Občas tedy cítil nutkání k ní být až příliš shovívavý.
Ale to nesmí.
Mají před sebou spoustu tvrdé práce. A musí ji vycvičit co nejrychleji.
Ve chvíli, kdy Jake dojedl snídani, už zase přemítal o Harrym Carnesovi, který pořád čekal na to, že mu zavolá nazpět.
Co bych tak pro něj mohl udělat? dumal Jake.
Muselo se nechat, že myšlenka, že by vyrazil do terénu, byla pro Jakea povzbuzující.
A proč ne?
Nevypadalo to, že by mu Erik Lehl plánoval přiřadit v dohledné době nějaký případ.
A když mu nepřidělí případ, bude sedět v kanceláři a věnovat se nudnému papírování.
Ledaže…
V Jakeově hlavě se začal rodit nápad.
Zbývá mu ještě spousta dovolené. Mohl by požádat Lehla o tři dny volna, jet do Arizony a tam by zjistil, jestli Harrymu nemůže nějak pomoci.
Ale Riley Sweeneyová je na cestě sem, aby se hlásila do služby.
Když nastoupí sem do služby a její zkušenější parťák bude zrovna na dovolené, nebude to pro ni moc užitečné.
Proč by ale nemohla jet se mnou?
Pro čerstvou agentku by to mohla být příležitost, jak nasbírat nějaké zkušenosti, aniž by se ocitla ve velkém nebezpečí.
Na tváři se mu objevil spokojený úsměv.
Jake opustil kancelář a zamířil za Erikem Lehlem.
A kdo ví? Třeba se z toho nakonec vyklube něco zajímavého.
KAPITOLA TŘETÍ
Do budovy oddělení behaviorální analýzy v Quanticu se Riley blížila s příšernou náladou. Cesta sem z jejího bytu v DC byla horší, než čekala. Doprava v ranní špičce byla tak hustá, že se jí málem nepodařilo najet na sjezd z dálnice.
Kdybych dojížděla v opačném směru, bylo by to ještě horší, opakovala si v duchu.
Beztak ale nebude žádná sranda dojíždět v takovém provozu každé ráno. A odpoledne po práci se vracet domů – bude to aspoň o něco snesitelnější?
Když konečně dorazila k vyhrazenému parkovišti, spatřila dva vjezdy – jeden pro návštěvníky a jeden pro personál.
Který vjezd má použít?
Nikdo jí k tomu nic neřekl. Nikdo ji ani nekontaktoval od té doby, co předevčírem po ceremonii obdržela vzkaz, že se má hlásit do služby zde v Quanticu, a ne v DC.
Když si ten vzkaz přečetla, byla si jistá, že to byl nápad agenta Crivara. Teď už ale začala mít pochyby. Už spolu pracovali na několika případech, které nebyly ani trochu jednoduché. Nevyvinul by alespoň nějakou snahu, aby ji zkontaktoval a probral s ní chystanou změnu?
Dnešní den tak pro ni byl naprostou záhadou. Vůbec nevěděla, co ji dnes čeká – a vlastně nejen dnes, ale celkově v dohledné budoucnosti.
Riley si v tu chvíli uvědomila, že ať už jí budoucnost přichystá cokoli, tak vše, čím si v posledním roce prošla, ji dovedlo přesně na toto místo. To, že se zapojila do vyšetřování vražd na koleji, když studovala na univerzitě i to, že pomáhala Jakeovi s řešením případů během svého výcviku, to vše ji směřovalo právě sem.
Nebyla návštěvník.
Byla agentkou FBI.
Přejela k vjezdu pro personál. V budce u vjezdu seděl pracovník ostrahy.
Riley vytáhla svůj odznak a ukázala ho muži v budce.
„Už vás očekávají,“ přikývl pracovník ostrahy.
Následně jí podal parkovací kartu a pokynul jí, aby vjela dovnitř.
