„Nuže,“ pronesla nejvyšší kněžka, „královna Sophia mi řekla, že by si přála pronést vlastní slova. Veličenstvo?“
Sophia se natáhla a pohladila Sebastiana po tváři. Dav kolem v tu chvíli ztichl natolik, že se její slova nesla větrem do dáli.
„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla, „nebylo mi známé, kdo jsem. Nevěděla jsem, jaké je mé místo ve světě, ani jestli do něj vůbec zapadnu. Věděla jsem ale, že tě miluji. Tohle byla jistá věc. A nic se na tom nezměnilo. Miluji tě, Sebastiane, a chci s tebou strávit zbytek svého života.“
Pak byla řada na Sebastianovi, jenže on si žádnou řeč nepřipravil. Předpokládal, že až nastane ten správný čas, napadne ho, co říct. A opravdu se to stalo.
„Máme toho za sebou hodně,“ pronesl Sebastian. „Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Byly chvíle, kdy jsem věděl, že si tě nezasloužím. Snažil jsem se dostat k tobě, pryč z království, ale nakonec jsi to byla ty, kdo mě tu našel. Miluji tě, Sophie.“ Na okamžik se odmlčel a usmál se. „Nikdy bych si nemyslel, že to já se přižením do královské rodiny.“
Nejvyšší kněžka je vzala za ruce a vložila Sophiinu dlaň do Sebastianovy. Tomu bušilo srdce očekáváním. Za normálních okolností by tohle byla chvíle, kdy by je prohlásili za muže a ženu, ale Sophia to chtěla jinak.
Místo toho znovu zazněly trumpety.
* * *
Kate pohlédla směrem ke vstupu do chrámu Maskované bohyně. Věděla, že své nadšení už moc dlouho skrývat nedokáže. Její sestra se stala královnou a ještě se vdala – díky tomuhle by to za jiných okolností byl jeden z nejlepších dní v Katině životě. Teď ale měla pocit, že čekala už dost dlouho. Teď s dychtivým očekáváním sledovala Willa, jak vykročil na cestu.
Ani jeden z nich nevypadal tak vznešeně jako Sophia se Sebastianem, ale Kate to nijak nevadilo. Byli přeci vojáci, ne vládci. Stačilo jí, že je Will stále stejně nádherný kluk, jako když ho viděla poprvé – v kovárně jeho otce.
Will pochodoval směrem k pódiu. Když byl na půli cesty, tasil lord Cranston a jeho muži meče. Zvedli je do vzduchu a vytvořili tak oblouk, pod kterým musel Will projít. Kate ten pohled udělal radost. Navíc pomyslela na to, jak je ráda, že přežili všechny boje.
Will dorazil k pódiu a Kate ho vzala za ruku. Rozhodně nehodlala čekat, až nějaká seschlá stará kněžka řekne, že je vhodná chvíle.
„Když jsem tě poprvé uviděl,“ řekl Will, „myslel jsem si, že jsi umíněná, tvrdohlavá a nejspíš kvůli tobě oba zemřeme. Přemýšlel jsem, co za divošku to dorazilo do kovárny mého otce. Teď už vím, že jsi umíněná, tvrdohlavá, ale ještě mnohem víc, Kate. I kvůli tomu jsi tak úžasná. Chci být tvým manželem až do chvíle, kdy světlo hvězd zeslábne natolik, že už na tebe neuvidím, nebo do chvíle, kdy já zeslábnu natolik, že tě začnu zpomalovat.“
„Ty mě nezpomaluješ,“ odpověděla Kate. „Stačí mi se na tebe podívat a srdce mi buší rychleji, to zaprvé. Ráda bych ti slíbila, že se usadíme a budeme žít v míru, ale oba víme, že takhle to na světě nechodí. Válka může přerušit i ty nejšťastnější časy a já nemám v povaze jen tak přihlížet. Přesto ale, dokud nás neskolí čepel, luk nebo staroba, chci, abys byl se mnou.“
Nebyl to zrovna tradiční slib, ale takhle to Kate cítila a předpokládala, že hlavně na tom záleží. Nejvyšší kněžka nevypadala nadšeně, ale podle Katina názoru to bylo jedině dobře.
