Terén se nyní začal svažovat o něco prudčeji a Rea znovu uklouzla. Tentokrát upadla na zadek a pak už se s křikem řítila po svahu dolů, až ke kraji řeky.
Když tam konečně dorazila, vydechla úlevou. Najednou jí došlo, že kdyby celý ten svah nesjela, zřejmě by sem nikdy nedoběhla. Zvedla oči zpátky k vrcholu a překvapilo ji, jak dlouhou vzdálenost urazila. Zároveň ovšem s hrůzou spatřila, jak se rytíři dobyli do Fiothovy pevnosti a zapálili ji. Oheň divoce sálal i ve sněhu a Rey se zmocnil příšerný pocit viny. Vždyť ten starý dobrák zemřel kvůli ní.
O moment později vyrazili ze zadních dveří rytíři, zatímco další ji objížděli na koních. Viděla, že si jí všimli a bez prodlení se za ní rozjeli.
Rea se otočila a chtěla se dát na další útěk, jenže už neměla kam. Stejně nebyla ve stavu na to, aby někde pobíhala. Jediné, co mohla udělat, bylo padnout na kolena u břehu řeky. Věděla, že tady zemře. Nezbývala jí už žádná naděje.
Nicméně pro její děťátko tu naděje pořád zůstávala. Rozhlédla se kolem, dokud očima nespočinula na spleti klacíků. Jednalo se nejspíš o bobří hnízdo, ovšem navrstvené tak hustě, že připomínalo košík. Poháněná mateřskou láskou rychle přemýšlela. Natáhla se a hnízdo sebrala. Pak do něj spěšně položila své dítě. Opatrně ho vyzkoušela dát na vodu a s nesmírnou úlevou zjistila, že se nepotápí.
Rea se připravila odstrčit košík od břehu do poklidných vod říčky. Pokud ho zachytí proud, odnese ho daleko odsud. Někam dál po proudu řeky. Jak daleko a jak dlouho to potrvá, to nevěděla. I malá šance na přežití však byla pořád lepší než žádná.
Se vzlykáním se sklonila a políbila své dítě na čelo. S žalostným výkřikem sevřela jeho malé ručky ve svých dlaních.
„Miluju tě,“ řekla mu mezi vzlyky. „Nikdy na mě nezapomeň.“
Dítě také zakřičelo, jako kdyby jí snad rozumělo. Vydalo ze sebe pronikavý vzlyk, jenž přehlušil dokonce i zahřmění, které následovalo další rozeklaný blesk, i dusot kopyt blížících se koní.
Rea věděla, že už nesmí otálet. Postrčila košík a pozorovala, jak se ho záhy zmocnil proud. S pláčem sledovala, jak košík mizí v temnotě.
Jen co se jí ztratil z dohledu, ozval se za ní řinkot zbroje. Otočila se a spatřila, jak pouhých pár metrů od ní sesedá ze svých koní několik rytířů.
„Kde máš to děcko?“ zeptal se jeden z nich a jeho hlas se zpoza sklopeného hledí pronikavě nesl běsnící bouří. To hledí se ovšem ani zdaleka nepodobalo tomu, jaké měl na sobě onen rytíř, co ji před tolika měsíci unesl. Tento muž měl na sobě rudé brnění zcela jiného tvaru a v jeho tónu nezaznívala žádná laskavost.
„Já…,“ začala.
Potom ucítila, jak se jí zmocňuje vztek – vztek ženy, která ví, že brzy zemře. Ženy, která nemá co ztratit.
„Je pryč,“ vyštěkla vzdorovitě. Usmála se. „A vy ho nikdy nenajdete. Nikdy.“
Muž zlostně zavrčel, přistoupil k ní o krok blíž, tasil meč a bodl ji.
