Taky věděla, že musela co nejvíc projevovat svůj vděk. To znamenalo, že nebude Sama sekýrovat, když ho několik dní neuvidí. Znamenalo to, že se nebude vzpouzet, když po ní chce v posteli jisté věci. Znamenalo to, že nebude naštvaná, protože ačkoliv jí koupil bar a svěřil ho do jejích rukou, o svatbě zatím nepadlo jedno jediné slovo. Danielle si byla víc než jistá, že Sam se ženit nehodlá. A prozatím jí to taky tak vyhovovalo, takže neviděla důvod, proč se kvůli tomu začít dohadovat.
Mimo to… proč by si měla stěžovat? Konečně potkala chlapa, který s ní zacházel jako s princeznou – když byl zrovna s ní – a zdálo se, že Danielle je na počátku cesty k levnému úspěchu.
To bude proto, že většina věcí, které působí až příliš dobře na to, aby to byla pravda, takové většinou skutečně jsou, pomyslela si.
Když došla do budoucí společenské místnosti, otevřela si na telefonu digitální nákres baru. Zaznačila si na něm, kam by mohly přijít reproduktory a napsala k tomu poznámku, že by nebylo od věci přidat na zadní zeď nějaké zatemněné okno. Takové věci jí připomínaly, že to, o čem dlouhou dobu jen snila, se začíná stávat realitou. Z nějakého záhadného důvodu se jí tohle všechno skutečně dělo.
„Ahoj…“
Otočila se ke dveřím, ve kterých stál Sam. Usmíval se na ni a pozoroval ji hladovým pohledem, které po ní občas vrhal, když měl náladu na laškování.
„Ahoj,“ odvětila.
„Vím, že to může působit, že tě jenom odbývám,“ řekl, „ale vážně… příštích pár týdnů od tebe budu potřebovat jenom pár podpisů.“
„To se ale nadřu,“ zavtipkovala.
„Opravdu jsem čekal, že tu novou barmanku budeš zaučovat dýl. Nemůžu za to, že jsme náhodou najali naprostého génia.“ Přišel k ní a vzal ji kolem pasu. Musela vzhlédnout, aby mu viděla do očí, ale vždycky se při tom cítila tak nějak v bezpečí. Měla zvláštní pocit, že tenhle muž na ni bude vždycky doslova dohlížet.
„Nezajdeme dnes na oběd?“ zeptal se Sam. „Něco jednoduchého. Pizza a pivo.“
„To zní fajn.“
„A zítra… Co kdybychom někam zajeli? Na pláž… Do Jižní Karolíny nebo někam tam.“
„Vážně? To zní nějak spontánně a trochu nezodpovědně vzhledem k tomu, kolik máme práce. Jinými slovy… to vůbec nezní jako ty.“
„Já vím. Ale úplně jsem se do toho projektu ponořil a… uvědomil jsem si, že tě zanedbávám. Takže ti to chci vynahradit.“
„Same, dáváš mi vlastní podnik. To je víc než dost.“
„Fajn, tak já teda budu sobec. Chci tady od toho pryč a strávit čas s tebou nahý u moře. Lepší?“
„Vlastně jo, lepší.“
„Dobře. Tak zajdi do baru a zkontroluj tu novou. Kolem poledne tě vyzvednu na oběd.“
Políbila ho, a ačkoliv se to očividně snažil uspěchat, citlivost toho všeho, co právě řekl, jí neunikla. Věděla, že je mu zatěžko dávat najevo emoce a být upřímný. Tuhle jeho stránku viděla jen zřídka, takže když vyplula na povrch, nehodlala to zpochybňovat.
Danielle se vydala zpátky napříč otevřenými prostory staré cihlové budovy, která bude brzy jejím barem lomeno restaurací. Jen těžko mohla uvěřit, že jí to tu celé bude patřit.
Když vyšla ven, slunce svítilo zdánlivě jasněji, než když vcházela. Usmála se a stále se snažila zpracovat to, jaký směr její život nabral. Znovu pomyslela na Chloe a rozhodla se, že jí za pár dní zavolá. Když už jí v životě všechno tak dobře vycházelo, mohla se taky pokusit napravit ten napjatý vztah mezi sebou a svou sestrou.
Nasedla do auta a zamířila k Samovu druhému baru, do kterého ji před šesti měsíci najal. Myšlenka na to, že se spolu na víkend vydají na menší dovolenou, ji rozptýlila natolik, že si ani nevšimla auta, které bylo zaparkované na druhé straně ulice a pomalu se zařadilo do provozu za ní.
Kdyby si ho totiž všimla, mohla by poznat řidiče, ačkoliv ho neviděla hodně dlouhou dobu.
Ale copak by mohla dcera zapomenout, jak vypadá tvář jejího otce?
