ně hodili a Duncan se připravil, uvědomil si, že tentokrát se skrze bránu nedostane – až najednou, k jeho překvapení, vojáci zavrávorali a padli tváří na zem. Pohlédl vzhůru a viděl šípy a meče v jejich zádech a pocítil nával vděku, když viděl Bramthose a Seaviga, kteří vedou stovku mužů, kteří se oddělili od Kavose, který bojoval s posádkou, a pak se otočili, aby mu znovu pomohli.
Duncan se snažil dvakrát tolik, vší svou silou tlačil a Anvin a Arthfael se vtěsnali vedle něj, věděl, že mezera musí být dostatečně velká, aby jeho muži prošli dovnitř. Konečně, ještě více jeho mužů zatlačilo, zabořilo chodidla do zasněžené země a začali kráčet. Duncan šel krok po kroku až se brána konečně s vrzáním napůl otevřela.
Za ním zazněl vítězný pokřik a Duncan se otočil a viděl Bramthose a Seavig, kteří vedou stovku mužů na koňských hřbetech dovnitř, všichni se hnali k otevřené bráně. Duncan vytáhl svůj meč, pozvedl ho vysoko a zaútočil, vedl své muže otevřenou branou a jednou nohou bezhlavě vstoupil do hlavního města.
Oštěpy a šípy na ně stále pršely a Duncan okamžitě věděl, že musí získat kontrolu nad cimbuřím, které bylo také vybaveno katapulty, které jeho mužům dole mohly způsobit nekonečnou škodu. Podíval se vzhůru na cimbuří, přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se dostat nahoru, když najednou zaslechl další výkřik a podíval se před sebe a viděl velkou jednotku pandesianských vojáků, kteří se hnali městem a směřovali k nim.
Duncan se jim směle postavil.
“MUŽI ESCALONU, KDO OBÝVÁ NAŠE VZÁCNÉ HLAVNÍ MĚSTO!?” křičel.
Jeho muži zakřičeli a vyrazili za ním, zatímco Duncan naskočil na svého koně a vedl je vstříc vojákům.
Jak se voják střetl s vojákem a kůň s koněm, zaznělo ohromné zacinkání zbraní, a Duncan a stovka jeho mužů, zaútočila na stovku pandesianských vojáků. Duncan cítil, že jsou pandesiané za rozbřesku překvapeni, ucítili krev, když uviděli Duncana a pár jeho mužů – ale nečekali za Duncanem takové ohromné posily. Viděl, jak se jejich oči rozšířily, když spatřili Bramthose, Seaviga a všechny jejich muže, kteří se valili městskou bránou.
Duncan pozvedl svůj meč a vyblokoval úder meče, bodnul vojáka do střev, zatočil se a udeřil dalšího do hlavy svým štítem, potom uchopil oštěp z jeho popruhu a na dalšího jím vrhl. Beze strachu si davem razil cestu, kosil muže nalevo a napravo a všude kolem sebe, Anvin, Arthfael, Bramthos, Seavig a jejich muži dělali totéž. Byl to dobrý pocit, být zpět v hlavním městě, v těchto ulicích, které kdysi tak dobře znal – a byl to ještě lepší pocit, zbavovat ho Pandesianů.
Brzy se u jejich nohou nahromadily tucty Pandesianů, všichni nebyli schopni zastavit příliv Duncana a jeho mužů, jako by to byla vlna, která burácela hlavním městem za úsvitu. Duncan se svými muži měli mnohé co ztratit, došli tak daleko, a tito muži, kteří stáli v ulicích na stráži, byli daleko od domova, bez morálky byl jejich cíl oslabený, jejich vůdci byli daleko a nepřipravení. Nakonec se nikdy nestřetli v pravé bitvě se skutečnými bojovníky Escalonu. Jak se změnila míra přesily, tak se pandesianští vojáci, kteří ještě zbyli, otočili a uprchli, vzdali se – a Duncan a jeho muži jeli rychleji a pronásledovali je a skolili je svými šípy a oštěpy až do posledního.
