Fritz však ani nemrkl a dál se upřeně díval fousáči přímo do očí.
„Rumer, Voronin, Friese! Ke mně!“ vyštěkl na celou ulici.
Andreje překvapilo, že ho Fritz jmenoval, ale přece jen se odlepil ode zdi a beze spěchu se vydal k vozu. Z druhé strany se pomalým poklusem blížil nevelký Rumer. Připomínal tak trochu otesánka, kdysi prý si vydělával jako profesionální boxer. Fritzův kamarád Otto Friese, vychrtlý mladíček s odstávajícíma ušima, letěl naopak ulicí jako o závod.
„Tak jen pojďte, pojďte,“ vybízel je farmář a s úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si je prohlížel.
„Ještě jednou vás žádám, abyste mi předložil své doklady,“ pronesl přehnaně uctivě Fritz.
„Jdi do hajzlu,“ odpověděl nevzrušeně fousáč. Pozorně teď sledoval především Rumera a jakoby mimochodem sáhl po rukojeti úctyhodného karabáče umně spleteného z kožených řemínků.
„Ale no tak,“ prohodil mírumilovně Andrej k fousáči, jehož oděv kdysi mohl být uniformou. „Koukej, vojáku, nehádej se! My nejsme úřední osoby.“
„Já se vám na vaše úřady můžu…,“ zavrčel fousáč a koutkem oka si dál hlídal Rumera.
„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplavě Rumer. „Vy moc dobře víte,“ řekl Fritz farmáři, „že na území Města jsou všechny zbraně zakázané. Tím spíš kulomet… Jestli na něj máte povolení, tak mi ho ukažte!“
„Kdo teda jste, že po mně chcete nějaký povolení? Policajti? Nebo snad nějaký gestapo?“
„Jsme dobrovolníci. Oddíl domobrany.“
Fousáč se uchechtl: „Tak to tu braňte, když jste z domobrany! Copak vám to někdo zakazuje?“
Vypadalo to, že konflikt jen tak neskončí. Ostatní chlapi se pomalu vraceli ze svých úkrytů a skupinku s farmářem obstoupili. Teď už se k nim přidávali i místní obyvatelé. Někdo si přinesl pohrabáč, někdo aspoň nějakou tyč nebo nohu od židle. Všichni si zvědavě prohlíželi fousatého farmáře i zlověstně se blýskající kulomet, který se tyčil nad plachtovinou. Od farmáře to táhlo zvláštní směsicí pachů, v níž se dal rozeznat pot, česnek a kořalka… Andreje až překvapilo dojetí, které se ho zmocnilo při pohledu na propocenou vojenskou blůzu s jediným — a samozřejmě nezapnutým! — kovovým knoflíčkem u krku a na typicky naraženou lodičku až někam k obočí… Ještě na ní byla znát stopa po hvězdičce. I hrubé boty do marastu byly povědomé… Jen ty fousy tu jaksi byly navíc. A tu si najednou uvědomil, že Fritze musely při tom všem napadat velice zvláštní myšlenky. Musel to pro něho být dost divný pocit… Podíval se po něm. Fritz stál vzpřímeně, rty měl pevně sevřené, nos pohrdavě nakrčený. Jako by se snažil fousáče zmrazit ocelově chladným, vskutku árijským pohledem.
„My žádný povolení mít nemusíme,“ pronášel pomalu, jakoby líně fousáč a pohrával si přitom s karabáčem. „My vlastně nemusíme vůbec nic — akorát vás musíme krmit, darmožrouty.
„No dobře,“ ozval se odněkud zezadu známý bas, „ale odkud je ten kulomet?“
„Jo… kulomet? No — to je výsledek spolupráce Města s venkovem. Já ti dám kořalku — a ty mně kulomet. A jsme si kvit.“
„To není tak jednoduchý,“ nepřestával bas, „kulomet není žádná hračka… nebo mlátička, kterou tam potřebujete.“
„Ale já si myslím,“ vmísil se do debaty ten, který prve rozšafně uvažoval o kladech už pouhé přítomnosti oddílu na ulici, „že farmáři můžou mít zbraně.“
„Nikdo nesmí mít zbraně,“ zapištěl Otto a zrudl.
