Royce zoufale přejížděl pohledem po hradbách v naději, že někde zahlédne svou nevěstu.
Nic však nespatřil. Zachvátila jej panika. Co když ji odvedli někam jinam?
„GENEVIEVE!“ rozkřičel se.
Rozhlížel se všemi směry, horečně se i se svým řehtajícím koněm otáčel ze strany na stranu, najednou mu ale došlo, že vlastně nemá sebemenší ponětí, kde hledat. Neměl žádný plán. Popravdě ani příliš nevěřil, že se dostane takhle daleko.
Royce se pustil do usilovného přemýšlení a snažil se dojít k rychlému rozhodnutí. Urození budou patrně žít ve vyšších poschodích, uvažoval, aby je neobtěžoval zápach z ulice a obyčejní lidé a aby si mohli užívat větru a slunce, co hrdlo ráčí. Tam si tedy nepochybně odvedli i Genevieve.
Ta myšlenka ho znovu naplnila hněvem.
Přinutil se ovládnout své emoce, kopl koně do slabin a cvalem se rozjel přes nádvoří. Po cestě míjel šokované služebné, kteří se při pohledu na něj zastavovali a zapomínali na svou práci. Po chvíli před sebou spatřil široké, točité schodiště. Dojel až k němu, seskočil z koně, ještě než se zastavil a sotva dopadl na zem, rozběhl se po schodech nahoru. Běžel po spirálovitém schodišti dokola a dokola, poschodí za poschodím, znovu a znovu. Ani netušil, kam že to utíká, usoudil ale, že bude nejlepší začít seshora.
Royce konečně dorazil na konec schodiště v nejvyšším podlaží a stěží popadal dech.
„Genevieve!“ zakřičel a doufal – modlil se – aby odpověděla.
Nedostalo se mu však žádné odezvy. Zaplavovala ho čím dál tím větší hrůza.
Namátkou si vybral jednu z chodeb, rozběhl se jí a v duchu žadonil, aby to byla ta správná. Uháněl dál, když tu se na jedné straně znenadání otevřely dveře a zpoza nich vykoukla něčí hlava. Patřila muži, urozenému, s malou, zavalitou postavou, rozpláclým nosem a řídnoucími vlasy.
Mračil se na Royce, zjevně si z jeho nuzného oděvu dokázal vyvodit, že se jedná o prostého venkovana, a nakrčil nos, jako by se díval na něco nechutného.
„Hej!“ zařval na něj. „Co děláš v našem—“
Royce nemeškal. Sotva se po něm pohoršený šlechtic vrhl, praštil ho pěstí do obličeje a poslal ho po zádech na zem.
Rychle nahlédl do místnosti, z níž muž vyšel, kdyby tam náhodou našel svou milou. Byla však prázdná.
Dal se znovu do běhu.
„GENEVIEVE!“ rozkřikl se Royce.
Vtom najednou odněkud z dálky uslyšel v odpověď tlumený výkřik.
Srdce se mu zastavilo a on se zarazil na místě jako přibitý ve snaze určit, odkud výkřik přišel. Velice dobře si uvědomoval, že nemá mnoho času, že po něm co nevidět půjde celá armáda. Se zrychleným dechem proto utíkal dál a nepřestával volat její jméno.
A pak to uslyšel znovu – další přidušený výkřik. Royce věděl, že je to ona. Srdce se mu divoce rozbušilo. Je tady nahoře. A on je k ní blíž a blíž.
Konečně doběhl na konec chodby a v tom okamžiku se zpoza posledních dveří nalevo ozval jekot. Na nic nečekal, svěsil rameno a vrazil jím přímo do starobylých dubových dveří.
Rozletěly se dokořán a Royce vrávoravě vpadl dovnitř. Ocitl se v přepychem oplývající komnatě, deset krát deset metrů, s vysokým, klenutým stropem, okny vytesanými v kamenných zdech a obrovským krbem. Uprostřed stála veliká, luxusní postel s nebesy. Royce dosud nikdy nic podobného neviděl. V tu chvíli ho ovšem mnohem více zaujalo, co spatřil na ní. Zalila ho nesmírná úleva. Na hromadě kožešin tam ležela jeho milovaná Genevieve.
S uspokojením shledal, že má na sobě stále všechno oblečení a svíjí se a kope kolem sebe, zatímco s ní Manfor zezadu zápasí. Royce byl vzteky bez sebe. Ten zmetek si tam klidně osahává jeho nevěstu a snaží se z ní strhnout šaty. Ještě že to Royce stihl včas.
