Všimla si Natalie Embry, jak je zavěšená do Rollina Sloana, stážisty, který míří rovnou na dobře placenou pozici jako data analytik do velké pobočky na Středozápadě.
Po svém boku najednou uslyšela hlas: „No, Natalie určitě dostala to, pro co si sem přišla, že jo?“
Riley se otočila a zjistila, že vedle ní stojí John Welch.
Usmála se a řekla: „Ale no tak, Johne, nebuď cynik.“
John pokrčil rameny a odvětil: „Myslíš, že se pletu?“
Riley se znovu otočila na Natalii, která se zrovna chlubila svým zásnubním prstenem.
„Ne, nepleteš,“ odpověděla Riley Johnovi.
Od té doby, co Rollin požádal Natalii před pár dny o ruku, ukazovala Natalie každému na potkání zásnubní prsten. Do vztahu skočili po hlavě – ještě před letním programem se s Rollinem vůbec neznali.
John si povzdechl s předstíraným soucitem.
„Chudák Rollin,“ řekl. „Ale bylo to o fous.“
Riley vyprskla smíchy. Věděla přesně, na co John naráží. Od prvního dne programu, byla Natalie na lovu perspektivního snoubence. V hledáčku měla i Johna, ale ten jí dal najevo, že o ni nemá zájem.
Riley uvažovala, jestli vůbec Natalii zajímal program sám o sobě. Přeci jen byla dost chytrá i nadaná na to, aby byla přijatá na tuto prestižní stáž.
Nejspíš ne, odtušila.
Natalie se na tuto stáž přihlásila ze stejného důvodu, z jakého studovaly některé Rileyiny kamarádky na univerzitě – aby si našly úspěšného manžela.
Riley si zkoušela představit, jaký by byl život, kdyby měla stejné priority jako Natalie. Všechno by bylo jednodušší, důležitá rozhodnutí by byla zcela jasná.
Najít si muže, nastěhovat se do hezkého domu, pořídit si několik dětí…
Riley si nemohla pomoci, ale přinejmenším tuhle jistotu Natalii záviděla.
Nicméně Riley věděla, že takovýto život by ji unudil k smrti – a to byl přesně ten důvod, proč jim to teď s Ryanem neklape.
John řekl: „Předpokládám, že až to tu skončí, tak jedeš rovnou do Quantica.“
„Jo. Ty asi taky, viď?“ odpověděla Riley.
John přikývl. Bylo to vzrušující, že ona a John jsou mezi tou hrstkou studentů, kteří pokračují na akademii.
Většina ostatních se mohla těšit na jiné možnosti. Někteří z nich se vrátí na své školy, aby absolvovali obory, ve kterých se teď v létě zhlédli. Další nastoupí rovnou na pracovní pozice v laboratořích nebo kancelářích přímo zde v budově Hoover nebo v pobočkách v jiných městech. Mohli tak odstartovat kariéru jako počítačoví experti, data analytici, technici – zaměstnání s jistou osmihodinovou pracovní dobou, které nevedlo k ohrožení života.
Zaměstnání, které by se zamlouvalo Ryanovi, posteskla si Riley.
Riley se málem Johna zeptala, jak má v plánu dostat se do Quantica. Ale ono nebylo těžké uhodnout, jak bude cestovat – pojede svým drahým autem. Na okamžik ji napadlo, že se ho zeptá, jestli může jet s ním. Konec konců by jí to ušetřilo peníze za taxi i vlak.
Nedokázala se ale zeptat. Nechtěla mu přiznat, že ji Ryan ani neodveze na nádraží. John je dost všímavý na to, aby odtušil, že jim to s Ryanem neklape. A ona by byla raději, kdyby to nevěděl – alespoň prozatím.
S Johnem si dál povídali a Rileyině pozornosti nemohlo (už opět) uniknout to, jak je John atraktivní – atletická postava, mužný vzhled, krátké kudrnaté vlasy a milý úsměv.
Pocházel z bohaté rodiny a byl oblečený v drahém obleku. Riley mu jeho bohatství a privilegia nezazlívala. Oba jeho rodiče byli vyhlášení právníci v DC, kteří byli značně zapleteni i do politiky, a Riley obdivovala, že si John vybral skromnější život, ve kterém se chce věnovat prosazování práva.
Byl to hodný kluk se spoustou ideálů a měla ho moc ráda. Společně se snažili rozlousknout případ zabijáka klauna, tím, že s ním potají komunikovali v hádankách, aby ho vylákali ze svého úkrytu.
Jak tak vedle sebe stáli a Riley si užívala společný rozhovor a jeho úsměv, přistihla se, jak přemýšlí, jak se jejich přátelství prohloubí na akademii.
