Byly tady nějaké záblesky, vzpomínky z časů, kdy byla malá, vzpomínky, jak s ním někam odchází. Myslela si, že to bylo někdy v létě. Pamatovala si na oceán. A bylo horko, hodně horko. No opět, nebyla si jistá, jestli to byla skutečná vzpomínka. Zdálo se, že tato vzpomínka se více a více rozmazává. A nedokázala si vzpomenout, kde přesně tato pláž byla.
“Hrozně mě to mrzí,” řekla. “Přeju si, abych ti měla co říct. Pokud ne kvůli tobě, tak aspoň kvůli sobě. Ale prostě nemám. Netuším, kde může být. A taky netuším, jak ho najít.”
Caleb se otočil a díval se na řeku. Zhluboka si povzdechl. Civěl na led a jeho oči opět jednou změnili barvu, tentokrát na mořskou šedou.
Caitlin cítila, že ten čas se blíží. V kterékoliv chvíli se mohl otočit a říct jí tu zprávu. Že odchází. Už pro něj neměla žádný význam.
Téměř si chtěla něco vymyslet, nějakou lež o jejím otci, nějakou stopu, jen aby s ní zůstal. Ale věděla, že to nemůže udělat.
Bylo jí do pláče.
“Nerozumím,” řekl jemně Caleb, pořád koukajíc na řeku. “Byl jsem si jistý, že jsi vyvolená.”
Potichu civěl. Jak čekala, měla pocit, že uběhlo několik hodin.
“A taky je tady něco jiného, čemu nerozumím,” řekl nakonec, otočil se a podíval se na ní. Jeho velké oči byli hypnotizující.
“Když jsem s tebou, něco cítím. Skryté. Při ostatních vždy dokážu vidět životy, které jsme spolu prožili, všechny chvíle, kdy se naše cesty skřížili, v jakékoliv inkarnaci. Ale s tebou…je to zamlžené. Nevidím nic. To se mi nikdy předtím nestalo. Je to jako…by mi bylo zabráněno něco vidět”
“Možná jsme žádné neměli,” odpověděla Caitlin.
Zavrtěl hlavou.
“To bych viděl. S tebou nevidím nic. Nevidím ani naši společnou budoucnost. A to se mi nikdy nestalo. Nikdy za 3000 let. Cítím se jako…nějakým způsobem si tě pamatuju. Cítím se, jako bych byl na pokraji toho, že něco uvidím. Je to někde v mé mysli. Ale nepřichází to. Zblázním se z toho.”
“Tak tedy,” řekla, “možná tam nakonec opravdu nic není. Možná je to pouze tady, teď. Možná tu nikdy nebylo nic víc a ani nikdy nebude.”
Okamžitě litovala svá slova. Znovu tam byla a říkala hloupé věci, které doopravdy ani nemyslela vážně. Proč to musela říct? Byl to přesný opak toho, co si myslela, co cítila. Chtěla říct: Ano, cítím to taky. Cítím se, jako bych s tebou byla od nepaměti. A budu s tebou navždy. Ale namísto toho to celé pokazila. Bylo to proto, protože byla nervózní. A teď to nemohla vzít zpátky. Ale Caleb se nenechal odradit. Namísto toho k ní přistoupil blíž, zvedl jednu ruku, pomalu jí položil na její tvář a odhrnul jí vlasy. Koukal hluboko do jejich očí a ona sledovala, jak ty jeho znovu mění barvu, tentokrát z šedé na modrou. Koukali hluboko do těch jejich. To propojení bylo ohromující.
Její srdce bilo a cítila, jak jejím tělem stoupá obrovské horko. Měla pocit, jakoby se ztrácela.
Snažil se vzpomenout si? Chtěl jí říct sbohem?
Nebo se jí chystal políbit?
