Caitlin cítila, jak se její srdce zvětšilo.
Vítězství.
Když sledovala, jak jim postupně mrznuly úsměvy na tvářích, nikdy necítila takové zadostiučinění.
Dívky zvedli své nosy a odplížili se pryč.
Caitlin, Caleb a Luisa tam zůstali osamotě stát. Caitlin si vydechla.
“OMG!” řekla Luisa. “Tyto dívky nikdy předtím nikomu nevěnovali ani chvíli. A už vůbec ne pozvání.”
“Já vím,” řekla Caitlin.
“Caitlin!” řekla náhle Luisa, natáhla se a chytla ji za paži. “Právě jsem si vzpomněla. Susan. Říkala něco o Samovi. Minulý týden. Že prý ho viděla s Colemanovými. Promiň, právě mě to napadlo. Možná to pomůže.”
Colemanovy. Samozřejmě. To bylo to místo, kde bude.
“Taky,” pokračovala Luisa ve shonu, “se dnes večer všichni potkáváme u Franka. Musíš přijít! Moc nám chybíš. A, samozřejmě, přiveď i Caleba. To bude skvělá párty. Přijde půlka třídy. Musíš tam být.”
“No… já nevím –”
Vtom zazvonil zvonec.
“Musím jít! Jsem tak šťastná, že jsi zpátky. Mám tě ráda. Zavolej mi. Měj se!” Řekla Luisa, zamávala Calebovi, otočila se a spěchala dál po chodbě.
Caitlin si dovolila přemýšlet nad tím, jaké by to bylo být zpět ve svém normálním životě. Trávení času se všemi svými přáteli, chození na párty, do normální školy, chystání se na maturitu. Líbil se jí ten pocit. Na chvíli se opravdu hodně snažila vytěsnit všechny události posledního týdne pryč ze své hlavy. Představovala si, že se vůbec nic zlého nestalo.
Pak se ale podívala na Caleba a realita se k ní začala vracet zpátky. Její život se změnil. Natrvalo. A už nikdy se nezmění zpět. Prostě to musela akceptovat.
Nemluvě o tom, že někoho zabila a hledá ji policie. Nebo, že je jenom otázkou času, kdy ji někde chytnou. Nebo fakt, že celá upířská rasa se ji pokouší najít a zabít. Nebo, že ten meč, který hledá může zachránit mnoho lidských životů.
Život už jednoduše nebyl takový jako býval a nikdy už stejný nebude. Musela se prostě smířit se svou současnou realitou.
Caitlin dala svou ruku pod Calebovu paži a vedla ho směrem ke hlavnímu vchodu. Colemanovi. Věděla, kde žili, a dávalo smysl, že tam Sam bude trávit čas. Pokud nebyl ve škole, právě teď byl s největší pravděpodobností tam. To bylo místo, na které teď museli jít.
Jak vycházeli ven hlavním vchodem na čerstvý vzduch, udivovala se nad tím, jak skvělé je opět jednou vycházet z této střední školy-a tentokrát už nadobro.
*
Caitlin a Caleb přešli přes Colemanových pozemek, sníh na trávníku praskal pod jejich nohama. Dům sám o sobě nebyl nic moc – skromný ranč na jedné straně venkovské cesty. No kus za ním, na konci pozemku, měl stodolu. Caitlin viděla všechny ty pick-upy, nahodile zaparkované na trávníku, a taky spatřila lidské stopy v ledu a ve sněhu a věděla, že cesta do této stodoly zažívala velký provoz.
Toto dělávali děti v Oakville-setkávali se navzájem ve svých stodolách. Oakville byl jak venkovský, tak i předměstský a dával jim šanci trávit spolu čas v prostorech, které byli dostatečně vzdálené od rodičovského domu a rodičům tedy nevadilo, nebo je nezajímalo, co děláte. Bylo to mnohem lepší jako se potkávat v suterénu. Vaši rodiče nemohli nic slyšet. A vy jste měli svůj vlastní vchod. A východ.
