Konečně se dostala na pódium, pozvedla ruku a opakovala po řediteli Cormackovi: „Já, Riley Sweeneyová, slavnostně slibuji, že budu ochraňovat a bránit Ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, doma i v zahraničí…“
Jak pokračovala dál, musela víc mrkat, aby nebyly vidět slzy, které se jí vháněly do očí.
Tohle je skutečné, říkala si v duchu. Vážně se to děje.
Slib nebyl dlouhý, ale Riley měla pocit, že jí hlas selhává ještě před jeho dokončením.
Konečně se dostala k závěrečné větě: „…a že budu svědomitě a oddaně vykonávat povinnosti, které mi svěří úřad, do něhož hodlám vstoupit. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Riley natáhla ruku v očekávání, že jí ředitel Cormack předá odznak. Místo toho se ale urostlý muž poněkud rozpustile zazubil a položil odznak na pultík.
„Ještě chvilku vydržte, slečno. Ještě musíme něco vyřídit.“
Riley zalapala po dechu. Že by se jí přeci jen nepodařilo úspěšně výcvik absolvovat?
Ředitel vyndal z kapsy svého saka malou černou krabičku.
„Riley Sweeneyová, je mou ctěnou povinností udělit vám Vyznamenání ředitele za vůdčí schopnosti.“
Riley byla jak omráčená.
Ředitel otevřel malou černou krabičku a vytáhl medaili na stužce. Když ji Cormack pověsil Riley kolem krku, v posluchárně se rozlehl obrovský potlesk. Cormack pochválil Riley za iniciativu a vůdčí schopnosti v průběhu jejího výcviku na Akademii.
Snažila se pozorně poslouchat, co říká, ale točila se jí hlava.
Hlavně neomdlívej, poručila si. Zůstaň stát na nohou.
Doufala, že někdo ředitelův projev nahrával, protože jí všechno splývalo.
Cormack jí něco podával.
To je můj odznak FBI, došlo jí a převzala si ho.
Následně jí podal ruku, potřásli si a Riley se otočila k odchodu.
Když Riley, jakožto čerstvá agentka sestupovala z pódia, všimla si, že zdaleka ne všichni absolventi vypadají, že by jí to přáli. V některých tvářích se dokonce zračilo spíše rozhořčení. Stěží jim to ale mohla zazlívat. Když se po vyřešení případu vrátila zpět na Akademii, tak ji při různých cvičeních neustále určovali jako vedoucí týmu. Nebylo žádným tajemstvím, že někteří studenti měli pocit, že Rileyina nedávná zkušenost z terénu jí s sebou přinesla nespravedlivou výhodu oproti ostatním. Zvlášť to muselo popudit ty, kteří předtím působili v oblasti prosazování práva.
Riley se posadila zpět na své místo a byla naprosto pohlcená emocemi z toho, že jí bylo uděleno toto ocenění. Nevzpomínala si, že by někdy v životě něco takového zažila.
Zbytek absolventů jeden po druhém na pódiu postupně odříkali přísahu a převzali své odznaky. Když přišel na řadu John, Riley se na něj usmála a zamávala a on jí nesměle zamával nazpátek.
Poté, co i poslední student odříkal svůj slib, ředitel Cormack znovu pogratuloval všem absolventům k úspěchu a oficiálně ukončil ceremonii.
Riley okamžitě zamířila za Johnem a Frankie, kteří pyšně svírali své nové odznaky.
„Dokázali jsme to!“ zvolal John a objal Riley.
„Jsme opravdoví agenti FBI!“ Frankie také objala Riley.
„To teda jsme,“ řekla Riley.
„A nejlepší na tom je, že budeme všichni pracovat na ústředí v DC. Zůstaneme spolu!“ dodala Frankie.
„To nebude mít chybu!“ souhlasila Riley.
Zhluboka se nadechla. Po náročném létě, které prožila, jí konečně vše vycházelo. Dokonce lépe než si kdy představovala.
