KAPITOLA ČTVRTÁ
Hosté už byli shromážděni, ale donna Okana stále nepřicházela. U pozlaceného stolku se zákusky popíjeli v malebných pózách, s prohnutými zády a vyšpulenými vychrtlými zadky, příslušníci královské gardy, proslavení souboji a milostnými dobrodružstvími. U krbu se chichotaly neduživé letité dámičky, které ničím nevynikaly, a proto si je donna Okana najala jako donašečky. Seděly v řadě vedle sebe na nízkých stoličkách a před nimi poskakovali tři stařečkové na hubených, neustále rozkmitaných nohou — vyhlášení galáni z dob bývalého regentství, poslední pamětníci dávno zapomenutých anekdot. Každý věděl, že bez těchto stařečků není salón salónem. Uprostřed sálu stál rozkročen ve vysokých jezdeckých botách don Ripat, Ruma-tův věrný a ne hloupý agent, poručík šedé roty kramářů. Měl nádherné kníry a absolutně žádné zásady. Velké červené ruce měl zastrčené za opasek a poslouchal dona Tamea, který zmateně vykládal svůj nový projekt na omezení práv rolnictva ve prospěch kupeckého stavu, a čas od času zahýbal knírem směrem k donu Serovi, který se potácel od jedné stěny ke druhé — zřejmě hledal dveře. V koutě dojídali dušeného krokodýla na česneku dva slavní malíři, portrétisté, a vrhali kolem sebe výstražné pohledy, vedle nich seděla v okenním výklenku starší žena v černém — bona, kterou don Reba přidělil donně Okaně. Dívala se přísně před sebe nehybným pohledem a občas se znenadání prudce předkláněla celým tělem. Stranou od ostatních se bavila hrou v karty osobnost královské krve a sekretář soan-ského vyslanectví. Osobnost švindlovala a sekretář se shovívavě usmíval. Byl to jediný člověk v celém salónu, který tu něco dělal — shromažďoval materiál pro své příští diplomatické hlášení.
Gardisté u stolku uvítali Rumatu hlučnými výkřiky. Rumata na ně přátelsky mrkl a obešel všechny přítomné. Uklonil se galantním stařečkům, utrousil několik lichotek donašečkám, které okamžitě upřely zraky na jeho bílé péro za uchem, poplácal osobnost královské krve po tučných zádech a zamířil k donu Ripatovi a donu Tameovi. Když kráčel kolem okenního výklenku, klovla bona znovu celým tělem kupředu, jako by padala, a zavanul z ní silný pach kořalky.
Jakmile spatřil Rumatu, vytáhl don Ripat ruce zpod řemení, srazil podpatky a don Tameo vykřikl:
„Jste to vy, příteli? To je dobře, že jste přišel, už jsem přestal doufat… A jako labuť znavená žitím lunu vzývá svou písní…, tak jsem tesknil. Nebýt dona Ripata, byl bych umřel žalem!“
Bylo znát, že don Tameo vystřízlivěl asi tak v poledne, ale nedokázal to tak nechat.
„Podívejme se,“ podivil se Rumata. „My citujeme buřiče Cure-na?“
Don Ripat v mžiku zpozorněl a krvelačně se zadíval na dona Ta-mea.
„E-e…,“ zahekal don Tameo rozpačitě. „Curena? A proč myslíte? Aha tak! Ovšem to jsem uvedl ironicky, ujišťuji vás, urození donové. Protože kdo to je Curen? Nízký, nevděčný demagog. A já chtěl pouze zdůraznit…“
„Že tu není donna Okana,“ navázal Rumata, „a že se vám po ní stýská.“
„Přesně to jsem chtěl zdůraznit!“
„Mimochodem, kde je donna Okana?“
„Čekáme ji každým okamžikem,“ řekl don Ripat, uklonil se a odešel.
Donašečky, všechny se stejně otevřenými ústy, bez mrknutí zíraly na bílé péro. Stařičtí galáni se škrobeně pochichtávali. Nakonec si péra všiml i don Tameo a rozklepal se.
„Příteli,“ zašeptal. „Nač tohle? Může se ledacos stát. Co když přijde don Reba? Sice ho tu dnes neočekávají, ale stejně…“
„Nemluvme o tom,“ řekl Rumata a netrpělivě se rozhlížel. Chtěl, aby už to všechno co nejdřív skončilo.
Blížili se gardisté s poháry.
„Jste tak bledý,“ šeptal don Tameo. „Já to chápu. Láska, vášeň… Ale svatý Miko! Stát je nadevše… A kdyby nic jiného, je to nebezpečné… Urážka citů…“
Výraz jeho obličeje se změnil, Tameo začal couvat, ustupovat, odcházet, a neustále se při tom klaněl. Rumatu obstoupili gardisté. Kdosi mu podal pohár.
„Na čest a krále!“ prohlásil jeden z gardistů.
„A na lásku,“ dodal druhý.
„Předveďte jí, co to je garda, urozený Rumato,“ řekl třetí.
Rumata uchopil číši a tu spatřil donnu Okanu. Stála ve dveřích, ovívala se vějířem a vláčně pohupovala rameny. Ano, byla hezká. Z dálky byla dokonce krásná. Nebyl to vůbec Rumatův typ, ale bezpochyby patřila mezi krasavice, ta hloupá, chlípná slepice. Veliké modré oči bez jediného záblesku myšlenky nebo vlídnosti, něžná, ve-lezkušená ústa, skvostné, dovedně a pečlivě obnažené tělo… Gardista za Rumatovými zády už se zřejmě neudržel a dost hlasitě mlaskl. Rumata se ani neohlédl, vstrčil mu do ruky svůj pohár a dlouhými kroky zamířil k donně Okaně. Všichni přítomní je přestali sledovat a horlivě se začali bavit o všelijakých hloupostech.
