Caitlin tam seděla a přemýšlela.
“A co já?” zeptala se.
Podíval se na ní.
“Proč se někdy chci krmit, ale někdy ne?”
Svraštil obočí.
“Nejsem si jistý. S tebou je to jiné. Ty jsi kříženec. Je to hodně vzácná věc….Vím, že u tebe to přichází s věkem. Ostatní jsou proměněni přes noc. Pro tebe je to proces. Může ti chvíli trvat se s tím vyrovnat, projít všemi těmi změnami.”
Caitlin si vzpomněla na její bodavé bolesti z hladu, jak se z ničeho nic objevili a celou ji ovládli. Jak jí znemožnili přemýšlet nad něčím jiným než nad krmením. Bylo to hrozný. Děsila se toho, že se to stane opět.
“Ale jak vím, kdy se to znovu stane?”
Podíval se na ní. “Nevíš.”
“Ale já nikdy nechtěla zabít člověka,” řekla. “Nikdy.”
“To ani nemusíš. Můžeš se krmit zvířaty.”
“Ale co se stane, pokud se někde zaseknu?”
“Musíš se to naučit kontrolovat. Chce to trénink. A vůli. Není to lehké. Ale je to možné. Můžeš to kontrolovat. Je to něco, čím si projde každý upír.”
Caitlin přemýšlela nad tím, jaké by to bylo chytit živé zvíře a krmit se ním. Věděla, že už teď byla rychlejší jak kdykoliv předtím, no nevěděla, jestli byla až tak rychlá. A taky vlastně nevěděla, co dělat, pokud opravdu uloví jelena.
Podívala se na něj.
“Naučíš mě to?” zeptala se, doufajíc v kladnou odpověď.
Jejich pohledy se potkali a cítila, jak jí bije srdce.
“Krmení je v naší rase považováno za posvátnou věc. Vždy se vykonává osamotě,” řekl jemně a omlouval se. “Kromě…” Řekl.
“Kromě?” zeptala se.
“Na manželských obradech. Ke spojení manžela a manželky.”
Podíval se jinam a Caitlin mohla vidět, že se přesunul. Cítila, jak se jí krev nalévá do líc a místnost se náhle stala velmi teplou.
Rozhodla se nechat to být. Teď neměla žádné návaly hladu a s touto situací se vyspořádá, když přijde. Doufala, že on bude tehdy při ní.
Kromě toho, hluboko uvnitř ji až tak moc nezajímalo krmení, upíři, meče, nic z toho. Chtěla hlavně opravdu poznat jeho. Nebo to, co k ní vlastně cítil. Bylo tu mnoho otázek, které se ho chtěla zeptat. Proč si kvůli mně všechno riskoval? Chtěl si jenom najít meč? Nebo je v tom něco jiného? Když najdeš meč, stejně se mnou zůstaneš?I když je vztah s člověkem zakázán, překročil by si kvůli mně tuto hranici?
Ale měla strach.
Namísto toho tedy jednoduše řekla: “Doufám, že najdeme tvůj meč.”
Chabé, pomyslela si. To je to nejlepší, co umíš? Nikdy nebudeš mít odvahu říct, co si opravdu myslíš?
Ale jeho energie byla velmi inenzivní a kdykoliv byla v jeho blízkosti, bylo pro ní těžké přemýšlet normálně.
“Já taky,” odpověděl. “Není to normální zbraň. Náš druh po ní touží už po staletí. Traduje se, že je to nejlepší turecký meč, jaký kdy byl vytvořený, je vyrobený z kovu, který dokáže zabít všechny upíry. S ním bychom byli neporazitelní. Bez něj…”
Odmlčel se, očividně se bál nahlas vyslovit možné následky.
Caitlin si přála, aby tu byl Sam, přála si, aby jim pomohl najít jejich otce. Znovu si prohlížela stodolu. Neviděla žádné známky jeho nedávné přítomnosti. Přála si, opět, aby nestratila na cestě svůj telefon. Udělalo by to život mnohem jednodušší.
