Přijížděli urození.
Genevieve se při tom pohledu zarděla zlostí. Tihleti chamtivci obírali její rodinu a vůbec všechny venkovské rodiny o jeden desátek za druhým. Žili si jako králové, zatímco všechny ostatní vysávali, dokud málem neměli co do úst. A pořád jim to nestačilo.
Genevieve provázela zrakem uhánějící jezdce a z celého srdce se modlila, aby jenom projížděli kolem a nestočili koně jejím směrem. Přece jen je v těchto polích neviděla už hezkých pár slunečních cyklů.
Pak však se zoufalstvím zpozorovala, jak zatáčí a míří rovnou k ní.
Ne, přimlouvala se v duchu. Ne teď. Ne tady. Ne dnes.
Jenomže jezdci nezastavovali a pokračovali v cestě, byli čím dál tím blíž a nebylo pochyb, že si jedou právě pro ni. Zpráva o jejím svatebním dni se musela roznést po kraji. Takové zvěsti je vždycky přiměly uzmout si, co můžou, dokud není příliš pozdě.
Ostatní dívky kolem ní instinktivně uzavřely těsný, ochranný kruh. Sheila se k ní otočila a úzkostlivě ji popadla za paži.
„UTÍKEJ!“ nařídila a postrčila ji.
Genevieve se otočila a uviděla před sebou jen otevřená pole, jež se rozprostírala desítky kilometrů do všech stran. Věděla, jak pošetilé by bylo utíkat – nedostala by se daleko. Stejně by ji nakonec unesli, jen by k tomu navíc přišla o důstojnost.
„Ne,“ odpověděla s klidem a rozvahou.
Namísto toho sevřela v ruce srp a zvedla ho před sebe.
„Postavím se jim čelem.“
Ostatní dívky se po ní ohromeně ohlédly.
„Se srpem?“ namítla pochybovačně její sestřenice.
„Třeba nepřicházejí se špatnými úmysly,“ nadhodila jiná sestřenice.
Genevieve však viděla, jak přijíždějí, a pomalu zavrtěla hlavou.
„Ale přicházejí,“ odvětila.
Sledovala, jak se blíží a čekala, že každou chvíli zpomalí – k jejímu překvapení ovšem nic takového neudělali. Uprostřed skupinky jel Manfor, vysoce postavený, dvacetiletý šlechtic, jímž z celého srdce opovrhovala. Byl to královský vévoda, mladík s širokými rty, světlýma očima a zlatými kadeřemi, kterému na tváři neustále pohrával zlomyslný úšklebek. Působil dojmem, jako by se na celý svět ustavičně díval spatra.
Čím kratší je od něj dělila vzdálenost, tím lépe viděla Genevieve, jak si ji prohlíží jako pes kost a obličej se mu roztahuje v krutém úsměvu. Když už jim chybělo urazit jen necelých dvacet metrů, Genevieve zvedla srp a vykročila kupředu.
„Nedostanou mě,“ pronesla rezignovaným hlasem a myslela přitom na Royce. Ze všeho nejvíc si přála, aby jí teď stál po boku.
„Genevieve, nedělej to!“ zakřičela na ni Sheila.
Genevieve se už ale rozběhla vstříc jezdcům. Srp držela vysoko nad hlavou a v žilách cítila, jak jí proudí adrenalin. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo tolik odvahy, nicméně ji nyní rozhodně nepozbývala. Vyrazila vpřed, rozmáchla se srpem a sekla jím po prvním z jezdců, který k ní dorazil.
Byli na ni však příliš rychlí. Přiřítili se na svých koních jako lavina, a tak když se ohnala svým srpem, stačilo, aby jeden z nich ledabyle mávl sukovicí a vyrazil jí provizorní zbraň z ruky. Genevieve se roztřásly paže nepříjemnými vibracemi a ona mohla jen beznadějně přihlížet, jak se srp nese vzduchem a ztrácí se v obilí.
