„Není to tak jednoduché,” namítala Kate.
„No jasně, mami,” řekla Melissa. „S tebou to nikdy nebylo jednoduché.”
„To není fér…”
„A nemysli si, že jsem naštvaná jen proto, že jsi mi přerušila jediný volný večer. To mi je jedno. Nejsem tak sobecká. Jako někdo. Jsem naštvaná kvůli tvojí práci—se kterou jsi měla skončit už před rokem, ale přece jenom vítězí nad rodinou. Ještě po tom všem …po tátově…”
„Lisso, nedělejme to.”
Melissa vzala autosedačku s jemností, která se vytratila z jejího hlasu a postoje.
„Souhlasím,“ odsekla Melissa. „Nedělejme to.“
A tak vyšla ze dveří a pěkně s nimi práskla.
Kate se natáhla po klice ode dveří. Co ale udělá? Bude pokračovat s hádkou venku na zahradě? Kromě toho, Melissu znala dobře. Za pár dní vychladne a také si poslechne její část příběhu. Možná bude i akceptovat její omluvu.
Kate se cítila jako zrádce, když zvedla telefon. Zavolala Duranovi a ten jí řekl, že s ní v tom případě počítal tak nebo tak. Už předem měl někoho ve virginské státní policii připraveného setkat se s ní a s DeMarco ve 4:30 ráno ve Whip Springs. DeMarco odjela z DC už před půl hodinou firemním vozem. Přijede ke Kate někdy kolem půlnoci. Kate si uvědomila, že mohla v klidu počkat s Michelle do 23:00 a vyhnout se tak konfrontaci s Melissou. Ale teď už bylo pozdě.
Náhlost toho všeho přistihla Kate poněkud nepřipravenou. Přestože poslední případ, který vzala, přišel taky z čista jasna, měl alespoň nějakou stabilní strukturu. Ale byla to poměrně dlouhá doba od chvíle, kdy jí byl naposledy přidělen případ v takovou pozdní hodinu. Bylo to skličující, ale byla také velmi vzrušená—natolik vzrušená, že okamžitě dokázala potlačit myšlenky na Melissin hněv.
Ještě když se balila a čekala, než dorazí DeMarco, myslí se jí proháněla jedna věc. A je to v pořádku? —tvá schopnost vše potlačit kvůli práci—která zavinila mezi vámi dvěma tolik problémů.
Ale i tato myšlenka byla velice rychle potlačena.
KAPITOLA TŘETÍ
Jedna z mnoha věcí, které se Kate dozvěděla o DeMarco během posledního případu, byla, že byla dochvilná. Byl to rys, který jí ji připomněl, když uslyšela, jak zaklepala na dveře v 00:10.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem měla návštěvu tak pozdě. Možná na výšce?
Šla ke dveřím a sebou měla jednu sbalenou tašku. Když však otevřela dveře, uviděla, že DeMarco nemá v úmyslu rychle chvátat, aby šla na místo činu.
„Možná to bude nezdvořilé, ale opravdu potřebuji použít tvoji koupelnu,“ řekla DeMarco. „Dát si cestou dvě koly, abych zůstala vzhůru, nebyl dobrý nápad.“
Kate se usmála a nechala DeMarco projít. Jelikož Duran v jejich telefonátu velice naléhal, DeMarcové neúmyslná komická vsuvka byla to, co potřebovala. Také ji to utvrdilo v tom, že i navzdory tomu, že se neviděly téměř dva měsíce, s DeMarco se naladily na stejnou vlnu, jako při předešlém případě.
DeMarco vyšla z koupelny o několik minut později s rozpačitým úsměvem.
„A přeju ti dobré ráno,“ řekla Kate. Možná to bylo způsobeno kofeinem, ale DeMarco nevypadala vůbec unaveně, zjevně nebyla zdrvena brzkou ranní hodinou.
DeMarco se podívala na své hodinky. „Jasně, vypadá to na ráno.“
„Kdy ti volal?“ zeptala se Kate.