Rozhlédla se kolem sebe po Ryanovi a spatřila, jak se za ní prodírá davem.
Tak to přeci jen zvládl a dorazil. A mile se usmívá.
„Gratuluju, zlato,“ řekl a políbil ji na tvář.
„Děkuju,“ Riley mu opětovala polibek.
Ryan vzal Riley za ruku: „A teď můžeme vyrazit domů.“
Riley se usmála a přikývla. To byla další skvělá věc na dnešním dni. Po dobu trvání výcviku na Akademii musela přespávat na koleji, zatímco Ryan zůstával v bytě v DC. Netrávili spolu tolik času, kolik by si oba přáli.
Příslib práce na ústředí FBI v DC znamenal, že bude dojíždět jen pár stanic metrem. Můžou spolu konečně začít žít a za nedlouho by mohli začít plánovat svatbu.
Než se ale Ryan a Riley otočili k odchodu, John na Riley zavolal: „Riley, počkej. Ještě musíme něco vyřídit.“
Riley otevřela doširoka oči, když jí to došlo.
No jo, ještě něco musíme vyřídit.
Spolu se svými přáteli vyšla ven do studeného zimního počasí, kde už všichni noví agenti v řadě za sebou čekali frontu ke skladu zbraní. Riley a její dva přátelé si rychle pospíšili, aby se zařadili do fronty. Ryan je následoval.
Riley si všimla, že Ryan vypadá poněkud zmateně.
Vůbec nemá tušení, co se tu děje, došlo jí.
Teď ale nebyl vhodný čas mu něco vysvětlovat. Riley a její přátele se blížili k veliteli této sekce.
Když se k němu dostali, předal jim všem služební zbraň – pistoli Glock ráže 22.
Ryan zůstal překvapeně stát s pusou dokořán. Riley si stihla všimnout, že v jeho výrazu se nezračilo jen překvapení, ale také obavy.
Bude si muset zvyknout, že nosím zbraň, pomyslela si.
Riley se na něj usmála: „Tak to by bylo, teď můžeme vyrazit domů.“
Když se loučili s jejími přáteli, ulevilo se jí, že nepronesl žádný komentář ohledně smrtící zbraně, kterou má u sebe.
Všechno bude v pohodě, říkala si v duchu.
V tom k ní ale přistoupil neznámý mladý muž s obálkou v ruce.
„Vy jste Riley Sweeneyová?“ zeptal se jí.
„Ano,“ odpověděla Riley.
Mladík jí podal obálku se slovy: „Tohle je pro vás. Tady to, prosím, podepište.“
Riley podepsala převzetí obálky a okamžitě ji otevřela.
Když si přečetla obsah sdělení uvnitř, zapotácela se pár kroků dozadu.
„Co se děje?“ zeptal se Ryan.
Ztěžka polkla a odpověděla: „Změna místa výkonu práce.“
„Co tím chceš říct?“
„Že nebudu pracovat na ústředí FBI v DC. Byla jsem převelena na oddělení behaviorální analýzy tady v Quanticu.“
Ryan se zakoktal: „Ale – ale ty jsi říkala… Měli jsme začít žít spolu.“
„Začneme a budeme,“ okamžitě ho ujistila Riley. „Vždyť to není tak daleko na dojíždění.“
Přesto ale sama moc dobře věděla, že tato změna jim značně zkomplikuje život. Neznamenalo to, že spolu nebudou moci zůstat, ale rozhodně to nebudou mít lehké.
„No, takhle to přeci nepůjde. Musí to změnit,“ vyštěkl Ryan.
„Nemůžu je přinutit, aby to změnili,“ odvětila Riley. „Jsem tu úplný nováček na nejnižší pozici, jako ty v advokátní kanceláři.“
Ryan na pár okamžiků ztichl a pak zavrčel: „Kdo tohle vůbec vymyslel?“
Riley se nad tím zamyslela. Když uváděli tři lokality, ve kterých by chtěla působit, Quantico mezi nimi určitě nebylo. Kdo se jen mohl zasadit o to, aby ji umístili právě sem?