O okamžik později se kolem ní prohnal Manfor, naklonil se a zadní stranou své kovové rukavice ji uhodil do tváře.
Genevieve vykřikla, silou úderu se otočila na patě a přistála obličejem v obilí. Ve tváři jí pulzovala palčivá bolest.
Koně se náhle prudce zastavili, jejich jezdci sesedli a obklopili Genevieve ze všech stran. Ucítila na sobě jejich hrubé ruce. Přestože byla ránou stále napůl omráčená, vytáhli ji na nohy škubnutím za paže.
Vrávoravě tam mezi nimi stála, a když zvedla oči, spatřila před sebou stát Manfora. Nadzdvihl si přilbu, sundal ji a odhalil jízlivý úsměšek, který za ní skrýval.
„Nech mě být!“ zasyčela. „Nejsem tvůj majetek!“
Za ní se rozlehly výkřiky. Otočila se a uviděla, jak se k ní ženou sestry a sestřenice, aby jí pomohly. V příští vteřině ji však zaplavila hrůza, protože rytíři jim zastoupili cestu a každou z nich uhodili do obličeje, takže se jedna po druhé skácely k zemi.
Genevieve uslyšela Manforův zlověstný smích, načež ji popadl kolem pasu, přehodil si ji přes koně a svázal jí ruce. Nato se vyhoupl za ni, kopl oře do slabin a za křiku ostatních dívek s ní ujížděl pryč. Pokusila se zápolit, nebylo jí to však nic platné, neboť ji držel v ocelovém sevření.
„Šeredně se pleteš, děvenko,“ oznámil jí se smíchem. „Samozřejmě, že jsi moje.“
Kapitola pátá
Royce stál uprostřed pšeničného pole, oháněl se srpem ze strany na stranu a srdce mu při myšlence na svou nastávající plesalo. Nemohl uvěřit, že konečně nadešel jeho svatební den. Miloval Genevieve, kam až jeho paměť sahala, a dnešnímu dni se nic nemohlo vyrovnat. Zítra se probudí vedle ní, v jejich nové, vlastní chatce, a před sebou budou mít úplně nový život. Cítil, jak mu v břiše poletují motýli. Nic si na světě nepřál víc.
Zatímco se dál rozmachoval srpem, zatoulaly se mu myšlenky k nočním tréninkům, kde se proti sobě se svými bratry každý den procvičovali v boji mečem. Všichni čtyři se každý den neúnavně utkávali ve vzájemných soubojích s dřevěnými meči, ale někdy i se skutečnými, které vážily dvakrát tolik a daly se sotva uzvednout. Pomáhaly jim zesílit a zrychlit se. Ačkoli Royce byl ze všech bratrů nejmladší, věděl, že už je z něj lepší bojovník, než kterýkoli z nich. Dokázal se s mečem pohybovat s větší mrštností, rychleji udeřit a bránit se. Skoro jako by byl uhněten z jiného těsta než ostatní. Neušlo mu, že je jiný. Nechápal ale jak. A to mu dělalo starosti.
V hlavě mu dokola vířily ty samé otázky. Odkud získal své nadání k boji? Proč se od ostatních tak lišil? Nedávalo mu to smysl. Všichni byli bratři. Pocházeli ze stejné krve, ze stejné rodiny. A přitom byli nerozluční, všechno dělali společně, ať už trénovali nebo se dřeli na polích. To vlastně bylo jediné, co vrhalo na jeho blažený den stopu stínu; co když se po odstěhování začne od své rodiny odcizovat? V duchu si odpřísáhl, že ať se stane cokoliv, nikdy nic takového nedopustí.
Od kraje pole sem náhle dolehl hluk a vytrhl Royce ze zamyšlení. Mladíkovi okamžitě došlo, že slyší něco, co je na tuto denní dobu velice neobvyklé. Něco, co rozhodně nechce slyšet v tak dokonalý den, jako je ten dnešní. Koně. Rychle a naléhavě cválající koně.
