Zezačátku šlo všechno dobře. Po své poslední fyzioterapii byla v povznesené náladě, jelikož ji její terapeut zakončil výrokem, že je „přiměřeně způsobilá provádět úkony potřebné ke každodennímu životu.“ Prohlídky prvních dvou bytů proběhly také hladce; Bridget postupovala svižně a zaměřovala se na podrobnosti o nemovitosti, ceně a vybavení. Terpve u třetí možnosti, jediné, která Jessie dosud zaujala, přišly první osobní otázky.
„Opravdu Vás zajímají jen jednopokojáky?“ vyptávala se Bridget. „Vidím, že tenhle se Vám líbí. Ale o patro výš máme dvoupokoják s prakticky stejným půdorysem. Stojí jen o třicet tisíc dolarů víc a bude mít větší prodejní hodnotu. Navíc nikdy nevíte, v jaké situaci budete za pár let.“
„To je pravda,“ připustila Jessie a v duchu si připomněla, že před pouhými dvěma měsíci byla vdaná, těhotná a zabydlená ve vile v Orange County. Teď se naopak rozvádí s přiznaným vrahem, přišla o své nenarozené dítě a bydlí u kámošky ze školy. „Jednopokojový mi ale stačí.“
„Samozřejmě,“ pronesla Bridget tónem, z něhož bylo znát, že se nenechá jen tak odbýt. „Můžu se Vás zeptat, jaká je Vaše situace? Mohlo by mi to pomoct lépe se zaměřit na místa vyhovující Vašim prioritám. Nemohla jsem si nevšimnout, že máte na prstu bílý proužek tam, kde byl pravděpodobně ještě donedávna snubní prsten. Mohla bych tedy vybrat lokalitu podle toho, zda se přes to chcete přenést agresivně nebo… se spíš zašít.“
„Tady jsme ve správné oblasti,“ odvětila Jessie, které se přitom neúmyslně stáhlo hrdlo. „Chci si prohlédnout jen jednopokojové byty v okolí. To je vše, co pro tuto chvíli potřebujete vědět, Bridget.“
„Jistě. Omlouvám se,“ řekla Bridget zahanbeně.
„Musím si na chvilku odskočit do koupelny,“ oznámila Jessie a cítila teď, jak se jí svírá nejen hrdlo, ale i hrudník. Nebyla si jistá, co se to s ní děje. „Nebude Vám to vadit?“
„Beze všeho,“ svolila Bridget. „Pamatujete si, kde to je, zpátky chodbou?“
Jessie přikývla a vydala se tím směrem, co nejrychleji dokázala, aniž by běžela. Když tam konečně došla a zamkla za sebou dveře, začínala se bát, že omdlí. Měla pocit, že ji pohlcuje záchvat paniky.
Co se to se mnou sakra děje?
Opláchla si obličej studenou vodou a pak se dlaněmi opřela o desku a nutila se dělat pomalé, hluboké nádechy.
V hlavě jí jeden za druhým bez jakéhokoli smysluplného sledu či řádu blikaly obrázky: jak se na pohovce tulí s Kylem, jak se třese v osamocené chatě v Ozarkských horách, jak se dívá na ultrazvuk svého nenarozeného miminka, které se už ani nikdy nenarodí, jak si před spaním čte v houpacím křesle pohádku se svým adoptivním otcem, jak její manžel ve vzdálenějších vodách shazuje tělo z jachty, jak jí její otec do ucha šeptá „Chroustíku“.
Jessie neměla ponětí, proč ji Bridgetina vesměs nevinná otázka ohledně její situace a její poznámky o zašívání tak rozrušily. Nicméně se tak stalo a ona tu teď stála zalitá studeným potem, třásla se po celém těle a vracela pohled postavě v zrcadle, kterou jen stěží poznávala.
