Reid zatřepal hlavou, aby se zbavil rozmazaného sledu obrazců. Vyslýchající si mezitím sedl na židli naproti němu.
„Něco jste mi udělali,“ zamumlal.
„Ano,“ kývl na souhlas vyslýchající, „osvobodili jsme vás z mentálního vězení.“ Předklonil se, na rtech ten samý napjatý úsměv, a zapátral v Reidových očích. „Vzpomínáte si. Je fascinující to pozorovat. Jste zmatený. Vaše zorničky jsou abnormálně roztažené i přes jasné světlo. Co je skutečné, ‚profesore Lawsone‘?“
Šejk. Za každou cenu.
„Když nás vzpomínky zradí…“
Poslední známé místo pobytu: úkryt v Teheránu.
„Kdo jsme?“
Výstřel zní v každém jazyce stejně… Kdo to řekl?
„Kým se staneme?“
To jsi řekl ty.
Reid cítil, jak znovu sklouzává do temnoty. Vyslýchající mu uštědřil dvě facky a vrátil jej tak zpět do betonové místnosti. „Nyní můžeme pokračovat upřímně. Ptám se vás tedy znovu. Jak… se… jmenujete?“
Do výslechové místnosti vcházíš sám. Podezřelý je připoutaný ke kovovému oku ve stole. Sáhneš do vnitřní kapsy svého saka, vytáhneš odznak v koženém pouzdře a otevřeš ho…
„Reid. Lawson.“ Hlas měl nejistý. „Jsem profesor… Evropské historie…“
Vyslýchající si zklamaně povzdychl. Jedním prstem pokynul tomu hromotlukovi s věčně zamračeným obličejem. Na Reidově tváři přistála těžká pěst. Na podlahu dopadla stolička doprovázená stříkancem čerstvé krve.
Chvíli Reid necítil žádnou bolest; jeho obličej byl otupělý, pulzující po nárazu. Pak ale přišla nová vlna oslepující agónie.
Reid se snažil něco říct, ale rty mu vypověděly službu.
„Ptám se vás znovu,“ řekl vyslýchající. „Teherán?“
Šejk byl zašitý v úkrytu zamaskovaném jako továrna na textil.
„Záhřeb?“
Dva Íránci jsou zadrženi na soukromé přistávací dráze, chystali se nasednou do oficiálního letadla mířícího do Paříže.
„Madrid?“
Hotel Ritz, páté patro: aktivovaná záložní buňka s bombou v zavazadle. Pravděpodobná destinace: Plaza de Cibeles.
„Šejk Mustafar?“
Handloval o svůj život. Řekl nám všechno, co věděl. Jména, místa, plány. Ale to bylo všechno…
„Vím, že si vzpomínáte,“ řekl vyslýchající, „oči vás prozrazují… Zero.“
Zero. Hlavou mu proletěl obraz: Muž v pilotkách a tmavé motorkářské bundě. Stojí na rohu ulice v nějakém evropském městě. Jde s davem. Nikdo nic netuší. Nikdo neví, že tam je.
Reid znovu zatřepal hlavou, aby se zbavil obrazců, které mu vyvstávaly v mysli. Co se mu to dělo? Hlavou mu tančily výjevy v trhaných sekvencích, nehodlal je ale považovat za vzpomínky. Byly falešné. Nějakým způsobem implantované. Byl profesorem na univerzitě, měl dvě dcery a skromný domov v Bronxu…
„Řekněte nám, co víte o našich plánech,“ dožadoval se vyslýchající neoblomně.
Nemluvíme. Nikdy.
Ta slova se ozývala a odrážela jako ozvěna v jeho mysli, stále dokola. Nemluvíme. Nikdy.