Genevieve se kroutila a bránila jako lvice, Manfor měl na ni ale příliš mnoho síly.
Royce ani na okamžik nezahálel a dal se do práce. Přiskočil k posteli a vrhl se na Manfora přesně v okamžiku, kdy se šlechtic otočil, aby se podíval, co se to děje. Vytřeštil oči překvapením, to už ho ale Royce popadl za košili a vší silou odhodil.
Manfor přeletěl ložnici a s heknutím tvrdě přistál na dlážděné podlaze.
„Royci!“ zvolala Genevieve a otočila se, aby mu pohlédla do tváře. V hlase jí zaznívala nezměrná úleva.
Royce však věděl, že Manforovi nesmí dát šanci se vzpamatovat. Šlechtic se právě pokoušel znovu postavit na nohy, Royce po něm ale skočil a přitlačil ho k zemi. Celý rozzuřený za to, co Manfor provedl jeho nastávající, se rozpřáhl pěstí a uštědřil mu pořádnou ránu do čelisti.
Manfor se ale nehodlal nechat jen tak dát. Posadil se a sáhl po dýce. Royce mu ji pohotově sebral a neúnavně do protivníka bušil, dokud neskončil zpátky na zádech. Pak poslal dýku po podlaze daleko z jeho dosahu.
Chytil Manfora za zkřížená zápěstí. Urozený se na něj šklebil svým typickým vzdorovitým a nadřazeným úsměškem.
„Právo je na mé straně,“ zasyčel. „Můžu si vzít, koho chci. Ta holka je moje.“
Royce se zamračil.
„Moji nevěstu si vzít nemůžeš.“
„Jsi blázen,“ zavrčel Manfor. „Blázen. Do západu slunce budeš viset. Nemáš se kam schovat. Copak to nechápeš? Celý tenhle kraj patří nám.“
Royce zavrtěl hlavou.
„Co ty nechápeš,“ odpověděl, „je, že mně je to úplně jedno.“
Manfor zkřivil obličej.
„Tohle ti neprojde,“ varoval ho. „Já na to dohlédnu.“
Royce zpevnil svůj stisk na jeho zápěstích.
„Nic takového neuděláš. Genevieve a já odsud dnes svobodně odejdeme. Pokud se pro ni ještě někdy pokusíš přijít, zabiju tě.“
K Roycově překvapení se Manforův obličej zkroutil do zlomyslného úsměvu. Z koutku úst mu vytékala krev.
„Nikdy ji nenechám na pokoji,“ prohlásil. „Nikdy. Budu ji mučit po zbytek jejího života. A tebe uštvu s muži svého otce jako podsvinče. Odvedu si ji a bude moje. A ty budeš viset na šibenici. Takže si klidně utíkej a hlavně si koukej dobře zapamatovat tu její tvářičku, protože bude už brzy patřit jenom mně.“
Royce cítil, jak mu tělem prostupuje neovladatelný hněv. Nejhorší na těch krutých slovech bylo to, že věděl, že jsou naprosto pravdivá. Neměl kam utéct; venkov patřil urozeným. Nemohl měřit síly s armádou. A o tom, že se Manfor nikdy nevzdá, také nepochyboval. Samozřejmě jen pro vlastní zvrácenou zábavu, z žádného jiného důvodu. Měl vše, na co si vzpomněl, a stejně mu to nedalo; dál okrádal lidi, kteří neměli nic.
Royce se očima zabodl do očí bezcitného šlechtice a bylo mu jasné, že mu Genevieve dřív nebo později nevyhnutelně padne svárů. Stejně tak mu bylo jasné, že to nemůže dovolit. Opravdu s ní chtěl jen odejít, vážně ano. Jenže nemohl. Kdyby tak udělal, odsoudil by Genevieve k smrti.
Zničehonic Manfora hrubě popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Postavil se k němu čelem a tasil svůj meč.
„Tas!“ nařídil mu. Rozhodl se dát mu šanci na čestný souboj.
Manfor na něj zůstal nevěřícně zírat. Zjevně ho zaskočilo, že má možnost se bránit. Pak uposlechl a tasil meč.
Vyřítil se kupředu a prudce máchl mečem. Royce pozvedl vlastní čepel a jeho úder odrazil. Vzduchem se rozlétly jiskry. Royce vycítil, že je silnější, zvedl svůj meč a zahnal Manfora na ústup. Pak ho udeřil jílcem do tváře.