„Což je ale hloupost,“ řekl ten rozšafný. „No to je jasný, že to je hloupost,“ přidal se k němu fousáč. „Já bych vás chtěl vidět tam u nás… V noci, mezi močálama… a ještě k tomu, když je říje.“
„Čí říje?“ ožil blonďatý muž s brýlemi. Okamžitě se protáhl dopředu až k farmáři.
„No — něčí určitě,“ odsekl mu fousáč výsměšně.
„Ne… Ne, počkejte! Já jsem biolog a já jsem až do téhle chvíle…“
„Mlčte!“ okřikl ho Fritz. „A vás,“ obrátil se znovu k farmáři, „vás žádám, abyste mě následoval. Aby se předešlo zbytečnému krveprolití.“
Změřili se očima. Bylo jasné, že fousatý farmář nějakým šestým smyslem pochopil, s kým má tu čest. Jedovatě se zašklebil a odporně vysokým hláskem zapištěl: „Hitler kaput!“ A bylo vidět, že z nějakého krveprolití nemá nahnáno.
Ani ze zbytečného, ani z jiného… Do Fritze jako když uhodí blesk… Škubl sebou, jeho bledý obličej úplně zrudl, na lícních svalech mu prudkým sevřením až naskočily boule. Andrejovi se zdálo, že teď se na farmáře vrhne. Už už se chystal mezi ně vstoupit…. Fritz se ale ovládl, krev z obličeje pomalu začala mizet a on jen suše řekl: „To s tím nemá nic společného. Prosím — pojďte se mnou!“
„Dejte už mu pokoj, Geigere,“ zavolal na něj bas. „Vždyť je to jasně farmář. A jakej to má smysl — otravovat farmáře?“
Všichni kolem se k němu přidali. Jasně, je to farmář, odjede a kulomet si odveze s sebou. Tady nejde o žádného gangstera — tak co?
„Máme vyhnat opice a zatím si tu hrajeme na policajty,“ ozval se zase ten rozšafný.
Napětí najednou povolilo. Všichni si zase vzpomněli na opice — a ty se zatím pochopitelně všude rozlezly a dělaly si, co chtěly. Bylo už taky jasné, že místní obyvatelé přestali očekávat od Fritzova oddílu záchranu — a rozhodli se, že se s tím vším nějak vypořádají sami. Ženy vyšly na nákup a se zarputilým výrazem si s sebou nesly košťata a násady od smetáků, aby od sebe mohly odehnat ty nejdrzejší opice. Z výloh obchodů mizely rolety a majitel stánku s potravinami jen nešťastně obcházel kolem, bědoval a neustále něco přepočítával. Na stanici autobusu se udělala fronta, a pak dokonce ten autobus i přijel. Hlasitě troubil, čímž sice porušoval dopravní předpisy Města, ale zato úspěšně hnal z cesty drzé paviány.
„Vidíte, pánové?“ prohodil někdo v davu. „Budeme si na to asi muset zvyknout. Tak co, veliteli? Dáte rozchod?“
Fritz se ještě chvíli nevrle rozhlížel a potom náhle — docela normálním, nezupáckým hlasem řekl: „No co… Dáme si rozchod. Tak — rozchod…“
Otočil se, dal si ruce do kapes a zamířil k náklaďáku. Ostatní ho následovali.
Skoro všichni jako na povel sáhli po cigaretách a krabičkách zápalek, zacvakaly zapalovače. Kdosi se ustaraně optal, jak to asi bude dneska s docházkou do práce, možná že by bylo dobré mít nějaké potvrzení. Rozšafný hlas však namítl, že dneska přijdou do práce pozdě pravděpodobně všichni, tak jaképak copak… Nakonec se většina nacpala zase do korby náklaďáku.
Zůstal tu jenom Andrej a obrýlený biolog, který se tvrdošíjně dožadoval odpovědi na otázku, zda opravdu někde na blatech bývá něčí říje.
