Doktorka Lemmonová se na ni několik vteřin dívala zpoza svých tlustých brýlí a očima se jí zabodávala pod kůži.
„Uvidím, co se dá dělat,“ prohlásila konečně. „A když už jsme u zlatých vstupenek, přijala jste již oficiálně vaši pozvánku na Národní akademii FBI?“
„Zatím ne. Pořád zvažuji své možnosti.“
„Myslím, že byste se tam toho mohla spoustu naučit, Jessie. A rozhodně by vám neuškodilo ji mít na životopisu, až si tady budete hledat práci. Obávám se, jestli promeškání takové příležitosti není nějakou formou sebesabotáže.“
„Tak to vůbec není,“ ujistila ji Jessie. „Vím, že je to skvělá příležitost. Jen si nejsem jistá, jestli je ten správný čas se sebrat a skoro na tři měsíce se přestěhovat na druhou stranu země. Celý můj svět je v tuhle chvíli v jednom kole.“
Snažila se z hlasu vypustit úzkost, slyšela však jak tam i navzdory tomu proniká. Doktorka Lemmonová si toho zjevně všimla také, protože změnila kurs.
„Dobře. Když jsme si teď tedy nastínili celkový přehled toho, jak se věci mají, ráda bych se do některých záležitostí ponořila hlouběji. Pokud si dobře vzpomínám, váš adoptivní otec sem před nedávnem přijel, aby vám pomohl se dát do pořádku. Ještě předtím si s vámi však chci promluvit o tom, jak se zotavujete po tělesné stránce. Chápu to tak, že jste dnes měla svou poslední fyzioterapii. Jak to šlo?“
Jessie se následujících čtyřicet pět minut cítila jako strom, ze kterého někdo sloupává kůru. Když bylo konečně po všem, byla ráda, že může odejít, třebaže to znamenalo, že ji na příští zastávce budou vyšetřovat, aby zjistili, zda bude moct v budoucnu mít děti. Poté, co dokotorka Lemmonová strávila téměř hodinu šťouráním a dloubáním v její mysli, byla přesvědčená, že nechat lékaře šťourat a dloubat do svého těla bude hračka. Mýlila se.
* * *
Nebylo to ani tak to šťourání a dloubání, co ji rozhodilo. Spíše to po něm. Samotné vyšetření proběhlo vcelku jednotvárně. Jessiina lékařka jí potvrdila, že neutrpěla žádnou trvalou újmu na zdraví, a ujistila ji, že není důvod, proč by v budoucnu nemohla znovu počít dítě. Zároveň jí dala svolení opět zahájit sexuální aktivitu, což Jessie od té doby, co ji Kyle napadl, upřímně ani nenapadlo. Na závěr jí doktorka pověděla, že nedojde-li k něčemu nepředvídanému, stačí, když se vrátí na kontrolu za šest měsíců.
Sesypala se, teprve když výtahem sjížděla do parkovací garáže. Nebyla si zcela jistá proč, ale měla dojem, jako by se propadala hluboko do temné díry v zemi. Doběhla k autu, posadila se na místo řidiče a nechala své tělo otřásat trhavými vzlyky.
A pak, uprostřed toho slzavého údolí, jí to najednou došlo. Její závěrečná kontrola u doktorky v sobě měla jakousi konečnost, která ji tvrdě zasáhla. Dalších šest měsíců se tam nemusela vracet. Potom jen na běžnou kontrolu. Těhotenská fáze jejího života oficiálně skončila, alespoň co se dohledné budoucnosti týkalo.
Skoro cítila, jak se v ní s bouchnutím zavírají emocionální dveře, až jí to zazmítalo. Spolu s tím, jak se jí nejhrozivějším možným způsobem zhroutilo manželství, a se zjištěním, že se její vražedný otec, o němž si myslela, že ho zanechala v minulosti, vrátil do její přítomnosti, na ni bylo vědomí, že v sobě nosila živou bytost, která teď byla pryč, příliš.
Pomalu vyjela z parkovací garáže, pohled přes zaslzené oči stále rozostřený. Nevadilo jí to. Jak prudce vjela na Robertsonovu, uvědomila si, že má plyn sešlápnutý skoro k podlaze. Bylo brzy odpoledne a na silnicích nebyla téměř žádná doprava. I tak divoce kličkovala z jednoho pruhu do druhého.
Na semaforu před sebou uviděla velký jedoucí kamion. Dupla na plyn a v krku ucítila trhnutí, jak auto zrychlilo. Povolená rychlost tu byla padesát, ona ale uháněla sedmdesát, devadesát, už už se blížila ke stovce. Byla si jistá, že pokud do kamionu narazí dostatečnou silou, všechna její bolest se v okamžiku vytratí.