„Tohle trvá moc dlouho!“ vykřikl vysoký Íránec vztekle. „Donuť ho.“
Vyslýchající si povzdechl a sáhl po kovovém pojízdném stolku – nezapnul však polygrafický přístroj. Namísto toho jeho prsty zaváhaly nad plastovým tácem. „Povětšinou jsem trpělivý člověk,“ řekl Reidovi, „přiznávám ale, že frustrace mého společníka je pozoruhodně nakažlivá.“ Sebral zakrvácený skalpel, nástroj, kterým mu před chvílí vyřezal z hlavy malé zrnko, a zlehka přitiskl špičku jeho čepele na Reidovy rifle, zhruba deset centimetrů nad kolenem. „Vše, co chceme vědět, je to, co víte. Jména. Data. Komu jste řekl o tom, co víte. Identity vašich kolegů agentů v akci.“
Morris. Reidigger. Johanssonová. Hlavou mu proletěla jména a s každým obličej, který nikdy předtím neviděl. Mladší muž s tmavými vlasy a drzým úsměvem. Přátelsky vyhlížející chlapík s kulatým obličejem a naškrobenou bílou košilí. Žena s lesklými blond vlasy a ocelově šedýma očima.
„A co se stalo se šejkem.“
Reid si najednou uvědomil, že dotyčný šejk byl zadržen a převezen do černé zóny v Maroku, tajného výslechového centra. Nebyla to žádná vize. Jednoduše to věděl.
Nemluvíme. Nikdy.
Reidovi přeběhl mráz po zádech, jak se snažil udržet si alespoň špetku příčetnosti.
„Mluv,“ naléhal vyslýchající.
„Já nic nevím,“ slova mu sotva přešla přes oteklý jazyk a působila tak nějak zvláštně. Polekaně vzhlédl a zjistil, že druhý z mužů se na něj šklebí.
Právě pochopil větu v cizím jazyce… a odpověděl na ni bezchybnou arabštinou.
Vyslýchající zatlačil špičkou skalpelu na Reidovo stehno. Čepel se zakousla do jeho stehna a Reid vykřikl. Instinktivně se snažil nohu odtáhnout z dosahu, ale jeho kotníky byly přivázané k nohám židle.
Silně zatnul zuby, až ho rozbolela čelist. Rána na jeho stehně intenzivně pálila.
Vyslýchající se ošklivě usmál a lehce naklonil hlavu. „Přiznávám, že jsi odolnější než většina ostatních, Zero,“ řekl anglicky, „bohužel pro tebe, já jsem profesionál.“ Sklonil se dolů a pomalu stáhl Reidovi jednu špinavou ponožku. „K těmto postupům se obvykle neuchyluji.“ Znovu se narovnal a zadíval se Reidovi přímo do očí. „Bude to probíhat následovně: postupně z tebe budu odřezávat kousky těla a ukazovat ti je. Začneme prsty u nohou. Potom na rukou. A pak… uvidíme, jak na tom jsme.“ Vyslýchající si klekl a přitiskl čepel skalpelu na malíček Reidovy pravé nohy.
„Moment,“ ozval se Reid, „prosím, počkejte.“
Zbylí dva muži zabrali místo po jeho stranách a se zájmem ho sledovali.
Reid zoufale přejel prsty přes lano, kterým měl svázané ruce. Byl to vnitřní uzel s dvěma protilehlými smyčkami spojenými polovičními uzly…
Přes páteř mu až po ramena přejelo intenzivní zachvění. Věděl. Prostě to věděl. Zmocnil se ho silný pocit déjà vu, jako by v takové situaci už někdy byl – nebo se mu to alespoň snažily namluvit ty šílené vize, které mu nějak implantovali do hlavy.
Co ale bylo nejdůležitější, věděl, co musí udělat.
„Řeknu vám to!“ vydechl Reid, „řeknu vám, co chcete vědět.“
Vyslýchající vzhlédl. „Řekneš? Dobře. Napřed ti ale stejně uříznu tenhle prst. Nechci, aby sis myslel, že jsem jenom blafoval.“
Za opěradlem židle Reid uchopil svůj levý palec druhou rukou. Zadržel dech a silně trhnul. Ucítil lupnutí, když mu palec vyskočil z kloubní jamky. Čekal na ostrou, palčivou bolest, necítil však nic víc než tupé tepání.