Bylo dobře, že její další zastávka byla u terapeutky. Ta myšlenka Jessie trochu uklidnila. Ještě několikrát se zhluboka nadechla a následně vyšla z koupelny a zamířila chodbou ke vchodovým dveřím.
„Ozvu se Vám,“ zavolala na Bridget, když za sebou zavírala dveře. Nebyla si ale jistá, jestli tak udělá. V této chvíli si nebyla jistá vůbec ničím.
Kapitola třetí
Ordinace doktorky Janice Lemmonové se nacházela jen pár bloků od bytového komplexu, z něhož Jessie právě vycházela. Jessie byla ráda, nabízela se jí tak totiž příležitost se projít a vyčistit si hlavu. Jak tak kráčela ulicí Figueroa, skoro uvítala ostrý řezavý vítr, který jí vháněl slzy do očí, jen aby je zase okamžitě odvál. Mrazivý chlad jí z hlavy vyhnal většinu myšlenek kromě té, co ji pobízela k rychlému pohybu.
Zapnula si bundu až ke krku a se sklopenou hlavou prošla nejdříve kolem kavárny a následně kolem restaurace, která byla tak přeplněná, že málem praskala. V Los Angeles byla polovina prosince a místní podniky dělaly, co mohly, aby své výlohy vyzdobily a dodaly jim sváteční atmosféru ve městě, kde je sníh téměř abstraktním pojmem.
Ve větrných tunelech, jež se v centru tvořily mezi mrakodrapy ovšem vládla neustálá zima. Bylo skoro jedenáct dopoledne, nebe však bylo šedé a teplota dosahovala sotva deseti stupňů. Dnes v noci klesne na polovinu. Na poměry L.A. se jednalo o ledový mráz. Jessie samozřejmě zažila i mnohem chladnější počasí.
Když jako dítě žila na venkově v Missouri, ještě než se jí zhroutil celý svět, hrávala si v kempu na malinkém dvorku před mobilním domem své mámy s prsty i obličejem napůl znecitlivělými mrazem. Zatímco ji maminka opatrovnicky sledovala z okna, stavěla tam nepříliš dokonalé, zato šťastně vyhlížející sněhuláky. Jessie si pamatovala, jak tehdy nechápala, proč ji máma nikdy nespustí z očí. Když se na to teď dívala zpětně, bylo jí to jasné.
O pár let později, poté, co byla zařazena do programu na ochranu svědků, se ocitla na předměstí Las Cruces v Novém Mexiku, kde bydlela se svou novou adoptivní rodinou. Její druhý otec, agent FBI, z nějž za každé situace vyzařovala klidná profesionalita, ji s sebou brával lyžovat na mírné svahy nedalekých hor. Vždycky, když spadla, hned byl u ní, připraven pomoct jí zpátky na nohy. Většinou se také mohla spolehnout, že ji po návratu z holých, větrem bičovaných kopců doma čeká šálek horké čokolády.
Jak zahýbala za roh posledního bloku před ordinací doktorky Lemmonové, hřály ji tyto mrazivé vzpomínky na srdci. Dávala si přitom dobrý pozor, aby jí mysl nesklouzla k méně příjemným vzpomínkám, které byly s těmi hezkými neoddělitelně propletené.
Ohlásila se na recepci a zatímco čekala, až ji zavolají do ordinace, svlékala ze sebe své početné vrstvy oblečení. Netrvalo to dlouho. Přesně v jedenáct terapeutka otevřela dveře a pozvala si ji dovnitř.
Doktorce Janice Lemmonové bylo něco kolem pětašedesáti, vůbec na to však nevypadala. Byla ve skvělé kondici a oči měla za tlustými brýlemi bystré a soustředěné. Kudrnaté blonďaté kadeře se jí na ramenou při chůzi lehce pohupovaly a sálala z ní intenzita, již nebylo možné zakrýt.
Posadily se naproti sobě do měkkých plyšových křesel. Doktorka Lemmonová jí dala chvilku, aby se usadila, a teprve poté promluvila.
