Řekla mu: „Ty nechceš, abych odjela do Quantica, je to tak?“
Ryan podrážděně zasténal.
„Riley, nezačínejme s tím znovu,“ prohlásil.
Riley cítila, jak vzteky rudne.
„No, je to teď anebo nikdy.“
Ryan jí odpověděl: „Rozhodla ses sama. Já to beru jako tvoje konečné rozhodnutí.“
Riley vykulila oči.
„Moje rozhodnutí?“ zeptala se. „Myslela jsem, že to je naše rozhodnutí.“
Ryan si povzdechl: „O tomhle nebudeme diskutovat. Dojíme si večeři, jo?“
Riley seděla a pozorovala ho, jak se dál nimrá v jídle.
Začalo jí to všechno vrtat hlavou.
Má Ryan pravdu?
Byla jsem to já, kdonás k tomuhle dotlačil?
Zpětně si vybavovala, jak probíhaly jejich rozhovory, snažila si vzpomenout, snažila se to vyřešit. Pamatovala si, jak na ni byl Ryan pyšný, když zastavila zabijáka klauna.
„Při nejmenším jedné ženě jsi zachránila život. Tím, že jsi případ vyřešila, jsi nejspíš zachránila i další životy. Možná jsi trochu blázen. Ale hlavně jsi hrdinka.“
Tehdy si myslela, že to je to, co pro ni Ryan chce. Aby se věnovala kariéře v FBI, aby pro něj stále byla hrdinka.
Ale jak teď na tím Riley přemýšlela, nedokázala si vybavit, že by ji v tom přímo podporoval. Nikdy jí neřekl: „Chci, abys šla na akademii. Chci, abys šla za svým snem.“
Riley se několikrát pomalu a dlouze nadechla.
Musíme si o tom promluvit v klidu, pomyslela si.
Nakonec se odhodlala.
„Ryane, co bys chtěl ty? Myslím tím, co bys chtěl pro nás?“
Ryan se na ni podíval a při tom naklonil hlavu do strany.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.
Riley se náhle sevřelo hrdlo.
„Chci to vědět,“ odvětila. „Řekni mi, co chceš?“
Ryanovi se na tváři mihnul výraz plný bolesti. Riley se děsila, co se jí chystá říct.
Nakonec řekl: „Chtěl bych rodinu.“
Pokrčil rameny a snědl další sousto steaku.
Riley cítila lehkou úlevu: „Tu chci také.“
„Vážně?“ zeptal se jí Ryan.
„Samozřejmě. Vždyť to víš.“
Ryan zavrtěl hlavou: „Nejsem si jistý ani tím, že ty sama víš, co chceš.“
To jí vyrazilo dech. Na okamžik nevěděla, jak na to reagovat.
Nakonec odpověděla: „Ty si myslíš, že nezvládnu skloubit budování kariéry se zakládáním rodiny?“
„Samozřejmě, že zvládneš,“ řekl Ryan. „Pro ženy je to v dnešní době běžné. Chtějí mít vše. Je to náročné a vyžaduje to hodně plánování a obětí, ale jde to zvládnout. A strašně rád bych ti s tím pomohl. Ale…“
Hlas mu zeslábl.
„Ale co?“ zeptala se Riley.
Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Něco jiného by bylo, kdyby ses rozhodla pro právnickou kariéru jako já. Nebo kdyby ses chtěla stát doktorkou nebo psychiatričkou. Nebo se věnovat obchodování s nemovitostmi. Nebo začít podnikat. Nebo přednášet na univerzitě. Tomuhle všemu bych dokázal porozumět. Zvládl bych se s tím vypořádat. Ale tahle záležitost s Akademií FBI – budeš 18 týdnů v Quanticu! Jak moc se budeme během té doby vídat? Myslíš, že vztah dokáže přežít na dálku tak dlouho? A kromě toho…“
Zadíval se Riley na chvíli do očí.
Pokračoval: „Od té doby, co jsem tě poznal, tě už dvakrát málem zabili, Riley.“
Riley ztěžka naprázdno polkla.
Jistěže měl pravdu. Naposledy čelila smrti, když se střetla se zabijákem klaunem. A předtím, během posledního semestru na vysoké škole, ji málem zabil sociopat a profesor psychologie v jednom. Ten zatím stále ještě čeká na odsouzení za vraždu dvou spolužaček. Riley obě dívky znala. Jedna z nich byla její nejlepší kamarádka a spolubydlící.
Riley pomohla případ těchto příšerných vražd vyřešit a kvůli tomu se dostala na letní stáž do FBI. To byl zároveň jeden z hlavních důvodů, proč začala přemýšlet nad kariérou agentky FBI.
