V té vizi opravdu plápolal požár. Hořely střechy ashtonských budov. Oheň pohlcoval a ničil vše kolem. Vojáci v okrových uniformách pochodovali ulicemi a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Emeline slyšela ženský křik vycházející z budov, viděla muže pobité na ulicích. Vize je nesla ulicemi, takže ani neměli čas si vše pořádně prohlédnout. Mířili k paláci.
Emeline pohled na zkázu Ashtonu téměř fyzicky bolel. Byl to děsivý masakr. Z nějakého podivného důvodu ji ale bolela i ztráta míst, na kterých vyrůstala. Viděla hořet bárky na řece a vzpomněla si přitom na tu, ve které se snažila prchnout z města. Pohled na tržiště plné mrtvol místo stánků, jí lámal srdce.
Dorazili k paláci a tam už na ně čekal Pán vran. Nebylo pochyb, že jde o něj. Stál tam ve svém staromódním dlouhém kabátě a kroužili kolem něj jeho ptáci. Dokonce i pouhá jeho vize způsobila, že se Emeline zachvěla. Nedokázala od něj ale odtrhnout pohled. Sledovala ho, jak prochází palácem a zabíjí s takovou lehkostí, až se zdálo, že to vše dělá jen tak mimochodem.
Obraz se změnil a muž teď stál na balkóně. V rukou držel dítě. Emeline podvědomě vytušila, že jde o Sophiino dítě. Vycházela z něj záře, která připomínala Sophiiny myšlenky a Emeline by po dítěti nejraději sáhla a ochránila ho.
Nemohla ale nic dělat, mohla jen sledovat, jak Pán vran dítě zvedá nad hlavu. Jak se k němu snášejí vrány, aby se na něm nasytily…
Emeline při návratu do vlastního těla zalapala po dechu. Srdce jí divoce bušilo. Viděla lidi kolem kruhu, rozhlíželi se a někteří vypadali ohromeně, jiní šokovaně. Věděla, že viděli totéž, co ona sama. Hlavně o to přeci šlo.
„Musíme jim pomoct,“ pronesla Emeline, jakmile trochu popadla dech.
„Co?“ zeptala se Cora. „Co se děje?“
„Pán vran se chystá vypálit Ashton,“ pronesla Emeline. „Chystá se zabít Sophiino dítě. Viděli jsme to ve vizi.“
Cora se okamžitě zatvářila odhodlaně. „Tak to ho musíme zastavit.“ Emeline viděla, jak se rozhlíží po lidech kolem kruhu. „Musíme ho zastavit.“
„Chceš, aby kvůli tobě umírali naši lidé?“ obořila se na ni Asha z druhé strany kruhu. „Nepadlo nás už dost kvůli trůnu tvojí kamarádky?“
„O tomhle muži už jsem slyšel,“ pronesl Vincent. „Jít proti němu by bylo nebezpečné. Žádáte příliš.“
„Žádáme příliš, když chceme zachránit dítě?“ obořila se na něj Emeline. Překvapilo ji, že mluví zvýšeným hlasem.
„Není to naše dítě,“ pronesla Asha.
Kruh kolem bzučel myšlenkami. To Emeline rozčílilo ještě víc, připomnělo jí to, kolik moci se v Kamenově skrývá.
„Není vaše?“ odporovala. „Bude z ní dědička trůnu. Pokud někdy chcete, abyste se v tomhle království nemuseli skrývat, pak je její osud vaší zodpovědností, stejně jako ostatních lidí v království.“
Vincent zavrtěl hlavou. „Co chceš, abychom udělali? Nemůžeme v Ashtonu bojovat s celou Novou armádou.“
„Tak vezměte to dítě sem,“ odpověděla Emeline. „Vezměte sem všechny. Ashton možná padne, ale tohle je bezpečné místo. Vybudovali jste ho tak. Sami jste říkali, že máte novou obranu.“
„Obranu pro nás,“ odporovala Asha. „Stěny moci, které vyžadují ohromné úsilí pro své udržení. Máme sem přivést všechny z Ashtonu a nechat se využívat, když oni sami k obraně nepřispějí? Máme sem přivést lidi, kteří nás nenáviděli?“
Pak promluvila Cora. „Když jsem sem přišla, bylo mi řečeno, že je Kamenov bezpečným útočištěm pro všechny, kdo ho potřebují. Nejen pro ty, kdo vládnou magií. Byla to lež?“
Po jejích slovech následovalo ticho a Emeline tušila, jaká bude odpověď ještě dřív, než ji Vincent pronesl.