Royce se bleskově otočil, v tu ránu ve střehu. Jeho bratři ho následovali. Jeho neklid jen vzrostl, když mezi přijíždějícími rozeznal Genevieviny sestry a sestřenice. I ze svého stanoviště viděl, že mají tváře zkřivené strachem a úzkostí.
Royce se snažil pochopit, na co se to dívá. Kde je Genevieve? Proč se sem všechny tak ženou?
Vzápětí se mu sevřelo srdce. Něco strašného se muselo stát.
Zahodil srp a rozběhl se jim naproti. Jeho bratři a hrstka dalších farmářů z jejich vesnice mu běželi v patách. První k němu dorazila Sheila, Genevievina sestra. Seskočila z koně, ještě než stihl zastavit a popadla Royce za ramena.
„Co se děje?“ vykřikl. Také jí položil ruce na ramena a cítil, jak se chvěje.
Sotva ze sebe mezi vzlyky dokázala vypravit slovo.
„Genevieve!“ vyjekla nakonec s hrůzou v hlase. „Unesli ji!“
Roycovi při těch slovech ztuhla krev v žilách a hlavou mu probleskly všechny nejhorší scénáře.
„Kdo?“ chtěl vědět, když ho jeho bratři konečně doběhli.
„Manfor!“ vzlykala dívka. „z rodu Norsů!“
Roycovi se rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna rozhořčení. Unesli mu nevěstu. Urození si ji klidně odvezli, jako by jim patřila. Tvář mu zbrunátněla vztekem.
„Kdy!?“ rozkřikl se a bezděky sevřel Sheilinu paži silněji, než chtěl.
„Teď!“ odpověděla. „Jen jsme si zaběhly pro koně, abychom ti to mohly co nejrychleji říct!“
Ostatní dívky za ní začaly také sesedat, a jakmile se ocitly na zemi, podaly otěže Roycovi a jeho bratrům. Royce ani na vteřinu nezaváhal. Jediným rychlým pohybem se vyhoupl na koně, kopl ho do slabin a už tryskem uháněl polem.
Za sebou slyšel své bratry, kteří rovněž neotáleli a ihned se vydali za ním a skrze obilí směrem ke vzdálené pevnosti.
Nejstarší z bratrů, Raymond, Royce dojel.
„Uvědomuješ si, že právo je na jeho straně?“ zavolal na něj. „Je urozený a ona není vdaná – alespoň prozatím.“
Royce přikývnul.
„Pokud tam vrazíme a budeme požadovat, aby nám ji vrátili, jen se nám vysmějí,“ pokračoval Raymond. „Nemáme žádné právo chtít ji zpátky.“
Royce zatnul zuby.
„Já nikoho žádat nebudu,“ procedil. „Já si ji prostě odvedu.“
Lofen, který je mezitím také dohonil, zakroutil hlavou.
„Těmi dveřmi v životě neprojdeš,“ varoval ho. „Bude tam na tebe čekat profesionální armáda. Rytíři. Brnění. Zbraně. Brány.“ Znovu potřásl hlavou. „A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo se přes ně dostat, i kdyby se ti povedlo ji zachránit, nikdy ji jen tak nepustí. Uštvou tě a zabijí.“
„Já vím,“ odpověděl Royce.
„Bratře,“ zvolal Garet. „Mám tě rád. A Genevieve mám taky rád. Ale jedeš na jistou smrt. Na smrt nás všech. Nech ji být. Nemůžeš už nic dělat.“
Royce z jejich hlasů slyšel, jak na něm bratrům záleží a vážil si toho. Nemohl si však dovolit je poslouchat. Byla to jeho nevěsta, nesešlo tudíž na tom, co dává v sázku. Neměl na vybranou. Nemohl ji tam jen tak nechat, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Měl to zkrátka v povaze.
Aby mu to nemohli dál vymlouvat, pobídl Royce svého koně k ostřejšímu tempu a tryskem se řítil přes pole k obzoru, kde se rozléhalo město, nad nímž se tyčila Manforova tvrz. A kde na něj zcela jistě čekala smrt.