Hned, jak jí to došlo, musela si povzdechnout.
Moc dobře vím, kdo má tohle na svědomí.
KAPITOLA DRUHÁ
Zvláštní agent Jake Crivaro nespokojeně zíral na svá míchaná vajíčka.
Měl jsem na to oficiální uvedení do úřadu dorazit, přemítal.
Seděl na velitelství oddělení behaviorální analýzy v budově v Quanticu a přemýšlel o své mladé svěřenkyni Riley Sweeneyové. Její uvedení do úřadu po dokončení Akademie FBI proběhlo před dvěma dny a on tam chyběl, z čehož měl teď špatný pocit.
Našel si výmluvu, proč tam nejít – měl na starosti příliš papírování. Pravdou ovšem bylo, že všechny tyto oficiální ceremonie nesnášel a nebyl schopný se přemluvit k tomu, aby tam došel, posadil se mezi ostatní a poslouchal proslov, který slyšel v různých obměnách už tolikrát.
Kdyby tam šel, mohl využít příležitost jí do očí sdělit, že to byl on, kdo zařídil její přemístění z DC do oddělení behaviorální analýzy v Quanticu.
Místo toho poslal poslíčka, který to vyřídil místo něho.
Určitě měla z přesunu do oddělení behaviorální analýzy radost. Její jedinečný talent zde bude mít mnohem lepší využití, než by tomu bylo v DC.
Jakeovi došlo, že Riley možná netuší, že z ní udělal svého parťáka.
Doufal, že až Riley zjistí, že budou pracovat spolu, příjemně ji to překvapí. Pracovali spolu už na třech dost složitých případech a po každé tvořili dobrý tým. Ve svém mladém věku byla občas nevypočitatelná, ale vždycky ho dokázala překvapit svou nezvykle silnou intuicí a schopností vhledu.
Mohl jsem jí alespoň zavolat, vyčetl si.
Jake se podíval na hodinky. Touhle dobou už musí být Riley na cestě sem, aby nastoupila první den do práce.
Akorát se napil z šálku kávy, když mu zazvonil telefon.
Přijal hovor a na druhém konci se ozval známý hlas: „Ahoj, Jakeu. Tady Harry Carnes. Nevolám nevhod?“
Hlas dávného přítele přiměl Jakea k úsměvu. Harry byl policejní detektiv z Los Angeles v důchodu. Před několika lety společně pracovali na jednom případu, při kterém došlo k únosu celebrity. Padli si společně do oka a od té doby zůstali v kontaktu.
„Rozhodně ne, Harry,“ odpověděl Jake. „Moc rád tě slyším. Děje se něco?“
V telefonu uslyšel Harryho povzdech: „Něco mě trápí a doufal jsem, že bys mi s tím mohl pomoct.“
Jake měl o Harryho obavy.
„Moc rád, kamaráde,“ řekl. „O co se jedná?“
„Pamatuješ si na tu vraždu v Coloradu, ke které došlo loni? Zavražděná žena v parku Dyson?“
Jakea překvapilo, že Harry mluví zrovna o tomhle případu. Když Harry odešel od policie v LA, přestěhoval se spolu se svou ženou Jillian do Gladwinu, malého městečka ve Skalnatých horách hned vedle parku Dyson. Jednoho dne bylo na turistické stezce nalezeno tělo mladé ženy. Ačkoli už byl Harry mimo službu, stejně se snažil pomoci místní policii s vyřešením případu. Ale marně.
„Samozřejmě, že pamatuju,“ řekl Jake. „Proč se ptáš?“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
Pak Harry promluvil: „No… Myslím, že k tomu došlo znovu.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Jake.
„Myslím, že vrah znovu zaútočil. Další žena byla zavražděná.“
Jake s sebou šokovaně trhnul.
