„Od doby, co jsme se vzali, tak ne. Byl na naší svatbě. Dostali jsme od jeho rodiny vánoční pohlednici, ale to je asi tak všechno.“
„Takže myslíte si, že to, co se stalo, by mohlo být kvůli jejich vztahu?“ zeptal se Moulton.
„Pokud ano, nechápu proč. Lauren politika vůbec nezajímala. Myslím si, že se její otec jenom snažil působit důležitě. Někdo mu zabil jeho malou holčičku, takže se to muselo stát proto, že zná významné lidi. Takový idiot to je.“
„Takže co nám můžete povědět o posledních dnech Laurenina života?“ zeptala se Chloe.
„Policii jsem už řekl všechno, co jsem mohl.“
„To chápeme,“ řekl Moulton, „a máme kopie všech těchto hlášení. Ale abychom se tady do toho mohli skutečně pustit, budeme vám pokládat otázky, kvůli kterým se bohužel budete muset čas od času opakovat.“
„Dobře, dobře,“ řekl Jerry.
Chloe si pomyslela, že si ten muž snad ani neuvědomuje, co se kolem něj děje. Vypadal neskutečně netečně. Kdyby nevěděla, jakým traumatem si právě procházel, myslela by si, že je na drogách.
„První otázka může ve světle toho, co se právě stalo, znít hloupě,“ řekla Chloe, „ale napadá vás někdo, kdo by mohl mít důvod vaši ženu nějakým způsobem nenávidět?“
Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Když promluvil, hlas se mu třásl. „Ne. Lauren se v poslední době s nikým moc nestýkala. Byla introvert. A poslední dobou se to ještě zhoršilo… jako by se stáhla do sebe, chápete?“
„Napadá vás proč?“
„Měla těžkou minulost. Mizerní rodiče a tak všechno. Na střední šikanovala ostatní. Aspoň tak by se to v téhle době nazývalo. Nebo by se dalo říct, že byla zlá holka. Poslední dobou se snažila vyrovnat s chybami, které v minulosti udělala. Myslím, že se to jenom zhoršilo, když dostala pozvánku na ten zatracený sraz.“
„Byla kvůli němu nervózní?“ zeptala se Chloe.
„Nejsem si jistý. Myslím, že kvůli němu byla smutná… třeba si vzpomněla na všechny ty lidi, kterým ublížila.“
„Byl jste ve stejném ročníku jako ona?“ zeptal se Moulton.
„Ano.“
„A na ten sraz jste šel s ní?“
„Chraň bůh. Takové akce nesnáším. Jenom samá přetvářka a předstírání, že rádi vidíte lidi, které jste na střední nesnášeli. Ne. Vykašlal jsem se na to.“
„Říkáte, že byla introvert,“ řekla Chloe. „Copak neměla spoustu přátel?“
„Ale ano, pár jich bylo. Claire byla jednou z nich. A tihle přátelé pro ni byli jako rodina. Byli opravdu blízcí.“
„Mluvil jste s nimi od doby, co k tomuhle došlo?“ zeptal se Moulton.
„Jen s jednou. Volala hned po tom, co to zjistila. Ptala se, jestli něco nepotřebuju.“
„Nebyli s ní náhodou tito přátelé na tom sraze?“
„Byli. Claire tam šla taky. Ale ona je taky celkem introvert. Myslím, že tam šla jen ze zvědavosti.“
„Máte s Lauren nějaké děti?“ zeptala se Chloe. „Říkala jsem si, že v takové čtvrti bude mít každá domácnost aspoň jedno.“
„Máme dvě. Starší, Viktorii, je osmnáct let. Letos začala vysokou. Ona… no, rozhodla se, že tuhle těžkou dobu stráví se svými prarodiči. A protože se k nim přesunula, náš mladší syn, Carter, chtěl jít s ní. Se svým tchánem a tchýní jsem nikdy nevycházel dobře, ale to, že u nich teď děti můžou být, je jako dar z nebe. Cítím se jako příšerný otec, ale kdyby tu se mnou děti byly, myslím, že bych se úplně sesypal.“
„Vadí vám, že jsou vaše děti teď u svých prarodičů?“ zeptal se Moulton.