Když Caitlin vcházela do stodoly, zhluboka se nadechla a odsunula těžké dřevěné dveře.
První věc, která ji zasáhla, byla vůně. Tráva. Oblaky z ní viseli ve vzduchu.
To, smíšené s pachem zatuchlýho piva. Příliš hodně.
Co jí však pak udeřilo—více než cokoliv jinýho—byl pach zvířete. Nikdy předtím neměla tak silné a pronikavé smysly. Šok z přítomnosti tohoto zvířete přecházel jejíma smyslama, jakoby si právě přičichla k amoniaku.
Koukla se napravo a tam, v rohu, byl velký rotvajler. Pomalu se posadil, civěl na ní a potichu vrčel. Pak přešel na hluboké, hrdelní zavrčení. Byl to Butch. Teď si už na něj vzpomněla. Colemanových protivný rotvajler. Jako by Colemanovi potřebovali odporné zvíře, které dotváří jejich chaotický obraz.
Colemanovy nikdy nebyli nic moc. Tři bratři—17, 15, a 13—někdy v průběhu času se Sam skamarádil se středním bratrem Gabem. Byli jeden horší než druhý. Jejich táta je kdysi dávno opustil, nikto nevěděl, kde se nachází a máma nikdy nebyla nablízku. Prakticky se vychovali sami. Navzdory jejich věku byli neustále zhulení nebo opilí a více času než ve škole trávili mimo ní.
Caitlin byla smutná, že s nimi Sam tráví čas. Nemohlo to vést k ničemu dobrému.
V pozadí hrala hudba, Pink Floyd. Wish You Were Here.
Čísla, pomyslela si Caitlin.
Byla tady opravdu tma, zejména když venku byt tak jasný den a jejím očím pár vteřin trvalo, než si na nové prostředí úplně zvykli.
A tam byl. Sam. Seděl ve středu toho opotřebovaného gauče, obklopen tuctem kluků. Gabe na jedné straně a Brock na druhé.
Sam byl shrbený nad bongem. Právě došlukoval, posadil a opřel se, vsával vzduch a držel ho v sobě až příliš dlouho. Konečně ho vypustil.
Gabe ho poklepal a Sam se podíval před sebe. V trávovém oparu civěl na Caitlin. Jeho oči byli podlité krví.
Caitlin cítila, jak její břicho trhá bolest. Byla hodně zklamaná. Měla pocit, že je to všechno její vina. Myslela na ten čas, kdy se naposled viděli v New Yorku, myslela na jejich hádku. Na svoje krutá slova.“Tak si jdi!” křičela. Proč musela být tak tvrdá? Proč nemohla mít šanci vzít to všechno zpátky?
Teď už bylo příliš pozdě. Pokud by tehdy zvolila jiná slova, možná to teď mohlo být jinak.
Stejně tak pocítila i vlnu hněvu. Hněv na Colemanovy, hněv na všechny kluky v této stodole, kteří seděli kolem na těchto opotřebovaných gaučích a židlích, na seně, všichni jenom tak posedávali, pili, kouřili a nedělali se svými životy vůbec nic. Měli právo se svými životy nic nedělat. No neměli právo do toho zatahovat i Sama. On byl mnohem lepší jako oni. Jenom nikdy neměl někoho, kto by ho vedl. Nikdy neměl žádný otcovský vzor, žádnou lásku od svojí mámy. Byl skvělé dítě a ona věděla, že pokud by měl alespoň zčásti stabilní domov, byl by na tom mnohem lépe. Ale teď už bylo nějak pozdě. Prostě ho to přestalo zajímat.
Přišla k němu o několik kroků blíž. “Same?” zeptala se.
On na ní jenom beze slova civěl.
Bylo těžké rozeznat, co v tom pohledu bylo. Byli to drogy? Předstíral, že ho to nezajímá? Nebo ho to opravdu nezajímalo?
Jeho apatický výraz ji zraňoval více než cokoliv jiného. Předpokládala, že bude šťastný, že ji vidí, že vstane a obejme ji. Ne tohle. Vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Jako kdyby byla jen neznámý člověk. Snažil se jenom vypadat drsně před svými kamarády? Nebo to tentokrát opravdu nadobro zpackala?