„Teď, když jsme vyslechli své vlastní sliby, ptám se tě, Sophie z rodu Dansů, bereš si Sebastiana z rodu Flambergů za svého manžela?“
„Ano,“ odpověděla Sophia stojící vedle Kate.
„A ty, Kate z rodu Dansů, bereš si Willa… syna kováře Thomase za svého manžela?“
„Neřekla jsem to snad zrovna?“ zeptala se Kate a snažila se nesmát při pohledu na starou ženu, která se očividně nedokázala vyrovnat s tím, že když se někdo narodí v rodině kováře, nemá rodové jméno. „Dobrá, dobrá, ano, beru.“
„Bereš si, Sebastiane z rodu Flambergů, Sophii z rodu Dansů za svoji manželku?“
„Ano,“ odpověděl Sebastian.
„A ty, Wille, bereš si Kate z rodu Dansů za svoji manželku?“
„Ano,“ odpověděl Will a zněl přitom nadšeněji než, by podle Katina názoru měl znít někdo, kdo s ní má strávit zbytek života.
„Pak vás s radostí prohlašuji za jedno tělo, jste spojeni před zraky Bohyně,“ pronesla kněžka.
Kate ji ale už nevnímala. V tu chvíli se totiž plně soustředila na líbání s Willem.
Kapitola druhá
Pán vran spokojeně sledoval svoji flotilu plující k severnímu pobřeží toho, co kdysi bylo vdoviným královstvím. Invazní flotila byla jako krvavá skvrna na vodě. Na nebi kroužila obrovská hejna vran připomínající bouřkové mraky.
Na pobřeží se nacházel malý rybářský přístav. Nepříliš uspokojivý první cíl nového tažení. Po době strávené na moři to ale bude vítaná změna. Lodě se držely zpátky a čekaly na jeho signál. Pán vran se chvíli jen tak kochal a vychutnával si krásu toho všeho. I klidného pobřeží zalitého slunečními paprsky.
Nepřítomně mávl rukou a zašeptal – protože věděl, že stovky ptáků zakrákají jeho rozkaz kapitánům lodí: „Začněte.“
Lodě se daly do pohybu jako jednotlivé komponenty nějakého překrásného stroje smrti. Každá cestou k pobřeží plula na přesně určeném místě. Pán vran předpokládal, že se kapitáni budou předhánět v tom, kdo splní svoji povinnost k jeho největší spokojenosti. Budou se ho snažit potěšit poslušností jejich posádek. Zdálo se, že si nikdy neuvědomili, jak je mu tohle všechno jedno. Zajímala ho jen blížící se smrt a krveprolití.
„Umírání bude dost,“ zamumlal, když mu jeden z jeho mazlíčků přistál na rameno. „Bude dost krve, že by se v ní utopil svět.“
Vrána souhlasně zakrákala, přesně tak, jak měla. Jeho zvířata se v posledních týdnech nakrmila opravdu dobře. Smrti z bitvy o Ashton stále ještě plnily jeho zásobárny moci. Současně umírali další lidé po celém území zabraném Novou armádou.
„Dnes toho bude víc,“ pronesl s krutým úsměvem, když viděl, jak se na pobřeží shromažďují vojáci i rádoby vojáci, kteří se chystali bránit svůj domov.
Zaduněla děla. Zvuk prvních výstřelů se nesl nad vodou, vzduchem zněla jejich ozvěna. Brzy bude všude kolem tolik kouře, že pouze Pán vran uvidí, co se kde děje – díky svým ptákům. Jeho muži budou muset brzy slepě důvěřovat jeho rozkazům.