“Sam tady vždycky chodíval,” řekla. “Byla jsem si jistá, že tady bude. Ale vím, že se vrátil do tohto města-jsem si tím jistá. Nešel by nikam jinam. Zítra půjdu do školy a promluvím si s mými přáteli. Musím to zjistit.”
Caleb přikývnul. “Věříš, že on ví, kde je tvůj táta?” zeptal se.
“Já…nevím,” odpověděla. “Ale vím, že o něm ví mnohem víc než já. Vždycky se ho snažil najít. Pokud někto něco ví, tak je to on.”
Caitlin vzpomínala na všechny ty chvíle se Samem, jak ho neustále hledal, ukazoval jí nové stopy a vždy skončil zklamaný. Všechny ty noci, kdy šel do jejího pokoje a seděl na kraji její postele. Jeho touha vidět jejich otce byla ohromná, bylo to jako nějaká věc, která v něm žije. Cítila to taky, no ne tak silně jako on. Určitým způsobem bylo pro ní těžší sledovat jeho zklamání.
Caitlin myslela na jejich problémové dětství, na všechno, co nezažili a náhle jí pohltili emoce. V oku se jí vytvořila slza, kterou si zahanbeně rychle utřela, doufajíc, že Caleb nic nespatřil.
Ale on to viděl. Vzhlédl k ní a intenzivně jí pozoroval.
Pomalu vstal a posadil se vedle ní. Byl tak blízko, že mohla cítit jeho energii. Bylo to intenzivní. Její srdce začalo tlouct.
Jemně prošel prstem přes její vlasy, které ji odhrnul z tváře. Pak ním prošel přes kraj jejího oka a dolů po její tváři.
Pořád seděla tváří dolů, koukajíc na podlahu, bála se mu podívat do očí. Cítila, jak jí zkoumá.
“Neměj strach,” řekl svým jemným hlbokým hlasem, co jí úplně uklidnilo. “Najdeme tvého otce, uděláme to společně”
No to nebylo to, čeho se obávala. Obávala se jeho. Caleba. Obávala se, že jí opustí.
Přemýšlela, jestli by jí políbil, kdyby se na něj podívala. Umírala touhou cítit dotek jeho rtů.
Ale bála se otočit hlavou.
Měla pocit, jakoby uběhli hodiny, než se odhodlala obrátit směrem k němu.
Ale on se už odvrátil. Ležel opřený o seno, zavřené oči, spal, s jemným úsměvem na tváři, který osvětloval oheň.
Sklouzla blíže k němu a opřela se, položila si hlavu jenom kousek od jeho ramena. Téměř se dotýkali.
A téměř bylo pro ní dost.
DRUHÁ KAPITOLA
Caitlin vyklouzla přes dveře do stodoly a koukala na svět pokrytý sněhem. Bílé sluneční světlo se odráželo od všeho. Přitisla si ruce na tvář a cítila bolest, jakou nikdy předtím nezažila: její oči jí úplně ničili.
Caleb vystoupil vedle ní, zatímco dokončoval ovazování svých ramen a krku tenkým materiálem. Vypadalo to téměř jako plastový obal, no zdálo se, že když jej položil na kůži, rozplynul se. Nemohla ani říct, jestli tam opravdu byl.
“Co to je?”
“Obal na kůži,” řekl, koukajíc se dolů, zatímco si ho opatrně znovu a znovu obaloval kolem ramen a paží. “To je to, co nám umožňuje vyjít na slunce. Jinak by se naše kůže spálila.” Prohlédl si jí. “Ty ho nepotřebuješ—zatím.”
“Jak to víš?” zeptala se.
“Věř mi,” řekl a zašklebil se. “To zjistíš.”
Sáhl si do kapsy a vybral malou nádobku kapek do očí, zaklonil se a dal si několik kapek do každého oka. Otočil se a kouknul se na ní.
Muselo být jasné, že jí oči bolí, protože jí na čelo jemně položil svou ruku. “Zakloň se,” řekl.
Caitlin se zaklonila.
“Otevři oči,” řekl.