„Chtěl bych, aby tu byly se mnou… jen abych je mohl vidět. Ale jsem úplná troska. A dokud nebude dům v lepším stavu… bude lepší, když zůstanou s nimi.“
„Řekl jste, že vaše dcera se rozhodla být v tuhle těžkou dobu s nimi,“ řekl Moulton. „Proč k tomu došlo?“
„Nemohla se dočkat, až od nás vypadne. Posledních pár let měla s Lauren špatný vztah. Měly mezi sebou nějaký problém. Naše dcera… tahala si domů kluky, plížili se nám v noci do domu. Dělala to už od třinácti let. V patnácti musela jít na první potrat. A pokud si to spočítáte… Lauren bylo třicet sedm. Dcera se nám narodila, když nám oběma bylo teprve devatenáct.“
Chloe si pomyslela, že celé tohle bouřlivé rodinné drama to Jerrymu Hilyardovi ani trochu neusnadňovalo. Nemyslela si, že by tu bylo ještě něco, co by stálo za to blíž prošetřit, i když by nakonec mohlo být ku prospěchu, kdyby si promluvili i s jeho dcerou.
„Pane Hilyarde, budete mít něco proti tomu, kdybychom se porozhlédli po vašem domě?“ zeptala se.
„V pořádku. Šerif a jeho muži už tam párkrát byli. Kód, který musíte zadat, aby se vypnul alarm, je dva-dva-dva-osm.“
„Děkujeme, pane Hilyarde,“ řekl Moulton. „Dejte nám prosím vědět, pokud si vzpomenete ještě na něco. Prozatím bychom si rádi promluvili s paní Lovingstonovou a zeptali se jí, jestli neví něco, co by nám mohlo pomoct.“
„Řekla policii všechno, co ví. Podle mě z toho začíná být pěkně otrávená.“
„A co její manžel? Znal se s vaší ženou dobře? Nepodnikali jste spolu něco ve čtyřech čas od času?“
„Ne. Manžel Claire pracuje mimo město. Zavolal jsem mu přes FaceTime, abych se ujistil, že mu nebude vadit, když tu zůstanu. Ale přátelily se stejně jenom Claire s Lauren. Každý týden sedávaly na verandě a pily víno. Jeden týden u nás, druhý týden u nich.“
Claire pomalu vešla do místnosti. Dítě, které předtím držela v náruči, nejspíš uložila ke spánku.
„A dělávaly jsme všechny věci, které ženy obvykle dělají. Mluvily jsme o našich manželech, vzpomínaly na staré časy. Já se jí svěřovala se svými slastmi a strastmi ohledně malého. A poslední dobou jsme si povídaly o tom, čím si procházela se svou dcerou.“
„Co nám o Lauren můžete povědět a co mohlo vést někoho k tomu, aby jí provedl takovou věc?“ zeptala se Chloe.
„Lauren během střední školy učinila několik rozhodnutí, se kterými její rodiče výslovně nesouhlasili,“ odpověděla Claire. „Jakmile Lauren dostudovala a narodila se jí dcera… no, vysoká musela jít stranou.“
„Styděli se za ni,“ dodal Jerry. „Naštvali se a přestěhovali do New Hampshiru. Naší dceři tyhle strašné lži vnucují vždycky, když se naskytne příležitost.“
„Snaží se tak napravit tu chybu, co udělali ve výchově Lauren, jak ji zanedbávali,“ řekla Claire. „Pěknej párek idiotů.“
Chloe cítila, jakým směrem se tahle konverzace ubírá, takže promluvila: „Paní Lovingstonová, napadal by vás nějaký nepřítel nebo špatný vztah, který by Lauren s někým měla?“
„Mimo její rodinu ne. A i když jsou to magoři, tohle by rozhodně neudělali. Tohle bylo… naprosto hrozné.“
Moulton sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl vizitku. Položil ji na konferenční stolek a ustoupil. „Prosím… pokud by si kterýkoliv z vás vzpomněl na cokoliv dalšího, prosím, neváhejte nás kontaktovat.“
Claire a Jerry jen pevně přikývli. Jejich konverzace byla rychlá, ale vybrala si na nich svou daň. Chloe a Moulton odešli za trapného ticha.
