Bylo půl sedmé. Měl spoustu času na to, aby došel na místo setkání a připravil se.
* * *
Byl už skoro soumrak, když dorazil na adresu, kterou získal po telefonu. Pařížské domy v západu slunce vrhaly dlouhé stíny na celou ulici. Rue de Stalingrad 187 byl zapadlý bar v 10. čtvrti a nesl název Féline. Okna měl začerněná a fasáda na mnoha místech praskala. Byl postavený na ulici osázené převážně uměleckými ateliéry, indickými restauracemi a kavárnami v bohémském stylu.
Reid se zastavil s rukou na klice. Jakmile tam vstoupí, nebude cesty zpět. Teď se mohl ještě otočit a odejít. Ne, rozhodl se, to udělat nemohl. Kam by šel? Zpátky domů, aby ho mohli vždycky znovu najít? A žít s těmi šílenými vizemi v hlavě?
Vešel dovnitř.
Zdi baru byly černo-červené a překryté plakáty z padesátých let, na kterých byly vyobrazené převážně ženy s vážným výrazem, cigaretové špičky a siluety. Na to, aby bylo v baru větší živo, bylo buď moc brzo nebo příliš pozdě. Těch několik málo osamělých patronů si povídalo tlumenými hlasy, skrčení nad svými drinky. Ze sterea za barem se linul melancholický blues.
Reid přejel místo očima zleva doprava a zpět. Nikdo se na něj nedíval a už vůbec nikdo typově nevypadal jako ti, kteří ho unesli. Vybral si malý stolek v zadní části místnosti a posadil se čelem ke dveřím. Objednal si kávu, přesto že pak před ním stála netknutá.
Shrbený starý muž sklouzl ze své barové židle a začal se šourat přes bar směrem k toaletám. Ten pohyb rychle upoutal Reidův pohled a pozorně si muže prohlédl. Táhne mu na sedmdesát. Dysplazie kyčelního kloubu. Zažloutlé prsty, namáhavé dýchání – kuřák. Jeho oči bez pohnutí hlavou přeletěly na druhý konec baru ke dvěma drsně vyhlížejícím mužům v pracovních kombinézách, kteří vedli tlumeným hlasem konverzaci o sportu. Tovární dělníci. Ten nalevo má nedostatek spánku, pravděpodobně otec velmi malých dětí. Muž napravo se nedávno porval, nebo minimálně někomu jednu vrazil; měl pohmožděné klouby. Aniž by o tom přemýšlel, přistihl se, jak zkoumá manžety jejich kalhot, jejich rukávy a způsob, jakým měli o stůl opřené lokty. Někdo se zbraní by se ji snažil chránit, skrýt, byť nevědomky.
Reid zatřepal hlavou. Už začínal být paranoidní a tyhle neustálé sledy cizích myšlenek tomu moc nepomáhaly. Pak si ale vzpomněl na svou příhodu s lékárnou, jak si vzpomněl na její polohu jenom tím, že si přál nějakou najít. Ozval se v něm hlas akademika. Možná se od toho dá něčemu přiučit. Možná by ses měl pokusit tomu otevřít, místo aby ses neustále bránil.
Servírka byla mladá, na první pohled unavená žena s bujnou hnědou hřívou. „Stylo?“ zeptal se, když kolem něj procházela, „ou crayon?“ Propiska nebo tužka? Sáhla si do neupraveného drdolu a podala mu propisku. „Merci.“
Uhladil ubrousek a přitiskl na něj špičku propisky. Tohle nepatřilo mezi jednu z těch nových dovedností, které nikdy neuměl; tohle byla ověřená taktika profesora Lawsona, kterou používal vždy, když si potřeboval na něco vzpomenout nebo si chtěl zlepšit paměť.
V myšlenkách se vrátil zpět ke konverzaci, pokud se tomu tak dalo říkat, s jeho třemi arabskými vězniteli. Snažil se nemyslet na jejich mrtvé oči, krvavou podlahu nebo tác s ostrými nástroji určenými k tomu, aby z něj mohli doslova vyřezat pravdu, kterou si mysleli, že ví. Namísto toho se zaměřil na verbální detaily a zapsal si první jméno, které si vybavil.