Rea ucítila v hrudi příšernou agónii a bezmocně zalapala po dechu. Celý její svět jako by se najednou stával lehčím, ale poté, co si prožila v předchozí hodině, už to vlastně ani nebylo tak hrozné. Zalapala po dechu. Připadalo jí, že je celý svět lehčí a lehčí a že ji pohlcuje bílé světlo. Věděla, že umírá.
Už se ovšem ničeho nebála. Naopak se cítila jako vítěz. Její děťátko bylo v bezpečí.
A tak když padla tváří napřed do řeky a zbarvila její vody do ruda, věděla, že je po všem. Její krátký, těžký život byl u konce.
Její chlapec bude ale žít navěky.
* * *
Venkovská selka Mithka klečela na břehu řeky po boku svého manžela. Oba se horečně modlili, protože je nenapadalo, kde jinde hledat v této tajemné bouři útěchu. Měli dojem, že se blíží konec světa. Už jen ten krvavě rudý měsíc byl sám o sobě neblahým znamením, a že se navíc ukázal při takové bouři – to už přesahovalo veškerý rozum. Bylo to neslýchané. Mithka věděla, že se chystá něco výjimečného.
Společně tam tedy klečeli u řeky, tváře si nechali bičovat větrem a sněhem a žena se modlila za ochranu své rodiny. Za smilování. Za odpuštění všeho, v čem kdy pochybila.
Mithka byla zbožná žena, která už spatřila mnoho slunečních cyklů. Přivedla na svět sedm dětí a žila spokojený život. Chudobný, ale spokojený. Hleděla si svého, starala se o ostatní a nikdy nikomu neublížila. Modlila se k Bohu, aby ochránil její děti, její domácnost a jejich skromný majetek. Předklonila se, položila dlaně do sněhu, zavřela oči a sehnula se, dokud se čelem nedotýkala země. Modlila se k Bohu, aby jí dal znamení.
Pomaloučku hlavu zase zvedla. Jen tak udělala, rozšířily se jí oči a srdce se jí při pohledu před sebe divoce rozbušilo.
„Murko!“ vydechla.
Její manžel se otočil a podíval se stejným směrem. Nyní tam oba klečeli a zírali ztuhlí úžasem.
To přece nebylo možné. Mithka několikrát rychle zamrkala, nic se však nezměnilo. Před nimi se na vodě pořád pohupoval košík, unášený říčním proudem.
A v tom košíku bylo dítě.
Chlapeček.
Nocí se nesl jeho křik a přehlušoval dokonce i bouři a neskutečné hřmění hromu. Každé jeho zakřičení bodalo Mithku u srdce.
Vrhla se do řeky, brodila se hloub a hloub a nevšímala si přitom ledových vod, které se jí jako nože snažily dostat pod kůži. Popadla košík a razila si cestu proti proudu zpět ke břehu. Pohlédla na novorozeně v košíku a viděla, že je pečlivě zabalené do deky a že se jakýmsi zázrakem ani nenamočilo.
Začala si ho prohlížet víc zblízka a s údivem postřehla, že má na ručce čerstvou popáleninu. Když spatřila, o co se jedná, její údiv jen vzrostl. Byl to symbol: dva hadi, kteří se ovíjeli okolo měsíce a mezi sebou měli dýku.
Zalapala po dechu. Okamžitě ten symbol rozpoznala. Slyšela o něm vyprávět pověsti a legendy. Naháněl jí strach.
Obrátila se ke svému manželovi.
„Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se zděšeně a tiskla si dítě na prsa.
Muž dokázal jen udiveně potřást hlavou.
„Musíme si ho nechat,“ rozhodla.
Její manžel se zamračil a zavrtěl hlavou.
„Jak?“ rozhodil rukama. „Nemůžeme si dovolit živit další krk. Už tak se sotva uživíme sami. Máme tři kluky – na co potřebujeme čtvrtého? Doby, kdy jsme vychovávali děti, jsou už za námi.“
Mithka se rychle zamyslela a pak mu ukázala popáleninu na chlapcově ruce. Po všech těch letech věděla, jak na svého muže udělat dojem. Zjevně to na něj zapůsobilo.