Spoustu času budou určitě trávit spolu.
A budu daleko od Ryana…
Dala si pozor, aby už příliš nepouštěla uzdu své představivosti. Problémy, které mají s Ryanem, jsou určitě jen dočasné. Možná jen potřebují nějakou dobu strávit odděleně, aby si připomněli, proč se do sebe zamilovali.
Stážisté konečně dojedli občerstvení a začali odcházet. John na Riley při odchodu zamával a ona mu zamávání oplatila. Natalie stále visela na Rollinovi a celou cestu ke dveřím ještě všem kolem sebe ukazovala prsten.
Riley se rozloučila s Hokem Gilmerem, vedoucím výcviku a zástupkyní ředitele Marion Conorovou. Oba měli dnes svůj proslov, aby pogratulovali celé skupině. Pak Riley opustila recepci a šla do šatny, kde měla uschovaný kufr.
V prázdné šatně byla úplně sama. Posmutněle se kolem sebe rozhlédla. Tady se všichni stážisti během léta potkávali. Dnes tu stojí nejspíš naposledy.
Bude jí program chybět? Nebyla si jistá. Naučila se toho hodně a díky stáži získala spoustu zkušeností. Jednou věcí si ale jistá byla. A to tím, že nastal čas posunout se dál.
Tak proč jsem tak smutná? divila se.
Rychle si domyslela, že je to tím, jak to zůstalo mezi ní a Ryanem nedořešené. Vybavilo se jí, co nehezkého mu včera v noci řekla, než se odebrala do ložnice.
„Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Jdu do sprchy a pak spát.“
Od té doby spolu nemluvili. Ryan vstal a odešel do práce, ještě před tím, než se Riley vůbec probudila.
Přála si, aby s ním takhle nemluvila. Ale dal jí snad na výběr? Neprojevil ani trochu pochopení pro její pocity – pro její naděje a sny.
Zásnubní prsten jí na ruce nějak podivně ztěžknul. Natáhla ruku před sebe a zahleděla se na prsteníček. Skromný, ale krásný drahokam se blýskal ve světle stropních zářivek a Riley si vzpomněla na ten krásný okamžik, když ji Ryan nesměle požádal o ruku.
Zdálo se, že je to už věčnost.
A po tomto ošklivém rozloučení si Riley říkala, jestli vůbec ještě zasnoubení platí. Skončil tak jejich vztah? Znamenalo to rozchod, i když to ani jeden neřekl nahlas? Bylo na čase opustit Ryana a posunout se dál, stejně jako se posouvala i ve všech ostatních oblastech? A byl Ryan také připravený posunout se dál?
Na okamžik si zahrávala s myšlenkou nepřivolat si taxi a zmeškat vlak do Quantica – alespoň ten dnešní. Třeba by to nebyl takový problém dorazit o den později a zmeškat pár přednášek. Možná by měla počkat, až se Ryan vrátí z práce a ještě jednou si s ním promluvit. Možná by to mohli dát všechno do pořádku.
Ale pak ji napadlo…
Jestli se teď vrátím domů, možná už nikdy neodjedu do Quantica.
Při téhle představě se zachvěla.
Měla takové tušení, že na ni v Quanticu čeká něco osudového a neodvažovala se to propásnout.
Teď nebo nikdy, pomyslela si.
Popadla kufr, zamířila ven z budovy, odchytla si taxi a nechala se odvézt na nádraží.
Kapitola čtvrtá
Guy Dafoe rozhodně nebyl žádné ranní ptáče. V posledních pár dnech ale dřel, co mu síly stačily, aby se postaral o svůj vlastní dobytek. Bylotopro něj mnohem snazší než, když se staral o stáda ostatních. Ranní rutina se nyní skutečně vyplácela.
Slunce vycházelo a on věděl, že ho dneska čeká krásný den. Miloval vůni pole a zvuk, který vydával dobytek.
Léta pracoval na větších rančích a staral se o větší stáda. Ale tohle byl jeho vlastní pozemek a jeho vlastní zvířata. Svým zvířatům dopřával kvalitní potravu, nesnažil se je uměle vykrmit a nedopoval je hormony. Považoval to za zbytečné plýtvání zdroji a zvířata pak neměla kvalitní život. Cítil, že tak, jak to dělá nyní, je to správně.
Veškeré své úspory investoval do této farmy, koupil pár kusů dobytka a začal hospodařit. Věděl, že je to riskantní počin, ale věřil, že v prodeji trávou krmeného hovězího je budoucnost. Tato oblast trhu byla na vzestupu.
Roční telata byla shromážděná v ohradě kolem stodoly. Zavřel je do ohrady včera večer, aby zkontroloval, jestli jsou zdravá a správně se vyvíjí. Pozorovala ho a tiše bučela, jako by na něj čekala.
