Potřeboval se ujistit, že jsou jeho dcery v bezpečí.
Potom může začít hledat odpovědi.
Čtvrtá kapitola
Procházet se po ulicích Paříže bylo jako sen – ne však takový, jaký by člověk čekal nebo jaký by si přál. Reid došel na křižovatku ulic Rue de Berri a Avenue des Champs-Élysées, celoroční turistické centrum i navzdory chladnému počasí. O několik bloků dál na severozápad se tyčil Vítězný oblouk, ústřední bod náměstí Place Charles de Gaulle, jeho majestátnost však na Reida pramálo zapůsobila. Jeho myslí se prohnala další vize.
Už jsem tady byl. Stál jsem přesně na tomhle místě a díval se na ukazatel. Měl jsem na sobě džíny a černou motorkářskou bundu, barvy světa zastřené polarizačními slunečními brýlemi…
Zabočil doprava. Nebyl si jistý, na co tímhle směrem narazí, měl ale zvláštní podezření, že to pozná, až to uvidí. Byl to neskutečně bizarní pocit nevědět, kam jde, dokud se tam nedostane.
Každý nový výjev jako by mu vrátil střípek nejasné vzpomínky, každý nezávislý na tom následujícím, přesto však nějakým způsobem spojené. Věděl, že v té kavárně na rohu dělali ten nejlepší pastis, který kdy měl. Ze sladké vůně, která se linula z cukrářství přes ulici, se mu sbíhaly sliny a dostal chuť na sladké palmiers. Nikdy předtím palmiers neměl. Nebo snad ano?
Dokonce i zvuky probouzely jeho smysly. Kolemjdoucí se při chůzi po bulváru bavili o banálních věcech a sem tam vrhli pohled na jeho ovázaný, pohmožděný obličej.
„Nechtěl bych vidět, jak vypadá ten druhý,“ zašeptal mladý Francouz své přítelkyni. Oba se zasmáli.
Dobře, nepanikař, nakázal si Reid v duchu. Očividně umíš arabsky a francouzsky. Jediný další jazyk, který znal profesor Lawson, byla němčina. Také uměl pár vět španělsky.
Bylo tu ještě něco dalšího, něco těžko definovatelného. Za jeho pocuchanými nervy a instinktem utéct, jít domů, někde se schovat, za tím vším byl ocelově chladný odstup. Bylo to, jako by mu na rameni spočinula těžká ruka staršího bratra, hlas v hloubi jeho mysli, který říkal, Jen klid. Tohle všechno už přece znáš.
Zatímco ho tenhle tajemný hlas konejšil, v popředí jeho myšlenek byly jeho dcery a jejich bezpečí. Kde teď jsou? Co si asi myslí? Co by se s nimi stalo, kdyby přišly i o druhého rodiče?
Nikdy na ně nepřestal myslet. Ani tehdy, když ho v tom zatuchlém sklepení bili a mučili, tehdy, když mu myslí prolétaly záblesky neznámých obrazů, vždy myslel jenom na ně, na svoje dcery – obzvlášť na tu poslední otázku. Co by se s nimi stalo, kdyby v tom sklepě zemřel? Nebo kdyby zemřel během té lehkovážné akce, kterou se teď chystal podniknout?
Musel se ujistit. Musel se s nimi nějak spojit.
Nejdřív ale potřeboval bundu, a nejen proto, aby zakryl svou zakrvácenou košili. Únorové počasí se blížilo téměř desíti stupňům nad nulou, na košili však bylo stále příliš chladno. Bulvár fungoval jako větrný tunel a vítr byl dost ostrý. Rychle se schoval do nejbližšího butiku a vybral první kabát, který mu padl do oka – tmavě hnědou leteckou bundu, koženou s fleecovou podšívkou. Divné, pomyslel si. Takovou bundu by si nikdy předtím nevybral, měl rád tvíd a pléd, tenhle kus ho však z nějakého důvodu přitahoval.