„Přinutili jste nás bojovat v jednom boji,“ řekl. „Dobrovolně do dalšího nepůjdeme. Počkáme, až se všechno přežene, a povstaneme z popela. Nemůžeme vám pomoct.“
„Nechcete,“ opravila ho Emeline. „Pokud to neuděláte vy, budu muset já.“
„My,“ pronesla Cora.
Emeline přikývla. „Když nepomůžete, půjdeme do Ashtonu. Postaráme se o bezpečí Sophiina dítěte.“
„Zemřete,“ pronesla Asha. „Myslíte, že můžete jít proti té armádě?“
Emeline pokrčila rameny. „Myslíš, že mi na tom záleží?“
„To je šílené,“ zavrtěla hlavou Asha. „Měli bychom vás tu zadržet kvůli vašemu vlastnímu bezpečí.“
Emeline přivřela oči. „Myslíš, že to dokážeš?“
Aniž by čekala na odpověď, vykročila ven z kruhu. Nemělo smysl se dál vybavovat. Každý okamžik, který strávili čekáním, byl dalším okamžikem, kdy se k Sophiinu dítěti blížilo nebezpečí.
Museli se dostat do Ashtonu.
Kapitola čtvrtá
Sophii se nepodařilo přesvědčit ostatní, aby nepořádali opulentní svatební hostinu. Předpokládala, že něco podobného by pravděpodobně uspořádali dřívější vládcové a ona se tomu chtěla vyhnout. Když se ale rozhlédla po trávníku kolem, byla ráda, že se hostinu nepodařilo odvolat. Pohled na tolik šťastných a bavících se lidí jí dokonale zlepšoval náladu.
„Je tu spousta lidí, kteří nám chtějí pogratulovat,“ pronesl Sebastian a objal ji.
„Je jim jasné, že poznám, jestli to myslí vážně, že?“ odpověděla Sophia. Promnula si záda v kříži. Cítila tam silnou bolest, která ji nutila se posadit. Jenže ona si chtěla alespoň chvíli zatančit se Sebastianem.
„Myslí to vážně,“ ujistil ji Sebastian. Pokynul k místu, kde postávalo a tančilo několik dvorních dam. „Mají z tebe radost. Myslím, že se jim líbí žít u dvora, kde nemusí pořád něco předstírat.“
„Mají radost z nás,“ opravila ho Sophia. Vzala ho za ruku a vedla ho směrem k části trávníku, která sloužila jako taneční parket. Nechala Sebastiana, aby ji objal v tanečním postoji a hudebníci po straně si toho všimli a trochu kvůli ní zvolnili taneční tempo.
Ostatní páry vířily kolem, mnohem víc než teď zvládala Sophia. Bolest ze zad se šířila do břicha a ona si v tu chvíli řekla, že by asi měla přestat tančit. Dvě křesla, dva trůny, byly postavené po straně trávníku – čekaly na ni a na Sebastiana. Sophia byla ráda, že se může posadit. Okamžitě k ní přiběhla Sienne a stočila se jí u nohou.
„Připomíná mi to bál, na kterém jsme se poznali poprvé,“ řekla.