Když to udělala, natáhnul ruku a do každého oka jí dal jednu kapku.
Šíleně to bolelo a ona zavřela oči a posunula si hlavu níž.
“Oh,” řekla, zatímco si třela oči. “Pokud se na mě zlobíš, prostě mi to řekni.”
On se zašklebil. “Promiň, nejprve to pálí, no pak si na to zvykneš. Tvoje citlivost se stratí za pár vteřin.”
Zamrkala a protřela si oči. Pak se podívala nahoru a její oči byli znovu v pořádku. Měl pravdu: všechna bolest se ztratila.
“Většina z nás pořád nevychází přes den von, pokud to není nutné. Jsme tehdy slabší. No někdy musíme.”
Podíval se na ní.
“Ta jeho škola,” řekl. “Je to daleko?”
“Jenom krátká procházka,” řekla, chytila ho pod paži a vedla ho přes zasněžený trávník. “Oakvillská střední. Před pár týdny to byla taky moje škola. Jeden z mých přátel musí vědět, kde je.”
*
Oakvillská střední vypadala přesně tak, jak si jí Caitlin pamatovala. Bylo neskutečné být zpátky. Jak se tak koukala kolem, měla pocit, jakoby jen byla na krátkých prázdninách a teď se vrátila do normálního života. Dokonce si na vteřinu dovolila uvěřit, že události několika posledních týdnů byly jenom bláznivý sen. Dovolila si fantazírovat, že všechno bylo opět v normálu, tak jako předtím. Byl to dobrý pocit.
Ale když se rozhlédla a viděla vedle sebe stát Caleba, věděla, že normální nebylo nic. Pokud bylo něco neuvěřitelnějšího jako návrat na toto místo, byl to návrat s Calebem po jejím boku. Bude vcházet do své školy s tímto úžasným mužem po svém boku, který měl hodně přes šest stop, široké, velké ramena, byl celý oblečený v černém, vysoké límce na jeho černém koženém kabátu objímali jeho krk a vklouzali pod jeho podlouhlé vlasy. Vypadal, jakoby právě vyšel z obalu jedného z tak populárních časopisů pro teenagerky.
Caitlin si představovala, jaká by byla reakce ostatních děvčat, kdyby ji s ním viděli. Na té myšlence se pobavila. Nikdy nebyla nějak obzvlášť populární a zejména žádní kluci jí nevěnovali příliš pozornosti. Nebyla nepopulární—měla pár dobrých přátel—ale jenom těžko by se dalo říct, že byla v centru populárního dění. Odhadovala, že byla někde ve středu. I tak si ale pamatovala opovrhování ze strany některých nejpopulárnějších dívek, které se všechny drželi spolu, chodili namyšleně po chodbách a ignorovali každého, kto se jim nezdál být tak perfektní jako ony. Teď by si jí možná všimli.
Caitlin a Caleb vyšli po schodech a pak přes velké dvojité dveře do školy. Caitlin se podívala na velké hodiny: 8:30. Perfektní. První hodina bude právě končit a chodby se každou chvíli zaplní. To je udělá méně podezřelými. Nemusela se obávat bezpečnosti nebo přejetí chodbou.
Jak na zavolanou právě zazvonil zvonek a v průběhu vteřin se chodby začali plnit.
Dobré na Oakville bylo, že to byl jiný svět jako ta hrozná střední v New Yorku. I když se tady chodby zaplnili, pořád zbývalo spoustu místa na pohyb. Velká skleněná okna pokrývali všechny stěny a propouštěli dovnitř světlo a oblohu a všude kam jste se podívali, jste mohli vidět stromy. Téměř to stačilo k tomu, aby jí toto místo začalo chybět. Téměř.
Školy měla po krk. Technicky byla jenom pár měsíců od maturity, no měla pocit, že se za několik posledních týdnů naučila víc, jako by se kdy mohla sezením ve třídě po několik dalších měsíců a získáním oficiálního diplomu. Učení milovala, no taky byla šťastná, že se sem už nikdy nevrátí.