„Podívej,“ odsekla. „Je to znamení. Určené nám,“ pokračovala příkře. „Já se o to dítě postarám – ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám ho venku napospas smrti.“
Manžel se stále mračil, bylo na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.
„A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“
Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.
Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.
„Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“
Část druhá
Kapitola čtvrtá
O sedmnáct slunečních cyklů později
Royce stál na vrcholku kopce pod jediným dubem, který se nad těmito obilnými poli tyčil. Byl to letitý a majestátní strom, jehož větve jako by sahaly až k samotným nebesům. Chlapec se hluboce zadíval do Genevieviných očí, zamilovaný až po uši. Drželi se za ruce, ona se na něj usmívala, a když se k sobě naklonili, aby se políbili, užasl, jak je možné, aby mu srdce tak přetékalo láskou. Byl za to neskonale vděčný. Nad poli právě vycházelo slunce a Royce si přál, aby mohl tento okamžik prožívat navěky.
Zaklonil se a obdivně si ji prohlížel. Genevieve byla nádherná. Bylo jí sedmnáct, tak jako jemu, měla vysokou, štíhlou postavu, záplavu světlých vlasů a inteligentní zelené oči. Její půvabné rysy zdobily jemné pihy. Když se usmála, byl šťastný, že je naživu, a její smích ho vždycky dokázal uvolnit. Navíc v sobě měla jakousi ladnost, vznešenost, která zdaleka převyšovala jejich poddanské postavení.
Royce zahlédl v jejích očích svůj vlastní odraz a napadlo ho, že vypadají, jako by mohli být sourozenci. Sám byl samozřejmě mnohem větší než ona; i na svůj věk byl nezvykle vysoký a šířkou ramen se mu nemohli vyrovnat ani jeho nejstarší bratři. Kromě toho měl také výraznou bradu, ušlechtilý nos, hrdé čelo a pod tunikou se mu rýsovaly silné svaly. Jeho rysy ale působily stejně jemně jako její. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do očí, jež svou zelenou barvou ladily s jejími, třebaže byly o odstín tmavší. Dostal do vínku sílu a zručnost s mečem, takže se mohl s bratry utkat v rovném souboji, i když z nich byl ze všech čtyř nejmladší. Jeho otec vždy žertem prohlašoval, že jednoho dne spadl z nebe, a Royce ho chápal: neměl v sobě nic z tmavých rysů svých bratrů ani se nijak nepodobal jejich průměrným postavám. Vypadal mezi vlastní rodinou jako cizinec.
Objali se a Royce myslel na to, jak báječný je to pocit, nechat se držet v tak pevném objetí, mít někoho, kdo ho miluje tak bezmezně, jako on miloval ji. Vlastně byli nerozluční už jako malé děti, kdy spolu vyrůstali a hrávali si v těch samých polích, kde teď stáli. Už tehdy si přísahali, že až jim bude sedmnáct, o slunečním slunovratu se vezmou. V dětství to brali jako smrtelně vážný slib.
Jak však roky plynuly, neodcizili se, jak to většinou mezi přáteli z dětství bývá. Naopak se ještě sblížili. Navzdory všem předpokladům se z jejich dětských zásnub každý rok stávalo něco silnějšího, vážnějšího a neodvolatelnějšího. Zdálo se, že je jim souzeno, aby se jejich životní stezky nikdy neodloučily.
Nyní, ač tomu mohli stěží uvěřit, ten den konečně nadešel. Oběma jim bylo sedmnáct a nastal den letního slunovratu. Byli dospělí, mohli činit svá vlastní rozhodnutí a jak tam tak stáli pod tím starobylým stromem, oba si se závratným nadšením uvědomovali, co to znamená.