Když byli venku a mířili k autu, Chloe se na chodníku na chvíli zastavila. Podívala se ulicí směrem k domu Hilyardových a zjistila, že je těsně mimo dohled. Přesto však začínala souhlasit s Moultonem. Možná to bylo až moc blízko. A pokud ta ložnice pořád vypadala třeba jen z poloviny tak příšerně jako na fotkách, které jim Johnson ukázal, zdálo se téměř morbidní, že Jerry zůstával tak blízko.
„Připravený na prohlídku domu?“ zeptala se Chloe.
„Ani ne,“ odpověděl Moulton. Fotky z místa činu, které dříve viděl, měl ještě stále živě v paměti. „Ale vypadá to, že někde začít musíme.“
Znovu nasedli do auta a zamířili zpátky cestou, kterou přijeli. Chloe si hned začala říkat, že to přece nemůže být tak strašné, jak se to jevilo na těch snímcích – všechna ta karmínově rudá na čistém, hladkém povlečení.
***
Cesta k domu Hilyardových trvala celých dvacet vteřin. Skutečnost, že velice věrně připomínal rezidenci Lovingstonových – a s ní i všechny ostatní domy v celém bloku – byla Chloe zatraceně nepříjemná. Vstoupili dovnitř hlavním vchodem za použití kódu, který jim poskytl Jerry Hilyard, a ocitli se v naprosto tichém domě.
Jelikož tady měli jasný cíl, neváhali a vydali se přímo po schodech nahoru. Najít ložnici bylo snadné – nacházela se úplně na konci chodby. Chloe už z dálky skrz otevřené dveře viděla, že koberec a povlečení pokrývají rudé cákance.
Trochu se jí však ulevilo, když zjistila, že to tam skutečně nevypadá tak strašně, jak se to jevilo na fotografiích, které jim ukázal ředitel Johnson. Zaprvé, tělo už odvezli pryč. A zadruhé, skvrny od krve už byly starší, takže mírně vybledly.
Přešli k posteli a opatrně při tom překračovali krvavé cákance na koberci. V krvavých skvrnách viděla otisky bot – první vyšetřovatelé a koroner do nich museli omylem šlápnout. Chloe pohlédla na druhou stranu ložnice směrem k šatní skříni a ploché televizní obrazovce visící na stěně. Nejspíš právě sledovala televizi, když se tohle všechno stalo. Třeba se právě snažila dostat z hlavy vzpomínky na nedávný sraz…
Chloe sešla po schodech dolů a rozhlédla se kolem. Neviděla žádné známky násilného vniknutí a žádné jasné náznaky krádeže. Rozhlédla se po obývacím pokoji, po kuchyni a po pokoji pro hosty. Dokonce vyšla ven na terasu, aby se mohla porozhlédnout i tam. V rohu terasy byl malý venkovní stolek. V jeho středu ležel obyčejný popelník zahalený stínem, který vrhal slunečník.
Chloe jen zamyšleně zamručela, když si všimla obsahu popelníku. Nebyly v něm žádné nedopalky od cigaret, ale nějaký jiný popel a papír. Sklonila se k a zlehka k němu přičichla. Zápach marihuany byl nezaměnitelný. Zapátrala v paměti a chvíli přemýšlela, jestli by jí tahle informace mohla k něčemu posloužit.
Když Chloe zazvonil telefon, trochu se lekla. Moulton, který zrovna vyšel za ní na terasu, si všiml jejího náhlého šoku a pousmál se. Obrátila oči v sloup a zvedla to. Číslo na displeji jí nic neříkalo.