Riley zaplavila vlna emocí. Poprvé v životě někomu ukázala svůj odznak FBI a něco to znamenalo.
Mám svoje parkovací místo!
Nadšení ji rychle opustilo, když zjistila, že není tak jednoduché najít volné místo k zaparkování. Do mysli se jí vplížily vzpomínky na včerejší večer.
Po celé té době, co žila na zdejší ubytovně, měla konečně strávit dvě noci a celou sobotu s Ryanem. První noc byla fantastická, protože byli konečně spolu po tak dlouhé době, ale další den už tak příjemný nebyl. Ryan neměl ani trochu radost z Rileyina přeložení a z toho, jaké to způsobí nepříjemnosti.
Nepříjemnosti!
Riley si nahlas odfrkla.
Největší nepříjemností pro Ryana bylo to, že Riley bude potřebovat auto na každodenní dojíždění a on bude muset do práce a z práce jezdit metrem. To se dotklo jeho ješitnosti. Ryanův Ford Mustang byla jedna z mála přepychových věcí, které vlastnil a užíval si, když s ním mohl jezdit každý den do práce. Věděla, že mu to dodává pocit, jako by byl úspěšný právník, kterým, jak doufá, se jednoho dne stane.
Ryan si kvůli půjčování auta otevřeně nestěžoval, ale ani se nedokázal zcela přetvařovat. Tvářil se až příliš velkoryse a sebeobětavě, aby zdůraznil, jak podstupuje velkou oběť. A že to dělá proto, aby ji mohl podporovat v kariéře, kterou si vybrala.
A to všechno kvůli tomuhle pitomýmu autu, pomyslela si, když zajela do volného parkovacího místa a vypnula motor.
Vystoupila z auta a prohlídla si ho. Vzpomněla si na to, jak poprvé viděla Raynova Mustanga. Ona i Ryan byli ještě studenti na univerzitě a měli své první rande. Zaimponovalo jí, když ji přijel vyzvednout ke koleji v tomhle autě a následně vystoupil, aby jí galantně otevřel dveře u spolujezdce.
Nyní si při pohledu na to samé auto povzdechla.
Tohle euforické období, kdy se s Ryanem teprve vzájemně poznávali, se zdálo být už tak neuvěřitelně dávno. Mustang už ji nedokázal ohromit a přála si, aby z toho Ryan nedělal tak velký problém.
Proč je to vůbec takový problém jet metrem?
Sama jezdila metrem celé léto každý den, když dojížděla na ústředí FBI kvůli programu pro stážisty. Byl to rychlý způsob přepravy a vlastně si cesty s ostatními cestujícími užívala.
Jenže ona, na rozdíl od Ryana, neví, co to je mužská pýcha.
Pokračovala dál k budově a když vešla prokázala se u ostrahy ve vchodě. Pracovník ostrahy si vyhledal její jméno a sdělil jí, že se má hlásit rovnou v kanceláři agenta Crivara.
Nastoupila do výtahu. Teď už si byla jistá, že se její původní odhad potvrdil – za jejím přesunem do Quantica stál agent Crivaro. Nedokázala potlačit pocit hrdosti, že chce, aby tady pracovala. Nejen, že Crivaro byl skvělý agent se spoustou zkušeností, ale v FBI byl téměř legenda.
Co asi může nováčkovi jako je ona dát první den za práci?
Nejspíš jen papírování, odhadla.
To vypadalo na dost nudné vyhlídky, ale dopředu počítala s tím, že práce v FBI nebude jen samé dobrodružství a akce. Ačkoli měla víc zkušeností z terénu, než obvykle nováčci mívají, pořád byla jen nováček. Představa, že na to půjde postupně a pomalu, se jí nezdála tak špatná. Nebude to sice samé velké dobrodružství, ale zároveň to také nebude tak riskantní.
A mít alespoň nějaký čas pravidelnou pracovní dobu taky nebude k zahození. Spolehlivě daná pracovní doba by mohla usnadnit vztah mezi ní a Ryanem a poskytnout jim příležitost, aby si na sebe zase zvykli.