„Je tvoje matka ráda?“ vyzvídala Genevieve.
Royce se usmál.
„Myslím, že tě má ještě radši než já, jestli je to vůbec možné,“ zasmál se.
Genevievin smích jej zahřál u srdce.
„A co tvoji rodiče?“ chtěl vědět.
Tvář jí potemněla a Roycovi se na okamžik sevřelo srdce.
„To kvůli mně?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou.
„Mají tě rádi,“ odpověděla. „To jen že…“ Povzdechla si. „Ještě nejsme svoji. Čím dřív to bude za námi, tím budou radši. Mají o mě strach.“
Royce to chápal. Její rodiče se obávali urozených. Nesezdaní vesničané jako on a Genevieve neměli žádná práva. Kdyby se urozeným zachtělo, mohli si klidně přijít, pobrat si jejich ženy a uzmout si je pro sebe. Tedy v případě, že nebudou vdané. Po svatbě byly v bezpečí.
„Už brzy,“ prohlásila Genevieve a tvář jí znovu rozzářil úsměv.
„Jsou vaši rádi, protože to budu já, anebo protože budeš v bezpečí před urozenými?“
Rozesmála se a hravě ho plácla.
„Milují tě jako vlastního!“ ujistila ho. „A já tě také miluji. Na, to je pro tebe.“
Podávala mu něco na provázku. Bylo to sotva víc než kousek stočeného drátku s kadeří jejích vlasů uvnitř, pro Royce to však mělo větší cenu, než cokoli, co kdy spatřil. Vzal si ho od ní a schoval do košile, co nejblíž k srdci.
Chytil ji za paže a políbil ji.
„Royci!“ ozvalo se najednou volání.
Royce se otočil a uviděl, jak po svahu svižně stoupají jeho tři bratři s velkou skupinkou lidí. Rozpoznal mezi nimi i Genevieviny sestry, bratrance a sestřenice. Každý si nesl srp nebo vidle a všichni byli připraveni začít další den těžké práce. Royce se zhluboka nadechl. Věděl, že přišel čas se rozloučit. Přece jen byli pouzí venkované a nemohli si dovolit celý den nic nedělat. Svatba bude muset počkat do západu slunce.
Roycovi nevadilo, že bude celý den pracovat, ale bylo mu to líto kvůli Genevieve. Přál si, aby jí mohl dát víc.
„Přál bych si, abys dneska mohla mít volno,“ řekl jí.
Usmála se a pak se zasmála.
„Já pracuju ráda. Nemusím přitom myslet na jiné věci. Obzvlášť na to,“ naklonila se k němu a políbila ho na nos, „jak dlouho budu muset čekat, než tě dneska zase uvidím.“
Políbili se, načež se od něj s chichotáním odvrátila, zavěsila se mezi své sestry a sestřenice a zanedlouho už s nimi skotačivým krokem zamířila do polí. Všichni vypadali v ten krásný letní den vesele naladění.
Roycovi bratři došli až k němu a poplácali ho po ramenou. Všichni čtyři se potom vydali dolů po opačném úbočí kopce.
„Tak pojď, ty milovníku!“ pobídl ho Raymond. Byl ze všech nejstarší a Royce ho mnohdy považoval spíše za druhého otce. „Můžeš na ni přece do večera počkat!“
Druzí dva bratři se rozesmáli.
„Dostala ho ale pořádně,“ podotkl Lofen, prostřední bratr, který byl o něco menší než ostatní, zato podsaditější.
„Tobě už není pomoci,“ přizvukoval Garet. Byl nejmladší, jen o pár let starší než Royce, a proto k němu měl nejblíže. Zároveň však mezi nimi také panovala nejsilnější sourozenecká rivalita. „Ještě ani nejste svoji a už jsi v tom až po uši.“
Všichni se opět zasmáli a dál ho popichovali, a zatímco jako jeden kráčeli do polí, Roycovi se po tváři rovněž rozlil úsměv. Naposledy se ohlédl přes rameno, aby ještě jednou pohlédl na Genevieve, která mizela za kopcem. Když viděl, že se po něm také naposledy otáčí a i z dálky se na něj usmívá, poskočilo mu srdce. Její úsměv ho zahřál na duši.