Náhle mu to došlo – tohle nebylo poprvé, co se mu něco takového stalo.
Vyslýchající zařízl skalpel do jeho prstu a Reid vykřikl. S vykloubeným palcem mohl vyprostit ruku z pout. Jakmile měl jednu ruku volnou, druhá se uvolnila snadno.
Teď měl obě ruce volné. Netušil však, co dělat dál.
Vyslýchající vzhlédl a jeho obočí se stáhlo zmatením. „Co to…?“
Než stačil říct další slovo, Reidova pravá ruka vystřelila a uchopila první nástroj, který mu pod ni přišel – tenký skalpel s černou střenkou. Muž se pokusil rychle vstát a Reid trhl rukou zpět. Čepel přetnula chlapovu krční tepnu.
Obě ruce mu vyletěly ke krku. Krev mu prýštila mezi prsty a vyslýchající se s vytřeštěnýma očima skácel k zemi.
Hromotluk zlostně zařval a vrhl se kupředu. Oběma masitýma rukama chňapnul Reidův krk a stiskl. Reid se snažil přemýšlet, ale přepadl ho strach.
Pak už jen viděl, jak znovu zvedl tenký skalpel a vrazil ho do chlapova vnitřního zápěstí. Natočil ramena a trhnutím rozřízl jeho předloktí po celé délce. Hromotluk zařval, spadl na zem a chytil se za své příšerné zranění.
Vysoký, hubený muž jen nevěřícně zíral. Stejně jako když stál na ulici před Reidovým domem, působil váhavě, zda se k němu přiblížit. Namísto toho zašátral po plastovém tácu a zbrani. Popadl skalpel se zahnutou čepelí a bodnul přímo proti Reidově hrudi.
Reid přesunul těžiště dozadu, až převrhl židli, a jen tak tak se vyhnul čepeli. Současně tlačil nohy směrem ven, jak nejvíc to šlo. Jakmile židle dopadla na beton, její nohy se ulomily. Reid se mohl konečně postavit na zesláblých nohách.
Vysoký muž zavolal arabsky o pomoc a pak začal bezhlavě máchat skalpelem ve vzduchu nahoru a dolů v širokých obloucích, aby se k němu Reid nemohl přiblížit. Reid se držel dál a pozoroval hypnotický pohyb stříbrné čepele. Muž se znovu rozmáchl, Reid udělal výpad vpřed a zachytil jeho ruku i s nožem mezi jejich těly. Hybná síla je vrhla dopředu a Íránec se svalil na zem. Reid se otočil a přeťal tepnu na zadní straně jeho stehna. Pak se zapřel o nohu a sekl nožem opačným směrem, po jeho krční tepně.
Netušil, jak to ví, ale z nějakého důvodu si byl jistý, že tomuhle muži zbývá zhruba čtyřicet sedm vteřin života.
Někde blízko se ozval zvuk nohou běžících po schodech. Reid se s roztřesenými prsty vrhnul k otevřeným dveřím a přitiskl se ke stěně vedle nich. První věc, která se objevila v jeho zorném poli, byla zbraň – okamžitě ji identifikoval jako Berettu 92 FS – následovaná paží a pak celým tělem. Reid se otočil, zachytil zbraň v ohbí lokte a zabodl tenký skalpel zboku mezi dvě žebra. Čepel probodla mužovo srdce. Ústa mu zamrzla ve výkřiku a svezl se na zem.
Pak se rozhostilo ticho.
Reid zavrávoral směrem dozadu. Jeho dech byl mělký a zrychlený.
„Panebože,“ vydechl, „panebože.“
Právě zabil – ne, právě zavraždil čtyři muže během několika sekund. Ještě horší na tom bylo, že šlo o bezmyšlenkovité, reflexivní pohyby, jako při jízdě na kole. Nebo když najednou mluvil arabsky. Nebo když se mu vybavil šejkův osud.