Riley se přiškrceným hlasem zeptala: „Chceš, abych se toho vzdala? Chceš, abych zítra neodjela do Quantica?“
Ryan odpověděl: „Na tom, co chci já, nezáleží.“
Riley se musela přemáhat, aby se nerozbrečela.
„Ale ano, záleží, Ryane,“ řekla. „Záleží na tom hodně.“
Ryan se na Riley upřeně zadíval. Zdálo se, že jejich pohled trvá snad věčnost.
Pak řekl: „Asi jo. Asi chci, abys s tím skončila. Vím, že to bylo vzrušující. Zažila sis ohromné dobrodružství. Ale nastal čas, abychom se usadili. Nastal čas, abychom se soustředili na náš společný život.“
Náš společný život! pomyslela si.
Co tím myslí?
A o čem to vypovídá, že ona neví, co tím myslí?
Jednu věc věděla jistě…
Nechce, abych odjela do Quantica.
Ryan ještě dodal: „Podívej, tady v DC můžeš najít uplatnění ve spoustě zaměstnání. A máš ještě spoustu času rozmyslet si, co chceš skutečně dělat. Zatím nezáleží na tom, abys vydělávala hodně peněz. Z toho, co vydělávám já, sice nezbohatneme, ale vystačíme si a časem budu vydělávat víc.“
Ryan pokračoval v jídle a působil, jako by se mu ulevilo, jako by právě teď všechno vyřešili.
Ale vyřešili vůbec něco? Riley celé léto snila o Akademii FBI. Nedokázala si představit, že se toho snu teď na místě vzdá.
Ne, říkala si. To prostě nejde.
Najednou cítila, jak v ní vztek bublá a roste.
Se zřejmým napětím v hlase mu řekla: „Mrzí mě, že to tak cítíš. Ale já nezměním názor. Zítra odjíždím do Quantica.“
Ryan na ni zíral, jako by nevěřil vlastním uším.
Riley vstala od stolu a dodala: „Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Vysprchuju se a jdu spát.“
Než stihl Ryan odpovědět, Riley už odkráčela do koupelny. Po pár minutách breku si užila dlouhou horkou sprchu. Z koupelny vylezla v bačkorách a županu a spatřila Ryana, jak sedí v kuchyni. Jídelní stůl už sklidil a pracoval na počítači, od kterého ani nezvedl oči.
Riley odešla do ložnice, zalezla do postele a začala znovu brečet.
Mezitím, co si otírala oči a smrkala, tak pořád přemítala…
Proč mám takový vztek?
Plete se Ryan?
Je něco z toho jeho chyba?
Myšlenky se jí v hlavě chaoticky prolínaly, že nedokázala žádnou z nich promyslet důsledně. Do mysli se jí vplížila otřesná vzpomínka – vzbudila se s nesnesitelnou bolestí v břiše a celá postel byla od krve.
Potrat.
Nutilo ji to přemýšlet – byl tohle jeden z důvodů, proč Ryan nechtěl, aby pracovala pro FBI? V době, kdy se to stalo, byla pod velkým stresem kvůli případu zabijáka klauna. Lékařka v nemocnici ji nicméně ujistila, že potrat nebyl způsobený stresem.
Místo toho jí vysvětlila, že příčinou potratu byly „abnormality chromozomů“.
Jak teď nad tím Riley přemýšlela, vyvolávalo v ní to slovo obavy.
Abnormality.
Říkala si, jestli není někde hluboko uvnitř ní něco nenormálního.
Je vůbec schopná udržet si trvalý vztah nebo dokonce založit rodinu?
Když už pomalu klimbala, věděla s jistotou jen jednu věc.
Zítra jedu do Quantica.
Usnula ještě před tím, než stihla promyslet, co se stane potom.
Kapitola druhá
Lehké zasténání ženy ho potěšilo. Věděl, že už se probírá k vědomí. Přesně tak. Všiml si, že už trochu pootevřela oči.
Ležela na boku na hrubě otesaném dřevěném stole v malé místnosti se špinavou podlahou, zdmi z tvárnic a nízkým trámovým stropem. Byla schoulená a pevně svázaná lepicí páskou. Nohy měla zcela skrčené a pevně přivázané k hrudníku a rukama si objímala holeně. Do strany nakloněnou hlavu měla položenou na kolenou.
Připomínala mu obrázky lidských plodů, které viděl. A také mu připomínala embrya, která občas našel v čerstvých vejcích od slepic, které choval. Svázaná žena vypadala tak slabě a nevinně, pohled na ni ho téměř dojímal.
Nejvíc mu samozřejmě připomínala jinou ženu – pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Alice. Nejprve si myslel, že Alice bude jediná, které způsobí něco takového. Jenže čas s ní si tak užil… a v životě nemá příliš mnoho požitků… nemohl jen tak přestat.