Zeptal se: „Další vražda v parku Dyson?“
„Kdepak. Tentokrát k tomu došlo v Arizoně. Vysvětlím ti to. Víš, jak rádi s Jillian cestujeme v zimě na jih? No tak právě teď jsme v Arizoně, v kempu nedaleko Phoenixu. Dnes ráno ve zprávách říkali, že na turistické stezce severně odsud bylo nalezeno tělo mladé ženy. Volal jsem místní policii a podělili se se mnou o pár podrobností.“
Harry si odkašlal: „Ta holka měla pořezaná zápěstí, Jakeu. Musela vykrvácet, ale došlo k tomu na jiném místě, než kde bylo nalezeno její tělo. Úplně stejně jako to bylo u oběti v parku Dyson. Vsadím se, o co chceš, že se jedná o stejného vraha.“
Jake byl na pochybách.
„Já ti nevím, Harry,“ řekl. „Od té vraždy v Coloradu už uplynulo dost času. Je poměrně velká šance, že jakákoli podobnost těch dvou případů je čistě náhodná.“
Harryho hlas zněl najednou mnohem naléhavěji.
„No jo, ale co když se nejedná o náhodu. Co když to udělal ten samý, co předtím zabil v Coloradu? Co když se z toho stala jakási záliba?“
Jake v sobě zadusil povzdechnutí. Pro svého kamaráda měl pochopení. Harry se mu svěřil, jak moc ho zklamalo, že nebyl schopný pomoci místní policii v Gladwinu a státní policii z Colorada dostihnout vraha. Nebylo tedy příliš šokující, že nová vražda, která se vyznačovala podobnými detaily v Harrym vyvolala vlnu zájmu.
Ale když se někdo věnuje osamoceně turistice ve volné přírodě, může se občas stát obětí vraždy. Někteří lidé i přes všechna varování stejně sami do divočiny vyráželi.
Jake nechtěl Harrymu bez okolků říct, že si myslí, že se plete.
Ale co mu mám říct?
Jake neměl tušení.
Harry pokračoval: „Říkal jsem si, Jakeu… nemohl bys to převzít jako případ pro oddělení behaviorální analýzy? Teď když jde o dvě vraždy ve dvou různých státech?“
Jake se cítil čím dál víc nepříjemně.
„Harry, takhle to ale přece nefunguje. Záleží na policii v Arizoně, zda požádají FBI o pomoc. A pokud vím, tak to neudělali. Dokud se tak nestane, tak to není v naší kompetenci. To jedině, že bys jim poradil, že mohou zavolat FBI…“
Harry ho přerušil: „To už jsem zkoušel. Nejsem schopný přesvědčit místní policii, že ty případy jsou propojené. A sám moc dobře víš, jak místní policie vnímá, když se jim FBI snaží vstupovat do jejich rajónu. Nejsou z toho zrovna nadšený.“
Ne, to opravdu nejsou, pomyslel si Jake.
Nebylo těžké představit si, jak se policie v Arizoně tváří na to, že se jim nějaký policista v důchodu snaží vysvětlit, že jim něco důležitého uniká. Ale v jednom měl Harry skutečně pravdu. Jakmile zločinec spáchá vraždy ve více než jednom státu, pak FBI nepotřebuje pozvání, aby převzala daný případ. Pokud měl Harry pravdu, že se jedná o jednoho a toho samého vraha, pak případ mohla začít vyšetřovat FBI.
Pokud měl Harry pravdu.
Jake se pomalu nadechl: „Harry, já vážně nevím, jestli s tím něco ze své pozice zmůžu. Nebude jednoduché přesvědčit vedení, aby z toho udělali oficiální případ FBI. Z časti jde i o to, že FBI nebude chtít převzít případ, který místní policie považuje za ojedinělou vraždu. Ale…“
„Jaké ale?“
Jake po krátkém zaváhání dodal: „Dej mi čas, ať to promyslím. Ozvu se ti.“
„Díky, kamaráde,“ řekl Harry.