„Je tu pár rozdílů,“ přikývl Sebastian. „Třeba méně masek.“
„Takhle se mi to líbí víc,“ řekla Sophia. „Lidé by neměli mít pocit, že by měli skrývat to, jací jsou, aby se mohli bavit.“
Byly tu i další rozdíly. Mezi šlechtou se pohybovali obyčejní obyvatelé města. Stranou postával hlouček obchodníků, tkalcova dcera tančila s vojákem. Byli to lidé, kteří byli kdysi otroky, ale teď se mohli přidat k oslavám. Nemuseli tu obsluhovat. Několik dívek, které si Sophia pamatovala z Domu nechtěných, stálo opodál a všechny vypadaly šťastnější, než je kdy Sophia viděla.
„Veličenstva,“ pronesl muž, který k nim přistoupil a hluboce se uklonil. Jeho rudé a zlatem vyšívané šaty jakoby zářily proti jeho tmavé kůži. Oči měl naopak podivně bledé. „Jsem Nejvyšší obchodník N’ka z morgasského království. Jeho slavné veličenstvo posílá pozdravy k příležitosti vaší svatby a posílá mě sem, abychom prodiskutovali možnost obchodu s vaším královstvím.“
„O tom si rádi promluvíme,“ pronesla Sophia. Obchodník začal něco vysvětlovat a z pohledu do jeho myšlenek Sophia poznala, že se chystá vše probrat přímo na místě. „Ale raději až po mém svatebním dni, ano?“
„Samozřejmě, veličenstvo. Nějakou dobu se v Ashtonu ještě zdržím.“
„Prozatím si užij oslavu,“ navrhla mu Sophia.
Obchodník se hluboce uklonil a ztratil se v davu. Jeho rozhovor ale jakoby dal pokyn ostatním a k trůnům se teď blížil tucet dalších lidí. Od šlechticů hledajících radu, přes obchodníky, kteří se chystali nabízet zboží, až po obyčejné lidi, kteří měli různé starosti. Sophia všem řekla totéž, co obchodníkovi a doufala, že to zatím bude stačit. Chtěla, aby si všichni užili zbytek večera.
Jediný člověk na hostině vypadal, že si ji moc neužívá. Byl to Lucas. Stál v koutě, v ruce pohár vína, obklopovala ho skupina krásných mladých šlechtičen, ale on se neusmíval.
Je vše v pořádku? poslala k němu Sophia myšlenku.
Lucas se usmál jejím směrem a pak rozpřáhl ruce. Mám radost z tebe a Kate, ale zdá se, že všechny ženy tady to berou jako informaci, že pokud jde o svatby, jsem teď na řadě já. A ideálně právě s ní.
No, nikdy nevíš, odpověděla Sophia, možná, že jedna z nich se ukáže jako dokonalá partie.
Možná, poslal jí Lucas, i když nevypadal vůbec přesvědčeně.
Neboj se, už brzy budeme hledat naše rodiče, budeme putovat po nebezpečných krajích a tak se nebudeš muset potýkat s nebezpečími královských oslav, ujistila ho Sophia.
Lucas místo odpovědi natáhl ruku k jedné z žen poblíž, něco jí řekl a společně pak vyšli na taneční parket. Samozřejmě se choval dokonale uhlazeně. Tančil s ladností, která zřejmě pocházela z dlouhých let tréninku. Správce Ko, muž, který Lucase vychoval, očividně dohlédl i na tento detail výchovy.
Kate s Willem také tančili, i když ti dva vypadali tak zaujatí sami sebou, že snad ani nevnímali hudbu. Pravděpodobně nepomáhalo ani to, že Sophiině sestře šel lépe pohyb po bojišti než po parketu. Sophia současně pochybovala, že Will měl možnost naučit se formálně tančit. Přesto ale vypadali oba naprosto spokojeně. Objímali se, šeptali si a občas se políbili. Sophii vůbec nepřekvapilo, když si všimla, že se ti dva vytratili směrem k paláci. Provedli to ve chvíli, kdy se nikdo nedíval a byli tak nenápadní, že si jich nejspíš nevšiml nikdo další.