Letecká bunda stála dvě stě čtyřicet euro. Na tom nezáleželo; peněz měl plnou kapsu. Vybral si taky novou břidlicově šedou košili, džíny, nové ponožky a robustní hnědé boty. Všechno vybrané zboží donesl k pokladně a zaplatil v hotovosti.
Na jedné z bankovek byl krvavý otisk prstu. Prodavač s úzkými rty předstíral, že si ničeho nevšiml. Hlavou mu proletěl další záblesk –
„Na benzínku přijde zkrvavenej chlap. Zaplatí za naftu a chystá se odejít. Vtom na něj vyjevená prodavačka zavolá: ‚Haló, pane, není vám nic?‘ Chlap se usměje. ‚Ale vůbec ne. Tohle není moje krev.‘“
Takový vtip jsem nikdy neslyšel.
„Můžu se zeptat, kde jsou kabinky?“ zeptal se Reid francouzsky.
Prodavač ukázal do zadní části obchodu. Za celou dobu nepromluvil ani slovo.
Než se Reid začal převlékat, poprvé se na sebe podíval do zrcadla. Bože, vypadal příšerně. Pravé oko mu silně oteklo a skrz obvazy prosakovala krev. Bude muset zajít do drogerie a koupit si nějaké decentní ošetřovací pomůcky. Stáhl si své teď už špinavé a zakrvácené džíny přes zraněné stehno a zasykl při tom bolestí. Něco s hlučným zarachocením spadlo na podlahu, až povyskočil. Beretta. Málem zapomněl, že ji má.
Zbraň byla těžší, než by si představoval. Devět set čtyřicet pět gramů, nenabitá, nabídla mu jeho mysl. Věděl to. Držet ji bylo jako obejmout bývalou milenku, známé a cizí současně. Položil ji na stoličku a dokončil převlékání. Pak svoje staré oblečení nacpal do nákupní tašky a zbraň si opět zastrčil za opasek svých nových džínů v oblasti kříže.
Jakmile vyšel zpátky na ulici, držel Reid hlavu skloněnou a kráčel briskně, pohled upřený na chodník. Nepotřeboval, aby ho teď rušily další vize. Na rohu vyhodil nákupní tašku se starým oblečením do koše, aniž by zpomalil.
„Oh! Excusez-moi,“ omluvil se, když ramenem hrubě narazil do procházející ženy v elegantním kostýmku. Nasupeně se po něm ohlédla. „Moc se omlouvám.“ Jen zlostně zavrtěla hlavou a kráčela dál. Reid si strčil ruce do kapes své bundy – spolu s telefonem, který vytáhl ženě z kabelky.
Bylo to snadné. Příliš snadné.
O dva bloky dál se schoulil pod markýzou obchodního domu a vytáhl telefon. Vydechl úlevou – vybral si ženu tohoto typu z jistého důvodu a jeho instinkt se vyplatil. Měla na svém telefonu nainstalovaný Skype s účtem propojeným s americkým číslem.
Otevřel internetový prohlížeč, vyhledal si číslo na Pap’s delikatesy v Bronxu a vytočil ho.
Telefon v mžiku zvedl mladý muž. „Pap’s delikatesy, čím posloužíme?“
„Ronnie?“ Jeden z jeho studentů z minulého ročníku byl dřív na brigádě v Reidových oblíbených delikatesách. „Tady profesor Lawson.“
„Dobrý den, pane profesore!“ pozdravil mladík radostně. „Jak se daří? Chcete si něco objednat?“
„Ne. Ano… tak trochu. Poslyšte, mám na vás opravdu velkou prosbu, Ronnie.“ Pap’s delikatesy byly pouhých šest bloků od jeho domu. Za hezkých dní si k nim obvykle rád zašel pro sendviče. „Máte na telefonu Skype?“
„Mám, proč?“ zeptal se Ronnie s náznakem zmatení v hlase.
„Dobře. Potřebuju, abyste udělal následující. Zapište si tohle číslo…“ Nařídil mu rychle zaběhnout k němu domů a zkontrolovat, kdo, jestli vůbec někdo, tam je. Pak měl zavolat na číslo, které mu nadiktoval.