„Řekni třetí kumpanii, aby se roztáhla do šířky,“ řekl jednomu ze svých pobočníků. „Zabráníme tak případnému ústupu dál po pobřeží.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl mladík.
„Připravte jeden člun i pro mě.“
„Ano, můj pane.“
„A připomeň mužům mé rozkazy: kdokoli bude vzdorovat, musí být bez milosti zabit.“
„Ano, můj pane,“ přikyvoval pobočník.
Jako kdyby to kapitánům Pána vran bylo nutné připomínat. Dávno dobře znali jeho pravidla i jeho přání. Pán vran seděl na palubě své vlajkové lodi a sledoval, jak dělové koule zasahují lidi na pobřeží, jak obránci umírají pod palbou kulí z mušket. Nakonec se rozhodl, že už nastal správný čas a vyrazil ke svému člunu, který právě spouštěli na vodu. Kontroloval přitom své zbraně.
„Veslujte,“ nařídil mužům ve člunu. Ti se okamžitě zapřeli do vesel a poháněli člun k pobřeží, společně se zbytkem sil Pána vran.
Kvůli varování od svých ptáků pozvedl ruku. Muži přestali veslovat a do vody před člunem dopadla koule ze starého děla na pobřeží.
„Pokračujte.“
Člun prořezával vlny a i přes neskutečnou sílu Nové armády se k němu vrhlo několik obránců a zaútočili na něj. Pán vran jim s připravenými meči vyšel vstříc.
Bodl do hrudi prvního, pak udělal krok stranou, aby se vyhnul útoku dalšího muže. Odrazil výpad a sekl třetího s nedbalou elegancí získanou dlouhou praxí. Bylo od nich neskutečně hloupé doufat, že by se mohli vyrovnat někomu, jako je on. Vyrovnat se mu v poslední době mohli jen dva lidé a jak Kate Danse tak i její nechutný bratr za to zaplatí, až přijde čas.
Situace zatím připomínala spíš jatka než boj. Pánovi vran se to ale líbilo. Sekal a bodal, každým výpadem zabíjel další a další nepřátele. Když si všiml mladé ženy, která se snažila utéct, tasil pistoli a střelil ji do zad. Pak se zase věnoval nepřátelům kolem.
„Prosím,“ vyhrkl muž a hodil mu k nohám svůj meč. Vzdával se. Pán vran ho vykuchal a pokračoval k dalšímu.
Jatka byla stejně nevyhnutelná jako totální. Banda špatně vyzbrojených lidí nemohla doufat, že se zvládne vyrovnat tolika nepřátelům. Všechno to skončilo tak rychle, až bylo téměř nepochopitelné, o co se vlastně svým marným odporem snažili. Nejspíš udělat něco čestného nebo nějaký podobný nesmysl.
„Aha,“ pronesl tiše Pán vran, když se zadíval očima jedno ho svých ptáků a spatřil skupinu lidí prchajících k horám na jihu. Vrátil se do vlastního těla a zadíval se na nejbližšího kapitána. „Skupina vesničanů prchá po stezce vedoucí na jih. Vezmi své muže a pobij je všechny, prosím.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl muž. Pokud ho vraždění nevinných nějak trápilo, nedával to najevo. Na druhou stranu, pokud by něco takového najevo dal, Pán vran by ho za to už dávno zabil.
Sám teď stál uprostřed bitevního pole a poslouchal ticho, které přinášela jedině smrt. Poslouchal vrány, které právě přistávaly, aby se daly do práce a cítil moc, která do něj skrz ně proudila. Bylo to jen ubohé sousto v porovnání s bitvami, kterých se zúčastnil kdysi, ale věděl, že tohle je jen začátek.
Přenesl svoji mysl do jednoho ze svých stvoření a nechal ho promluvit svým hlasem.