Vystoupila z výtahu a vydala se chodbou, která vedla ke Crivarově kanceláři a zaklepala na jeho dveře. Z kanceláře se ozval známý chraplavý hlas, který ji pozval dovnitř.
Když otevřela dveře, spatřila Crivara, jak stojí vedle svého stolu. Na sobě měl klobouk a bundu.
A cestovní tašku měl položenou u nohou.
Podíval se na hodinky: „Už jste měla na čase.“
Riley se podívala na vlastní hodinky a přesvědčila se, že nepřišla pozdě. Ve skutečnosti dorazila o něco dřív. Na to, aby něco řekla, byla ale příliš v šoku.
„Kde máte věci na cestu?“ zeptal se Crivaro.
„Ehm, venku v autě,“ odpověděla Riley.
Přestože neměla ještě zkušenosti s prací agenta FBI v oddělení behaviorální analýzy, věděla, že musí být připravena kdykoli a během krátké doby odcestovat. Že by ale potřebovala svůj batoh tak brzy, to opravdu nečekala.
Crivaro se zeptal: „Auto máte na parkovišti pro personál?“
Riley beze slova přikývla.
„Dobrá,“ řekl Crivaro a přehodil si svou tašku přes rameno. „Vyzvedneme ho cestou k mému autu.“
Crivaro vyšel ze dveří a prošel kolem Riley. Riley vedle něj musela popobíhat, aby mu stačila.
„A-ale, kam pojedeme?“ zakoktala se.
„V Arizoně na nás čeká případ,“ objasnil jí Crivaro. „Komerčním letem se dostaneme do Phoenixu, takže nejprve musíme jet autem na letiště.“
Z tak rychlého vývoje situace se Riley zatočila hlava.
„Jak dlouho zůstaneme v Arizoně?“ zeptala se.
„Jak dlouho budeme potřebovat,“ řekl Crivaro. „V takových případech si to netroufám odhadovat.“
Riley už málem zalapala po dechu. Tohle bylo to poslední, co by čekala, že se dneska stane.
A rozhodně to zhatilo její naděje, že se s Ryanem vše urovná.
„Počkal byste jen pár minut, než vyrazíme?“ poprosila Crivara. „Musím zavolat snoubenci a dát mu vědět, že odjíždím.“
Aniž by se zastavil, Crivaro se zeptal: „Máte mobilní telefon?“
„Jo,“ řekla Riley a stále s ním držela krok.
„No tak v tom případě, můžete chodit i telefonovat zároveň, co myslíte?“
Pokračovali s Crivarem dál chodbou a u toho Riley vytáhla telefon a vytočila Ryanovo číslo.
Když přijal hovor, začala mluvit: „Ryane, došlo ke změně. Já dneska, ehm, odlétám do Phoenixu. Hned teď.“
Slyšela, jak Ryan vydechl.
„Ty dneska… cože?“
„Jo, no pro mě je to taky šok,“ odvětila Riley a nastoupila s Crivarem do výtahu.
Ryan zněl rozrušeně.
„Riley, tohle je šílenost. Vždyť jsi první den v práci.“
„Já vím,“ řekla Riley. „Mrzí mě to.“
„Na jak dlouho jedeš pryč?“
Riley polkla a odpověděla: „No, já – já vlastně netuším.“
„Co tím myslíš, že netušíš? A co vůbec budeš dělat v Arizoně? Vrátíš se vůbec domů do Vánoc? Že bys třeba měla pár dní volno, víš?“
To je dobrá otázka, pomyslela si Riley.
Jeho otázku ponechala bez odpovědi a místo toho mu řekla: „Hele, jen co zjistím, kdy se vrátím, tak ti dám vědět.“
„A to tam jedeš autem, nebo co?“ pokračoval Ryan.