„Profesore, máte snad nějaké potíže?“
„Ne, Ronnie, jsem v pořádku,“ zalhal, „jen jsem ztratil telefon a jedna hodná paní mě nechala použít její, abych se mohl ujistit, že jsou moje děti v pořádku. Mám ale jen pár minut. Takže pokud byste byl tak hodný…“
„To stačí, pane profesore. Rád pomůžu. Za chvilku vám zavolám.“ Ronnie zavěsil.
Zatímco čekal, přecházel Reid netrpělivě tam a zpět pod krátkou markýzou a kontroloval telefon každých pár vteřin, kdyby náhodou telefonát zmeškal. Připadalo mu, že uplynula snad hodina, než telefon opět zazvonil, přestože to bylo pouhých šest minut.
„Haló?“ zvedl příchozí hovor v okamžiku. „Ronnie?“
„Reide, jsi to ty?“ ozval se zoufalý ženský hlas.
„Lindo!“ Vydechl Reid. „Rád tě slyším. Poslouchej, potřebuju vědět—“
„Reide, co se stalo? Kde jsi?“ dožadovala se.
„Holky, jsou—“
„Co se stalo?“ skočila mu do řeči. „Holky se ráno probudily a byly celé bez sebe, že jsi pryč, tak mi zavolaly a hned jsem za nimi přišla…“
„Lindo, prosím,“ pokusil se ji přerušit, „kde jsou?“
Žena mluvila stále dál, zjevně byla silně rozrušená. Linda byla dobrá ve spoustě věcí, ale klidné chování v nouzi mezi ně nepatřilo. „Maya říkala, že se někdy chodíš ráno projít, ale přední i zadní dveře byly otevřené, takže chtěla zavolat policii, protože si prý nikdy nenecháváš telefon doma. A teď se objeví tenhle kluk z delikates a podává mi telefon—“
„Lindo!“ okřikl Reid ostře. Dvě kolemjdoucí postarší dámy se za jeho výbuchem otočily. „Kde jsou holky?“
„Jsou tady,“ vyrazila ze sebe zadýchaně. „Obě jsou tady doma se mnou.“
„Jsou v bezpečí?
„Jo, samozřejmě. Reide, co se děje?“
„Volala jsi na policii?“
„Ne, ještě ne… v televizi vždycky říkají, že máš počkat dvacet čtyři hodin, než nahlásíš, že se někdo ztratil… Dostal ses do nějakých potíží? Odkud mi voláš? Čí je tohle účet?“
„To ti nemůžu říct. Jenom mě poslouchej. Řekni holkám, ať si sbalí věci a vezmi je někam do hotelu. Někam daleko; vyjeďte z města. Třeba do Jersey…“
„Reide, cože?“
„Moje peněženka je na stole v pracovně. Nepoužívejte kreditní karty přímo. Vždycky vyber hotovost z jakékoliv karty a tou zaplať za pobyt. Nechávej to otevřené.“
„Reide! Nehodlám udělat nic, dokud mi neřekneš, o co… vydrž chvilku.“ Lindin hlas se vzdálil a utlumil. „Jo, je to on. Je v pořádku. Myslím. Počkej, Mayo!“
„Tati? Jsi to ty?“ v telefonu se ozval nový hlas. „Co se stalo? Kde jsi?“
„Mayo! No, něco se vyvrbilo na poslední chvíli. Nechtěl jsem vás budit…“
„Děláš si srandu, že?“ její hlas byl rozzlobený, znepokojený a ustaraný zároveň. „Nejsem hloupá, tati. Řekni mi pravdu.“
Povzdechl si. „Máš pravdu. Omlouvám se. Nemůžu ti říct, kde jsem, Mayo. A nemůžu dlouho mluvit. Prostě udělejte, co vám teta řekne, dobře? Budete muset na chvilku odejít z domu. Nechoďte do školy. Netoulejte se. Nemluvte o mě po telefonu ani na počítači. Rozumíš?“
„Ne, nerozumím! Dostal ses do nějakých problémů? Neměly bychom zavolat policii?“
„Ne, nikam nevolejte,“ řekl, „zatím ne. Jenom… dej mi trochu času, než to tu vyřídím.“
Chvíli bylo ticho. Potom řekla: „Přísahej, že jsi v pořádku.“
Trhl sebou.