PÁTÁ KAPITOLA
Když Chloe s Moultonem dorazili do Garciovy kanceláře, ředitel Johnson už tam na ně čekal. Vypadalo to, že se spolu s Garciou probíral dokumenty o jejich novém případu. Garcia jich měl pár otevřených na počítači a před Johnsonem ležela malá hromádka vytištěných složek.
„Děkuji, že jste tak rychle přišli,“ řekl Johnson. „Máme pro vás ve Virginii případ. V malém městečku na druhé straně Fredericksburgu, v jedné bohaté čtvrti. A nejspíš bych měl rovnou na začátek uvést, že rodina oběti má pár vlivných přátel v politice. Proto nás k tomu zavolali. A taky kvůli tomu, jak hrůzná byla smrt oběti.“
Chloe se posadila k malému stolku v zadní části Garciovy kanceláře a snažila se nevypadat moc nápadně, když se při tom pokoušela vytvořit mezi sebou a Moultonem větší prostor. Věděla, že nejspíš úplně září z toho, jak se včerejší večer, noc a dnešní ráno vyvinuly. Nebyla si však jistá, jak by ředitel Johnson mohl na jakýkoliv vztah mezi nimi reagovat a upřímně ani neměla v úmyslu to otestovat.
„O co se jedná?“ zeptala se Chloe.
„Před čtyřmi dny se vrátil muž z práce a našel doma svou manželku mrtvou,“ řekl Garcia. „Ale to není všechno. Nebyla jen zavražděna, bylo to brutální. Utržila několik bodných ran – podle koronera celkem šestnáct. Na místě činu je hrozný nepořádek… všude krev. Místní policie ještě nic takového neviděla.“
Posunul Chloe po stole složku a pohledem ji předem varoval. Chloe si složku vzala a pomalu ji otevřela. Nahlédla dovnitř, zahlédla jen záblesk fotky místa činu a rychle ji zase zavřela. Na základě toho zběžného pohledu to tam vypadalo daleko spíš jako na jatkách než na místě činu.
„S kým se rodina oběti přátelí?“ zeptal se Moulton. „Řekl jste, že někdo, kdo má prsty v politice?“
„Tyto informace bych opravdu raději nezmiňoval,“ řekl Johnson. „Nechceme, aby to vypadalo, že je naše instituce zaujatá vůči jedné nebo druhé politické straně.“
„Do jaké míry se do toho angažuje policie?“ zeptala se Chloe.
„Začali pachatele hledat v celé oblasti a přivolali si k tomu státní policii,“ řekl Garcia. „Ale byli požádáni, ať to celé proběhne potichu. Místní policie je pochopitelně rozrušená, protože mají pocit, že zdržujeme případ, který už tak mírně vybočuje z jejich komfortní zóny. Takže potřebuji, abyste se tam co nejdřív vydali. Ještě něco… a teď dobře poslouchejte: na vás dva jsem pomyslel proto, jak dobře jste spolupracovali v minulosti. A agentko Fineová, na řešení zločinů spáchaných v malých komunitách máte podle všeho talent. Pokud se však z tohoto případu a fotek místa činu necítíte dobře – máte pocit, že je to na vás v tomto momentě vaší kariéry trochu moc – dejte mi vědět. Nebudu vás soudit a nebude se to počítat jako něco, co by vaši reputaci pošpinilo.“
Chloe si vyměnila pohled s Moultonem. Viděla na něm, že stejně jako ona by tenhle případ moc chtěl. Moulton si nemohl pomoct a podíval se na obsah složky. Když listoval fotkami z místa činu, trochu se mu křivil obličej. Pak očima přeletěl stručné hlášení na konci dokumentu. Podíval se zpátky na Chloe a přikývl.
„Já jsem s tím v pohodě,“ řekla Chloe.
„Já taky,“ řekl Moulton. „A téhle příležitosti si cením.“
„To rád slyším,“ řekl Johnson a vstal. „Rád se znovu přesvědčím o tom, co vy dva dokážete. A teď do práce. Máte před sebou dlouhou cestu.“
***
Moulton seděl za volantem auta vypůjčeného od FBI a mířil po silničním okruhu směrem k Virginii. Barnes Point byl jen hodinu a dvacet minut jízdy daleko, ale kvůli zmíněnému okruhu, který vedl kolem města, se všechno zdálo jako na druhém konci světa.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.
„Kterou částí?“
„Že spolu budeme pracovat na takovém případu. Však víš… ještě asi před deseti hodinama jsme se po sobě sápali jak dva nadržení teenageři. Budeš schopná se držet zpátky, když budeme pracovat?“
„Nechápej to špatně,“ řekla Chloe, „ale po tom, co jsem viděla v té složce, je tohle ta poslední věc, na kterou teď myslím.“
Moulton chápavě přikývl. Zabočil na další nájezd, konečně se dostal na volný pruh cesty a dupl na plyn. „Teď ale vážně… včerejšek jsem si užil. I předtím, než jsme se přesunuli k tobě domů. A rád bych to udělal znovu. Ale v práci…“
„Bychom se k sobě měli chovat přísně profesionálně,“ dokončila za něj.