„To bolí,“ zamumlala žena jakoby ze spaní. „Proč to bolí?“
Věděl, že bolest způsobilo množství ostnatého drátu, na kterém ležela. Krev už kapala na povrch stolu a na neošetřeném dřevu, tak zůstanou další skvrny. Ale na tom nezáleží. Ten stůl byl starší než on sám a nikdo další ho nikdy neuvidí.
Sám byl také zraněný a tekla mu krev. Poranil se o ostnatý drát v autě, do kterého se ji snažil dostat. Dostat ji do auta bylo těžší, než předpokládal, protože se bránila a to s mnohem větším nasazením než ta druhá.
Než začal účinkovat po domácku vyrobený chloroform, tak se zmítala a snažila se mu vykroutit. Ale postupně její úsilí ochabovalo, a nakonec si ji zcela podmanil.
Beztak mu poranění způsobené ostny drátu nevadilo. Tyhle rány se hojí poměrně rychle, s tím měl už vlastní nepěkné zkušenosti. Horší je, že po sobě nechávají ošklivé jizvy.
Sklonil se a podíval se jí zblízka do tváře.
Oči měla skoro až nepřirozeně vytřeštěné. Duhovky se jí míhaly sem a tam, jak se marně snažila snést pohled na něj.
Ani teď se na mě nezvládne podívat, uvědomil si.
Všichni se k němu všude chovali stejně. Nedával jim za vinu, že předstírají, že je neviditelný, nebo že vůbec neexistuje. Občas se také podíval do zrcadla a představoval si, že se umí zneviditelnit.
Najednou žena opět zamumlala…
„To bolí.“
Byl si jistý, že kromě ran po těle ji také silně bolí hlava z obrovské dávky doma vyrobeného chloroformu. Když ho poprvé vyráběl, sám málem odpadl a ještě několik dní poté ho třeštila hlava. Přípravek ale fungoval skvěle, a tak ho dál používal.
Teď už byl připravený na další krok. Na sobě měl tlusté pracovní rukavice a silnou prošívanou bundu. Nemá v plánu se znovu poranit, až bude dokončovat své dílo.
Jako první potřeboval štípací kleště, aby se popasoval s připravenou hromadou ostnatého drátu. Následně z hromady vytáhl kus drátu a pevně ho obtočil ženě kolem těla a konce zahnul tak, aby vytvořily provizorní uzel a drát se nikam neposunul.
Žena silně zanaříkala a snažila se vykroutit ze sevření pásky. Dosáhla ovšem jediného – ostny jí potrhaly kůži a oblečení.
Pracoval dál a řekl: „Nemusíš být potichu. Klidně křič, jestli chceš – jestli ti to pomůže.“
Rozhodně se nebál, že by ji mohl někdo slyšet.
Naříkala hlasitěji a vypadalo to, že se snaží křičet, ale hlas měla slabý.
Potichu se zasmál. Věděl, že takhle svázaná – s nohama u hrudníku – se nemůže nadechnout natolik, aby mohla pořádně zakřičet.
Omotal kolem ní další kus ostnatého drátu a pevně ho utáhl. Vychutnával si pohled na to, jak z každé rány, kde se jí ostny přes oblečení zapíchly do masa, kape krev, prosakuje oblečením a nechává na něm větší skvrny, než jsou samotné rány.
Kousek po kousku kolem ní dál omotával ostnatý drát, dokud nebyla celá ovázaná jako obrovský ostnatý kokon, který už ani vzdáleně nepřipomínal člověka. Kokon vydával různé zvuky – kvílel, skučel, lapal po dechu, naříkal a sténal. Sem tam krev vytékala, sem tam kapala, až byl nakonec celý stůl nasáklý krví.
Nakonec poodstoupil, aby mohl obdivovat své vlastnoruční dílo.
Zhasl stropní světlo, které mu svítilo nad hlavou, vyšel ven do tmy a zavřel za sebou těžké dřevěné dveře.
Obloha byla jasná a posetá hvězdami. Jediné, co rušilo naprosté ticho noci, byl cvrkot cvrčků.
Dlouze a pomalu se nadechl čerstvého vzduchu.
Dnešní noc mu připadala obzvláště krásná.
Kapitola třetí
Riley se akorát rovnala do řady s ostatními stážisty, aby se vyfotili na společnou oficiální závěrečnou fotografii, když zaslechla, jak se otevřely dveře od recepce.
Srdce jí poskočilo a plná očekávání se otočila, aby se podívala, kdo přišel.
Ale byl to jen Hoke Gilmer, vedoucí výcviku z programu pro stážisty, který se na chvíli vzdálil a teď se vracel zpět.
Riley potlačila povzdechnutí. Dopředu věděla, že tu dnes nebude agent Crivaro. Včera jí gratuloval k dokončení stáže a řekl, že se chce vrátit zpět do Quantica. Zřejmě neměl žádnou zálibu v ceremoniích a oficialitách.