Když byla cesta do hlavního města pročištěná, šípy a oštěpy na ně stále pršely, Duncan se otočil a znovu se zaměřil na cimbuří a další z jeho mužů padl z koně, v rameni měl zabodnutý šíp. Potřebovali získat cimbuří, vyšší úroveň nad zemí, nejen aby zastavili šípy, ale aby pomohli Kavosovi; nakonec tam za zdmi Kavos stále nebyl v převaze a bude na cimbuří s katapulty potřebovat Duncanovu pomoc, pokud mají mít šanci přežít.
“NAHORU!” zakřičel Duncan.
Duncanovi muži pokřikli a následovali ho, poté co na ně ukázal, odřízli se od skupiny, polovina následovala jeho a druhá polovina následovala Bramthose a Seaviga až na vzdálený konec nádvoří, aby vystoupali z druhé strany. Duncan mířil na kamenné schody, které lemovaly postranní zdi a které vedly na cimbuří. Stál tam na stráži tucet vojáků a ti se podívali vzhůru na blížící se útočníky s doširoka otevřenýma očima. Duncan se na ně vyřítil a on i jeho muži vrhli oštěpy a všechny je zabili ještě předtím, než stihli pozvednout štíty. Nebylo času nazbyt.
Dostali se ke schodům a Duncan seskočil a vedl útok v zástupu, vzhůru po schodech. Podíval se překvapeně vzhůru, když viděl, že pandesiánští vojáci běží dolů, aby se s ním setkali, měli vysoko pozvednuté oštěpy a byli připraveni je vrhnout; viděl, že jsou ve výhodě, protože běží dolů a nechtěl ztrácet čas střetnutím na blízko, protože na něj pršely oštěpy, rychle přemýšlel.
“ŠÍPY!” zavelel Duncan mužům za sebou.
Duncan se sehnul, zalehl k zemi a za okamžik ucítil, jak mu nad hlavou prosvištěly šípy, protože jeho muži následovali jeho pokynů, vykročili kupředu a začali střílet. Duncan se podíval spokojeně vzhůru, jak skupina vojáků, kteří se hnali dolů úzkým kamenným schodištěm, zavrávorali a spadli stranou ze schodiště, při pádu vykřikli a přistáli na kamenném nádvoří hluboko pod nimi.
Duncan pokračoval v běhu po schodech vzhůru, utkal se s vojákem, protože jich několik dalších zaútočilo, a jednoho skopl přes okraj. Potom se zatočil a udeřil dalšího svým oštěpem, ten také odletěl, a potom bodl vzhůru svým mečem a probodl dalšího do brady.
Ale pak se Duncan ocitl zranitelný na úzkém schodišti a Pandesian na něj zezadu skočil a táhl ho ke kraji. Duncan se držel jako o život, prsty se chytal kamene, nebyl schopen se udržet a už už padal – když najednou muž nad ním zhadrovatěl a přepadl mu přes rameno, přes okraj, a byl mrtev. Duncan v jeho zádech zahlédl meč a otočil se, kde uviděl Arthfaela, který mu pomohl zpět na nohy.
Duncan pokračoval v útoku, byl vděčný, že má své muže zpět a stoupal poschodí po poschodí, vyhýbal se oštěpům a šípům, blokoval je svým štítem, až konečně vystoupal na cimbuří. Na vrcholku byla široká kamenná plošina, snad deset yardů široká, která se rozprostírala nad bránou, a byla plná pandesianských vojáků, byli hlava na hlavě, a všichni byli vyzbrojení šípy, kopím, oštěpy, všichni byli zabraní do vrhání zbraní dolů na Kavosovy muže. Jak Duncan se svými muži vystoupal, přestali útočit na Kavose a místo toho se otočili, aby se s ním utkali. V ten okamžik Seavig a druhá skupina mužů vystoupali po schodech na vzdálené straně nádvoří a zaútočili na vojáky na druhé straně. Ti byli mezi nimi zmáčknuti a neměli kam se hnout.
Prostoru pro boj bylo málo, bojovali na blízko, protože muži ve všech směrech bojovali o každý vzácný kousíček místa. Duncan pozvedl svůj štít a meč, všude znělo cinkání, boj byl krvavý, zblízka, a on sekal jednoho muže za druhým. Duncan se sehnul a vyhnul se úderu, poklesl svým ramenem a přehodil nejednoho muže přes okraj, ti křičeli a padali vstříc smrti, věděl, že někdy jsou nejlepší zbraní vlastní ruce.