Dnes večer, má milá, pomyslel si. Dnes večer.
* * *
Genevieve se činila na poli a v obklopení svých sester a sestřenic se rozmachovala srpem nahoru a dolů. Bylo jich asi deset a neustále se v ten radostný den něčemu hlasitě smály. Ona však pracovala jen s polovičním elánem. Po každých pár seknutích se opřela o dlouhou násadu, zahleděla se na modrou oblohu a oslnivě žlutá pole pšenice a myslela na Royce. Srdce se jí přitom vždy divoce rozbušilo. Dnes nadešel den, o němž od nepaměti snila, dokonce i když ještě byla dítě. Byl to nejdůležitější den v jejím životě. Od dnešního dne spolu budou s Roycem bydlet až do smrti. Od dnešního dne budou mít svůj vlastní příbytek, prosté obydlí s jedinou místností na kraji pole, skromnou chatu od jejich rodičů. Tak či tak to bude nový začátek, místo, kde začnou nový společný život jako manžel a manželka.
Genevieve při tom pomyšlení doslova zářila. Nic na světě si nepřála víc, než být s Roycem. Vždycky tu pro ni byl, stál při ní už od samého dětství a ona nikdy neměla oči pro nikoho jiného. Přestože byl ze čtyř bratrů nejmladší, odjakživa měla dojem, že je na něm něco výjimečného. Byl jiný, než všichni ostatní, jiný, než všichni, koho v životě potkala. Nevěděla v čem přesně a měla tušení, že to neví ani on. Něco v něm však viděla, něco, co přesahovalo tuhle vesnici, tenhle venkov. Jako by jeho osud ležel jinde.
„A co jeho bratři?“ ozval se najednou něčí hlas.
Genevieve se vrátila do přítomnosti. Otočila se a uviděla, jak se před ní za doprovodu dvou sestřenic chichotá Sheila, její nejstarší sestra.
„Koneckonců má další tři! Nemůžeš je mít všechny pro sebe!“ dodala se smíchem.
„Přesně tak, na co čekáš?“ přidala se jedna ze sestřenic. „Čekáme, že nás představíš.“
Genevieve se rozesmála.
„Už jsem vás přece představila,“ odpověděla. „Mnohokrát.“
„Nestačí!“ prohlásila Sheila razantně, což přimělo ostatní pustit se do dalšího chichotání.
„Neměla by se snad tvá sestra vdát za jeho bratra?“
Genevieve se usmála.
„Nic by se mi na světě nelíbilo víc,“ odpověděla. „Nemůžu ale přece mluvit za ně. Znám jenom Roycovo srdce.“
„Tak je přesvědč!“ přemlouvala ji další z dívek.
Genevieve se znovu zasmála. „Udělám, co bude v mých silách.“
„A co si oblékneš?“ přerušila je jiná sestřenice. „Pořád ses nerozhodla, jaké šaty si chceš—“
Vzduch náhle prořízl zvuk, který Genevieve naplnil takovou hrůzou, že upustila srp a upřela oči k obzoru. Ještě než ho pořádně uslyšela, věděla, že nevěstí nic dobrého.
Otočila se a bedlivě sledovala horizont. Netrvalo dlouho a její nejhorší obavy se potvrdily. Nejdřív se polem rozlehl dusot koňských kopyt a záhy na to se zpoza kopce vynořila družina jezdců. Bodlo ji u srdce, když spatřila, že na sobě mají nejpřepychovější kazajky, a rozpoznala jejich prapor s medvědem uprostřed zeleného a zlatého pole. Patřil rodu Norsů.