„Asi kolem osmé nebo deváté. Jela bych dříve, ale Duran si chtěl být na sto procent jistý, že do toho půjdeš.“
„Promiň,“ řekla Kate. „Poprvé jsem opatrovala svou vnučku.“
„Och, to ne, Wise…to je na hovno. Mrzí mě, že se ti narušily plány.“
Kate pokrčila rameny a mávla rukou. „To bude v pohodě. Jsi připravena vyrazit?“
„Jasně. Vyřídila jsem cestou pár telefonátů, zatímco o ostatní věci se postarali kluci z DC. Máme se setkat s lidmi z virginského policejního oddělení ve 4:30 v domě u Nashových.“
„V domě u Nashových?“ zeptala se Kate.
„To jsou ti manželé, kteří byli zavražděni jako poslední.“
Pokročily společně ke dveřím. Když odcházely, Kate zhasla světlo v obývacím pokoji a vzala si batoh. Byla velice vzrušená, co se bude dít, ale také cítila, že opouští svůj dům celkem iracionálně. Přeci jenom pár hodin zpátky spala její dvouměsíční vnučka v její posteli. A teď byla na odchodu na místo činu.
Uviděla klasické firemní vozidlo parkující přímo při obrubníku. Vypadalo to surreálně, ale taky lákavě.
„Chceš řídit?“ zeptala se DeMarco.
„Jistě,“ řekla Kate a přemýšlela, jestli jí mladší agentka nabídla tuhle roli z respektu, nebo proto, že prostě chtěla přestávku od řízení.
Kate si sedla za volant, zatímco DeMarco si prohlížela trasu k místu poslední vraždy. Bylo to ve městě Whip Springs ve Virginii, malá díra, která se nachází u zátoky Blue Ridge Mountains nedaleko Roanoke. Strávily jen málo času rozhovorem—Kate vyprávěla DeMarco o tom, jaké je to být babičkou, zatímco DeMarco byla většinou zticha a zmínila se jenom o dalším neúspěšném vztahu poté, co ji její přítelkyně opustila. To bylo překvapení, protože Kate nevěděla, že DeMarco je lesbička. Alespoň jí to ukázalo, že skutečně potřebuje strávit více času poznáváním ženy, která byla víceméně jejím parťákem. Dochvilnost—té si na ní všimla. Homosexualita jí unikla. Co to, k čertu, říká o ní jako o partnerovi?
Jak se místo činu přibližovalo, DeMarco četla zprávy, které Duran poslal v souvislosti s případem. Jak je četla, Kate stále hledala stopy slunce, které by lámaly obzor, ale nic neviděla.
„Dva starší manželské páry,“ řekla DeMarco. „Promiň…jeden byli pokročilí padesátníci…aby ses neurazila.“ „To se neboj,“ řekla Kate, a přitom si nebyla jistá, zda to byl DeMarcové chabý pokus o vtip. „Na první pohled nemají nic společného, tedy kromě lokality. První trestní čin se odehrál přímo v srdci Roanoke a tento druhý nebyl víc než třicet kilometrů dále ve městě Whip Springs. „Zdá se, že neexistují náznaky toho, že by manžel nebo manželka byli plánovanými cíli. Všechny vraždy byly strašné a trochu přehnané, což naznačuje, že si to vrah užíval.“
„A to obvykle poukazuje na někoho, kdo cítil, že v některých případech byl oběťmi poškozen,“ zdůraznila Kate. „Tohle nebo nějaká zkroucená psychologická touha po násilí a krveprolití.“
„Poslední oběti, Nashovy, byli spolu čtyřiadvacet let. Mají dvě děti, jedno žije v San Diegu a druhé v současné době studuje na UVA. To je děvče, které objevilo ta těla, když přišlo včera domů.“
„Co ten další pár?“ zeptala se Kate. „Mají nějaké děti?“
„Podle spisu ne.“
Kate si to celé dávala do souvislostí, ale z důvodu, který nedokázala pochopit, se přistihla, že myslí na malé děvče, které dnes potkala na ulici. Nebo spíše na vzpomínku, kterou jí ta malá holka v mysli zanechala.