Přešlo několik vteřin, Sam se podíval jinam a podával bongo jednomu ze svých přátel. Pořád koukal na kámoše a ignoroval ji.
“Sam!” řekla mnohem hlasitěji a její tvář zalil hněv. “Mluvím s tebou!”
Slyšela smích jeho ubohých přátel a cítila, jak v jejím těle roste hněv. Začínala cítit něco jiného. Zvířecí instinkt. Hněv v ní rostl až do bodu, kdy ho bylo téměř nemožné kontrolovat a obávala se, že to co nevidět překročí hranice. Už to dál nebyl člověk. Bylo to zvíře.
Tito kluci byli velcí, no síla, která rostla v jejich žilách jí říkala, že by každého z nich bez problému zvládla. Měla problémy s potlačováním svého hněvu a doufala, že dokáže být natolik silná, aby to zvládla.
Mezitím rotvajler vystupňoval své vrčení a začal pomalu kráčet směrem k ní. Bylo to, jakoby cítil, že se něco blíží.
Ucítila na svém rameně ruku. Caleb. Byl pořád tady. Musel cítit, jak její hněv roste, byl to ten zvířecí instinkt mezi nimi. Snažil se jí upokojit, říct jí, aby se kontrolovala, aby se neopouštěla. Jeho přítomnost ji uklidňovala. No nebylo to vůbec lehké.
Sam se konečně otočil a podíval se na ní. V jeho pohledu bylo vidět vzdor. Byl pořád naštvaný. To bylo očividné.
“Co chceš?” vyštěkl na ní.
“Proč nejsi ve škole?” byla první věc, kterou se slyšela říct. Nebyla si úplně jistá, proč to řekla, obzvláště při tom všem, co se ho chtěla zeptat. Ale mateřský instinkt v ní se ozval. A toto z ní vyšlo.
Více smíchu. Její hněv narůstal.
“Proč tě to zajímá?” řekl. “Ty jsi mi řekla, abych šel.”
“Mrzí mě to,” řekla. “Já to tak nemyslela.”
Byla ráda, že měla šanci to říct.
No nezdálo se, že by to s ním pohlo. Pořád jenom civěl.
“Same, musím s tebou mluvit. V soukromí,” řekla.
Chtěla ho dostat pryč z toho prostředí, na čerstvý vzduch, někam, kde budou osamotě a budou si moct opravdu promluvit. Nechtěla se jenom dozvědět o jejich otci; taky si s ním chtěla promluvit tak, jak to mávali ve zvyku. A musela mu říct novinky o mámě. Šetrně.
Ale teď viděla, že to se nestane. Věci se rapidně zhoršovali. Cítila, že energie v této přecpané stodole byla příliš temná. Příliš násilná. Mohla cítit, jak strácí sama nad sebou kontrolu. I navzdory Calebově ruce prostě nevěděla zastavit to, co jí přemáhalo.
“Tak jsem tady,” řekl Sam.
Mezi jeho přáteli slyšela ještě více smíchu.
“Proč se neuklidníš?” řekl jí jeden z kluků. “Jsi hodně napjatá. Pojď si sednout. Dej si s náma.”
Natáhl bongo směrem k ní.
Caitlin se otočila a civěla na něj.
“Proč si to bongo nestrčíš do zadku?” slyšela samou sebe říkat přes zaťaté zuby.
Od skupiny kluků přišel ironický aplaus. “Ha, HEZKY!” zakřičel jeden z nich.
Kluk, který jí nabídl bongo, velký, svalnatý hoch, kterého, jak věděla, vykopli z fotbalového týmu, změnil barvu na jasně červenou.
“Co jsi mi to řekla, děvko?” řekl a postavil se.
Podívala se nahoru. Byl mnohem vyšší jak si pamatovala, nejmíň tak 6’ 6”. Cítila, jak se Calebův stisk na jejím rameně stává těsnějším. Nevěděla, jestli je to proto, že se jí snaží uklidnit, nebo proto, že sám začíná být nervózní.