Na své malé stádo černého anguského skotu byl pyšný a občas musel odolávat pokušení vytvořit si k nim vztah jako k domácím mazlíčkům. Byla to totiž zvířata chovaná na jídlo. Vytvořit si k nim citové pouto by nebyl příliš dobrý nápad.
Dneska chtěl telata vyhnat na pastvinu podél cesty. Do teď se pásla na louce, na které toho už moc nezbývalo, a na pastvině dole u cesty rostla spousta travin a pícnin vhodných ke spasení.
Hned jak otevřel vrata ohrady dokořán, všiml si něčeho divného na vzdáleném konci pastviny. Vypadalo to jako nějaký spletenec nebo změť umístěná kousek od cesty.
Nahlas zabručel: „Ať je to, co je to, nebude to nic dobrého.“
Proklouzl vraty, zase je za sebou zavřel a telata nechal na svém místě. Nechtěl dobytek nahnat na pastvinu, dokud nezjistí, co je to za divnou věc.
Jak kráčel přes pole, byl ještě zmatenější. Zdálo se mu, že na plotě je pověšený obrovský balík ostnatého drátu. Vypadla snad někomu role drátu z nákladního auta a zůstalo to tu zavěšené?
Ale jak se k tomu blížil, bylo vidět, že to není role nového drátu. Byl to spletenec starého drátu, který se točil ve všech směrech.
To nedávalo smysl.
Když došel k spletenci a pořádně se zadíval, zjistil, že něco uvnitř je.
Naklonil se nad to, zaostřil pohled dovnitř a najednou mu přeběhl mráz po zádech.
„Zatraceně!“ vykřikl a odskočil dozadu.
Třeba se mu to jen zdálo. Přinutil se znovu se podívat.
Bylo to tam – ženská tvář, bledá a poraněná, zkroucená v agónii.
Popadl drát, aby ho z ní odmotal, ale vzápětí přestal.
Je to zbytečné, došlo mu. Je mrtvá.
Dovrávoral k sloupku plotu a opřel se o něj a začal se dávit.
Seber se, řekl sám sobě.
Musí ihned zavolat policii.
Odpotácel se pryč a rozeběhl se k domu.
Kapitola pátá
Zvláštní agent Jake Crivaro seděl vzpřímeně ve svém křesle v kanceláři, když v tom mu zazvonil telefon.
V Quanticu byl až příliš velký klid, od té doby co se včera vrátil.
Jeho intuice mu říkala…
Nový případ.
Přesně jak čekal, po zvednutí telefonu se ve sluchátku ozval zvučný hlas zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla.
„Crivaro, potřebuju vás, přijďte hned ke mně do kanceláře.“
„Hned jsem u vás, pane,“ odpověděl Crivaro.
Zavěsil telefon a popadl svou cestovní tašku, kterou měl vždy přichystanou. Agent Lehl byl ještě víc úsečný než běžně, takže se určitě jednalo o něco naléhavého. Crivaro počítal s variantou, že bude muset narychlo odcestovat – možná i do hodiny.
Pospíchal chodbou a všiml si, že mu srdce bije o něco rychleji než normálně. Užíval si ten pocit. Po deseti týdnech, kdy působil jako mentor v programu FBI, to byl vítaný návrat k běžnému životu.
Během prvních pár dní letního programu musel vyřešit vraždu – případ nechvalně proslulého zabijáka klauna. Poté už si zvykl na poněkud všední práci spočívající v mentorování jedné ze stážistek – talentované Riley Sweeneyové, se kterou sice nebylo jednoduché pořízení, ale zato ho překvapila svými schopnostmi a pomohla mu vyřešit případ.
Přesto program na jeho vkus ubíhal poněkud pomalu. Nebyl zvyklý trávit tolik času mimo terén.
Jake vstoupil k Lehlovi do kanceláře a muž vytáhlé postavy okamžitě vstal ze svého křesla, aby ho pozdravil. Erik Lehl byl tak vysoký, že všude vytvářel dojem, že je mu prostor příliš těsný. Mezi agenty se o něm povídalo, že vypadá, jako by chodil na chůdách. Na Jakea spíš působil, jako by byl sestavený z chůd – podivně poskládané trámy různé délky, které při pohybu nebyly nikdy perfektně zkoordinované. Ale jednalo se o špičkového agenta, který si zasloužil vysoké postavení v oddělení behaviorální analýzy u FBI.
„Nedělejte si tu moc pohodlí, Crivaro,“ poznamenal Lehl. „Ihned odjíždíte.“
Jake poslechl a zůstal stát.