Fousáč rozebíral a znovu skládal do vozu kulomet a přitom pohrdavě brumlal, že „říje — jo, ta na blatech bejvá a není to, kamaráde, žádná legrace, protože jde, kamaráde, o říji šarlatce — a takovej šarlatec, to je něco jako krokodýl. Viděl jsi někdy krokodýla? No — tak to je podobný, akorát že chlupatý. Tyhle potvory mají tvrdý červený chlupy. A když přijde jejich říje, tak to je lepší, kamaráde, držet se od nich dál. Za prvý mají strašnou sílu — jako bejci — a za druhý, když jsou v říji, je jim všecko fuk. Rozmlátí všecko, co jim přijde do cesty.“
Vědátorovi hořely oči, dychtivě naslouchal a každou chvíli si urovnával brýle dvěma roztaženými prsty.
„Tak co vy dva,“ zavolal Fritz z náklaďáku, „jedete, nebo ne? Andreji!“
Biolog se ohlédl, pak se podíval na hodinky, smutně si povzdechl a rychle se začal omlouvat a děkovat současně. Potom stiskl fousáči ruku, ze všech sil s ní zatřásl — a utíkal. Andrej zůstal… Ani vlastně sám nevěděl, proč zůstal. Najednou jako by se ho zmocnila nějaká nostalgie. Ne snad, že by se mu zastesklo po rodném jazyce — vždyť všichni tady mluvili tak, že mu to jako rodný jazyk připadalo… A taky nešlo o to, že by mu tenhle fousatý farmář připadal jako zosobnění vlasti. Jenže něco zvláštního v něm bylo! Něco, po čem se Andrejovi prudce zastesklo — a co nenacházel ani u ironického Donalda, ani u veselého, přívětivého, ale přece jen cizího Kensiho, ani u Wanga, vždycky tak dobrotivého, hodného, ale věčně zakřiknutého… A už vůbec ne u Fritze, třebaže to byl svým způsobem zajímavý člověk, ale co se dalo dělat, Andrej se ještě nedokázal zbavit vědomí, že on a Fritz byli docela nedávno nepřáteli na život a na smrt… A teď najednou je tu úplně nový, zvláštní pocit: „něco“!
Fousáč po něm sekl očima: „Krajan, že jo?“
„Z Leningradu,“ řekl Andrej trochu nejistě. Aby své rozpaky překryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousáči nabídl. „Vida,“ prohodil farmář a vytáhl si cigaretu z krabičky, „tak holt krajani… Já jsem od Vologdy. Čerepovec… říká ti to něco?“
„Bodejť!“ zaradoval se Andrej. „Tam je teďka obrovskej metalurgickej kombinát!“
„Podívejme,“ řekl na to farmář lhostejně. „Tak se teda vytáhli. No jo… A co tu vlastně děláš? A jak ti říkají?“
„Teď jsem asanátor,“ odpověděl Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“
„A já sedlačím. Tady nám říkají farmáři… Jurij Konstantinovič Davydov,“
představil se fousáč a hned dodal: „Napijeme se?“
Andrej se ošil: „Ještě je brzo, ne?“
„Možná máš pravdu,“ kývl Davydov. „A já musím ještě na trh… Rozumíš — přijel jsem už včera večer, ale šel jsem nejdřív do dílen, měl jsem tam už dávno slíbenej kulomet. Když jsme ho vyprubovali, dali jsme si kořalku se šunkou — a já najednou koukám, že vypnuli slunce.“ Jeho povoz už byl zase pěkně urovnaný, připravený k jízdě. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal koně. Andrej vykročil vedle něj.