„Tohle město je teď mé,“ pronesl, „vzdejte se, nebo zemřete. Teď nejste nic. Jste otroci a míň než otroci. Poslechněte a na nějaký čas odložíte chvíli, kdy se stanete potravou pro vrány. Neposlechněte a zemřete.“
Vyslal ptáky vysoko do vzduchu a pozoroval území, které právě získal. Viděl, jak se obzor táhne do daleka a vnímal příslib dalších území za ním, dalších smrtí, ze kterých budou čerpat sílu jeho mazlíčci.
Pán vran normálně nemíval vize. Jeho vrány mu přinejlepším poskytovaly dost informací k tomu, aby mohl hádat, co se stane. Nebyl ženou z fontány, aby tahal za nitky osudu. A dokonce ani ona nedokázala předvídat svoji smrt. Přesto teď ale jednu vizi měl, přiletěla k němu na křídlech jeho vran.
Viděl dítě v matčině náruči. Okamžitě poznal nově korunovanou královnu. Cítil nebezpečí, které mu od dítěte hrozí. Víc než nebezpečí. Smrt, kterou od sebe tak dlouho odháněl, se skrývala ve stínu právě toho dítěte. Dítě se k němu natáhlo a Pán vran o krok ustoupil. Vrátil se zase k sobě. Vize pominula.
Stál na náměstí městečka, které právě dobil a potřásal hlavou.
„Je všechno v pořádku, můj pane?“ zeptal se pobočník.
„Ano,“ odpověděl Pán vran. Kdyby totiž před někým projevil slabost, musel by toho člověka zabít. Pokud by si lidé všimli jakéhokoli náznaku strachu v jeho chování, museli by všichni zemřít. Ano, to byl nápad…
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „Pro sebe dobijeme až to další město. Tohle srovnejte se zemí. Zabijte všechny. Muže, ženy, i… děti v jejich náručích. Ať nezůstane kámen na kameni.“
Pobočník neodporoval o nic víc než kapitán, který měl zmasakrovat uprchlíky.
„Tvůj rozkaz bude vykonán, můj pane,“ slíbil.
Pán vran nepochyboval o tom, že se tak skutečně stane. On něco nařídil a lidé pak umírali. Pokud mu mělo hrozit nebezpečí od nějakého dítěte… no, pak to dítě musí taky zemřít – i se svojí matkou.
Kapitola třetí
Emeline stála uprostřed Kamenova a snažila se zvládat frustraci, kterou cítila, když se rozhlédla po jeho obyvatelích rozestavěných kolem kamenného kruhu. Cora s Aidanem stáli po jejím boku, což jí sice poskytovalo určitou oporu, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní byli proti nim, nestačilo to.
„Poslala nás Sophia, máme vás přesvědčit, abyste se vrátili do Ashtonu,“ pronesla Emeline a soustředila se přitom na místo, kde stála Asha s Vincentem. Kolikrát už to tu spolu řešili? Tak dlouho trvalo, než se vůbec dostali k tomu, aby vše řešili tady v kruhu. „Nebylo nutné, abyste se po bitvě vraceli do Kamenova. Sophia buduje království, ve kterém bude náš lid svobodný a nebude se mít čeho bát.“
„Vždycky se najde něco, čeho se bát, dokud žijí ti, kdo nás nenávidí,“ opáčila Asha. „Mohla nařídit, aby byly uzavřeny kostely Maskované bohyně. Mohla ty řezníky nechat popravit za jejich zločiny.“
„Tím by ale znovu rozpoutala občanskou válku,“ odpověděla Cora stojící vedle Emeline.
„Raději válku, než žít vedle těch, kdo nás nenávidí,“ pronesla Asha. „Vedle těch, kdo proti nám spáchali takové zločiny, které nelze odpustit.“
Vincent mluvil rozumněji, ale stejně jim moc nepomohl. „Tohle je místo, kde jsme vytvořili komunitu, Emeline. Tohle je místo, kde jsme si jistí, že jsme v bezpečí. Nepochybuji o tom, že má Sophia šlechetné záměry, ale to není totéž, jako být skutečně schopná něco změnit.“
Emeline měla co dělat, aby se na ně nerozkřičela. Chovali se tak hloupě. Coře to muselo být jasné, protože jí položila ruku na rameno.