ČTVRTÁ KAPITOLA
Pokud existoval někdo, koho Kyle nenáviděl více jak lidi, byli to politici. Nemohl vystát jejich pózy, jejich pokrytectví, jejich neomylnost. Nemohl vystát jejich aroganci. Zakládající se na ničem. Většina z nich žila stěží 100 let. On žil přes 5 000. Když mluvili o jejich “zážitcích z minulého života,” bylo mu z toho fyzicky zle.
Byl to osud, že se Kyle s nimi musel poplácávat po rameni, chodit kolem těchto politiků každý večer, když se probudil ze svého spánku a vystoupil nad zem přes jejich centrum ve Městské radnici. Sabat Černého přílivu si vybudoval svůj domov hluboko pod radnicí v New Yorku před několika staletími a vždy měli s politiky blízký vztah. Ve skutečnosti byla většina údajných politiků, kterými se hemžila místnost, tajně členy jeho sabatu a uskutečňovali ve městě a taky v celém státě svou agendu. Bylo to nutné zlo, toto míchání, toto dělání obchodů s lidmi.
Ale dost z těchto politiků byli opravdoví lidé, z čeho Kylovi naskakovala husí kůže. Nemohl vystát, že mají přístup do této budovy. Štvalo ho to zejména tehdy, kdy se k němu přiblížili. Jak tak šel, opřel se do jednoho ramenem, přičemž ho silně udeřil. “Hej!” zakřičel muž, no Kyle šel dál, zaťal zuby a mířil k širokým dvojitým dveřím na konci chodby.
Kyle by je byl všechny zabil, kdyby mohl. Ale nebylo mu to umožněno. Jeho sabat se pořád zodpovídal Nejvyšší Radě a ta jim to z nějakého důvodu pořád nechtěla povolit. Čekala na správný čas nadobro vyhladit lidskou rasu. Kyle čekal už tisíce let a nevěděl, jak dlouho to ještě dokáže. V historii bylo několik pěkných momentů, kdy se dokázali dostat blíž, když dostali zelenou. V roce 1350 v Evropě, kdy všichni konečně dospěli ke konsenzu a společně rozšířili černý mor. To byli skvělé časy. Kyle se při této myšlence pousmál.
Bylo tu taky pár jiných hezkých chvil—jako temný středověk, kdy měli povolené vést války po celé Evropě, zabíjet a znásilňovat miliony neviných. Kyle se široce usmál. To byly jedny z nejlepších století v jeho životě.
Ale v několika posledních stovkách let se Nejvyšší Rada stala hodně slabou a patetickou. Jakoby měli z lidí strach. Druhá světová válka byla pěkná, no hodně omezená a krátká. On toužil po něčem větším. Už dlouho tu nebyli žádné velké epidemie, žádné opravdové války. Bylo to téměř, jakoby upíří rasa byla paralyzována, jakoby měla strach z narůstajícího počtu a síly lidské rasy.
Teď se, konečně, začali vzpamatovávat. Jak Kyle kráčel dolů po schodech z hlavního vchodu ven z Radnice, z jeho chůze bylo cítit nadšení. Dělal dlouhé kroky a těšil se na cestu do South Street Přístavu. Bude ho tam čekat velký náklad. Desetitisíce přepravek nedotčeného, geneticky modifikovaného černého moru. Skladovali ho v Evropě několik stovek let, perfektně uchovaný od posledního vypuknutí. A teď ho upravili tak, aby byl úplně odolný vůči antibiotikám. A všechen bude Kylův. Udělá to tak, jak si přál. Rozpoutá novou válku na americkém kontinentu. Na svém území.
Budou na něj pamatovat po století.
Při pomyšlení na to se Kyle nahlas rozesmál, i když s jeho výrazem tváře vypadal jeho smích spíše jako vrčení.
Bude to, samozřejmě, muset ohlásit Rexiusovi, vůdci jeho sabatu, ale to byla jenom formalita. Popravdě to byl právě on, kto tomu bude velit. Tisíce upírů z jeho vlastního sabatu—a všech sousedních sabatů—se budou muset zodpovídat jemu. Bude silnější jako kdy předtím.