„Samozřejmě, že ne. Poletíme komerční linkou.“
„Kdo ‚my‘?“
„Já a agent Crivaro.“
Riley a Crivaro vystoupili z výtahu a zamířili ven z budovy.
„Co bude s mým autem, když tam letíte?“ zeptal se Ryan.
Odpověděla: „Zůstane na parkovišti před oddělením behaviorální analýzy v Quanticu. Nemusíš se bát, nic se s ním nestane.“
„A jak dlouho se bez něj budu muset obejít?“
Riley náhle přepadl nával vzteku.
„To nějak zvládneš, Ryane,“ řekla mu.
„No ale jak dlouho to budu muset zvládat?“
„Jak jsem už říkala – zavolám ti, až to sama budu vědět.“
Riley s Crivarem vyšli z budovy a Ryan dál po telefonu drmolil.
Rileyině pozornosti neuniklo, že ho nejvíc zajímá auto.
Čím déle Ryan mluvil, tím víc byla Riley naštvaná.
S Crivarem akorát procházeli skrz parkoviště, když Riley konečně řekla: „Podívej, Ryane – já teď vážně nemůžu mluvit. Slibuju, že se ti ozvu, jen co budu moci. Miluju tě.“
Ryanovo stěžování ukončilo až ukončení hovoru.
Agent Crivaro otevřel Riley dveře: „Je doma všechno v pořádku?“
„Naprosto perfektní,“ zamručela Riley a nastoupila na místo spolujezdce.
Vztek už ji opouštěl a místo toho se dostavoval pocit trapnosti kvůli tomu, že Crivaro nemohl přeslechnout, co říkala Ryanovi.
Crivaro nastoupil do auta a nastartoval.
Náhle se na Riley téměř neznatelně usmál a řekl: „Jo a jestli jsem to zapomněl zmínit – už jsme oficiálně parťáci.
To jsem si tak nějak domyslela, říkala si v duchu Riley, když opouštěli parkoviště.
Takže pár v pár věcech už má jasno.
Určitě je agentka FBI.
Stala se novou parťačkou agenta Crivara.
A jsou na cestě do Arizony.
Kéž by alespoň tušila, co dalšího může očekávat.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley se neustále honilo hlavou: Je na mě naštvaný nebo co?
Agent Crivaro na ni celou cestu z Quantica na Reaganovo letiště sotva promluvil.
Ale proč…?
Crivara už znala a věděla, že umí být nevrlý, netrpělivý, a dokonce i vzteklý, když Riley něco pokazí nebo neposlechne rozkaz – obojí se bohužel stávalo až příliš často. Co ale mohla stihnout udělat špatně za tak krátkou dobu, co během rána strávili spolu?
Z budovy oddělení behaviorální analýzy ji vyhnal prakticky bez vysvětlení a ani ji nenechal, aby zavolala Ryanovi o samotě. Ryan byl na ni samozřejmě naštvaný a zčásti na to měl právo.
Ale co mohl mít za problém agent Crivaro?
Možná to se mnou nijak nesouvisí, doufala.
Možná, že ho trápí něco osobního.
Tak jako tak, Riley nepovažovala za dobrý nápad se ho na to na rovinu zeptat.
Dál jen tiše seděla v autě a snažila se soustředit na to nejlepší co mohla – je agentkou FBI, která jede vyšetřovat případ a bude na něm spolupracovat s jedním z nejvíc respektovaných agentů z oddělení behaviorální analýzy.
Když se dostali na letiště, Crivaro rychle pospíchal do příletové haly. Byli hodně ve spěchu a k letištní bráně v podstatě běželi.
Celí zadýchání se přiřítili k letištní bráně akorát při poslední výzvě pro cestující. Riley si vzpomněla, jak ráno dorazila ke Crivarovi do kanceláře a on se podíval na hodinky a zamručel: „Už jste měla na čase.“
Teď už Riley chápala, proč Crivaro tak moc řešil čas, kdy dorazila.