Lehl se podíval na desky z hnědého papíru, které držel v ruce, a zachmuřeně si povzdechl. Jake si už dávno povšiml, že Lehl má sklony brát každý případ s extrémní vážností – i v osobní rovině, jako by ho každý obludný zločin přímo urážel.
Není zas tak překvapivé, že si Jake nepamatoval, že by někdy Lehla zastihl v dobré náladě.
Přeci jen…
Chytání zrůd máme v popisu práce.
Jake věděl, že pokud by se nejednalo o obzvlášť hrozný případ, Lehl by mu ho nepřiděloval. Jake by se dal považovat za odborníka na případy, které překračovaly hranice lidské představivosti.
Lehl podal Jakeovi hnědé desky a dodal: „Skutečně odporná záležitost v Západní Virginii. Podívejte se na to.“
Jake otevřel desky a spatřil černobílou fotografii, která zachycovala divný balík, ovázaný lepicí páskou a ostnatým drátem. Balík visel na plotovém sloupku. Jakeovi chvilku trvalo, než mu došlo, že ten balík má tvář a ruce – že ve skutečnosti je to člověk a to očividně mrtvý člověk.
Jake se zhluboka nadechl.
Dokonce i pro něj to byl otřesný pohled.
„Fotografie byla pořízená asi před necelým měsícem. Alice Gibsonová pracovala v salónu krásy a její tělo bylo nalezeno ovázané ostnatým drátem a zavěšené na plotovém sloupku u vesnické cesty poblíž Hylandu v Západní Virginii,“ vysvětlil Lehl.
„Dost odporná věc,“ řekl Jake. „Jak si vede místní policie?“
„Mají ve vazbě podezřelého,“ odpověděl Lehl.
Jake překvapeně vykulil oči.
„Proč se tedy případ dostal k FBI?“
Lehl odpověděl: „Akorát nám volal šéf policie v Dightonu, města poblíž Hylandu. Dnes ráno bylo nalezeno stejně svázané tělo, které bylo pověšené na plotovém sloupku u cesty za městem.“
Jakeovi to začínalo docházet. Pobyt v cele v době druhé vraždy dával podezřelému dost dobré alibi. A najednou se zdálo, že mají co do činění se sériovým vrahem.
Lehl pokračoval: „Vydal jsem rozkaz, aby nechali místo činu nedotčené. Musíte se tam tedy dostat co nejrychleji. Autem by to přes hory trvalo čtyři hodiny, takže na vás čeká helikoptéra na vzletové dráze.“
Jake už se otáčel k odchodu, když Lehl dodal: „Chcete, abych k vám přidělil kolegu?“
Jake se otočil a podíval se na Lehla. Tuto otázku jaksi nečekal.
„Nepotřebuju partnera,“ odvětil Jake. „Ale budu potřebovat forenzní tým. Policie z venkova v Západní Virginii nebude umět řádně zajistit důkazy z místa činu.“
Lehl přikývl: „Hned vám dám dohromady tým. Poletí s vámi.“
Jake už procházel dveřmi, když Lehl dodal: „Agente Crivaro, dříve nebo později budete potřebovat nového kolegu.“
Jake neochotně pokrčil rameny a řekl: „Když myslíte, pane.“
V Lehlově hlase byl slyšet náznak zavrčení: „Ano, myslím. Je na čase, abyste se naučil vycházet s ostatními.“
Jake se na něj překvapeně podíval. Nebylo obvyklé, aby měl stručně se vyjadřující Erik Lehl uštěpačné poznámky.
Nejspíš to myslí vážně, pomyslel si Jake.
Jake beze slova opustil kancelář. Rázným krokem procházel budovou a přemýšlel nad tím, jak mu Lehl řekl, že mu přidělí nového kolegu. O Jakeovi se všeobecně vědělo, že s ním v terénu není lehké vyjít. Měl ale za to, že nedával nikomu bezdůvodně zabrat, pokud si to nezasloužili.
Jeho poslední parťák, Gus Bollinger, si to rozhodně zasloužil. Byl propuštěn za to, že znehodnotil otisky prstů na zásadním důkazu v případu takzvaného „Zápalkového vraha“. Následkem toho zůstal případ otevřený – a máloco nesnášel Jake víc než nedořešené případy.
Na případu zabijáka klauna pracoval Jake s agentem z DC, Markem McCunem. McCune nebyl tak neschopný jako Bollinger, ale hloupé chyby dělal zrovna tak a na Jakeův vkus měl o sobě příliš vysoké mínění. Jake byl rád, že jejich partnerství trvalo jen po dobu jednoho případu a že McCune zůstal v DC.
Vstoupil na betonovou plochu, kde čekala helikoptéra, a v mysli mu vytanulo jméno někoho dalšího, s kým nedávno pracoval.