Genevieve, volal na ni v duchu. Jedu si pro tebe.
* * *
Royce a jeho bratři uháněli plnou rychlostí přes pole. Právě zdolali poslední kopec a valili se dolů k rozlehlému městu, které se rýsovalo na jeho úpatí. V jeho středu se vyjímala obrovská tvrz, sídlo rodu Norsů, urozených, jež zdejšímu kraji vládli železnou pěstí a jež přiváděli Roycovu rodinu pomalu na mizinu, neboť od nich požadovali jeden desátek za druhým ze všeho, co se jim na farmě urodilo. Celé generace se jim úspěšně dařilo udržovat své poddané v chudobě. Měli ve svých službách desítky rytířů v plné zbroji se skutečnými zbraněmi a skutečnými koňmi. Seděli za tlustými, kamennými zdmi, obehnanými příkopem a dostat se k nim dalo pouze přes padací most. Pod záminkou udržování práva a pořádku sledovali jako žárlivá slepice vše, co se ve městečku šustlo, ve skutečnosti ho však jen vysávali do sucha.
To oni určovali zákony. To oni prosazovali kruté předpisy, které zaváděli všichni urození po celé zemi, předpisy, které vyhovovaly pouze jim. Předstírali, že svým poddaným nabízí ochranu, ačkoli všichni venkované věděli, že jediní, před kým se potřebují chránit, jsou právě urození. Království Sevania bylo koneckonců bezpečným krajem; od ostatních zemí ho ze třech stran dělila voda, jelikož se nacházel na severním cípu kontinentu Alufen. Mocný oceán, řeky a hory mu poskytovaly lepší obranu než nejsilnější hradby, což zřejmě přispělo k tomu, že na něj už celá staletí nikdo nezaútočil.
Jediné nebezpečí a tyranie tedy hrozily ze strany téměř všemocné aristokracie a jejich nestoudného obírání chudých. Lidí, jako byl Royce. Jenže teď už jim nestačilo pouze bohatství – teď už si líčili i na jejich ženy.
To pomyšlení zbarvilo Roycovy tváře do ruda. Sklonil hlavu, uchopil svůj meč o něco pevněji a v duchu si dodával odvahy.
„Most je spuštěný!“ zakřičel Raymond. „A mříž je taky otevřená!“
Royce si toho také všiml a rozhodl se to považovat za dobré znamení.
„Jasně, že je!“ zvolal Lofen. „Copak si myslíš, že budou očekávat nějaký útok? A k tomu od nás?“
Royce zrychlil a byl svým bratrům neskonale vděčný, že mu dělají doprovod. Věděl, že jim na Genevieve záleží tak jako jemu. Byla pro ně jako sestra. Dopustit se na Roycovi takové urážky znamenalo dopustit se jí na nich všech. Royce upřel zrak směrem k padacímu mostu a uviděl, jak tam nevzrušeně postává pár hradních rytířů a nepřítomně hledí do pastvin a polí okolo města. Nebyli připravení na útok. Nikdo je nenapadl už celá staletí, neměli tudíž důvod něco takového očekávat nyní.
Royce s hlasitým zařinčením tasil meč, pozdvihl ho do výše a sklopil hlavu. Vzduch proťal stejný řinčivý zvuk, jak jeho bratři následovali jeho příkladu a rovněž tasili své zbraně. Royce pobídl svého koně, aby se dostal do čela jejich malé skupinky a byl prvním, kdo se vrhne do boje. Srdce mu bušilo vzrušením a strachem. Nebál se ovšem o sebe, ale o Genevieve.
„Vrazím tam, najdu ji a vypadnu!“ zakřičel na bratry svůj plán. „Vy zůstaňte venku. Tohle je moje bitva.“
„Přece tě tam nepustíme samotného!“ namítl Garet.
Royce však nesmlouvavě zakroutil hlavou.