Napětí v místnosti dramaticky vzrostlo.
Rotvajler se připlížil blíže. Teď byl vzdálený tak jednu stopu. A vrčel jako bláznivý.
“Jimbo, klid,” řekl Sam velkému dítěti.
To byl ochranářský Sam. Bez ohledu na to co se dělo, ji ochraňoval. “Je to osina v zadku, no nemyslí to tak. Pořád je to moje sestra. Prostě se uklidni.”
“Myslím to tak,” řvala Caitlin, rozzlobenější jak kdykoliv předtím. “Vy hoši si myslíte, jak jste skvělí, že? Kouřit trávu s mým malým bratrem? Jste jenom parta ztroskotanců. Nesměřujete vůbec nikam. Pokud si chcete podělat vlastné životy, jen směle do toho, no nezatahujte do toho i Sama!”
Jimbo vypadal ještě víc naštvaně, pokud to bylo vůbec možné. Udělal několik výhrůžných kroků směrem k ní.
“Podívejme se, kto to tady je. Paní učitelka. Paní máma. Je tady, aby nám všem řekla, co máme dělat!”
Výbuch smíchu.
“Proč mě ty a ten tvůj teploušský přítel nedonutíte?”
Jimbo přistoupil blíže a se svou rukou, která vypadala jako laba zvířete, strčil do Caitlin.
Velký omyl.
Vztek uvnitř Caitlin explodoval mnohem víc, jak dokázala kontrolovat. V té vteřině, kdy se jí dotkl Jimbův prst se natáhla, chytila jeho zápěstí a vykroutila ho. Bylo slyšet hlasité prasknutí a jeho zápěstí bylo zlomené.
Zápěstí mu vytočila vysoce za záda a pak ho složila na zem, tváří dolů.
Za méně jako vteřinu ležel tváří na zemi, bezmocný. Přistoupila k němu, položila si svou nohu na jeho krk a držela ho pevně na podlaze.
Jimbo křičel od bolesti.
“Proboha, moje zápěstí, moje zápěstí! Zkurvená děvka! Zlomila mi zápěstí!”
Sam, tak jako i ostatní, se šokovaný postavil. Vypadal být opravdu zaskočený. Netušil, jak dokázala jeho malá sestra složit tak velkého chlapa a ještě k tomu tak rychle.
“Omluv se,” zavrčela Caitlin na Jimba. Byla v šoku z toho, jak jí zněl její vlastní hlas. Zněl hrdelně. Jako zvíře.
“Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!” naříkal Jim.
Caitlin ho chtěla nechat jít, nechat to být, no část z ní to prostě nemohla udělat. Vztek jí propadl tak náhle a tak silně. Nemohla to nechat plavat. Pořád se to stupňovalo. Chtěla toho kluka zabít. Neměla na to pořádný důvod, no opravdu to chtěla.
“Caitlin!?” křičel Sam. Slyšela strach v jeho hlase. “Prosím!”
Ale Caitlin to nemohla nechat být. Chystala se toho kluka opravdu zabít.
V té chvíli zaslechla vrčení a periferním viděním si všimla toho psa. Vyskočil vysoko nad zem a mířil přímo na její krk.
Caitlin okamžitě zareagovala. Pustila Jimba a jedním pohybem zachytila psa ve vzduchu. Dostala se pod něj, popadla ho za břicho a odhodila ho.
Letěl vzduchem deset, dvacet stop takovou sílou, že přeletěl přes celou místnost a přes dřevěnou stěnu stodoly. Stěna se prolomila za zvuku štípání, zatímco pes kňučel a padal k zemi.
Každý v místnosti civěl na Caitlin. Nedokázali zpracovat to, čeho byli právě svědky. Byl to očividně čin superlidské síly a rychlosti a neexistovalo k tomu žádné možné vysvětlení. Všichni tam stáli s otevřenými ústy a civěli.