Kyle už věděl, jak rozpoutá epidemii: rozptýlí jednu dodávku v Penn Station, jednu v Grand Central a jednu na Times Square. Všechno perfektně načasované, v jedné uspěchané hodině. To věci opravdu rozjede. Odhadoval, že v průběhu několika dní bude infikována polovina Manhattanu a v průběhu dalšího týdne budou nakaženi všichni. Tato epidemie se rozšíří rychle a podle toho, jak to všechno zorganizoval, to bude bomba.
Patetickí lidé budou, jak předpokládal, v zástupech opouštět město. Uzavřou mosty a tunely. A to bylo přesně to, co chtěl. Sami se uzamknou v teroru, který bude následovat. Uzamknutí, umírající na mor, Kyle a tisíce jeho přisluhovačů rozpoutají upíří válku, jakou ještě lidská rasa nezažila. V průběhu několika dní vyhladí všechny Newyorčany.
A pak bude celé město jejich. Ne pouze podzemí, ale celé město. Bude to začátek, sirény budou zvolávat všechny sabaty v každém městě, v každé krajině, aby následovali svůj druh. V průběhu několika týdnů bude Amerika jejich, možná i celý svět. A Kyle bude ten, který to všechno začal. On bude ten, kterého si budou pamatovat. Ten, který nadobro dostal upířskou rasu z podzemí.
Samozřejmě, pro zbývající lidi se najde uplatnění. Přeživších mohou zotročit, můžou je zhromáždit na velkých chovatelských farmách. Kyle by si to užil. Ujistil by se, že všichni budou tlustí a baculatí, a pak, kdykoli by se jeho rasa potřebovala nakrmit, měli by nespočetně možností výběru. Všechny perfektně zralé. Ano, lidi by byly skvělí otroci. A vcelku příjemné jídlo, pokud jsou správně chováni.
Čekali ho skvělé časy. A nic mu nebude stát v cestě. Nic kromě toho prokletého Bíleho sabatu, zakořeněného pod kláštery. Ano, oni budou trnem v jeho patě. Ale ne tak velkým. Jak jednou našel tu hroznou holku, Caitlin, a toho odpadlíka a zrádce Caleba, přivedou ho k meči. A pak bude Bílý sabat bezbranný. Nic se jim nepostaví do cesty.
Kyle vzplanul vztekem, když si vzpomněl na tu hloupou holku, utíkající z jeho sevřetí. Udělala z něj blbce.
Procházel přes Wall Street a kolemjdoucí, velký muž, měl tu smolu, že šel právě jeho směrem. Jak se jim skřížili cesty, Kyle ho vší silou udřel do ramena. Muž se zavrávoral několik stop zpátky a praštil sebou do stěny.
Muž, oblečen v pěkném obleku, zakřičel, “Hej kámo, jaký máš problém!?”
No Kyle se mu vysmál a mužův výraz se změnil. Se šest a půl stopami, s masivními rameny a obrovskými rysy, Kyle nebyl muž, kterého byste chtěli vyzvat na souboj. I navzdory své velikosti se muž rychle otočil a pokračoval v chůzi.
To jak strčil do muže mu trochu zvedlo náladu, no Kylův vztek v něm pořád žil. Chytí tu holku. A pomalu jí zabije.
No teď nebyl ten správný čas. Musel si vyčistit hlavu. Měl na práci důležitější věci. Dodávku. Molo.
Ano, zhluboka se nadechnul a znova se usmál. Dodávka byla pouze pár bloků daleko.
Toto budou jeho Vánoce.
PÁTÁ KAPITOLA
Sam se vzbudil na obrovskou bolest hlavy. Otevřel jedno oko a uvědomil si, že odpadl na podlahu ve stodole, do slámy. Byla zima. Nikdo z jeho přátel se neobtěžoval založit večer předtím oheň. Všichni byli až příliš sjetí.