„A jak to slunce vypnuli,“ pokračoval farmář, „tak tam někdo povídá: Pojďte, já vím, kde můžeme pokračovat. Tak jsme šli a pěkně jsme si vypili a dobře pojedli… Víš přece, jak to tady u vás ve Městě vypadá s vodkou… No — a já si doma pálím samohonku. Takže já jsem dodal pitivo — a ostatní se postarali o zábavu. Hrála muzika, byly tam ženský…“ Davydov si povzdechl. „Kamaráde, u nás na blatech je to s ženskejma mizérie. Je tam teda k mání jedna vdova, to jo, takže se za ní táhneme… Muž se jí předloni utopil… Jenže to máš tak: Člověk si k ní zajde, ale potom? Jednou chce spravit mlátičku, podruhy něco jinýho, potřetí abys jí pomáhal se sklizní… Poootvoro!“ zařval najednou a přetáhl karabáčem paviána, který si vzadu chtěl vyskočit na vůz. „Žijeme tam vlastně jako na frontě, kamaráde.
A kdopak je to — ten, co tady hulákal. Němec, že jo?“
„Němec… Bejvalej poddůstojník. U Königsbergu se dostal do zajetí a odtamtud přišel sem.“
„Hned mě podle toho jeho ksichtu napadlo, že to tak nějak bude. Vypadají všichni jak škrkavky… A víš, že mě hnali až k Moskvě? Až do špitálu mě dostali a připravili mě o půl zadku, jenže já je potom taky prohnal. Byl jsem tankista, rozumíš? Ještě pak u Prahy jsem málem zhebnul…“ Užasle zavrtěl hlavou: „To jsou věci, kamaráde! Zrovna tady se s někým takovým sejít!“ „Ale on je to docela dobrej chlap,“ namítl Andrej. „A fakt je, že se nebojí.
Rád se vytahuje, to jo, ale jinak je to pracant, člověk plnej energie. Pro Experiment se podle mě moc dobře hodí. Je dobrej organizátor.“
Davydov zamlaskal na koně a teprve za chvíli řekl: „Minulej tejden k nám přijel jeden takovej… Blízko mě — tak asi deset kilometrů — bydlí Kowalski… taky farmář. Polák. No tak u něho jsme se sešli… Kowalski má pěknej barák. Velikej… Tak jsme se teda sešli — a ten neznámej chlap se začal vyptávat, jestli správně chápeme, jakej je smysl Experimentu. On byl totiž tady od vás. Z radnice, ze zemědělskýho oddělení.
Hned nám to došlo. Když řekneme, že všechno správně chápeme, tak nám určitě budou chtít zvýšit dodávky… No a co ty?“ řekl najednou. „Jsi ženatej?“
„Ne.“
„Já se ptám proto, že dneska budu muset někde přespat. Ráno totiž potřebuju ještě něco zařídit.“
„Ale samozřejmě,“ řekl Andrej, „přijeďte ke mně, to není problém. Já mám v kvartýru místa! Budu jen rád!“
„No — tak já taky rád přijdu,“ usmál se Davydov. „Přece jenom… jsme krajani.“
„Napište si mou adresu! Máte kus papíru?“
„Stačí, když mi to řekneš. Mám dobrou paměť.“
„Je to jednoduchý: Hlavní ulice, číslo domu sto pět, číslo bytu šestnáct.
Jde se tam přes dvůr. Kdybych náhodou nebyl doma, zajděte k domovníkovi, nechám u něj klíč. Jmenuje se Wang, je to Číňan.“ Andrejovi se Davydov líbil, i když bylo jasné, že každý jsou z jiného těsta.