Částečně by si přála, aby se Sebastianem mohla udělat totéž – přeci jen to byla jejich svatební noc. Problémem bylo, že nová velitelka armády se možná mohla vyhnout pozornosti ostatních, Sophia předpokládala, že kdyby z oslavy odešla královna s králem, nejspíš by si toho lidé všimli. Nejlepší, co mohla dělat, bylo vychutnat si současný okamžik a to, že sem všichni přišli, aby jí a Sebastianovi popřáli to nejlepší.
Sophia vstala a zamířila k jednomu ze stolů, na kterém byly vyrovnané ohromné talíře plné jídel. Tolik jídla by nasytilo stovky osob. Začala se probírat koroptvemi, pečenými kanci, cukrovanými datlemi a dalšími lahůdkami, které by si jako dítě v Domě nechtěných ani nedokázala představit.
„Víš, že ti jídlo mohli přinést sloužící?“ zeptal se Sebastian s úsměvem, který Sophii prozradil, že ví, co mu na to odpoví.
„Přijde mi zvláštní poroučet lidem, aby dělali věci, které zvládnu udělat sama,“ pronesla.
„Řekl bych, že jako královna si na to budeš muset zvyknout,“ prohlásil Sebastian, „i když si myslím, že je dobře, že taková nejsi. Možná by všem bylo líp, kdyby si uvědomili, jaké to je, když jim někdo rozkazuje a že je lepší ostatním neporoučet.“
„Možná,“ souhlasila Sophia. Viděla, že je teď ostatní sledují a rychlým pohledem do myšlenek několika lidí zjistila, že očekávají její proslov. Něco takového neplánovala, ale nechtěla je zklamat.
„Přátelé,“ řekla a chopila se sklenky chlazené jablečné šťávy. „Děkuji, že jste přišli na tuto oslavu. Jsem ráda, že vidím tolik lidí, které mám ráda já i Sebastian a tolik dalších lidí, které snad jednoho dne budu mít to štěstí poznat. Dnešek by bez vás nebyl možný. Bez přátel, bez pomoci, bychom se Sebastianem nejspíš byli zabiti už před mnoha týdny. Neměli bychom jeden druhého, ani toto království. Neměli bychom šanci všechno zlepšit. Připíjím vám všem.“
Pozvedla sklenku na znamení přípitku a ostatní ji rychle napodobili. Náhle se otočila a políbila Sebastiana. Vysloužila si tím jásot celé zahrady. Sophia se rozhodla, že se odsud neodplíží jako Kate s Willem. Kdyby oznámili, že odcházejí, lidé by je nejspíš odnesli do jejich komnat. Možná by to měla zkusit. Možná—
Náhle ucítila křeč někde hluboko uvnitř. Její svaly se stáhly tak silně, že se málem zlomila v pase. Zasténala bolestí a měla problém se nadechnout.
„Sophie?“ zeptal se Sebastian. „Co se děje? Jsi v pořádku?“
Sophia nedokázala odpovědět. Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Další stah ji zasáhl tak prudce, až bolestivě vykřikla. Dav kolem ustaraně zahučel, někteří lidé se tvářili vyděšeně. Hudba přestala hrát.
„Někdo ji otrávil?“
„Je nemocná?“
„To je ale hloupost, jasně jde o…“
Sophia ucítila vlhkost stékající jí po nohou. Praskla jí voda. Po tak dlouhém čekání se náhle vše dělo až příliš rychle.
„Myslím… myslím, že dítě je na cestě,“ řekla.
Kapitola pátá
Endi, vévoda Ishjemme, poslouchal skřípot velkých soch, které jeho muži táhli na pobřeží. Ten skřípot naprosto nesnášel, ale vychutnával si to, co předznamenával. Svobodu Ishjemme. Svobodu jeho lidí. Dnešek bude symbolický, lidé na něj nikdy nezapomenou.
„Sochy Dansů jsme měli zničit už dávno,“ řekl bratrovi.
Oli přikývl. „Když to říkáš, Endi.“
Endi si v jeho hlase všiml náznaku nejistoty. Poplácal bratra po rameni a cítil, jak se Oli zachvěl. „Nesouhlasíš se mnou, bratříčku? No tak, řekni mi pravdu. Nejsem monstrum, které chce, aby lidé bezmyšlenkovitě přikyvovali.“
„No…“ začal Oli.