Co bylo horší, místnost se ještě pořád točila. Sam zvedl hlavu, vybral si kousek slámy z úst a ve svých spáncích pocítil ohromnou bolest. Spal v divné poloze a když otáčel krkem, hodně ho bolel. Přetřel si oči a snažil se z nich dát pryč pavučiny, no ty nechtěli jenom tak odejít. Včera to skutečně přehnal. Pamatoval si bongo. Pak pivo, pak whisky a pak ještě víc piva. Zvracení. Pak nějakou trávu na zmírnění toho všeho. Pak výpadek, někdy v průběhu noci. Kdy nebo kde, na to si nedokázal vzpomenout.
Byl hladový, no zároveň se mu zvedal žaludek. Cítil se, jakoby mohl sníst hromadu palačinek a tucet vajec, no taky cítil, že by to všechno ve vteřině vyzvracel. V podstatě se cítil, jako by opět zvracel právě v tuto chvíli.
Snažil se dát dohromady všechny detaily z předešlého dne. Pamatoval si Caitlin. Na to nemohl zapomenout. To bylo něco, co ho opravdu naštvalo. Jak se tu ukázala. Jak složila jenom tak k zemi Jimba. Pes. Co to do pekla mělo být? Všechno se to opravdu stalo?
Rozhlídl se a zbadal díru ve zdi, kterou proletěl pes. Cítil, jako se dovnitř plíží chladný vzduch a věděl, že se to stalo. Opravdu nevěděl, co si o tom myslet. A kto byl ten chlápek, se kterým přišla? Ten týpek vypadal jako obránce v NFL, no byl neuvěřitelně bledý. Vypadal, jako by právě vystoupil z Matrixu. Sam doopravdy nedokázal říct, jak starý mohl být. Divné však bylo, že Sam měl tak trochu pocit, že ho odněkud zná.
Sam se podíval kolem a viděl všechny své přatele, kteří leželi v různých polohách, většina z nich chrápala. Zvedl ze země svoje hodinky a viděl, že je 11 hodin. Oni všichni ještě chvíli budou spát.
Sam přešel přes stodolu a vzal si láhev vody. Chystal se z ní napít, když se lépe podíval a zjistil, že je plná cigaretových ohorků. Znechucený jí odložil a hledal nějakou jinou. Periférně zbadal poloprázdý džbán vody na podlaze. Vzal jí, pil a nepřestal pít až vypil téměř polovinu z ní.
Už se cítil lépe. Jeho hrdlo bylo tak vyschnuté. Zhluboka se nadýchnul a položil si ruku na jeden spánek. Místnost se pořád točila. Zapáchalo to tam. Musel jít odtud pryč.
Sam přešel přes místnost a rozevřel dveře do stodoly. Vzduch studeného rána byl příjemný. Díky bohu dnes bylo zataženo. I když pořád hrozně jasně, pomyslel si a zamhouřil očima. No nebylo to zdaleka tak špatné, jak to mohlo být. A znovu padal sníh. Skvělé. Více sněhu.
Sam kdysi sníh miloval. Zejména ty dny, kdy sněžilo a on mohl zůstat doma a nemusel do školy. Pamatoval si, jak s Caitlin chodili na vrchol kopce a půl dne se sáňkovali.
Ale teď školu většinou vynechával, takže mu to nepřišlo nijak zvláštní. Teď to byla jenom jedna veliká osina v zadku.
Sam si sáhl do kapsy a vybral zmačkaný balíček cigaret. Jednu si vložil do úst a zapálil si.
Věděl, že by neměl kouřit. Ale všichni jeho přátelé kouřili a tlačili do toho i jeho. Nakonec řekl, proč ne? A tak před několika týdny začal. Teď už se mu to v podstatě zalíbilo. Mnohem víc kašlal a také ho mnohem více bolela hruď, ale pomyslel si, no a co? Věděl, že ho to zabije. Ale tak jako tak sám sebe neviděl žít příliš dlouhý život. Nikdy. Někde vevnitř nikdy nevěřil, že se jednou dožije 20 let.