Pak si jej zamumlal pro sebe nahlas: „Šejk Mustafar.“
Černá zóna v Maroku. Muž, kterému celý život nechybělo bohatství ani moc a nezdráhal se šlapat po těch méně šťastných, bez milosti je drtit svými kroky – byl teď vyděšený k smrti, protože věděl, že ho můžeš pohřbít až po krk do písku a nikdo nikdy nenajde jeho kosti.
„Řekl jsem vám všechno, co vím!“ naléhá zoufale.
„Můj informátor tvrdí něco jiného. Říká, že bys mohl vědět sakra víc, ale mohl bys mít strach z nesprávných lidí. Víš co, Šejku… vedle v místnosti je můj kamarád. A začíná být hodně netrpělivý. Víš, má u sebe takové kladivo – vlastně j to malé kamenné kladívko, takové, které používají třeba geologové. Ale dělá skutečné divy s malými kostmi, klouby…“
„Přísahám!“ zalomil šejk bezmocně rukama. Vidíš v tom jasný náznak. „Slyšel jsem víc rozhovorů o tom plánu, ale byly v němčině, ruštině… nerozuměl jsem jim!“
„Víš, Šejku… výstřel zní v každém jazyce stejně.“
Reid se jako lusknutím prstů vrátil zpět do baru. V krku měl sucho. Tahle vzpomínka byla intenzivní, stejně živá a jasná jako jakákoliv vzpomínka na situaci, o které věděl, že ji skutečně zažil. A byl to jeho hlas, který tak nenuceně vyhrožoval a říkal věci, o kterých se mu nikdy ani nezdálo, že by mohl říct jiné osobě.
Plány. Ten šejk definitivně říkal něco o plánech. Ať už se mu v podvědomí skrývalo cokoliv, měl zcela zřetelný pocit, že k tomu ještě nedošlo.
Usrknul trochu teď už vlažné kávy, aby zklidnil své nervy. „Dobře,“ řekl si. „Dobře.“ Během jeho výslechu ve sklepení se ho vyptávali na kolegy agenty v akci a hlavou mu probleskla tři jména. Jedno z nich napsal a pak vyslovil nahlas: „Morris.“
V mysli se mu okamžitě zjevil obličej, muž kolem třicítky, pohledný a věděl o tom. Na rtech drzý úsměšek s jedním zvednutým koutkem. Tmavé vlasy načesané tak, aby vypadal mladší.
Soukromá přistávací plocha v Záhřebu. Morris sprintuje po tvém boku. Oba máte tasené zbraně, hlavně směřují dolů. Nemůžete dovolit, aby se ti dva Íránci dostali do letadla. Morris mezi jednotlivými skoky míří a dvakrát vystřelí. Jedna rána strefí lýtko a první muž padá k zemi. Doháníš toho druhého a tvrdě ho srážíš na zem…
Další jméno: „Reidigger.“
Klukovský úsměv, hladce učesané vlasy. Trochu větší břicho. Pokud by byl o pár centimetrů vyšší, nesl by takovou váhu lépe. Často si z něj dělají legraci, ale bere to s humorem.
Hotel Ritz v Madridu. Reidigger ti kryje záda, zatímco vykopáváš dveře a přistihneš tak muže s bombou nepřipraveného. Muž sahá po zbrani v psacím stole, ale ty jsi rychlejší. Chytáš ho za ruku a lámeš mu zápěstí… Později se ti Reidigger svěřuje, že ten zvuk slyšel až venku na chodbě a obrátil se mu žaludek. Všichni se smějí.
Káva už byla studená, ale Reid si toho sotva všiml. Prsty se mu třásly. Nebylo o tom pochyb; ať už se mu dělo cokoliv, tohle byly skutečné vzpomínky – jeho vzpomínky. Nebo něčí. Jeho věznitelé mu vyřízli něco z krku a nazvali to čipem pro potlačení paměti. To nemohla být pravda; tohle nebyl on. Tohle byl někdo jiný. V hlavě měl vzpomínky někoho jiného, které se mísily s jeho vlastními.