„Jak se máte?“ zeptala se svým typickým otevřeným způsobem, který Jessie vždycky přinutil o té otázce uvažovat mnohem vážněji, než by to udělala v běžném životě.
„Už mi bylo i líp,“ přiznala.
„Jak to?“
Jessie jí vylíčila, jak ji v bytě přepadl záchvat paniky a následné obrázky z minulosti.
„Nevím, co to začalo,“ uzavřela své vyprávění.
„Já myslím, že víte,“ oponovala doktorka Lemmonová.
„Nechcete mi napovědět?“ opáčila Jessie.
„Jen si říkám, jestli jste nad sebou neztratila kontrolu před osobou, která je Vám skoro cizí, protože cítíte, že nemáte žádné jiné místo, kde můžete dát průchod své úzkosti. Na něco se Vás zeptám—čekají Vás v blízké době nějaké stresující události nebo rozhodnutí?“
„Myslíte kromě návštěvy gynekologie, kde mi za dvě hodiny řeknou, zda jsem se zotavila ze svého potratu, dokončení rozvodu s mužem, který se mě pokusil zavraždit, prodeje domu, v němž jsme spolu žili, skutečnosti, že mě hledá můj otec, kdo je sériový vrah, rozhodování, zda se mám nebo nemám na dva a půl měsíce vydat do Virginie, aby se mi tam instruktoři FBI mohli vysmát, a nutnosti vystěhovat se z bytu mé kamarádky, aby se konečně mohla pořádně vyspat? Ne, řekla bych, že mimo to jsem v pohodě.“
„To zní jako docela velká nálož,“ poznamenala doktorka Lemmonová a ignorovala Jessiin sarkasmus. „Co kdybychom začaly od nejvíce bezprostředních záležitostí a odtamtud se postupně propracovaly k těm ostatním?“
„Vy jste tu šéf,“ zamumlala Jessie.
„To popravdě nejsem. Ale povězte mi o své nadcházející návštěvě gynekologie. Proč Vám dělá takové starosti?“
„Nejde ani tak o to, že by mi dělala starosti,“ odpověděla Jessie. „Lékaři mi už prakticky řekli, že to vypadá, že nedošlo k žádnému trvalému poškození a v budoucnu tedy budu moci znovu počít. Spíš jde o to, že vím, že jakmile se tam ocitnu, připomene mi to, co jsem ztratila a jak jsem to ztratila.“
„Máte na mysli to, jak Vás manžel zdrogoval, aby na Vás mohl hodit vraždu Natalii Urgové? A jak Vám droga, kterou použil, způsobila potrat?“
„Ano,“ odvětila Jessie suše. „Přesně to mám na mysli.“
„Překvapilo by mě, kdyby na to někdo zavedl řeč,“ poznamenala doktorka Lemmonová a na rtech jí hrál laskavý úsměv.
„Chcete říct, že si sama vytvářím stres v situaci, která vůbec nemusí být stresující?“
„Chci říct, že pokud se se svými emocemi vypořádáte předem, nemusí pak být tak nezvladatelné, až se ocitnete na místě.“
„To se líp řekne, než udělá,“ podotkla Jessie.
„Všechno se líp řekne, než udělá,“ opáčila doktorka Lemmonová. „Odložme to teď na chvíli stranou a přejděme k Vašemu probíhajícímu rozvodu. Jak se věci mají v téhle rovině?“
„Dům je u třetí strany. Takže doufám, že tahle záležitost bude dokončena bez komplikací. Podle mého právníka byla má žádost o zrychlené rozvodové řízení schválena, rozvod by tedy měl být finální před koncem roku. S tím se pojí bonus—jelikož v Kalifornii funguje společné jmění manželů, dostanu polovinu majetku svého vražedného muže. A on dostane polovinu mého majetku, i když bude na začátku příštího roku souzen za devět velkých zločinů. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem ještě před pár týdny studovala, to moc nebude.“
„Dobře a jaký z toho máte pocit?“
„Z těch peněz mám dobrý pocit. Řekla bych, že si je víc než zasloužím. Věděla jste, že jsem k zaplacení za ošetření toho zranění, co mi způsobil pohrabáčem, použila zdravotní pojištění z jeho práce? Bylo na tom něco poetického. Jinak ale budu ráda, až bude po všem. Víceméně se přes to chci jen přenést a pokusit se zapomenout, že jsem skoro deset let svého života strávila se sociopatem a nikdy si toho nevšimla.“
„Myslíte, že jste to měla vědět?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.