Když dorazili do domu k Nashovým, konečně začalo nepatrně vycházet slunce. Svítilo skrze stromy, které byly posazeny na jejich zahradě. V tom světle viděly auto, které bylo zaparkováno před domem. O kapotu stál opřený muž, kouřil cigaretu a v ruce držel šálek kávy. „Vy jste Wise a DeMarco?“ zeptal se.
„Jo, to jsme my,“ řekla Kate, přikročila k němu a vytáhla svůj průkaz. „Kdo jste vy?“
„Palmetto, virginské státní policejní oddělení. Z forenzního. Volali mi před pár hodinami, že vy dvě budete přebírat tento případ. Myslel jsem, že bych tu na vás mohl počkat a říct vám, co máme. Což není příliš mnoho, abych řekl pravdu.“
Palmetto si dal posledního šluka z cigarety, odhodil nedopalek na zem a pak ho zašlápl. „S těly bylo samozřejmě hýbáno a nemáme ani moc důkazů. Ale pojďte dovnitř. Je to pozoruhodné.“
Palmetto mluvil bez emocí, tónem člověka, který to už dělá dlouho. Vedl je po chodníku Nashových až na verandu. Když otevřel dveře a zavedl je dovnitř, Kate to zacítila: vůně místa, kde byla prolita spousta krve. Bylo na ní něco chemického, ne jenom měděný pach krve, ale nedávné pohyby lidí s gumovými rukavicemi, kteří obhlíželi místo činu.
Palmetto zažehl každé světlo, když vcházeli dovnitř do domu—přes vstupní halu, po chodbě až do obývacího pokoje. V jasné záři světla se Kate na podlaze z tvrdého dřeva dívala na první fleky krve. A pak další a další.
Palmetto je vedl k přední straně pohovky, ukazoval na krvavé skvrny jako člověk, který prostě potvrzuje skutečnost, že voda je opravdu mokrá.
„Těla byla tady, jedno na gauči a jedno na podlaze. Zdá se, že matka byla zabita první, pravděpodobně říznutím do krku, ačkoli se zdálo, že jeden řez skončil těsně vedle jejího srdce, ten byl však veden zezadu. Předpokládá se, že s otcem byl sveden boj. Na jeho předloktí byly rány, z úst mu vytékala krev a konferenční stolek byl převržen.“
„Máte nějaké ponětí o čase, který uplynul mezi vraždami a příchodem dcery, která je objevila?“ zeptala se Kate.
„Ne více než den,“ odpověděl Palmetto. „A bylo to pravděpodobně 12 až 16 hodin po vraždě. Jsem si jistý, že koroner bude mít ještě dnes večer podrobnější informace.“
„Ještě něco, co bychom měly vědět?“ zeptala se DeMarco.
„Ano, vlastně. Je tu jeden důkaz…jenom jeden.“ Vložil ruku do vnitřní kapsy tenkého saka a vytáhl malý důkazní sáček „Schoval jsem to. Mám povolení, tak nemějte strach. Myslel jsem, že byste to sebraly a utekly. Je to jediný důkaz, který jsme našli, a je dost znepokojující.“
Podal Kate důkazní sáček. Sebrala ho a podívala se dovnitř. Uviděla tam kousek látky, kolem 9 cm dlouhého a 5 cm širokého. Byl hrubý, modré barvy a velice měkké textury. Celá pravá strana byla od krve.
„Kde jste to našli?“ zeptala se Kate.
„V matčiných ústech. Měla to zastrčené skoro v krku.“
Kate si to podržela na světle. „Máte tušení, odkud to je?“ zeptala se.