Reid opět přiložil propisku k ubrousku a napsal poslední jméno. Pak ho vyslovil nahlas: „Johanssonová.“ Do jeho mysli vplul tvar. Dlouhé blond vlasy, lesklé díky kondicionéru. Hladké, ostré lícní kosti. Plné rty. Břidlicově šedé oči. Obraz zablikal…
Milán. Noc. Hotel. Víno. Maria sedí na posteli, nohy složené pod sebou. Horní tři knoflíky její blůzky jsou rozepnuté. Vlasy má mírně rozcuchané. Nikdy dřív sis nevšiml, jak dlouhé má řasy. Před dvěma hodinami jsi ji sledoval, jak v přestřelce zabila dva muže, a teď tu sedí se Sangiovese a Pecorino toscano. Vaše kolena se téměř dotýkají. Její pohled se setká s tvým. Ani jeden z vás nepromluví. Vidíš jí to v očích, ale ví, že ty nemůžeš. Ptá se tě na Kate…
Reid sebou cuknul, když mu ve spáncích začala tepat ostrá bolest rozlévající se po celé lebce. Ve stejnou chvíli se obraz rozplynul a zmizel. Pevně stiskl oči a přiložil si prsty na spánky, kde je držel celou minutu, dokud bolest neustoupila.
Co to sakra bylo?
Z nějakého důvodu se zdálo, že to byla právě vzpomínka na tuhle ženu, Johanssonovou, která dala vzniknout téhle krátké migréně. Reid cítil něco jako… touhu. Ne, bylo v tom něco víc – cítil vášeň, povzbuzenou vzrušením a možná také trochou nebezpečí.
Nemohl si pomoct, ale přemítal, kdo byla ta žena. Pak to ale nechal být. Nechtěl si přivodit další bolest hlavy. Namísto toho znovu přiložil pero k ubrousku a chystal se napsat poslední jméno – Zero. Tak ho ten Íránec nazval. Než ale stačil slovo napsat nebo vyslovit, tělem mu proběhl bizarní pocit. Postavily se mu chloupky na zátylku.
Někdo ho pozoroval.
Když znovu vzhlédl, uviděl, jak v tmavých dveřích Féline stojí muž, pohled upřený na Reida jako jestřáb na myš. Reidovi ztuhla krev v žilách. Někdo ho skutečně pozoroval.
Byl si jistý, že tohle je ten muž, se kterým se tu měl setkat. Poznal ho? Ti Arabové na první pohled rozhodně ne. Čekal tenhle muž někoho jiného?
Reid položil propisku na stůl. Pomalu a nenápadně zmuchlal ubrousek a upustil ho do svého poloprázdného šálku teď už studené kávy.
Muž jednou kývnul. Reid kývnul v odpověď.
Pak ten cizinec sáhl za sebe, pro něco, co měl zastrčené vzadu za opaskem.
Pátá kapitola
Reid se postavil tak prudce, že se jeho židle málem převrhla. Jeho ruka se automaticky sevřela kolem vzorované rukojeti Beretty, teplé od jeho zad. Jeho mysl na něj nepříčetně křičela. Tohle je veřejné místo. Jsou tu lidé. Nikdy dřív jsem z pistole nestřílel.
Než ale Reid stačil zbraň tasit, ten cizinec vytáhl ze zadní kapsy peněženku. Zakřenil se na Reida, očividně pobavený jeho lekavou povahou. Nevypadalo to, že by si toho kdokoliv jiný v baru všimnul, snad kromě servírky s tím vrabčím hnízdem na hlavě, která jen zvedla obočí.
Cizinec přišel k baru, položil na pult bankovku a zamumlal něco směrem k barmanovi. Pak se vydal k Reidovu stolu. Stál za prázdnou židlí notnou chvíli, na rtech mírný úsměšek.