Zatímco se řítila dál, sklouzl jí pohled doleva a ona spatřila, jak tam po chodníku kráčí maminka se synem v batolecím věku. Hlavou jí prolétla myšlenka, jak by se ten chlapeček musel dívat na hromadu zkrouceného kovu, planoucí oheň a ohořelé ostatky, a rázem ji vrátila do reality.
Jessie prudce sešlápla brzdu a se skřípěním zastavila pouhých pár centimetrů od zadní části kamionu. Zajela na parkoviště čerpací stanice po své pravici a zhasla motor. Hluboce dýchala a tělem jí proudil adrenalin. Prsty na rukou i na nohou jí z toho brněly tak, až jí to bylo nepříjemné.
Seděla tam tak asi pět minut—nehybně, oči zavřené—než se jí přestal vzdmouvat hrudník a její dýchání se vrátilo do normálu. Uslyšela zabzučení a otevřela oči. Byl to její telefon. Podle ID volajícího to byl detektiv Ryan Hernandez z LAPD. Minulý semestr přednášel na její hodině kriminologie, kde na něj udělala dojem, když vyřešila příkladový případ, který třídě předložil. Poté, co se ji Kyle pokusil zabít, ji také navštívil v nemocnici.
„Haló, haló,“ řekla si Jessie nahlas sama pro sebe, aby se ujistila, že její hlas zní normálně. Mohlo to být horší. Vzala telefon.
„Tady Jessie.“
„Dobrý den, slečno Huntová. Tady je detektiv Ryan Hernandez. Pamatujete si na mě?“
„Samozřejmě,“ přitakala a těšilo ji, že zní, jako za běžných okolností. „Co se děje?“
„Vím, že jste nedávno odpromovala,“ prohlásil a jeho hlas zněl nejistěji, než jak si ho pamatovala. „Našla jste si už někde práci?“
„Ještě ne,“ odpověděla. „Momentálně zvažuji své možnosti.“
„V tom případě bych si s vámi rád popovídal o práci.“
Kapitola čtvrtá
O hodinu později už Jessie seděla v recepci centrální policejní stanice policejního oddělení Los Angeles, častěji známé jako centrální pobočka, kde čekala na detektiva Hernandeze, který se tam s ní měl setkat. Výslovně si zakázala myslet na to, co se stalo, když málem nabourala. V této chvíli to na ni bylo příliš a nedokázala to zpracovat. Místo toho se soustředila na to, co ji čekalo.
Hernandez byl po telefonu tajnůstkářský a tvrdil, že nemůže příliš zacházet do podrobností—prý se u nich ale objevilo volné místo a on si na ni vzpomněl. Požádal ji, aby za ním přišla, aby to mohli probrat osobně, než ji totiž doporučí svým nadřízeným, rád by věděl, jaký by měla zájem.
Zatímco Jessie čekala, snažila se rozpomenout, co o Hernandezovi vlastně ví. Poprvé se s ním setkala na podzim toho roku, když přišel na hodinu forenzní psychologie v rámci magisterského programu, kde hovořil o praktickém využití profilování. Ukázalo se, že když byl ještě řadovým policistou, sehrál zásadní roli při dopadení Bolstona Crutchfielda.
Na hodině studentům předložil komplikovaný případ vraždy a chtěl vědět, zda některý z nich dokáže určit, kdo byl pachatelem a jaký měl motiv. Jessie na to přišla jako jediná. Podle Hernandeze byla dokonce teprve druhou studentkou, která kdy případ vyřešila.
Když ho viděla příště, byla v nemocnici, kde se zotavovala z Kylova útoku. V té době byla ještě pod vlivem léků, a tak si na to vzpomínala jen matně.
V první řadě se tam objevil jen proto, že mu zavolala kvůli podezřením, která začínala mít ohledně Kylovy minulosti předtím, než se s ním v osmnácti seznámila. Doufala tehdy v jakékoliv stopy, jež by jí mohl nabídnout. Nechala mu vzkaz v hlasové schránce a když se mu jí ani po několika pokusech nepodařilo dovolat nazpět—hlavně proto, že ji mezitím doma její manžel svázal—vystopoval její telefon a zjistil, že je v nemocnici.
Při své návštěvě jí ochotně pomohl a vysvětlil jí, jak se věci mají, co se týká probíhajícího řízení proti Kylovi. Zároveň byl však vcelku nepokrytě podezřívavý (z dobrého důvodu), zda Jessie opravdu udělala vše, co bylo v jejích silách, aby se potom, co Kyle zavraždil Nataliu Urgovou, přiznala.
Byla to pravda. Poté, co Kyle přesvědčil Jessie, že to ona Nataliu zabila v opilém vzteku, na nějž si nemohla vzpomenout, nabídl se, že její zločin zamaskuje a ženino tělo hodí do moře. I když se to Jessie tehdy moc nelíbilo, netrvala příliš na tom, aby se šla přiznat na policii. Bylo to něco, čeho dodnes litovala.