„Vůbec. Vypadá to na náhodný kus látky.“
Kate si tím ale nebyla jistá. Popravdě, její babičkovská intuice jí začala vrtat v hlavě. Tohle nebyl jen takový kousek látky. Ne…byl hebký, bleděmodrý a nadýchaný.
Byla to část přikrývky. Možná dětské přikrývky.
„Máte pro nás nějaké další překvapení?“ zeptala se DeMarco.
„Ne, to je vše,“ řekl Palmetto vykračujíc ku dveřím. „Kdybyste od teď děvčata potřebovaly nějakou pomoc, klidně nás kontaktujte na státním policejním oddělení.“
Kate a DeMarco se za jeho zády na sebe otráveně podívaly. Bez toho, aby něco řekly, obě dvě věděly, že termín děvčata je pořádně rozzuřil.
„No, to bylo rychlé,“ řekla DeMarco, když Palmetto nedbale zamával ode dveří.
„To je dobře,“ řekla Kate. „Teď se můžeme na případ podívat svýma vlastníma očima bez ohledu na to, co našel někdo jiný.“
„Myslíš, že bychom si teď měly promluvit s dcerou?“
„Pravděpodobně. A pak bychom se mohly podívat na první místo činu. Doufejme, že tam najdeme někoho více společenského, než byl náš kolega Palmetto.“
Pak šly ven z domu, po cestě pozhasínaly světla. Jak vycházely, slunce konečně vyšlo na světlo světa. Kate opatrně uschovala něco, co vypadalo jako část dětské přikrývky, do své kapsy, a nemohla si pomoci, ale myslela při tom na svou vnučku spící pod podobnou přikrývkou.
Chůze proti slunci nepomohla vůči chladu, který skrze ni procházel.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Snídaně se skládala z produktů malé pekárny v Roanoke. Když stáli v řadě, DeMarco vybavila několik telefonátů, aby připravila schůzku s Olivii Nash, dcerou nedávno zavražděného manželského páru. V současné době pobývala u své tety v Roanoke a podle slov její tety byla v absolutně dezolátním stavu.
Po obdržení adresy a souhlasu od její tety jely v sedm hodin ráno navštívit Olivii. Časná hodina nebyla problémem, protože podle tety Olivia odmítala spát od chvíle, kdy objevila své rodiče.
Když Kate a DeMarco dorazily k domu, teta seděla na verandě. Cami Nash vstala, když Kate vystoupila z auta, ale nepokoušela se jít k nim. Měla v ruce šálek kávy a podle unaveného pohledu na jejím obličeji Kate usoudila, že to jistě dnes není její první káva.
„Cami Nashová?“ zeptala se Kate.
„Ano, to jsem já,“ řekla.
„Nejprve, prosím, přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla Kate. „Byli jste si s bratrem blízcí?“
„Velice blízcí, ano. Ale teď se nad to musím pozvednout. Nemůžu… teď truchlit, protože Olivia někoho potřebuje. Ona teď není ten samý člověk, s kterým jsem mluvila přes telefon dva týdny zpátky. Něco v ní se zlomilo. Neumím si to ani představit…co to musí být, takhle je tam najít…“
Odfoukla si a velice rychle si usrkla kávy, jako kdyby se snažila odvrátit od náhlého náporu slz, který se pomalu blížil.
„Bude schopna s námi mluvit?“ zeptala se DeMarco.
„Možná chvilku. Řekla jsem jí, že přijedete a vypadala, že tomu rozumí. Proto jsem vás čekala tady, předtím, než půjdete za ní. Cítím, že vám musím říci, že je to normální uspořádaná mladá dáma. Ale ve stavu, v jakém je teď, zkrátka nechci, abyste si myslely, že má nějakou psychickou chorobu.“
„Děkujeme,“ řekla Kate. Už předtím viděla lidi absolutně zdrcené truchlením a nikdy to nebyl příjemný pohled. Nemohla si pomoci, ale přemýšlela nad tím, kolik zkušeností s tím má DeMarco.