Byl profesor. Měl vzpomínky. Měl děti. Kariéru. Jeho tělo ale očividně vědělo, jak bojovat, přestože on sám o tom neměl ani potuchy. Věděl, jak se vyprostit z pout. Věděl, jak smrtelně bodnout.
„Co se to se mnou děje?“ zalapal po dechu.
Na okamžik si zakryl oči a snažil se potlačit vlnu nevolnosti, která se na něj valila. Na rukou měl krev – doslova. Měl ji i na košili. Adrenalin začal pomalu ustupovat a končetinami se mu začala rozlévat bolest z dlouhého sezení. Kotník ho stále bolel od jeho seskoku z terasy. Bodli ho do nohy. Za uchem měl otevřenou ránu.
Nechtěl ani pomyslet, jak asi teď vypadal jeho obličej.
Vypadni odsud, křičel na něj jeho mozek. Může jich přijít víc.
„Dobře,“ řekl Reid nahlas, jako by dával souhlas někomu dalšímu v místnosti. Pokusil se uklidnit svůj dech, jak nejvíc to šlo, a rozhlédl se kolem. Jeho nesoustředěný pohled padl na několik detailů – Beretta. Obdélníková vyboulenina v kapse vyslýchajícího. Podivný znak na krku hromotluka.
Klekl si vedle ležícího kolose a zahleděl se na jizvu. Nacházela se blízko čelisti, částečně zakrytá plnovousem, a ne větší než cent. Vypadala jako nějaké znamení, cejch vypálený do kůže, a připomínala glyf, nějaké písmeno v cizí abecedě. Nedokázal jej však rozeznat. Reid ho chvíli zkoumal a snažil se vrýt si ten obrazec do paměti.
Rychle prohrabal kapsy vyslýchajícího a našel skutečně archivní telefon. Pravděpodobně předplacený, k ilegálním obchodům, sdělil mu jeho mozek. V zadní kapse dlouhána našel kus potrhaného bílého papíru s jedním rohem prosáklým krví. Na něm bylo téměř nečitelně naškrábané dlouhé číslo, které začínalo číslicemi 963 – kód země pro mezinárodní volání do Sýrie.
Žádný z mužů u sebe neměl doklady, ale chlap se zbraní měl v kapse silný svazek bankovek. Eura. Snad několik tisíc. Reid si je také schoval a nakonec sebral Berettu. Váha zbraně působila v jeho rukou zvláštně přirozeně. Ráže devět milimetrů. Zásobník na patnáct nábojů. Sto dvacet pět milimetrů dlouhá hlaveň.
Plynulým pohybem vytáhl zásobník, jako by jeho ruce ovládal někdo jiný. Třináct nábojů. Zasunul zásobník zpátky a zajistil ho.
Pak odsud vypadl.
Za silnými ocelovými dveřmi se rozprostírala ošuntělá chodba zakončená schody nahoru. Nahoře prosvítalo denní světlo. Reid opatrně se zdviženou pistolí vyšel schody, nic však neslyšel. Vzduch byl čím dál chladnější, čím výš postupoval.
Vešel do malé špinavé kuchyně. Ze stěn se odlupovala barva a ve dřezu se tyčila hromada špinavého nádobí. Okna nebyla úplně průhledná; byla potřená nějakým mazivem. Radiátor v rohu místnosti byl na dotek studený.
Reid pročistil zbytek malého domu; kromě čtyř mrtvých mužů ve sklepě tam nikdo nebyl. Koupelna byla v ještě horším stavu než kuchyně, ale Reid v ní našel na první pohled celkem starou lékárničku. Pokusil se umýt co nejvíc krve ze svého krku a tváře, do zrcadla se však na sebe podívat neodvážil. Od hlavy k patě ho všude bodalo, bolelo nebo pálilo. Malé balení dezinfekční masti bylo tři roky prošlé, ale stejně ji použil. Následně si otevřené rány obvázal, cukaje přitom bolestí.