„Agentka Fineová,“ ohlásila se.
„Tady Claire Lovingstonová. Myslela jsem, že tohle byste chtěli vědět. Právě jsem dovolala s jednou z mých kamarádek, Tabby Northovou. Je to jedna z těch blízkých přítelkyň, o kterých vám říkal Jerry. Ptala se, jestli se u nás stavil ještě někdo od policie. Řekla jsem jí, že právě odjeli agenti z FBI a ona že prý by s vámi chtěla mluvit.“
„Má pro nás nějaké informace?“
„Upřímně… nevím. Nejspíš ne. Ale tahle komunita je celkem malá. Řekla bych, že tomu jen chtějí přijít na kloub. Určitě vám budou hodně nápomocné.“
„Skvěle. Pošlete mi jejich číslo na tento telefon.“
Chloe zavěsila a všechno Moultonovi přetlumočila. „To byla Claire. Říkala, že jí volala jedna z dalších Laureniných kamarádek a ptala se, jak se to celé vyvíjí. Chtěla by s námi mluvit.“
„Dobře. Nebudu lhát… Tady jsem asi skončil. Z té ložnice mi běhá mráz po zádech.“
Tahle slova to více méně vystihovala. Chloe měla ty výjevy stále živě v paměti, takže vidět místo činu bez těla bylo jako dívat se na nějaké staré opuštěné místo, které neměla vidět.
Přesto se však do ložnice vrátili a nějakou dobu ji ještě prohledávali. Podívali se do koupelny, do šatny, dokonce i pod postel. Když nic zajímavého nenašli, opustili dům a o pár chvil později i čtvrť Farmington Acres. Chloe si opět pomyslela, že je to tam neskutečně malebné – dokonalá čtvrť pro založení rodiny a budování společné budoucnosti.
Aspoň za předpokladu, že vám nevadilo, když se lidé kolem vás budou čas od času vraždit.
SEDMÁ KAPITOLA
Tabby Northová byla rusovláska s takovým tím tělem, které podle Chloe vidělo posilovnu nejméně čtyřikrát týdně; taky to bylo tělo, kterému by podle Chloina názoru neuškodila jedna dvě porce jídla navíc. Byla krásná takovým tím očividným způsobem, ale taky vypadala, jako by ji silnější vítr mohl odfouknout.
Chloe s Moultonem se s Tabby setkali u ní doma a při svém příchodu zjistili, že pozvala ještě jednu kamarádku, která očividně chodila do té samé posilovny jako Tabby. Tahle žena se jmenovala Kaitlin Svatojanská, a když Chloe s Moultonem přišli, tak plakala. Všichni si spolu sedli vzadu na terase s markýzou a Tabby jim nalila sklenici levandulové limonády. Chloe si nemohla pomoct, ale hlavou se jí stále honily myšlenky na to, že to tady celé působilo jako jedna velká přetvářka – oběma ženám táhlo na čtyřicet, pasy měly jako vosy a servírovaly jim trendy zdravé nápoje.
Tyhle myšlenky nejsou zrovna důvodem, proč Johnson řekl, že máš talent na řešení zločinů spáchaných v malých komunitách, pomyslela si.
Ze slušnosti usrkla nabízené limonády. Navzdory tomu, jaké negativní myšlenky se jí honily hlavou, byl nápoj opravdu výborný.
„Předpokládám, že s policií jste se už bavily,“ řekla Chloe.
„Ano,“ odpověděla Tabby. „A i když naprosto chápu, že dělají, co můžou, bylo zcela zřejmé, že nemají tušení, co vlastně dělají.“
„Taky vypadali vyděšeně,“ řekla Kaitlin.
„Vyděšení čím?“ zeptal se Moulton.