„Přesně. A když už jsme u toho,“ řekl a vysunul z vydutého místa v konzoli iPad, „stáhl jsem nám všechny složky ohledně toho případu, zatímco jsi balila.“
„Copak ty jsi nebalil?“
„Viděla jsi mou tašku. Ano, balil jsem. Ale jsem rychlý.“ Vrhl na ni škádlivý pohled a křivě se pousmál, aby tak dal najevo, že jí balení trvalo možná trochu déle, než čekal. „Ale ještě jsem se na to nestihl podívat.“
„To bude počteníčko,“ poznamenala Chloe.
Oba se zasmáli a jakmile jí Moulton položil ruku na stehno, když složku začínala pročítat, Chloe si nebyla jistá, jestli se k němu opravdu dokáže chovat profesionálně.
Prostudovala si dokumenty k případu a nejdůležitější části přečetla Moultonovi nahlas. Zjistili, že Garcia s Johnsonem odvedli skvělou práci, když všechno hezky shrnuli. Policejní hlášení bylo docela detailní, stejně jako snímky. Dívat se na ně nebylo o nic snazší a Chloe z toho policii nevinila. Pomyslela si, že u případu tak násilného a krvavého, jako byl tento, by byla každá maloměstská policie v koncích.
Vyměňovali si myšlenky a teorie a ve chvíli, kdy minuli značku s oznámením, že do Barnes Pointu zbývá pětadvacet kilometrů, Chloe změnila názor. Myslela si, že spolu nakonec budou schopní pracovat profesionálně. Posledních pár týdnů strávila tak ponořená v tom, jak ji fyzicky přitahuje, že málem zapomněla, jak bystrý a intuitivní dokáže být, když přišla řada na řešení případu.
Pak jí hlavou proletěla myšlenka, že pokud to mezi nimi skutečně bude klapat, mohla by mít to, po čem toužila snad každá žena na světě: muže, který ji respektoval a považoval za sobě rovnou jak v kariéře a intelektu, tak v ložnici.
Nejste spolu ani den, ozvalo se jí v hlavě. Byl to opět Daniellin hlas. To už ses z toho stihla celá zbláznit a zbavit se rozumného uvažování? Šmarja, pár hodin ses s ním muchlovala, a ještě jste spolu ani nespali. Sotva ho znáš a –
Chloe se však rozhodla tyhle myšlenky ignorovat.
Pak obrátila svou pozornost k hlášení koronera. Stál v ní ten samý příběh, který jim řekl Johnson, jen detailnější. A byly to právě tyhle detaily, na které se soustředila. Všechna ta krev, násilí, potenciální politický motiv. Celé si to s intenzivním soustředěním přečetla.
„Myslím si, že to není politicky motivované,“ řekla. „Nemyslím si, že vraha nějak extra zajímalo, jaký vliv a moc mohou mít přátelé Hilyardových.“
„Takové prohlášení zní celkem sebevědomě,“ řekl Moulton. „Vysvětli mi to.“
„Lauren Hilyardovou bodli šestnáctkrát. A každá rána byla zaměřená na břicho. Jen jedna zasáhla její levé ňadro. Podle koronera byly bodné rány nepravidelné a těsně nad sebou, což by naznačovalo, že ji někdo bodal rychle a bez přestání. V poznámce tady stojí: jako by byl pachatel zaslepený hněvem nebo měl záchvat zuřivosti. Pokud by to udělal někdo s politickým motivem, nejspíš bychom to z toho dokázali vyvodit podle nějaké zprávy nebo náznaku.“
„Dobře,“ řekl Moulton, „souhlasím s tebou. Nebylo to politicky motivované.“
„To bylo snadné.“
Pokrčil rameny a řekl: „Začínám chápat, že lidi v D.C. si vždycky budou myslet, že všechno musí mít nějaký politický podtext. Takže i když Hilyardovi tak nějak znají někoho vysoko postaveného, ne všechny to musí zajímat.“
„Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ řekla. „Ale ještě bych tu možnost na sto procent nevyřazovala.“
Blížili se k Barnes Pointu a fakt, že se právě chystali vrhnout se na případ s potenciálním politickým podtextem, jí rozhodně neunikal. Pro oba to byla úžasná příležitost a ona musela zajistit, aby se její pozornost soustředila jen tímhle směrem. Prozatím nebylo nic důležitějšího než právě tohle – ani právě propuštěný otec, který se jí objevil u dveří, ani hlas její tvrdohlavé a zahořklé sestry… a dokonce ani potenciálně dokonalý románek s mužem, který právě seděl vedle ní.