Byl to mladý, nanejvýš třicetiletý muž s nakrátko ostříhanými vlasy a jednodenním strništěm. Postavu měl celkem hubenou a rysy strohé. Díky ostrým lícním kostem a vyčnívající bradě vypadal téměř jako karikatura. Nejvíc odzbrojující však byly brýle s rohovinovými obroučkami, které nosil a díky kterým působil jako Buddy Holly, který v osmdesátých letech vyrostl a objevil kouzlo kokainu.
Reid typoval, že to byl pravák; levý loket držel těsně u těla, což obvykle znamenalo, že mu z ramene visí pouzdro s pistolí tak, aby mohl v případě potřeby tasit pravou rukou. Levou rukou si přidržoval lem své semišové bundy, aby zbraň nebyla vidět.
„Mogu sjediti?“ zeptal se muž nakonec.
Mogu…? Reid mu neporozuměl ihned, jako tomu bylo s arabštinou a francouzštinou. Nebyla to ruština, ale blížilo se jí to natolik, aby si z kontextu dokázal odvodit význam slov. Muž se ho ptal, zda si může sednout.
Reid pokynul k volné židli naproti němu, muž se posadil, levý loket měl však celou dobu přitisknutý k tělu.
Jakmile se usadil, servírka mu přinesla sklenici piva jantarové barvy a postavila ji před něj. „Merci,“ poděkoval. Uculil se na Reida. „Vaše srbština není dobrá?“
Reid zakroutil hlavou. „Ne.“ Srbština? Předpokládal, že muž, se kterým, se měl setkat, bude Arab jako jeho únosci a ten vyslýchající.
„Tak tedy anglicky? Ou francais?“
„To je na vás.“ Reid byl překvapen, jak klidně a vyrovnaně jeho hlas zněl. Srdce mu hrozilo vyskočit z hrudi, jak byl vyděšený… a pokud by měl být upřímný, pociťoval také náznak znepokojivého vzrušení.
Srbův úsměv se ještě rozšířil. „Líbí se mi toto místo. Je temné. Tiché. Jediný bar v této čtvrti, o kterém vím, že prodává Franziskaner. Je moje oblíbené.“ Zavřel oči a dlouze se napil ze své sklenice. Z hrdla mu uniklo spokojené zavrčení. „Que delicioso.“ Otevřel oči a dodal: „Nejste tím, koho jsem čekal.“
Reidovi se zhoupl žaludek na vlně paniky. Ví to, křičela na něj jeho mysl. Ví, že nejsi ten, s kým se tu měl setkat, a navíc má zbraň.
Jen klid, řekla ta druhá část, ta nová. To zvládneš.
Reid polknul, nějakým způsobem se mu ale podařilo udržet své ledově klidné vystupování. „To vy také ne,“ odpověděl.
Srb se zasmál. „To zní férově. Je nás ale mnoho, že? A vy – vy jste Američan?“
„Vyhnanec,“ odpověděl Reid.
„To my všichni, no ne?“ znovu se zasmál. „Před vámi jsem potkal jen jednoho Američana v našem hmm… jak je to slovo… konglomerátu? Ano. Takže pro mě to není nic divného.“ Mrknul.
Reid ztuhnul. Nedokázal odhadnout, jestli to byl vtip nebo ne. Co když věděl, že Reid není tím, s kým se měl setkat, a teď si s ním jenom pohrává nebo hraje o čas? Složil si ruce do klína, aby skryl své roztřesené prsty.
„Můžete mi říkat Jurij. Jak mám říkat vám?“
„Ben.“ Bylo to první jméno, které ho napadlo. Jmenoval se tak jeden učitel, kterému kdysi dělal asistenta.
„Tedy Bene. Jak jste začal pracovat pro Íránce?“
„S nimi,“ opravil ho Reid a pro efekt přimhouřil oči. „Pracuju s nimi.“
Jurij si opět loknul svého piva. „Jistě. S nimi. Jak k tomu došlo? Navzdory vašim společným zájmům jsou většinou, řekněme… uzavřená skupina.“
„Jsem důvěryhodný,“ řekl Reid bez mrknutí oka. Neměl nejmenší tušení, odkud se ta slova brala a byl překvapen, s jakým přesvědčením je dokázal vyslovit. Vycházela z něj s takovou lehkostí, jako by si je už někdy nacvičoval.