„Ale vážně, Oli,“ přerušil ho Endi. „Neměl by ses mě bát. Jsi moje rodina.“
„Ty sochy jsou součástí naší historie,“ pronesl Oli.
V tu chvíli to Endi pochopil. Mělo mu být jasné, že jeho knihomolský bratr bude nenávidět ničení čehokoli, co mělo vazbu k minulosti. Ale tohle byla minulost a Endi se hodlal postarat, aby to minulostí zůstalo.
„Ovládali náš domov až příliš dlouho,“ pronesl Endi. „Dokud budou jejich pomníky stát mezi našimi skutečnými hrdiny u fjordů, bude to známka toho, že sem můžou kdykoli přijít a vládnout nám. Chápeš to, Oli?“
Oli přikývl. „Chápu.“
„Dobře,“ pronesl Endi a pokynul svým mužům, aby se sekerami a palicemi pustili do práce. Rozbíjeli sochy a z těch se stávaly pouhé kusy kamenů, které se hodily maximálně tak na stavbu. Vychutnával si pohled na rozbíjení těla lorda Alfréda a lady Christiny. Byla to připomínka, že Ishjemme už nepatří jejich dětem.
„Všechno se změní, Oli,“ pronesl Endi. „Změní se to k lepšímu. Budeme mít domy pro všechny, kdo je potřebují. Budeme v bezpečí před královstvím, obchod se zlepší… jak to jde s mým plánem na průplav?“
Byl to smělý plán, chtěl propojit ishjemmské fjordy, ale vzhledem k tomu, kolik hor bylo ve vnitrozemí poloostrova, nebylo to nic lehkého. Pokud by ale vše vyšlo, bylo by Ishjemme bohaté jako každý obchodní stát. Také to znamenalo, že má jeho bratr na práci něco užitečného. Sledoval postup příprav a staral se o to, aby byly použity správné mapy.
„Jde to ztuha,“ odpověděl Oli. „Kopání skrz hory a stavba stavidel si žádá spoustu lidí.“
„A spoustu času,“ pronesl Endi, „ale zvládneme to. Musíme.“
Dokážou tak světu, jaké může Ishjemme být. Ukáže to jeho rodině, jak moc je původní tradice svazovaly. S podobným projektem, vybudovaným v jeho jméně, uznají určitě i jeho bratři a sestry, že je právoplatným dědicem jejich otce.
„Už teď jsme museli přeplánovat několik částí,“ pokračoval Oli. „V cestě stojí farmy a lidé se nechtějí vzdát svých domovů.“
„Nabídl jsi jim peníze?“ zeptal se Endi.
Oli přikývl. „Jak jsi chtěl. Někteří odešli, ale jsou tam i lidé, kteří na místě žili celé generace.“
„Pokrok je nezbytný,“ pronesl Endi do bušení palic. „Ale neboj se. Tohle už brzy vyřeším.“
Prošli kolem lidí pracujících na lodích. Endi věděl o všech lodích vplouvajících do přístavu. Strávil dost času spoluprací se špehy a zabijáky, aby věděl, jak snadno dokážou proklouznout do města. Sledoval muže, jak vyrábějí nové lodě, které měly nahradit ty v zámoří. Ishjemme muselo mít flotilu.
„Endi, můžu se tě na něco zeptat?“ zkusil to Oli.
„Samozřejmě, že můžeš, bratříčku,“ pronesl Endi. „I když ten chytřejší jsi tu ty. Předpokládám, že není moc věcí, na které by ses mě mohl zeptat a přitom jsi nevyčetl odpověď v knihách.“
Endi popravdě předpokládal, že toho ví spoustu, co jeho bratr ne. Většinou o různých tajemstvích, která lidé skrývali nebo o tom, co chystali vůči druhým. V takovém světě on žil.