Když kráčeli chodbou, Caitlin hledala známé tváře. Procházeli zejména kolem druháků a prváků a nespatřila nikoho z její maturitní třídy. Ale jak procházeli kolem ostatních studentů, byla překvapená reakcí, kterou viděla na tvářích všech holek: každá jedna dívka doslova civěla na Caleba. Ani jedna z nich se to nesnažila zakrýt a nebyla schopná se koukat jinam. Bylo to jakoby procházela chodbou s Justinem Bieberem.
Caitlin se otočila a viděla, že všechny dívky se zastavili a pořád koukali. Některé si spolu šeptali.
Podívala se na Caleba a přemýšlela, jestli si toho všimnul. Pokud jo, nedal to na sobě znát a očividně ho to nezajímalo.
“Caitlin?” ozval se šokovaný hlas.
Caitlin se otočila a viděla tam stát Luisu, jednu z dívek, se kterými kamarádila, než se odstěhovala.
“Och můj bože!” řekla Luisa vzrušeně a otevřela náruč k objetí. Předtím, jako Caitlin mohla zareagovat ji už Luisa objímala. Caitlin ji taky objala. Bylo fajn vidět známou tvář.
“Co se ti stalo?” zeptala se Luisa jako vždy ve vzrušeném spěchu svým jemným hispánským akcentem, jelikož se sem z Portorika přestěhovala pouze před pár lety. “Jsem tak zmatená! Myslela jsem si, že si se přestěhovala!? Psala jsem ti zprávy a e-maily, no nikdy jsi mi neodpověděla.”
“Hrozně mě to mrzí,” řekla Caitlin. “Ztratila jsem mobil a neměla jsem žádný počítač a–”
Luisa neposlouchala. Právě si všimla Caleba a uchváceně na něj civěla. Doslova jí padla sánka.
“Kto je tvůj přítel?” konečně se skoro šeptem zeptala. Caitlin se usmála: nikdy svou kamarátku neviděla tak zmatenou.
“Luisa, toto je Caleb,” řekla Caitlin.
“Těší mě,” řekl Caleb, usmál se a natáhl svou ruku.
Luisa na něj pořád civěla. Byla jako v tranzu, pomalu natáhla svou ruku, očividně příliš šokovaná, aby se zmohla na slovo. Podívala se na Caitlin a nedokázala pochopit, jak mohla ulovit takového kluka. Koukala na ní jinak, téměř jakoby nevěděla, kto vlastně je.
“Um…” začala Luisa překvapeně, “…um…jak…kde…jak…jak jste se seznámili?”
Na vteřinu se Caitlin pohrávala s myšlenkou, jak odpovědět. Představovala si, že Luise řekne všechno a na této myšlence se pousmála. To by nebyl dobrý nápad.
“Potkali jsme se…po koncertě,” řekla Caitlin.
Byla to alespoň zčásti pravda.
“OMG, jaký koncert? Ve městě? Black Eyed Peas!?” zeptala se ve zhonu. “Já ti tak závidím! Umírám touhou vidět je!”
Caitlin se usmála při představě Caleba na rockovém koncertu. Nějak si ho tam nedokázala dost dobře představit.
“Um….ne tak úplně,” řekla Caitlin. “Luisa, poslyš, promiň, že tě přerušuji, no nemám moc času. Potřebuji vědět, kde je Sam. Neviděla si ho?”
“Samozřejmě. Každý ho viděl. Vrátil se minulý týden. Vypadal divně. Zeptala jsem se ho kde jsi a o co se jedná, no nic mi neřekl. Pravděpodobně bude v té prázdné stodole, kterou tak miluje.”
“Není,” odpověděla Caitlin. “Právě jsme tam byli.”
“Opravdu? Tak to mě mrzí. Nevím. Je druhák, víš? Naše cesty se až tak často neskříží. Zkoušela jsi mu napsat zprávu? On je pořád na Facebooku.”
“Neměla jsem telefon—” začala Caitlin.
“Vem si můj,” přerušila jí Luise a předtím, jak stihla dokončit, strčila svůj mobil Caitlin do ruky.