„A kde je Amad?“ zeptal se Jurij ledabyle.
„Nemohl dorazit,“ odpověděl Reid vyrovnaně. „Mám vás pozdravovat.“
„Dobře, Bene. Takže říkáte, že je hotovo.“
„Ano.“
Jurij se předklonil a přimhouřil oči. Reid ucítil z jeho dechu slad. „Potřebuju to slyšet přímo, Bene. Je ten chlap ze CIA mrtvý?“
Reid na chvíli ztuhnul. CIA? Jako ta CIA? Najednou všechny ty řeči o agentech v akci a vize o zadržování teroristů na přistávacích rampách a v hotelech dávaly daleko větší smysl, přestože jako celek to nechápal. Pak si uvědomil závažnost své situace a jen doufal, že nenalomil věrohodnost svojí šarády.
Také se předklonil a pomalu řekl, „Ano. Ten chlap ze CIA je mrtvý.“
Jurij se znovu nenuceně opřel a opět se usmál. „Dobře.“ Popostrčil si brýle na nose. „A ty informace? Máte je?“
„Řekl nám všechno, co věděl,“ řekl Reid. Všimnul si, že se mu prsty pod stolem už vůbec netřesou. Jako by jej teď ovládal někdo jiný, jako by si Reid Lawson přesedl na zadní sedadlo ve svém vlastním mozku. Rozhodl se, že s tím nebude bojovat.
„Mustafarova poloha?“ zeptal se Jurij. „A všechno, co jim řekl?“
Reid přikývl.
Jurij párkrát zamrkal v očekávání odpovědi. „Čekám.“
Ta skutečnost Reida zasáhla jako blesk z čistého nebe, když si dal dohromady těch několik málo informací. CIA v tom byla zapletená. Existoval nějaký plán, v rámci kterého zemře spousta lidí. Šejk o něm věděl a řekl jim – jemu – všechno. A ti, co unesli Reida, potřebovali zjistit, co šejk věděl. A to chtěl vědět i Jurij. Ať už šlo o cokoliv, muselo to být velké a Reid se připletl přímo do středu toho něčeho… přestože tak nějak cítil, že to není úplně poprvé.
Dlouhou dobu nic neříkal, dost dlouho na to, aby Jurijovi pomalu zvadl úsměv na rtech a proměnil je v tenkou čáru. „Neznám vás,“ řekl Reid. „Nevím, koho zastupujete. Čekáte, že vám řeknu všechno, co vím, a pak prostě odejdu a budu věřit, že se to dostane na správné místo?“
„Jistě,“ řekl Jurij, „přesně tohle od vás čekám, je to hlavní důvod našeho setkání.“
Reid zakroutil hlavou. „Ne. Drahý Juriji, tak se mi zdá, že tyhle informace jsou příliš důležité na to, abychom s nimi hráli tichou poštu a doufali, že se dostanou k těm pravým uším ve správném pořadí. A jen abyste věděl, je jen jedno místo, kde jsou tyhle informace uložené – přesně tady.“ Poklepal si prstem na svůj levý spánek. Byla to pravda; informace, které hledali, byly pravděpodobně pohřbené někde v jeho mysli a pouze čekaly, až se dostanou na povrch. „Také se mi zdá,“ pokračoval, „že teď, když tyhle informace má CIA, se naše plány budou muset změnit. Už mě nebaví dělat poštovního holuba. Chci jít do akce. Chci hrát skutečnou roli.“
Jurij na něj jenom zíral. Pak vybuchl ostrým hýkavým smíchem a uhodil dlaní do stolu tak prudce, až vylekal několik hostů. „Vy!“ pronesl a zahrozil prstem. „Vy můžete být vyhnanec, ale stejně máte typické americké ambice!“ Znovu se rozesmál a zněl při tom nemálo jako osel. „Co tedy chcete vědět, Bene?“