Jejím tajným přáním bylo, že se tu Ryan z čista jasna objeví, aby s ní oslavil úspěšné dokončení letního programu.
Ve skutečnosti samozřejmě nepředpokládala, že by se to opravdu stalo.
Nemohla si pomoci, ale i s vědomím tohohle si představovala, jak Ryan změní názor, na poslední chvíli přijede, omluví se za svoje odtažité chování včera v noci a konečně nahlas vysloví, co chtěla slyšet.
„Chci, abys jela studovat na akademii. Chci, abys následovala své sny.“
Ale to se samozřejmě nestane.
A čím dřív se zbavím téhle představy, tím líp.
Stážisti se na focení zformovali do tří řad – jedna řada seděla za dlouhým stolem a dvě řady stály za nimi. Stážisti se seřadili podle abecedy, takže Riley stála v zadní řadě mezi dalšími dvěma stážisty, jejichž příjmení začínalo na S – Naomi Strongová a Rhys Seely.
Ani jednoho z nich neznala příliš dobře.
To by ovšem mohla říct i téměř o všech ostatních stážistech. Už od prvního dne 10 týdenního programu pro stážisty cítila, že mezi ostatní nezapadá. Jediný student, se kterým se za celou dobu sblížila, byl John Welch, od kterého ji dělilo několik studentů nalevo od ní.
John jí hned první den vysvětlil, proč se po ní ostatní tak podivně dívají a šeptají si v její blízkosti.
„Skoro všichni vědí, kdo jsi. Asi by se dalo říct, že tvoje pověst tě předchází.“
Konec konců, ze všech stážistů byla jediná, která už za sebou měla zkušenost z terénu.
Riley potlačila další povzdech, když si tahle slova vybavila.
„Zkušenost z terénu.“
Připadalo jí divné uvažovat o událostech, které se staly na univerzitě, jako o „zkušenostech z terénu“. Spíš by se hodil výraz noční můra. Nikdy se jí nepodaří zbavit se vzpomínky na své blízké kamarádky, jak leží s prořízlými hrdly ve svých ložnicích a vše je nasáklé krví.
To poslední, o čem tehdy uvažovala, byl výcvik u FBI. Nebyla to její volba, že se připletla k případu a pomohla ho vyřešit, a kvůli tomu ji tady skoro všichni už od prvního dne znali.
A když už byl program v plném proudu a ostatní studenti se učili o počítačích a forenzních vědách a dalších zdaleka ne tak vzrušujících věcech, Riley vystopovala zabijáka klauna. Oba tyto případy pro ni byly traumatizující a uvedly ji do smrtelného nebezpečí.
Tento „náskok“ v podobě „zkušeností z terénu“ jí sotva přidal v očích ostatních stážistů na oblíbenosti. Celou dobu bylo zřejmé, že je to popuzuje.
Někteří jí teď zase záviděli, že pokračuje dále na akademii.
Kdyby tak věděli, co mám za sebou, pomyslela si.
To už by jí nejspíš nezáviděli.
Vzpomínka na její dvě kamarádky, které byly zavražděné v Lantonu, ji naplňovala děsem a jejich smrt si dávala za vinu. Přála by si, aby mohla vrátit čas zpátky a zabránit tomu. Obě kamarádky by byly stále naživu a její život by teď vypadal naprosto odlišně. Měla by diplom z psychologie, chodila do nějaké nezáživné práce a neměla by ani trochu jasno v tom, jak naložit se zbytkem svého života.
A Ryan by se mnou byl naprosto dokonale šťastný.
Ale ona by nejspíš šťastná nebyla. Dokud se jí neotevřela možnost služby u FBI, tak ji představa žádné jiné kariéry tak nenadchla. Ačkoli měla pocit, že tato životní dráha si spíš vybrala ji, než že by tomu bylo naopak.
Když už všichni stážisti správně pózovali ve třech řadách, Hoke Gilmer prohodil vtip, aby všechny rozesmál a fotograf je přitom vyfotil. Riley neměla náladu na vtipy, takže v ní to smích nevyvolalo. Byla si jistá, že na fotografii bude mít nucený a neupřímný úsměv.
Také si nebyla příliš jistá kalhotovým kostýmkem, který měla na sobě a který koupila před pár měsíci v dobročinném bazaru. Většina ostatních stážistů pocházela z bohatších poměrů a měla na sobě o dost lepší oblečení. Na právě pořízenou fotografii tak vůbec nebyla zvědavá.
Skupinka se rozpadla, jak se všichni začali přemisťovat k jinému stolu uprostřed místnosti, kde bylo přichystané občerstvení. Každý byl obklopený hloučkem kamarádů a Riley se opět cítila osamocená.