Kdyby se k letištní bráně dostali jen o pár minut později, nestihli by let. Byla by ale raději, kdyby jí vysvětlil, co se děje a nečekal od ní jen, že se bude slepě řídit rozkazy.
Jednou se jí svěřil, že se mu s parťáky vždy pracovalo obtížně. Když už není jen v zácviku, ale je jeho nejbližší kolegyní, co to asi pro ni bude znamenat?
Riley si připomněla, že Crivaro musel tuhle cestu plánovat narychlo. Sám o ní nejspíš až do poslední chvíle neměl tušení.
Musí jít o něco hodně naléhavého, domyslela si vzrušeně.
Nastoupili do letadla a Crivaro si sedl k okýnku a při vzletu koukal ven. Riley seděla vedle něj a přemítala, o čem asi přemýšlí a proč museli odjet tak narychlo. Když dosáhli požadované letové výšky, Crivaro si položil sedačku o něco níže a dál koukal z okýnka. Světlo na jeho tváři odhalilo vrásky, které mu přibyly za léta práce na složitých případech.
I když Riley nevěděla, o jaký případ se jedná, jedno bylo jisté – určitě se naučí hodně nového. V předešlých případech ji vždy vytrhl z její každodenní rutiny – studium na univerzitě, stáž, výcvik na Akademii. V tomhle případě to ale byla její práce, kterou má přidělenou a musí teda vědět co nejvíc o tom, co se děje.
Ale kdy to asi tak zjistí? Určitě má právo být víc informovaná.
Po chvíli konečně posbírala odvahu.
„Ehm, můžete mi něco říct o případu, na kterém budeme pracovat?“ zeptala se.
Crivaro se nepatrně ušklíbnul. Působil, jako kdyby nevěděl, jak na tuhle otázku odpovědět.
Poté promluvil: „Možná – ale opravdu jen možná – máme co do činění se sériovým vrahem.“
Riley měla pocit, že to, co slyšela v jeho hlase, bylo víc než jen náznak skepse. Zdálo se, že o tom sám není ani trochu přesvědčený.
Po krátké odmlce pokračoval: „Přibližně před rokem bylo nalezeno tělo mladé ženy na turistické stezce v parku Dyson v Coloradu. Včera bylo nalezeno tělo jiné mladé ženy na turistické stezce v Arizoně. Okolnosti úmrtí byly u obou případů dost podobné. Jedeme do Arizony prověřit, jestli mezi těmito případy je opravdu propojení.“
Crivaro se opět zadíval ven z okýnka, jako by už k tomu neměl co říct.
„Co dalšího víme?“ zeptala se Riley.
„Nic moc,“ odpověděl Crivaro, aniž by odtrhl pohled od okýnka.
Riley byla dočista zmatená. Sice byla v práci první den, ale i tak si byla jistá, že Crivaro musí vědět víc, než co jí řekl. Měl by mít celou složku s informacemi a materiály, které by jí ukázal, aby se mohla v případu zorientovat. A během letu by je měli společně procházet.
„Jak se oběti jmenovali?“ zeptala se.
Crivaro nepatrně pokrčil rameny: Jméno první oběti z Colorada si nepamatuju. A jméno oběti v Arizoně mi nikdo nesdělil.“
Riley nevěřila vlastním uším.
Co to má znamenat, že mu ho nikdo nesdělil?
A co to má znamenat, že si ho nepamatuje?
To se snaží být tajnůstkář nebo…?
V tom jí konečně došlo, co se děje, a údivem otevřela oči dokořán.
„Tohle není oficiální případ FBI, že ne?“
Crivaro s lehkým zavrčení procedil skrz zuby: „Na tom nezáleží.“
Riley popadl vztek.
„Já si ale myslím, že na tom záleží, agente Crivaro. Tohle je můj první den v FBI. Co tu vůbec dělám? Podle mě mám právo vědět víc než jen to, co jste mi řekl,“ odvětila.