Teď, když se mu v hlavě začínalo vyjasňovat, znovu přemýšlel o včerejšku. Caitlin. Cítil se kvůli tomu zle. Velmi zle. Miloval jí. Opravdu. Přešla celou tu cestu sem, jenom aby ho viděla. Proč se ho ptala na tátu? Nebo se mu to jenom zdálo?
Nemohl uvěřit tomu, že tady byla. Přemýšlel, jestli jejich máma vyšilovala a tak Caitlin odešla. Pravděpodobně. Vsadil by se, že právě teď hrozně vyšiluje. Zřejmě se je oba pokouší vypátrat. Nebo možná ne. Koho to zajímá? Už mockrát je přestěhovala.
Ale Caitlin. To bolo něco jiného. Neměl se k ní chovat takovým způsobem. Měl na ní být milejší. Ale byl tehdy až příliš sjetý. No i tak se cítil hloupě. Asi jedna jeho část chtěla, aby se věci vrátili do normálu, ať už to bylo cokoliv. A ona byla to nejblíž k normálu, co znal.
Proč se vrátila? Stěhovala se zpátky do Oakville? To by bylo skvělý. Možná by si mohli spolu najít bydlení. Ano, čím víc nad tím Sam přemýšlel, tím víc se mu tento nápad opravdu líbil. Chtěl s ní mluvit.
Sam rychle vybral svůj mobil a viděl blikat červené světlo. Klikl na ikonku a viděl, že má novou zprávu na Facebooku. Od Caitlin. Byla ve staré stodole.
Perfektní. Půjde tam.
*
Sam zaparkoval a přešel přes pozemek ke staré stodole. “Stará stodola” bylo vše, co bylo třeba říct. Oba věděli, co to znamená. Bylo to místo, kde vždy chodívali, když žili v Oakville. Bylo to vzadu na pozemku s prázdným domem, který byl na prodej už několik let. Dům tam jenom stál, prázdný a žádal příliš mnoho. Podle toho co věděli, nikdo se nikdy na něj ani nepřišel podívat.
A vzadu na pozemku, hodně vzadu, byla opravdu skvělá stodola, jenom tam tak stála, úplně prázdná. Sam ji jednou objevil a ukázal Caitlin. Ani jeden neviděl problém v tom, aby v ní trávili čas. Oba nenáviděli jejich malý přívěs, kde byli chyceni do pasce se svou mámou. Jednou zůstali vzhůru dlouho do noci, mluvili, opékali marshmallows ve velmi pěkném krbu a oba zaspali. Od té doby se stodola stala jejich útočištěm, zejména, když se to doma už nedalo vydržet. Alespoň se díky nim používala. Po několika měsících se cítili, jako by opravdu patřila jim.
Sam přešel nadšeným krokem přes pozemek, těšil se až uvidí Caitlin. V jeho hlavě se mu teď opravdu vyjasňovalo, zejména po velké kávě z Dunkin’ Donuts, kterou vypil v autě na cestě sem. Věděl, že v 15 by neměl řídit. Ale pořád byl několik let od získání řidičského průkazu a nechtělo se mu čekat. Zatím ho nikdy nezastavili. A věděl, jak řídit. Tak proč čekat? Jeho přátelé mu dovolili půjčit si jejich pickup a to bylo pro něj dostatečně dobrý.
Jak Sam přišel ke stodole, náhle začal přemýšlet, jestli s ní bude i ten velký chlápek. Něco na něm bylo…nedokázal to přesně popsat. Nedokázal přijít na to, co dělal s Caitlin. Chodili spolu? Caitlin mu vždycky všechno říkala. Jak je možné, že o něm nikdy předtím neslyšel?