„Kterej si ročník?“
„Osmadvacet.“
„A kdy jsi odešel z Ruska?“
„V jednapadesátým.“
„Aha… Já v sedmačtyřicátým. Jak to teď vypadá na venkově? Je to tam už trochu lepší?“
„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Všechno se tam dalo do pořádku, každej rok jdou ceny dolů… Já na venkově sice od války nebyl, ale podle toho, co se píše a co člověk vidí v kině — musí se tam žít moc dobře.“
„Hm… Tak říkáš — v kině,“ zabručel pochybovačně Davydov. „Vždyť víš, že v biografu ti můžou ukazovat, co chtějí.“
„Ale ne! Ve městech jsou plný obchody. Lístky na potraviny už jsou dávno zrušený. No — a odkud jsou potraviny? Přece z venkova, ne?“
„To jo… z venkova… Když jsem se po válce vrátil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenašel. Žena umřela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strašným stavu. Tak jsem si řek, že to dáme všechno do pořádku. Kdo vyhrál válku? My! A teď budeme žít podle svýho… Udělali ze mě předsedu, souhlasil jsem. Ženit se nebylo třeba — vesnice byla plná ženských… Šestačtyřicátej rok jsme nějak překlepali a já si myslel, že teď už nastanou lepší časy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlčel. Skoro to vypadalo, že na Andreje úplně zapomněl. A potom nečekaně řekl: „Celý lidstvo by mělo žít ve štěstí… Ty tomu věříš?“
„Samozřejmě.“
„Taky jsem tomu uvěřil. Ale tenkrát jsem si řek, že s tou vesnicí, rozumíš, je to všechno nějakej omyl. Před válkou — bída s nouzí, po válce — furt to samý, jenže v bleděmodrým. Člověk by tam pošel. Takovej bezútěšnej život… už jsem málem propad chlastu, ale náhodou jsem se dověděl o Experimentu.“ Povzdechl si a zeptal se: „Ty si teda myslíš, že se jim ten Experiment povede?“
„Proč jim? Snad nám, ne?“
„Tak řekněme: nám… Povede se?“
„Musí se povést,“ řekl Andrej přesvědčeně. „Všecko záleží jenom na nás.“
„No…, ale my přece makáme…! Tam jsme makali, tady taky. To je v pořádku, pracovat se musí. Život je tu tvrdej, ale přece jen se to nedá s tím dřívějším srovnávat. Důležitý je, že si tady o sobě rozhoduju sám. A když mi do toho někdo chce žvanit, prostě ho pošlu do hajzlu a šmytec… Byl jsi v partaji?“ zeptal se najednou.
„Ne, teprve v Komsomolu…,“ odpověděl Andrej a pak dodal: „Vy se na to díváte z tý horší stránky. Experiment je Experiment! Není to jednoduchá věc, dělají se chyby, ale jinak to asi nejde. Každý se musí snažit být na svém místě prospěšný a musí do toho dát všechny své síly.“
„A který že to je — to tvoje místo?“
„Teď jsem přece asanátor,“ připomněl mu hrdě Andrej.
„No, to je teda terno. A tam… měl jsi nějaký školy? Nějakou… specializaci?“
„Úplně speciální specializaci,“ zasmál se Andrej. „Já jsem astronom.“
Řekl to ostýchavě a úkosem se přitom na Davydova podíval. Čekal, že se tomu jeho nový známý bude smát.
Ten ale přímo ožil: „Fakt — astronom? Kamaráde, tak to bys moh vědět, kde teď vlastně jsme! Na jiný planetě, nebo dokonce na hvězdě? My se kvůli tomu tam u nás na blatech snad každej večír hádáme a někdy jsou z toho i rvačky, to bys koukal! Člověk si lokne samohonky a hned je ochotnej svůj názor ručně prosazovat. Víš, že některý tvrděj, že jsme tu v nějakým jako akváriu a že jsme pořád na zeměkouli? V obrovským akváriu, akorát že není pro ryby, ale pro lidi. To je — viď? Co si jako vědec o tom myslíš?“
Andrej se podrbal na hlavě a rozesmál se. U něj doma se kvůli tomu taky občas skoro prali — a ani k tomu nepotřebovali samohonku. A pokud šlo o to akvárium, tak přesně tohle tvrdil i Icik Kacman. Vždycky se přitom hihňal a prskal na všechny strany.
„Jak bych ti to…,“ přešel Andrej taky na tykání, „je to problém. Taková nepochopitelná věc… A jako astronom ti můžu říct jediný: Těžko to bude jiná planeta — a hvězda už vůbec ne. Podle mě je tu všechno umělý a s astronomií to nemá nic společnýho.“
Davydov přikývl: „Akvárium,“ pronesl přesvědčivě. „Slunce je tu místo lampičky a Stěna je až k obloze žlutá… Poslouchej — touhle uličkou se dostanu k tržnici, ne?“