Prozatím existoval jen a pouze tenhle případ. A to jí úplně stačilo.
ŠESTÁ KAPITOLA
Barnes Point bylo tiché ale roztomilé město s populací kolem devíti tisíc obyvatel. Hilyardovi bydleli těsně za městem, v menší čtvrti jménem Farmington Acres. Manžel oběti, Jerry Hilyard, se od doby, kdy nalezl tělo své manželky, ještě nedokázal vrátit domů. Nikde poblíž neměl žádnou rodinu, takže mu blízcí přátelé ze sousedství nabídli, aby nějakou dobu zůstal u nich.
„Já bych se teda asi potřeboval dostat o dost dál než o pár domů,“ pronesl Moulton. „Dovedeš si představit, čím si ten chudák teď musí procházet?“
„Ale třeba taky chce být blíž svému domovu,“ navrhla Chloe. „Přece jen je to místo, kde spolu se svou ženou sdílel společný život.“
Moulton nad tím očividně chvíli uvažoval, zatímco ve svém vypůjčeném autě projížděli předměstím směrem k adrese, kterou jim poskytla státní policie, když byli na cestě. Byl to další příklad toho, že Chloe začínala chápat a zároveň respektovat způsob, jakým jejich instituce fungovala. Bylo těžké si představit, že ať už potřebovala jakoukoliv informaci – adresu, telefonní číslo, pracovní historii, výpisy z rejstříku trestů – všechno měla na dosah ruky, stačilo jen zavolat nebo napsat email. Předpokládala, že si na to agenti po čase prostě zvyknou, ale prozatím byla nesmírně hrdá na to, že je součástí takového systému.
Přijeli k cíli a rozešli se ke dveřím. Na poštovní schránce stálo příjmení Lovingstonovi a samotný dům byl jako naprostá kopie všech domů v okolí. Byla to taková ta čtvrť, kde na sobě byly domy v podstatě namačkané, ale prostředí působilo tiše – dobré místo pro děti, které se učí jezdit na kole, a spousta zábavy při akcích jako Halloween nebo Vánoce.
Chloe zaklepala na dveře, které téměř bez prodlevy otevřela žena s malým dítětem v náručí.
„Vy jste paní Lovingstonová?“ zeptala se Chloe.
„Jsem. A vy musíte být z FBI. Před nějakou dobou nám volala policie, že prý jste na cestě a zastavíte se tady.“
„Je u vás stále Jerry Hilyard?“ zeptal se Moulton.
Za ženou se objevil muž, který vyšel z otevřené místnosti vlevo. „Jo, pořád jsem tady,“ řekl. Připojil se k paní Lovingstonové ve dveřích a opřel se o futra. Vypadal naprosto vyčerpaně. Očividně toho od doby, co tak brutálním způsobem přišel o svou ženu, moc nenaspal.
Paní Lovingstonová se na něj otočila a podívala se na něj způsobem, kvůli kterému si Chloe pomyslela, že to dítě v jejích rukou bude jednoho dne docela obávané. „Určitě se na to cítíš?“ zeptala se ho žena.
„Jsem v pohodě, Claire,“ řekl, „díky.“
Přikývla, přivinula si dítě blíž k hrudi a zamířila zpátky do domu.
„Tak asi pojďte dál,“ řekl Jerry.
Zavedl je do té samé místnosti, ze které přišel. Vypadalo to jako nějaká menší pracovna, kterou zdobily převážně knihy a dvě elegantní křesla. Jerry se do jednoho svalil, jako by se už nedokázal udržet na nohou.
„Claire se možná trochu zdráhala vás sem pustit,“ řekl Jerry, „ale… víte, byly s Lauren vážně dobré přítelkyně. Myslí si, že bych měl truchlit… což dělám. Já jen…“
V tu chvíli se zarazil a Chloe na něm viděla, že se snaží ovládnout vlnu emocí ve snaze tuhle konverzaci zvládnout, aniž by se jim tu úplně sesypal.
„Pane Hilyarde, já jsem agentka Fineová a toto je můj partner, agent Moulton. Doufala jsem, že byste nám mohl říct něco o jakýchkoliv politických konexích, které vaše rodina má.“
„Proboha,“ vydechl, „tohle je přehnané. Místní policie kolem toho udělala hotové hurá a všechny vyděsila. Proto vás sem zavolali, že?“
„Máte nějaké politické konexe?“ zeptal se Moulton a jeho otázku ponechal bez odpovědi.
„Otec Lauren se bratříčkoval s ministrem obrany. Vyrostli spolu, hráli spolu golf, fotbal a tak všechno. Pořád se sem tam sejdou – na lovení kachen, rybaření a podobné věci.“
„Mluvila někdy Lauren s ministrem obrany?“ zeptala se Chloe.