„Snažím se stát profesionální policejní profilistkou, paní doktorko. Jak v tom můžu být dobrá, když si ani nevšimnu zločinného počínání svého vlastního manžela?“
„O tom už jsme mluvili, Jessie. I pro ty nejlepší profilisty je často těžké identifikovat protiprávní jednání u svých blízkých. K tomu, aby člověk rozpoznal, co se doopravdy děje, je mnohdy zapotřebí profesionální odstup.“
„Chápu to správně, že mluvíte z vlastní zkušenosti?“ ptala se Jessie.
Janice Lemmonová byla nejen behaviorální terapeutka, ale také vysoce uznávaná policejní konzultantka, která dřív na plný úvazek pracovala pro LAPD. I dnes jim čas od času nabízela své služby.
Lemmonová použila svůj dalekosáhlý vliv a zatahala za drátky, aby Jessie pomohla získat povolení navštívit státní léčebnu v Norwalku a tam v rámci své magisterské práce vyzpovídat sériového vraha Boltona Crutchfielda. Jessie měla také podezření, že doktorka sehrála zásadní roli v jejím přijetí do proslulého programu Národní akademie FBI, kam se zpravidla dostali jen ostřílení místní vyšetřovatelé, nikoli čerství absolventi s téměř nulovou praxí.
„Mluvím,“ přitakala doktorka Lemmonová. „To však můžeme nechat na jindy. Chcete mluvit o vašich pocitech z toho, jak vás váš manžel přelstil?“
„Neřekla bych, že mě úplně přelstil. Koneckonců je za mřížemi mojí zásluhou a tři lidé, včetně mě, kteří by jinak byli mrtví, stále chodí po světě. Copak si za to nezasloužím žádné uznání? Přece jen jsem na to nakonec na všechno přišla. Nemyslím, že policajtům by se povedlo to samé.“
„To je dobrá připomínka. Z vašeho uštěpačného tónu usuzuji, že byste se raději posunula dál. Co kdybychom si teď promluvily o vašem otci?“
„Vážně?“ zeptala se Jessie nevěřícně. „To se musíme jako další opravdu zaměřit na něj? Nemůžeme raději probrat mé problémy s hledáním bytu?“
„Z toho co vím, bych řekla, že to spolu souvisí. Nejsou snad důvodem, proč se vaše spolubydlící nikdy nevyspí, vaše výkřiky z nočních můr?“
„Teď nehrajete fér, paní doktorko.“
„Pracuji jen s tím, co mi říkáte, Jessie. Kdybyste nechtěla, abych to věděla, nezmínila byste se mi o tom. Hádám správně, že se tyto sny týkají vraždy vaší matky v rukou vašeho otce?“
„Jo,“ odvětila Jessie nepřiměřeně bezstarostným tónem. „Ozarkský kat se možná propadl do země, pořád má však ve spárech aspoň jednu oběť.“
„Zhoršily se vaše noční můry od našeho minulého sezení?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.