„Tím, že by to mohlo mít nějaký politický podtext. Určitě víte, že se Laurenin otec bratříčkoval s ministrem obrany. Jsem si naprosto jistá, že místní policie by se snažila ze všech sil, aby z toho nevznikl mediální cirkus.“
„Takže má to nějaký politický podtext?“ zeptala se Tabby.
„Na to, abychom to mohli s jistotou říct, je příliš brzy,“ řekla Chloe. Už v tu chvíli se v přítomnosti těch dvou necítila příjemně. Jejich zármutek nezpochybňovala – byl znát v jejich výrazech a skutečnosti, že Kaitlin od jejich příjezdu nepřestávala plakat. Chloe však taky neměla problém si tyhle dvě představit, jak sedí s Lauren Hilyardovou a Claire Lovingstonovou na verandě a drbou všechny ve městě. Uvažovala, kolik z toho, co tady teď mezi nimi padne, se roznese po celém Barnes Pointu.
„Můžete nám říct, kdy naposled jste Lauren viděly?“ zeptal se Moulton.
„Ten večer předtím, než zemřela,“ řekla Tabby. „Všichni jsme se viděli na našem středoškolském srazu.“
„Lauren jsme tam musely prakticky dotáhnout,“ řekla Kaitlin. „Tyhle akce vždycky nesnášela.“
„Takhle, tyhle akce začala nesnášet až po škole,“ opravila ji Tabby. „Vždycky se snažila nechat ta léta na střední škole v minulosti a nezabývat se jimi.“
„Působila ten večer nějak odlišně?“ zeptala se Chloe.
„Ničeho jsem si nevšimla,“ řekla Tabby.
„Ani já ne,“ odpověděla Kaitlin. „Troufám si říct, že jak se připozdívalo, dokonce se začala bavit. Lauren… no, byla to taková ta školní kráska. Všichni kluci ji chtěli a když ji během posledního ročníku Jerry Hilyard náhodou zbouchl… páni, celá škola byla v jednom ohni. Ztratila tak trochu na své přitažlivosti, víte? Ale to, jak se k ní ten večer na sraze chovali… myslím, že na to všechno zapomněli. Působilo to jako by znovu byla královnou třídy. Myslím, že to potřebovala.“
„Bylo tam hodně lidí?“ zeptal se Moulton.
„Celkem dost,“ řekla Tabby. „Tahle část města je trošku zvláštní. Spousta lidí, kteří s námi chodili na střední, buď odmaturovala nebo se sem po vysoké vrátila. Není to bohaté město, ale tahle část města je proslulá tím, že patří k těm bohatším, jestli rozumíte. To je jedno, Lauren prostě na chvilku vypadala opravdu šťastná.“
„Z toho, co víme, Lauren odmaturovala, a nakonec se tady usadila,“ řekla Chloe. „Přátelily jste se s ní ve škole?“
„Ano. Lauren s Claire byly dokonce kámošky od školky.“
„Takže byste řekly, že si z vás čtyř byly nejbližší?“
„Nejspíš,“ řekla Kaitlin. „Vždycky to byly nej kámošky. Víme, že se spolu scházely jen ony dvě vždycky na verandě u jedné z nich. Bylo to roztomilé… ale ano, sem tam jsem se cítila trochu odstrčená. A co ty, Tab?“
Tabby pokrčila rameny. „Ani ne. Vždycky jsem věděla, že si jsou blízké.“
„Byl na tom sraze někdo, kdo mohl mít s Lauren nějaké nevyřízené účty?“ zeptal se Moulton.
„Nic takového si nevybavuju,“ řekla Tabby.
„Ani já ne,“ odpověděla Kaitlin. „Ale víte… když žijete na místě, jako je tohle, kde se zdržuje spousta lidí, se kterými jste vyrostli, věci můžou být někdy trochu našponované. Mezi některými lidmi na sraze to bylo znát. Ale ne s Lauren. Neřekla bych, že na střední bylo nějak moc lidí, co ji neměli rádi. Záviděli jí, to ano… ale ne že by ji neměli rádi.“