Hernandez to odhadl správně, ale pokud věděla, nikdy o tom od té doby nikomu nic neřekl. Jistá její malá část se bála, že právě to byl ten pravý důvod, proč si ji sem dnes zavolal, a že nabídka práce mu posloužila jako pouhá záminka, jak ji přivést na stanici. Pomyslela si, že pokud ji vezme do výslechové místnosti, bude vědět, jakým směrem se věci ubírají.
Objevil se po pár minutách a přivítal ji. Vypadal víceméně tak, jak si ho pamatovala. Kolem třicítky, dobře stavěný, ovšem nepříliš impozantní. Něco přes sto osmdesát centimetrů na výšku a s váhou pod devadesát kilo. Byl zjevně v dobré kondici. Teprve, když se přiblížil, si vzpomněla, jak byl svalnatý.
Měl krátké černé vlasy, hnědé oči a široký, hřejivý úsměv, díky kterému se zřejmě všichni podezřelí cítili uvolněně. Jessie přemítala, jestli ho udržuje přesně z toho důvodu. Na levé ruce si všimla snubního prstenu, jenž jí připomněl, že je ženatý, ale nemá děti.
„Děkuji, že jste přišla, slečno Huntová,“ prohlásil a natáhl k ní ruku.
„Říkejte mi prosím Jessie,“ odpověděla.
„Dobře, Jessie. Pojďte se mnou k mému stolu a já vám vysvětlím, co jsem měl na mysli.“
Když jí došlo, že ji nevede do výslechové místnosti, pocítila Jessie větší úlevu, než čekala, podařilo se jí však to na sobě neukázat. Zatímco za ním kráčela stanicí, potichu na ni mluvil.
„Sleduji váš případ,“ přiznal. „Nebo, abych byl přesnější, případ vašeho manžela.“
„Už brzy bývalého,“ poznamenala.
„Pravda. I to jsem se doslechl. Neplánujete tedy zůstat s chlapem, co se na vás pokusil hodit vraždu a pak vás zabít, co? Dneska už si nikdo neváží oddanosti.“
Zašklebil se na ni, aby pochopila, že žertuje. Jessie si nemohla pomoct, aby neobdivovala chlápka, co se nebojí dělat vtipy o vraždě před osobou, která byla málem zavražděná.
„Skoro se s tou vinou nedokážu vypořádat,“ pokračovala v ironickém duchu.
„To se vsadím. Musím říct, že to pro vašeho už brzy bývalého manžílka nevypadá moc růžově. I pokud se žaloba nerozhodne usilovat o trest smrti, pochybuji, že se ještě někdy podívá ven.“
„Dá-li Bůh…“ zamumlala Jessie a ani nemusela větu dokončit.
„Co kdybychom se přesunuli k veselejšímu tématu, co říkáte?“ navrhl Hernandez. „Jak si možná pamatujete z mé návštěvy na vaší hodině, pracuji pro speciální jednotku v rámci loupežných vražd. Říká se nám Speciální sekce vražd, zkráceně HSS. Zaměřujeme se na případy s vysokou sledovaností—na ty, které vzbuzují nadměrný zájem u médií nebo před zraky veřejnosti. Může se jednat o žhářství, vraždy s více než jednou obětí, vraždy významných osob a samozřejmě seriové vrahy.“
„Jako Bolton Crutchfield, ten chlap, co jste ho pomohl zadržet.“
„Přesně tak,“ přitakal. „Naše jednotka také využívá služeb profilistů. Nepracují výhradně pro nás. Má k nim přístup celé oddělení, nicméně my máme přednost. O našem vedoucím profilistovi jste už možná slyšela. Je to Garland Moses.“
Jessie přikývla. Moses byl mezi profilující komunitou hotovou legendou. Jako bývalý agent FBI se na konci devadesátých let, po desetiletích neúnavné honby za sériovými vrahy po celé zemi, přestěhoval na západní pobřeží, kde chtěl odejít do důchodu. LAPD mu však nabídla spolupráci, načež nastoupil na roli konzultanta. Oddělení mu platilo, Moses ale oficiálně nebyl jeho zaměstnancem, takže si mohl chodit a odcházet, jak se mu zachtělo.
Teď už mu bylo před sedmdesát a i tak se v práci ukázal skoro každý den. A alespoň třikrát nebo čtyřikrát do roka si Jessie četla o tom, jak rozlouskl případ, s kterým si nikdo jiný nevěděl rady. Údajně měl kancelář v druhém patře této budovy a říkalo se, že to byl přestavěný přístěnek na smetáky.