Hlasité zapraskání Roycovi prozradilo, že Manforovi zlomil nos. Manfor se zapotácel a s ohromeným výrazem se chytil za nos. Royce by ho v tu chvíli mohl bez obtíží zabít, místo toho mu ale dal ještě jednu šanci.
„Vzdej se nyní,“ nabídl mu, „a nechám tě žít.“
Manfor však v odpověď jen zlostně zavrčel, zvedl meč a znovu zaútočil.
Divoce se rozmachoval ze strany na stranu, zatímco Royce všechny jeho rány zručně odrážel. Vyměňovali si navzájem jeden úder za druhým, místností se rozléhalo řinčení mečů, od čepelí odskakovaly jiskry a dvojice bojovníků tančila z jedné strany komnaty na druhou. Manfor byl sice urozený a vyrůstal tedy se všemi výhodami královské vrstvy, Royce měl ovšem pro boj mimořádné nadání.
Zatímco spolu bojovali, ozvalo se zvenku vzdálené troubení rohů, následované zvuky blížící se armády a klapotem koňských kopyt na pouliční dlažbě pod hradem. Roycovi znepokojeně zaškubalo v břiše. Docházel mu čas. Musí něco rychle udělat.
Konečně obloukem odrazil Manforův meč a vyrazil mu ho z ruky. Zbraň odletěla na opačný konec místnosti. Royce přitiskl špičku svého meče ke šlechticovu hrdlu.
„Vzdej se,“ poručil mu.
Manfor pomalu ustoupil a zvedl ruce. Pak ale zády narazil do malého dřevěného psacího stolu, zničehonic se otočil, něco z něj sebral a hodil to Roycovi do očí.
Royce vykřikl. Cosi ho oslepilo. Oči ho štípaly a svět kolem něj náhle zčernal. Teprve, když si začal zuřivě mnout oči, uvědomil si, že mu šlechtic vychrstl do tváře inkoust. Byl to nečestný tah, jaký se na urozeného neslušel. Jaký se neslušel na žádného bojovníka. Když se to ale vzalo kolem a kolem, říkal si Royce, že ho to vlastně ani nemělo překvapit.
Než mohl znovu nabýt zrak, ucítil ostrou bolest v břiše, kam ho Manfor surově kopnul. Zlomil se v pase a skácel na podlahu, odkud se bez dechu snažil sledovat protivníkovy pohyby. Přestože měl zrak stále zakalený, dokázal matně rozeznat Manforův samolibý úsměv, když odněkud ze svého pláště vytáhl skrytou dýku, aby mu ji vrazil do zad.
„ROYCI!“ zaječela Genevieve.
Dýka prosvištěla vzduchem ke svému cíli, jenže ten už tam nebyl. Roycovi se podařilo sebrat a zvednout se na jedno koleno. Současně zvedl ruku a popadl Manfora za zápěstí. Pomalu se postavil. Paže se mu třásly, protože Manfor se navzdory jeho sevření vytrvale snažil protlačit dýku až k jeho tělu, pak ale o krok ustoupil, obrátil Manforovu ruku opačným směrem a použil jeho sílu proti němu. Manfor se dál neodbytně napřahoval, když však tentokrát Royce ustoupil do strany, nepustil šlechticovu ruku a místo toho ji přiměl pokračovat v započaté dráze, dokud se vlastnímu majiteli nezabodla do břicha.
Manfor zalapal po dechu. Stál uprostřed místnosti, vytřeštěnýma očima zíral na Royce a z úst se mu řinula krev. Umíral.
Royce si uvědomoval, jak osudový je to okamžik. Zabil člověka. Poprvé v životě zabil člověka. A ne jen tak ledajakého – urozeného.
Manfor se rozhodl své poslední gesto využít k tomu, aby své zakrvavené rty roztáhl v krutém úsměvu.
„Získal jsi zpátky svou nevěstu,“ vypravil ze sebe, „za cenu ztráty vlastního života. Brzy se ke mně přidáš.“
Nato se s tupým žuchnutím zhroutil na podlahu a zůstal ležet.
Zemřel.
Royce se obrátil k Genevieve, která seděla ochromená na posteli. Ve tváři se jí zračila vděčnost a úleva. Seskočila z postele, přeběhla komnatu a vrhla se mu do náručí. Pevně ji objal. Byl to báječný pocit. Všechno na světě zase dávalo smysl.