Caitlin se cítila ovládnuta emocemi. Vztek. Smutek. Nevěděla, co vlastně cítí a už si dále nemohla důvěřovat. Nemohla mluvit. Musela se odtud dostat. Věděla, že Sam s ní nepůjde. Teď byl jiný člověk.
Tak jako i ona.
TŘETÍ KAPITOLA
Caitlin a Caleb pomalu kráčeli popři břehu řeky. Tato strana Hudsonu byla zanedbaná, pokrytá opuštěnými fabrikami a sklady paliva, které se už dávno nevyužívali. Bylo to tady v dezolátním stavu, no byl tady klid. Když se Caitlin podívala, po proudu řeky uviděla v tento březnový den plavat velké kusy pomalu se odlamujícího ledu. Jejich delikátní, jemné praskání naplnilo vzduch. Vypadali tajuplně a odráželi světlo tím nejzvláštnějším způsobem. Cítila se, jakoby právě vyšla na jednu z těch velkých desek ledu, sedla si a nechala se někam unášet.
Kráčeli spolu potichu, každý ponořený do svého vlastního světa. Caitlin se cítila trapně, že před Calebem ukázala takovou velkou zuřivost. Styděla se za to, že byla tak násilná a že nedokázala kontrolovat, co se to s ní děje.
Taky se styděla za svého bratra, za to, že se choval tak jak se choval a že trávil čas s takovými troskami. Nikdy předtím u něj takové chování neviděla. Cítila se trapně, že Caleba tomu všemu vystavila. Toto mohl být jenom těžko způsob, jak se seznámit s její rodinou. Teď si o ní musel myslet jenom to nejhorší. A to jí zraňovalo nejvíc ze všeho.
Nejhorší však bylo, že netušila, kam odsud půjdou. Sam byl největší nadějí k nalezení jejího tátu. Neměla žádné jiné nápady. Pokud by nějaké měla, už by ho byla před lety našla sama. Nevěděla, co Calebovi říct. Opustí ji teď? Samozřejmě, že opustí. Nebyla pro něj nijak užitečná a on musel najít ten meč. Jak by s ní vůbec mohl zůstat?
Jak tak kráčeli v tichu, cítila, jak roste nervozita, protože si myslela, že Caleb jenom čeká na správnou chvíli a opatrně vybírá ta správná slova, kterými by ji mohl zdělit, že musí odejít. Jako vlastně všichni v jejím životě.
“Opravdu mě to mrzí,” řekla nakonec jemně, “jak jsem se tam chovala. Mrzí mě, že jsem ztratila kontrolu.”
“To nemusí. Neudělala jsi nic zlého. Pořád se učíš. A jsi hodně silná.”
“Taky mě mrzí, jak se choval můj bratr.”
Usmál se. “Pokud jsem se něco za ta staletí naučil, tak to, že nemůžeš ovládat svou rodinu.”
Potichu pokračovali v chůzi. Podíval se na řeku.
“Tak?” konečně se zeptala. “Co teď?”
Zastavil a podíval se na ní.
“Chystáš se odejít?” zeptala se váhavě.
Vypadal, že se ponořil hluboko do svých myšlenek.
“Nenapadá tě nějaké jiné místo, kde by tvůj táta mohl být? Někdo jiný, kdo ho znal? Cokoliv?”
Ona se však už pokoušela vzpomenout si. Nezjistila nic. Vůbec nic. Zavrtěla hlavou.
“Musí existovat něco,” řekl empaticky. “Přemýšlej víc. Tvoje vzpomínky. Nemáš žádné vzpomínky?”
Caitlin silně přemýšlela. Zavřela oči a pokoušela se najít nějakou vzpomínku. Sama sebe se častokrát ptala stejnou otázku. Ve svých snech tátu viděla tak často, že už nedokázala rozpoznat, co byl sen a co byla realita. Mohla odříkat sen po snu kde ho viděla, pořád ten samý sen, ve kterém běžela po poli, on byl v dálce a pak, když se přibližovala, on se vzdaloval. Ale nebyl to on. Byly to pouze sny.