„Neřekla bych, že jsou horší,“ opravila ji Jessie. „Drží se víceméně na stejné úrovni příšerné hrozivosti.“
„Ale od té doby, co jste obdržela jeho vzkaz, přichází mnohem častěji a s mnohem větší intenzitou, je to tak?“
„Předpokládám, že zde mluvíme o vzkazu, který mi předal Bolton Crutchfield a který mi prozradil, že je v kontaktu s mým otcem, jenž by mě velice rád našel.“
„Přesně o tom vzkazu mluvíme.“
„V tom případě ano, zhruba v té době se zhoršily,“ odpověděla Jessie.
„Na chvíli teď vaše sny odsuneme stranou,“ oznámila doktorka Lemmonová. „Ráda bych vám připomněla, co už jsem vám zdůrazňovala předtím.“
„Já vím, paní doktorko, nezapomněla jsem na to. Ve své moci poradce pro Nerehabilitační oddělení v rámci Oddělení státních nemocnic, jste konzultovala bezpečnostní tým v léčebně, který vás ujistil, že Bolton Crutchfield nemá přístup k žádným neoprávněným osobám mimo léčebnu. Neexistuje žádný způsob, jakým by mohl komunikovat s mým otcem a sdělit mu mou novou totožnost.“
„Kolikrát jsem vám to už říkala?“ podivila se doktorka Lemmonová. „Muselo to být hodněkrát, abyste si to tak dobře zapamatovala.“
„Řekněme zkrátka, že více než jednou. Kromě toho jsem se spřátelila s vedoucí bezpečnosti na NRD, Kat Gentryovou, a ta mi řekla v podstatě to samé—že přijali nové postupy, aby se ujistili, že Crutchfield nemá žádnou možnost komunikovat s vnějším světem.“
„Vás to ale stále nepřesvědčilo,“ podotkla doktorka Lemmonová.
„Vás by to přesvědčilo?“ opáčila Jessie. „Kdyby byl váš táta sériový vrah, známý po celém světě jako Ozarkský kat, a vy jste ho na vlastní oči viděla kuchat své oběti a věděla jste, že ho nikdy nikdo nechytil, uklidnilo by vás pár prázdných frází?“
„Přiznávám, že bych asi byla trochu skeptická. Nejsem si však jistá, nakolik je užitečné dumat nad něčím, co nemůžete nijak ovlivnit.“
„O tom jsem s vámi chtěla mluvit, paní doktorko Lemmonová,“ chytla se Jessie a teď, když měla opravdový dotaz, upustila od svého dosavadního sarkasmu. „Víme opravdu, že tuto situaci nemůžu nijak ovlivnit? Vypadá to, že Bolton Crutchfield toho ví o činnosti mého otce v posledních letech celkem dost. A Bolton… má rád mou společnost. Napadlo mě, že by mohlo pomoct, kdybych ho znovu navštívila. Kdo ví, co by mi mohl prozradit?“
Doktorka Lemmonová se zhluboka nadechla a zvažovala Jessiin návrh.
„Nejsem si jistá, zda je hraní myšlenkových her s neblaze proslulým sériovým vrahem tím nejlepším krokem na cestě k vašemu citovému zotavení, Jessie.“
„Víte, co by bylo pro mé citové zotavení nejlepší, paní doktorko?“ vyzvala ji Jessie a cítila jak v ní navzdory veškerému jejímu úsilí roste frustrace. „Kdybych se nemusela bát, že zpoza rohu vyskočí můj šílený otec a samým dojetím mě ubodá.“
„Jessie, jestliže vás to takhle vytáčí, už když o tom hovoříte jenom se mnou, co se stane, až vás začne provokovat Crutchfield?“
„To je jiné. S vámi si nemusím dávat pozor na to, co říkám. S ním je ze mě úplně jiný člověk. Profesionální,“ vysvětlovala Jessie a dbala na to, aby tentokrát zněla vyrovnaněji. „Už mě nebaví být pořád oběť a tady mám před sebou něco, s čím můžu pracovat, abych tuto dynamiku změnila. Mohla byste to alespoň zvážit? Moc dobře vím, že vaše doporučení funguje v tomto městě prakticky jako zlatá vstupenka.“