Cami je zavedla do domu. Bylo tam ticho jako v hrobce, jediný zvuk vycházel z klimatizace. Kate si všimla, že Cami kráčí velice pomalu, dávala pozor na to, aby nikdo nedělal zbytečný hluk. Kate ji následovala a přemýšlela, zda se Cami snaží nevzbudit Olivii, nebo se jen snažila vnést pokoj do beztak psychicky otřesené dívky.
Vstoupily do obývací místnosti, mladá žena tam napůl seděla, napůl ležela na gauči. Měla rudou tvář, oči měla opuchlé z nedávného pláče. Vypadala, jako kdyby nespala týden, nejen dva či tři dny. Když viděla dovnitř vkročit DeMarco a Kate, jemně se zvedla.
„Dobrý den, slečno Nashová,“ řekla Kate. „Děkujeme, že jste souhlasila s naší návštěvou. Velmi nás mrzí vaše ztráta.“
„Já jsem Olivia.“ Její hlas byl chraptivý a tichý—téměř stejně opotřebovaný, jako se zdály být její oči.
„Budeme se snažit to udělat tak rychle, jak to jen půjde,“ řekla Kate. „Vím, že jste přijela ze školy. Nevíte, zdali vaši rodiče neplánovali mít v ten den ještě nějakou návštěvu?“
„Pokud ano, já jsem o tom nevěděla.“
„Prosím, odpusťte mi, že se ptám, ale víte, jestli některý z vašich rodičů měl s někým nějaké dlouhodobé problémy? Lidé, které považovali za nepřátele?“
Olivia jasně zavrtěla hlavou. „Táta byl dříve jednou ženatý…předtím, než poznal mámu. Ale i s jeho ex-manželkou měl dobré vztahy.“
Olivia začala zticha brečet. Krůpěje slz jí začaly stékat po tvářích, no ona se je ani nesnažila otřít.
„Chci vám něco ukázat,“ řekla Kate. „Nevím, zda tohle poznáváte. Kdyby ano, mohlo by to pro vás být docela emocionální. Budete schopna se na to podívat a říct nám, zda je vám to povědomé?“
Olivia vypadala vyděšeně, možná se i bála. Kate ji za to opravdu nevinila a skoro jí nechtěla ukázat materiál, který jim Palmetto podal—kousek látky, který byl podle Kate součástí deky nebo přikrývky. Trochu neochotně jej vytáhla z kapsy.
Ihned věděla, že jej Olivia nepoznala. Když se podívala na plastový sáček a na to, co se v něm nacházelo, na obličeji mladé ženy se objevil okamžitý pocit úlevy a zmatku.
Olivia zavrtěla hlavou, ale oči držela na průhledném plastovém pytli. „Ne. Nevím, co to je. Proč?“
„Nemůžeme vám to teď říci,“ řekla Kate. Popravdě, nebylo by nic na tom říci jí to…ale Kate neviděla smysl v tom, traumatizovat Olivii ještě víc.
„Máte nějaké tušení, kdo to mohl udělat?“ zeptala se Olivia. Vypadala ztraceně, jako kdyby nevěděla, kde je…možná ani nevěděla, kdo je. Kate si nemohla vzpomenout, kdy naposledy viděla někoho tak jasně odděleného od všeho kolem sebe.
„Teď ne,“ řekla. „Ale budeme vás informovat. A prosím,“ řekla dívajíc se na Olivii a poté na Cami, „kontaktujte nás, kdybyste si vzpomněly na něco, co by nám mohlo pomoci.“
Při této poznámce DeMarco vytáhla vizitku z vnitřní kapsy svého saka a podala ji Cami.
Možná to bylo roky, které strávila v důchodu, nebo se cítila provinile, že včera v noci opustila její post babičky, ale Kate se cítila hrozně, když odešla z toho pokoje a Olivii Nash nechala v jejím intenzivním zármutku. Když se s DeMarco vydala na verandu, uslyšela, jak mladá žena zaúpěla žalem.