„Ach, Royci,“ zašeptala mu do ucha a nic jiného říkat nemusela. Rozuměl jí.
„Rychle, musíme jít,“ prohlásil. „Nemáme času nazbyt.“
Vzal ji za ruku a společně vyrazili otevřenými dveřmi komnaty ven a zpět do spleti chodeb.
S divoce tlukoucím srdcem utíkali chodbou, zatímco zvenčí slyšeli opakované dunění rohů. Royce věděl, že troubí na poplach – stejně jako věděl, že je to kvůli němu.
Někde zezdola se ozývalo řinčení zbroje a Royce si uvědomil, že museli pevnost uzavřít a obklíčit. Jeho bratři odvedli dobrou práci a povedlo se jim stráže na hodnou chvíli zdržet, Royce ale zůstal v tvrzi příliš dlouho. Za běhu ukradl letmý pohled dolů na nádvoří a dech mu uvízl v hrdle, když uviděl, jak dovnitř od bran proudí desítky rytířů.
Royce věděl, že není úniku. Nejen, že se jim vloupal do domova, ale navíc zabil jednoho z jejich řad, urozeného, člena královského rodu. V žádném případě ho nenechají naživu. Dnes se jeho život navždycky změní. Jaká ironie, pomyslel si. Ještě to ráno se probudil plný radosti a natěšeného očekávání. A teď, dřív než slunce stihlo urazit svou denní pouť po obloze, ho s největší pravděpodobností čeká šibenice.
Royce a Genevieve běželi dál, už už se blížili ke konci chodby, kde začínalo točité schodiště, když tu se před nimi najednou objevilo půl tuctu rytířů a zastoupilo jim cestu.
Oba se zastavili na místě, otočili se a rozběhli se na druhou stranu. Rytíři se dali do pronásledování. Royce za sebou slyšel chrastění jejich zbroje a napadlo ho, že jeho jediná výhoda spočívá v tom, že na sobě s Genevieve nemají brnění. Dovolovalo jim to běžet o trošku rychleji, takže si před těžkooděnci udržovali mírný náskok.
Hnali se dál a dál, zahýbali z jedné chodby do druhé a Royce zoufale doufal, že někde najdou nějaké schované schodiště nebo jinou cestu, jak se odsud dostat. Pak však zahnuli za další roh a spatřili před sebou holou kamennou zeď. Royce se zastavil a všechny jeho naděje se rozplynuly.
Slepá chodba.
Otočil se, tasil meč a druhou rukou zatlačil Genevieve za sebe. Pokusí se rytířům postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
Znenadání ucítil na paži Genevieviny ruce a uslyšel ji vzrušeně vykřiknout: „Royci!“
Obrátil se, aby zjistil, na co se dívá. Vedle nich bylo ve zdi velké otevřené okno. Vyhlédl ven a zatočila se mu hlava. Pod oknem na ně čekal dlouhý pád. Příliš dlouhý na to, aby ho přežili.
Pak si ale všiml, že Genevieve ukazuje na velký farmářský povoz plný slámy.
„Můžeme skočit!“ vykřikla.
Vzala ho za ruku a oba se společně vyšplhali na okenní římsu. Naposledy se ohlédl a spatřil, že je rytíři už téměř dohnali. Než si stačil pořádně uvědomit, jaký je to šílený nápad, něco mu škublo rukou a oni se náhle ocitli ve vzduchu.
Genevieve byla statečnější než on. Bylo to tak odjakživa, i když byli ještě malé děti.
Dobrých deset metrů padali vzduchem. Royce cítil žaludek až v krku, Genevieve křičela. Oba se snažili dopadnout do povozu. Royce se připravoval na smrt, i tak ovšem pociťoval vděk aspoň za to, že nezemře rukou urozených, ale po boku své lásky.
K jeho neskonalé úlevě přistáli s žuchnutím v kupě slámy. Vznesla se kolem nich jako obrovský mrak. Roycovi pád vyrazil dech a cítil, že bude mít pár modřin, s úžasem však shledal, že si nic nezlomil. Bleskurychle se posadil, aby se pohledem ujistil, že je Genevieve také v pořádku. Napůl omráčená ležela opodál, ale i ona už se zvedala a oprašovala si ze sebe slámu. Očividně neutržila žádná vážná zranění. Royce si zhluboka oddechl.