„Setkám se s ním?“ chtěla vědět Jessie a snažila se nedávat příliš najevo své nadšení.
„Dnes ne,“ odpověděl Hernandez. „Možná, pokud tu práci přijmete a až se tu trochu zorientujete, tak vás představím. Dokáže být občas trochu nevrlý.“
Jessie věděla, že se Hernandez jen snaží být diplomantický. Garland Moses měl pověst málomluvného kreténa, co se kvůli všemu hned rozčílí. Kdyby nebyl tak dobrý v chytání zločinců, pravděpodobně by ho nikdy nikdo nezaměstnal.
„Každopádně Moses je tady na oddělení takový vysloužilý profilista,“ pokračoval Hernandez. „Ten svou tvář propůjčí jen opravdu velkým případům. Oddělení má několik dalších zaměstnanců a profilistů na volné noze, jejichž služeb využívá pro méně profláklé případy. Náš pomocný profilista, John Caster, bohužel včera podal výpověď.“
„Jak to?“
“Oficiálně?“ opáčil Hernandez. „Chtěl se přestěhovat někam, kde jsou lepší podmínky pro rodinu. Má ženu a dvě děti, které skoro nevidí. A tak přijal místo v Santa Barbaře.“
„A neoficiálně?“
„Už to nezvládal. Dělal na loupežných vraždách šest let, zúčastnil se výcvikového programu FBI, vrátil se celý nažhavený a dva roky se do toho opravdu opřel jako profilista. Pak ale narazil.“
„Co tím myslíte?“ zajímala se Jessie.
„Tohle je ošklivá práce, Jessie. Mám dojem, že vám to ani nemusím říkat, potom, co jste si zažila s manželem. Jedna věc ale je se s násilím nebo smrtí osobně střetnout. Je něco úplně jiného čelit jim den co den, vidět, jakých nechutných věcí jsou lidské bytosti schopné se dopustit jedna na druhé. S takovou náloží příšerností si jen těžko zachováte nějakou lidskost. Ubije vás to. Pokud nemáte nějaké místo, kam to na konci dne vždycky odložit, může to vámi pořádně zamávat. O tom byste měla také popřemýšlet, až budete zvažovat mou nabídku.“
Jessie se rozhodla, že nyní není ta nejlepší chvíle svěřit detektivu Hernandezovi, že to, co zažila s Kylem, nebylo poprvé, kdy se podívala smrti do očí. Nebyla si jistá, jestli by skutečnost, že jako dítě viděla svého otce zavraždit několik lidí, včetně své matky, nemohla zhoršit její pracovní vyhlídky.
„Jaká tedy přesně je vaše nabídka?“ zeptala se, aby odvedla řeč od nebezpečného tématu.
Došli k Hernandezovu stolu. Pokynul jí, aby se posadila naproti němu, a pak pokračoval.
„Nahradit Castera, alespoň dočasně. Oddělení zatím není připravené najmout nového profilistu na plný úvazek. Vložili do Castera spoustu prostředků a teď si připadají zrazení. Chtějí zorganizovat obrovské hledání nového kandidáta, než najmou jeho trvalého následovníka. Mezitím hledají nějakoho méně zkušeného, komu nebude vadit, že nepracuje na plný úvazek a nedostává pořádně zaplaceno.“
„To nepochybně přitáhne všechny nejlepší uchazeče,“ poznamenala Jessie.
„Moje řeč. Toho se přesně bojím—že v zájmu snižování nákladů najmou někoho, kdo na to nemá. Já? Já bych radši dal šanci zelenáči, který má talent, než nějakému patlalovi, co nedokáže dát dohromady pořádný profil.“
„Myslíte, že mám talent?“ optala se Jessie a doufala, že přitom nezní, jako by si říkala o kompliment.
„Myslím, že máte potenciál. To jste projevila už tehdy v tom případu na hodině. Velmi uznávám vašeho profesora v daném předmětu, Warrena Hostu. A podle něj máte opravdový talent. Nechtěl mi prozradit nic konkrétního, ale naznačil, že vám bylo dovoleno vyslýchat významného vězně a že se vám podařilo si s ním vybudovat raport, který by se v budoucnosti mohl ukázat jako velice užitečný. Už jen skutečnost, že se se mnou nemohl podělit o to, co dělá čerstvě vyklubaná absolventka magisterského programu, svědčí o tom, že nejste tak neostřílená, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nehledě na to, že se vám podařilo odhalit důmyslný vražedný plán vašeho manžela a nenechat se přitom zabít. To se nedá jen tak přehlédnout. Vím také o vašem přijetí na Národní akademii FBI, přestože nemáte žádnou policejní praxi. To se prakticky nestává. Jsem proto ochotný zariskovat a přihodit vaše jméno do klobouku. Tedy za předpokladu, že máte zájem. Máte zájem?“