„Jestli se něco zvrtne, nechci, abyste za to platili vy,“ odporoval. „Zůstaňte tady a zaměstnejte ty strážné. To teď potřebuju nejvíc.“
Mečem ukázal na desítku rytířů roztroušených kolem brány za příkopem. Royce věděl, že jakmile přejede most, pustí se strážní do akce. Pokud ale jeho bratři dokážou odvrátit jejich pozornost, třeba je to zdrží alespoň na tak dlouho, aby se sám dostal dovnitř a našel svou nevěstu. Odhadoval, že mu bude stačit pár minut. Jestli se mu podaří najít ji rychle, může ji popadnout, zmizet a nechat to místo daleko za sebou. Doufal, že to půjde bez toho, aby musel někoho zabít; nejraději by nikoho ani nezranil. Chtěl si jen odvézt svou zaslíbenou.
Royce uháněl se skloněnou hlavou, co nejrychleji to jeho kůň dokázal, tak rychle, až málem nemohl dýchat. Vítr ho šlehal do obličeje a povlával mu vlasy. Most se nyní rýsoval blíž a blíž, dělilo jej od něj už jen třicet metrů, dvacet, deset… V uších mu hučelo jen tepání vlastní krve a dusot kopyt. Srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Najednou mu došlo, do jakého se to žene šílenství. Chystá se udělat něco, o čem nikdo z poddaných nikdy ani nesnil: napadnout šlechtice. Začínal válku, kterou neměl šanci vyhrát a v níž nepochybně položí život. Jenže za touhle bránou drží jeho nevěstu a to mu jako důvod úplně stačilo.
Royce už od mostu dělilo posledních pár metrů, když vzhlédl a uviděl, jak před ním rytíři překvapeně vypoulili oči a dali se do zběsilého šátrání po svých zbraních. Bylo na nich vidět, jak je zaskočil, že by se něčeho takového nikdy nenadáli.
Nic jiného než jejich zpožděnou reakci Royce nepotřeboval. Vyřítil se vpřed, a zatímco rytíři nemotorně zvedali své halapartny, sklonil ruku s mečem do stejné roviny a sekáním do násad je začal o jejich zbraně připravovat. Mával mečem ze strany na stranu a krátil zbraně rytířů na obou stranách mostu. Dával si přitom pozor, aby pokud možno nikomu neublížil. Chtěl je jen odzbrojit a ne zabředávat do bitvy.
Royce dál nabíral rychlost a nepřestával svého koně pobízet. Využíval zvíře jako další zbraň, aby jeho tělem shodil zbývající strážce přes okraj úzkého mostu, kde se ve své těžké zbroji zřítili do vody v příkopu. Chvíli jim potrvá, než se odtamtud vyhrabou. To by mu mělo dát víc než dost času.
Za sebou slyšel, jak mu bratři pomáhají dokončit jeho dílo. Na druhé straně mostu se rozjeli k bráně, zaútočili na strážce a odzbrojili je, než měli vůbec možnost se vzpamatovat. Nato bránu zastoupili a zahradili, čímž už tak zmatené strážce rozhodili ještě víc a Roycovi poskytli příležitost proklouznout jim za zády.
Royce se předklonil v sedle a rozjel se k otevřené mříži. Ta se však nyní začala spouštět a on přinutil koně k ještě větší rychlosti. Sklonil hlavu a proletěl obrovským obloukem těsně předtím, než se mohutná mříž se zaduněním dovřela.
S divoce tlukoucím srdcem se ocitl na vnitřním nádvoří, zpomalil a rozhlédl se kolem sebe. Ještě nikdy tu nebyl a v obklopení silných kamenných zdí, jež sahaly do výšky několika pater, si připadal dezorientovaný a ztracený. Všude kolem proudily sem a tam davy nádeníků a služebných s vědry vody a různým zbožím. Naštěstí zde na něj nečekali žádní rytíři. Neměli přece důvod obávat se útoku.