Rozloučili se a oba zavěsili.
Jake se zakabonil a v duchu zanaříkal, proč proboha sliboval Harrymu, že se mu ozve. Byl si jistý, že se mu nepodaří přesvědčit zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla, že by tento případ měla převzít FBI. Rozhodně ne na základě takto vzdálené souvislosti.
Sakra, já si vůbec nevěřím.
Ale řekl to, co řekl, a Harry čekal v Arizoně, až se mu Jake ozve nazpátek. A to jediné, co mu Jake bude schopný říct, bude to samé, co mu měl říct už teď, než zavěsil – že do tohohle se FBI rozhodně pouštět nebude.
Nějakou dobu zíral na svůj mobil a snažil se přimět k tomu, aby Harrymu zavolal nazpět. Ale nepřemluvil se k tomu – alespoň ne prozatím.
Na místo toho se usadil a konečně se pustil do snídaně. Napadlo ho, že další hrnek kávy by mu mohl pomoci lépe vymyslet, jak se vypořádat s touhle situací.
Anebo taky ne.
Jake si uvědomoval, že v poslední době nebyl příliš ve formě. Cítil se na nic ještě před tím telefonátem od Harryho a nebylo to jen kvůli tomu, že se nezmohl dorazit na Rileyino slavnostní uvedení do úřadu.
Případ, který s Riley před několika týdny vyřešili – ohavné vraždy ostnatým drátem – ho naprosto vyčerpal. Čím byl starší, tím častěji se cítil vyhořelý. Energie se mu zpátky nevracela tak jako kdysi. A měl podezření, že si toho všímají i kolegové zde z oddělení. Vlastně se domníval, že to je důvod, proč mu Erik Lehl zatím nepřidělil žádný další případ.
A možná to tak bylo správně.
Možná se na to sám ještě necítil.
Anebo na to už možná vůbec neměl – a mít nebude.
Povzdechl si do hrnku od kávy a hlavou mu prolétla myšlenka: Možná je opravdu na čase odejít do důchodu.
Tahle myšlenka ho v poslední době napadala často. Byl to jeden z důvodů, proč vyvinul takové úsilí, aby přesunuli Riley Sweeneyovou na oddělení behaviorální analýzy. A také to byl důvod, proč udělal z této čerstvé agentky svého parťáka. Za celou tu dobu, kdy působil jako profilovač, se nikdy nesetkal s někým, kdo by oplýval podobným talentem jako on sám – schopností zcela se ponořit do mysli vraha.
Bez ohledu na to, kdy přesně odejde do důchodu, chtěl za sebou zanechat někoho, kdo bude pokračovat v jeho práci – mladého agenta, který se vydá v jeho šlépějích a zaujme jeho místo. Připravit na to Riley možná vůbec nebude snadné, což mu přidělávalo vrásky. Často ji popisoval jako „neopracovaný diamant“.
A ona skutečně byla neopracovaným diamantem. A i když už absolvovala Akademii, Jake byl přesvědčený, že stejně bude náročné se těch hrubých hran zbavit – její zbrklosti, tendenci vykládat si pravidla po svém nebo je rovnou porušovat a neřídit se rozkazy a nedostatku disciplíny, když používá svůj talent.
Musí se toho ještě hodně co učit, pomyslel si Jake.
A nebyl si vůbec jistý, jestli má sílu na to zhostit se nelehkého úkolu ji naučit vše, co potřebuje. Zvlášť když už byl za vrcholem svých sil.
Jedním si ale jistý byl – nesmí na ni být moc hodný. Tedy, ne že by ji do teď nějak rozmazloval. Spíš se musel držet zpátky, aby nevybuchl, když provedla nějakou šílenou začátečnickou chybu. Ale měl ji rád, byť se to snažil nedávat příliš najevo. Připomínala mu jeho samotného, když byl mladší.