„Tati?“
„Jasně,“ řekl trochu příliš nuceně, „jsem v pořádku. Jenom prosím udělejte, co jsem říkal a držte se tety Lindy. Mám vás obě moc rád. Vyřiď to Saře a obejmi ji za mě. Ozvu se vám, jakmile—“
„Počkat, počkat!“ přerušila ho Maya. „Jak se nám ozveš, když nebudeš vědět, kde jsme?“
Na moment se zamyslel. Ronnieho už do toho nemohl víc zatahovat. Nemohl jim zavolat přímo. A taky by byl příliš velký risk vědět, kde jsou, protože by to mohl kdokoliv použít jako páku proti němu…
„Založím si falešný účet,“ řekla Maya, „pod nějakým jiným jménem. Poznáš ho. Budu ho kontrolovat jenom z hotelových počítačů. Pokud nás budeš chtít kontaktovat, pošli zprávu.“
Reid to ihned pochopil. Pocítil bodnutí pýchy; byla tak chytrá a o tolik klidnější pod tlakem, než mohl doufat.
„Tati?“
„Jasně,“ řekl, „to by šlo. Dávej pozor na sestru. Musím jít…“
„Taky tě mám ráda,“ řekla Maya.
Ukončil hovor. Pak potlačil slzy. Znovu se ozvalo to nepopsatelné nutkání jít za nimi domů, ochránit je, zabalit jim všechno, co se dá, a někam odjet…
Ale tohle udělat nemohl. Ať už tady šlo o cokoli, ať už po něm šel kdokoliv, jednou už ho našli. Měl ohromné štěstí, že nešli taky po jeho dcerách. Třeba o nich ani nevěděli. Příště, pokud tedy nějaké příště bude, už takové štěstí mít nemusí.
Reid otevřel kryt telefonu, vytáhl SIM kartu a zlomil ji napůl. Její zbytky potom nechal spadnout do kanalizace. Během své cesty ulicí vyhodil do koše baterii a dvě poloviny telefonu do popelnice.
Věděl, že kráčí směrem k ulici Rue de Stalingrad, přestože neměl nejmenší tušení, co bude dělat, až tam dorazí. Rozum na něj křičel, ať změní směr, zabočí někam jinam. Ale ta chladná, klidná část jeho podvědomí ho navigovala, aby pokračoval v cestě.
Jeho věznitelé se ho vyptávali, co ví o jejich „plánech“. Ta místa, na která se ptali, Záhřeb, Madrid a Teherán, musela být něčím spojená, a to značí nejen těmi muži, kteří ho unesli. Ať už byly tyhle vize čímkoliv – stejně pořád odmítal je za něco skutečně považovat – byly v nich jisté vědomosti o něčem, co se buď stalo nebo stane. Informace, o kterých nevěděl. A čím víc o tom přemýšlel, tím větší pocit naléhavosti hlodal v jeho mysli.
Ne, bylo to víc než to. Byla to povinnost.
Jeho věznitelé vypadali, že mu rádi připraví pomalou smrt za to, co věděl. A měl pocit, že pokud by nepřišel na to, o co šlo a co by měl vědět, zemřelo by ještě více lidí.
„Monsieur.“ Reida vytrhla ze zamyšlení žena středního věku se šálem přes ramena, která se jemně dotkla jeho ruky. „Krvácíte,“ řekla anglicky a ukázala si na čelo.
„Ach, merci.“ Dvěma prsty se dotkl pravého spánku. Obvazem prosákla malá ranka a kapka krve mu stékala po obličeji. „Potřebuju najít lékárnu,“ zašeptal si pro sebe.
Potom se zprudka nadechl, když mu myslí prolétla myšlenka: dva bloky dolů je lékárna a jeden blok nahoru je další. Nikdy v ní nebyl – alespoň ne podle jeho nevěrohodných vědomostí – ale jednoduše to věděl, stejně jako znal cestu k Pap’s.