Pak se posadil na toaletu a složil hlavu do dlaní. Potřeboval chvíli na to, aby se sebral. Můžeš odejít, řekl si. Máš peníze. Jdi na letiště. Vlastně ne, nemáš přece pas. Tak zajdi na ambasádu. Nebo najdi konzulát. Ale…
Ale on přece právě zabil čtyři lidi a jeho vlastní krev byla po celém sklepě. Pak tady byl další, mnohem závažnější problém.
„Nevím, kdo jsem,“ zašeptal.
Všechny ty záblesky, vize, které se mu objevovaly v mysli, byly z jeho perspektivy. Z jeho úhlu pohledu. Ale on přece nikdy nic takového nedělal. Nikdy by nic takového nedělal. Potlačení paměti, říkal ten muž, co ho vyslýchal. Bylo něco takového vůbec možné? Znovu pomyslel na své dcery. Jsou v bezpečí? Nejsou vyděšené? Jsou vůbec… jeho?
Ta představa jím silně otřásla. Co když nějakým způsobem to, co si myslel, že je skutečné, vlastně vůbec skutečné nebylo?
Ne, řekl si pevně. Byly to jeho dcery. Byl přece u jejich porodu. Vychoval je. Žádná z těch bizarních, vtíravých vizí to nevyvrátila. A on potřeboval najít způsob, jak se s nimi spojit, ujistit se, že jsou v pořádku. Tohle teď byla jeho nejvyšší priorita. V žádném případě nehodlal použít ten předplacený telefon, aby svou rodinu kontaktoval; nemohl si být jistý, zda tohle zařízení není sledované a zda někdo neodposlouchává.
Najednou si vzpomněl na útržek papíru s telefonním číslem. Vstal a vytáhl ho z kapsy. Ten zakrvácený ústřižek ho hypnotizoval. Nechápal, o co tu jde nebo proč si mysleli, že je někým jiným, než kým jim tvrdil, že je. Přímo na hranici jeho podvědomí však byl stín naléhavosti, něco, co mu říkalo, že se teď stal součástí něčeho mnohem, mnohem většího, než byl on sám.
Když vytáčel číslo na předplaceném telefonu, ruce se mu třásly.
Po druhém zazvonění se ozval chraplavý mužský hlas. „Hotovo?“ zeptal se arabsky.
„Ano,“ odpověděl Reid. Snažil se zamaskovat svůj hlas a přízvuk, jak nejvíc to šlo.
„Máš ty informace?“
„M-hm.“
Hlas byl notnou chvíli zticha. Reidovo srdce bušilo jako o závod. Poznal snad, že to není ten muž, který Reida vyslýchal?
„Rue de Stalingrad 187,“ řekl muž nakonec, „v osm večer,“ a zavěsil.
Reid ukončil hovor a zhluboka se nadechl. Rue de Stalingrad? Pomyslel si. Ve Francii?
Zatím neměl zdání, co teď podniknout. Cítil se, jako by právě prorazil zdí a objevil za ní úplně novou místnost. Nemohl se vrátit domů, ne aniž by zjistil, co se mu to děje. A i kdyby to zjistil, jak dlouho by trvalo, než by jej i s dcerami znovu našli? Měl jenom jedno vodítko. A musel se ho držet.
Vyšel z malého domku a zjistil, že se nachází v rovné ulici, která navazovala na další jménem Rue Marceau. Okamžitě si uvědomil, kde je – předměstí Paříže, pár bloků od Seiny. Málem se začal smát. Předpokládal, že vejde přímo doprostřed válkou zpustošených ulic města na Středním východě. Namísto toho našel bulvár lemovaný obchody a řadovými domy, úplně normálně vyhlížející kolemjdoucí, kteří si užívali běžné odpoledne a choulili se v bundách před chladným únorovým vánkem.
Zastrčil si pistoli za opasek svých džínů, vyšel na ulici a splynul s davem. Snažil se nepřitahovat přílišnou pozornost na svou zakrvácenou košili, obvazy nebo viditelné odřeniny. Objal si trup rukama – bude potřebovat nové oblečení, bundu, něco teplejšího, než byla jeho obyčejná košile.