“Facebook je už otevřený. Jenom se přihlaš a napiš mu.”
Samozřejmě, pomyslela si Caitlin. Proč mě to nenapadlo?
Caitlin se přihlásila, zadala do vyhledávání Samovo jméno, přešla na jeho profil a klikla na zprávu. Váhala, přemýšlela co přesně mu napsat. Pak naťukala: “Same. To jsem já. Jsem ve stodole. Setkáme se tam. Co nejdřív.”
Klikla na odeslat a vrátila mobil zpátky Luise.
Caitlin slyšela nějaký nepokoj a otočila se.
Skupina nejpopulárnějších maturantek šla po chodbě přímo k nim. Šeptali si mezi sebou. A všechny se dívali přímo na Caleba.
Poprvé v sobě Caitlin cítila novou emoci. Žárlivost. V očích těchto děvčat, které jí nikdy předtím nevěnovali žádnou pozornost mohla vidět, že by jí Caleba nejradši ve vteřině ukradli. Tyto dívky se točili kolem jakéhokoliv kluka na škole, o kterého měli zájem. Nezáleželo na tom, jestli měl přítelkyni nebo ne. Museli jste prostě doufat, že se nezakoukají do vášho kluka.
A teď všechny civěli na Caleba.
Caitlin doufala, modlila se, aby byl Caleb vůči jejich kouzlu imunní. Že jí bude mít pořád rád. Ale jak nad tím přemýšlela, nevěděla přijít na to, proč by měl. Byla tak průměrná. Proč by se s ní zahazoval, když by holky jako tyto klidně i umřeli, jenom aby byl jejich?
Caitlin se potichu modlila, aby dívky pokračovali v chůzi. Jen pro tentokrát.
Samozřejmě to tak nebylo. Její srdce tlouklo, když se skupina otočila a směřovala přímo k nim.
“Ahoj Caitlin,” falešně milým hlasem řekla jedna z dívek.
Tiffany. Vysoká, s modrýma očima, blond rovnýma vlasama a tenká jako hůl. Od hlavy po paty oblečená v oblečení od nejlepších návrhářů. “Kto je tvůj přítel?”
Caitlin nevěděla, co říct. Tiffany a její přítelkyně jí nikdy nevěnovali ani chvilku. Nikdy se ani nepodívali jejím směrem. Byla šokována, že vůbec věděli o její existenci a znali její jméno. A teď se s ní pokoušeli začít konverzaci. Caitlin samozřejmě věděla, že to s ní nemá nic společnýho. Chtěli Caleba. Tak hrozně, že se snížili k mluvení s ní.
To nevěštilo nic dobrého.
Caleb musel vycítit Caitlinin nepokoj, protože k ní přistoupil o krok blíž a jednu ruku jí položil přes rameno.
Caitlin nikdy v životě nebyla tak vděčná za nějaké gesto.
Se znovunalezenou sebajistotou nabrala odvahu aby promluvila. “Caleb,” odpověděla.
“Tak, co tu lidi vlastně děláte?” zeptala se další dívka. Bunny. Byla replikou Tiffany, akorát, že byla blondýna. “Myslela jsem, že jsi odešla, nebo tak něco.”
“No, jsem zpátky,” odpověděla Caitlin.
“Tak, ty jsi tu nový?” zeptala se Tiffany Caleba. “Jsi maturant?”
Caleb se usmál. “Ano, jsem tu nový,” odpověděl záhadně.
Tiffaniny oči se rozzářili, protože si to vysvětlila tak, že je nový na jejich škole. “Skvělé,” řekla. “Dnes večer je párty, pokud chceš přijít. Je to v mým domě. Je to pouze pro pár blízkých přátel, ale rádi tě tam uvidíme. A...ehm...tobě taky, myslím,” řekla Tiffany, koukajíc na Caitlin.
Caitlin cítila, jak jí pohlcuje hněv.
“Vážím si vašeho pozvání, dámy,” řekl Caleb, “ale s politováním vám musím říct, že s Caitlin už máme dneska večer důležité povinnosti.”