„Bude to dobré,“ zašeptala. „Nakonec jim to dojde.“
„Nevím, co by nám mělo dojít,“ štěkla Asha z druhé strany kamenného kruhu. „Došlo ke zradě našeho lidu. V bezpečí jsme tady, ne venku ve světě.“
Emeline po ní střelila zuřivým pohledem. Asha nemohla slyšet Cořin šepot, na to byla moc daleko. Znamenalo to, že musela číst Cořiny myšlenky. To bylo velice neslušné, v tuhle chvíli dokonce nebezpečné, zvlášť když zrovna Asha naučila Emeline, jak z někoho vytáhnout vzpomínky.
„Lidé mohou svobodně přicházet a odcházet,“ pronesl Vincent. „Pokud Sophia skutečně vytvoří království, kde budou naši lidé svobodní, určitě tam odejdou sami od sebe. Nebude třeba vyslanců.“
„A jak to bude do té doby?“ odpověděla Emeline. „Jak to bude vypadat, když se lidé s nadáním budou skrývat, jako by se styděli? Bude to vypadat, jako že z naší strany nic nehrozí, nebo si budou ostatní myslet, že tajně něco chystáme? Chcete, aby staré pověry znovu ožily?“
Nejtěžší na práci s davem kolem bylo, že Emeline vůbec netušila, jak na něj její slova působí. S jakýmkoli jiným davem by prostě použila své nadání a přečetla si jejich myšlenky, vytušila by, jak ji vnímají. Tady spolu ale lidé komunikovali myšlenkami dobře skrytými a přesně mířenými tak, aby k nim ona neměla přístup.
„Možná máte pravdu,“ pronesl Vincent.
„To nemají,“ ozvala se Asha. „To kvůli nim jsme byli v poslední době v ohrožení. Prozradili, že se tu skrýváme.“
„Nikomu jsme to neřekli,“ bránila se Cora.
Asha si odfrkla. „Jakoby ti to nemohli vyčíst z myšlenek. Kdyby vás neposlala královna, sebrala bych ti všechny vzpomínky na Kamenov.“
„Ne,“ pronesl Aidan a položil ruku Coře na rameno. „To bys neudělala.“
Vincent vstal a už jen svojí majestátní postavou všechny ostatní poněkud zklidnil. „To by stačilo. Asho, naše nová obranná opatření nás ochrání víc než dostatečně, i kdyby nás někdo našel. A pokud jde o to ostatní… navrhuji vidění.“
„Vidění?“ zeptala se Emeline.
Vincent gestem objal dav kolem. „Spojíme naše mysli a uvidíme, co by vzešlo z kterého rozhodnutí. Není to dokonalé, ale pomůže nám to s rozhodováním, co udělat.“
Představa spojení mysli s tolika ostatními lidmi Emeline znepokojovala, ale pokud tím získá možnost je přesvědčit, nehodlala se tomu bránit.
„Tak dobrá,“ řekla. „Jak to uděláme?“
Prostě se napoj na mysli ostatních, pronesl Vincent. Už čekají.
Emeline použila své nadání a cítila mysli lidí kolem kruhu. Opravdu na ni čekali. Jejich mysli byly otevřené způsobem, jakým to Emeline dřív nezažila. Nadechla se a připojila se.
Byla sama sebou a nebyla sama sebou. Současně byla ve vlastních myšlenkách, ale i v mraku dalších. Díky jim všem tu bylo víc moci, než by kdy mohla mít jediná osoba. Ta moc se postupně zaostřovala a Emeline cítila Vincentovu pomocnou ruku, která ji vedla. Ten muž měl očividně dlouhou praxi.
Soustřeď se na budoucnost, poslal jí. Na vizi toho, co se stane, když—
Dál se nedostal, protože v tu chvíli se všech zmocnila vize. Měla sílu lesního požáru.