Po páteři až k zátylku mu přejel mráz. Ty neznámé vize v něm byly hluboko zakořeněné a přicházely na základě nějakého externího stimulu, výjevů, zvuků a vůní. Tentokrát však žádná vize nenásledovala. Byla to jednoduchá vzpomínka na informaci, stejná, jako když věděl, kam u každé značky zabočit. Stejná, jako když věděl, jak nabít Berettu.
Než se na semaforu rozsvítilo zelené světlo, rozhodl se. Půjde na tu schůzku a pokusí se získat co nejvíc informací. Pak se rozhodne, jak s nimi naloží – možná by je mohl nahlásit úřadům a očistit své jméno v souvislosti se čtyřmi mrtvými muži v tom sklepení. Nechat je zatknout zločince, zatímco on poletí domů za svými dětmi.
V drogerii si koupil tenkou tubu vteřinového lepidla, krabičku náplasťových stehů, vatové tyčinky a make-up, který téměř odpovídal odstínu jeho kůže. Všechny zakoupené předměty si vzal s sebou na toalety a zamkl za sebou dveře.
Odloupl obvazy, kterými si ještě v domě tak chaoticky zavázal hlavu, a umyl si z ran zaschlou krev. Menší ranky stáhl náplasťovými stehy. U větších zranění, které by za běžných okolností bylo třeba sešít, spojil konce rány k sobě prsty a vymáčkl na ně trochu vteřinového lepidla. Celou dobu u toho syčel skrz zaťaté zuby. Pak zhruba na třicet vteřin zadržel dech. Lepidlo příšerně pálilo, ale po chvíli začala bolest ustupovat. Kontury obličeje zahladil make-upem, zvláštní pozornost věnoval ranám, které mu uštědřili jeho věznitelé. O tom, že by zcela zakryl své oteklé oko a pohmožděnou čelist, si mohl nechat leda zdát, ale takhle na něj na ulici alespoň nebude zírat tolik lidí.
Celý postup trval asi půl hodiny, během níž na dveře dvakrát někdo zaklepal (podruhé na něho nějaká žena křičela francouzsky, že ‚jejímu dítěti praskne močový měchýř‘). V obou případech Reid jen zavolal zpátky: „Occupé!“
Když byl konečně hotov, znovu se prohlédl v zrcadle. Nevypadal ani zdaleka dokonale, ale alespoň to nepůsobilo, jako by strávil posledních pár dní v podzemní mučírně. Přemýšlel, jestli si radši neměl koupit tmavší odstín podkladu, aby vypadal ještě víc cizí. Věděl ten muž na telefonu, s kým se má setkat? Mohl by poznat, kdo je – nebo kdo říkali, že je? Ti tři chlapi, kteří přišli k němu domů, si očividně úplně jistí nebyli; museli ho zkontrolovat podle fotografie.
„Co to dělám?“ zeptal se sám sebe. Připravuješ se na setkání s nebezpečným zločincem, který je pravděpodobně známým teroristou, odpověděl mu hlas v jeho hlavě – nebyl to však ten nový, vtíravý hlas, byl jeho, hlas Reida Lawsona. Byl to jeho vlastní zdravý rozum, který se mu vysmíval.
Pak promluvila ta klidná, asertivní část jeho osobnosti, která se skrývala pod povrchem. Budeš v pohodě, řekla mu. Nic, co bys nedělal už dřív. Jeho ruka instinktivně sáhla po rukojeti zbraně zastrčené vzadu za jeho opaskem a skryté pod bundou. Tohle všechno už znáš.
Než odešel z drogerie, pobral ještě několik dalších věcí: levné hodinky, lahev vody a dvě čokoládové tyčinky, které zhltnul hned, jakmile vyšel z obchodu. Nebyl si jistý, kolik ztratil krve, a chtěl si udržet dostatečně vysokou hladinu cukru. Vypil celou lahev vody a pak se zeptal kolemjdoucího na čas. Nastavil hodinky a zapnul si je kolem zápěstí.