„Jste okouzlující,“ zamumlal Rumata a hluboce se uklonil, až mu meče zařinčely. „Dovolte, abych spočinul u vašich nohou… Abych jako pes ležel u nohou nahé a lhostejné krasavice…“
Donna Okana se skryla za vějířem a šibalsky přimhouřila oči.
„Jste velice odvážný, urozený done,“ poznamenala. „My, ubohé venkovanky, nejsme schopny ubránit se takovému náporu…“ Měla hluboký, trochu ochraptělý hlas. „Ach, nezbývá mi než otevřít bránu pevnosti a vpustit vítězného dobyvatele…“
Rumata zaskřípal zuby studem i vztekem a uklonil se ještě hlouběji. Donna Okana sklopila vějíř a vykřikla:
„Urození donové, bavte se! My se s donem Rumatou hned vrátíme! Slíbila jsem, že mu ukážu své nové irukánské koberce…“
„Neopouštějte nás nadlouho, čarodějko!“ zabečel jeden ze stařečků.
„Krasavice!“ pronesl sladce druhý. „Vílo!“
Gardisté sborově zařinčeli meči. „Ten má nos na to, co je dobré!“ řekla zřetelně osobnost královské krve. Donna Okana vzala Rumatu za rukáv a táhla ho za sebou. Ještě v chodbě Rumata uslyšel, jak don Sera dotčeně prohlásil: „Nevidím jediný důvod, proč by se urozený don nemohl podívat na irukánské koberce…“
Na konci chodby se donna Okana náhle zastavila, obemkla Rumatu kolem krku a s chraptivým zasténáním, jež mělo znázorňovat výbuch vášně, se mu vpila do rtů. Rumata přestal dýchat. Od víly vanul ostrý smíšený pach nemytého těla a estorských voňavek. Rty měla horké, mokré a lepkavé od cukroví. Přemohl se a pokusil se na polibek odpovědět. Zřejmě se mu to podařilo, protože donna Okana znovu zasténala a zůstala mu se zavřenýma očima viset v náručí. Trvalo to celou věčnost. No počkej, ty mrcho, pomyslel si Rumata a pevně ji stiskl v objetí. Něco zapraštělo, snad korzet, snad žebro, krasavice žalostně vypískla, vyděšeně otevřela oči a začala se zmítat, aby se vyprostila. Rumata honem uvolnil sevření.
„Protivo,“ řekla nadšeně, sotva dechu popadajíc. „Vždyť jsi mě div nerozmačkal…“
„Hořím láskou,“ zamumlal provinile.
„Já taky. Tolik jsem tě čekala. Pojď honem!“
Táhla ho za sebou přes nějaké tmavé, studené komnaty. Rumata vytáhl kapesník a potajmu si otřel ústa. V této chvíli mu jeho plán připadal zcela beznadějný. Musím, sugeroval si znovu. Jenže já musím tolik věcí! Tohle nespraví nějaká slova… Svatý Miko, proč oni se tady u dvora nikdy nemyjí? A jak ona to bere zhurta! Kdyby aspoň přišel don Reba… Táhla ho beze slova, urputně, jako mravenec zdechlou housenku. Rumata si připadal jako nejtupější idiot, ale donutil se zažvatlat nějakou salonní pitomost o bystrých nožkách a rudých rtících — donna Okana se jen uchichtávala. Vstrčila ho do přetopeného budoáru, kde byly skutečně po všech stěnách rozvěšeny koberce, vrhla se na širokou postel, rozvalila se na polštářích a zadívala se na něj vlhkýma, vodnatýma očima. Rumata stál jako sloup. V budoáru výrazně páchly štěnice.
„Jsi krásný,“ zašeptala. „Tak už ke mně pojď. Čekala jsem tak dlouho…“
Rumata zvedl oči ke stropu, dělalo se mu špatně. Po tváři se mu řinuly kapky potu a protivně svědily. Nejsem schopen, uvědomil si. Aby hrom vzal všechny informace, které jsem od ní chtěl získat! Liška… Opice… Vždyť to je proti přírodě! Špína… Spínaje lepší než krev, ale tohle je mnohem horší než špína.
„Proč váháte, urozený done?“ vykřikla donna Okana pištivým, přeskakujícím hlasem. „Hned sem pojďte, čekám!“
„K čertu!“ zavrčel Rumata chraptivě.
Vyskočila a přiběhla k němu.
„Co je ti? Ty jsi opilý?“
„Nevím,“ vymáčkl ze sebe. „Je mi dusno.“
„Mám nechat přinést kyblík?“
„Cože,jakýkyblík?“
„No ne, tak nic…, to přejde.“ Prsty rozechvělými netrpělivostí mu začala rozepínat blůzu. „Jsi krásný,“ mumlala udýchaně. „Ale nesmělý jako panic. To bych si nikdy nepomyslela… Ale je to rozkošné, přísahám při svaté Báře…“
Musel ji chytit za ruce. Díval se na ni shora a viděl neupravené vlasy lesknoucí se lakem, oblá obnažená ramena a na nich kuličky sežmoulaného pudru, malé rudé uši. Hnus, pomyslel si. Nic z toho nebude. A je to škoda, ona určitě ledacos ví… Don Reba mluví ze spaní… Vodí ji na výslechy, ona má strašně ráda výslechy… Ale já nemůžu.
„Tak co?“ řekla už podrážděně.
„Vaše koberce jsou překrásné,“ řekl Rumata nahlas. „Ale já už musím jít.“
Nejdřív nepochopila, pak se jí zkřivila tvář.
„Co se to opovažuješ?“ sykla šeptem, ale on už lopatkami nahmátl dveře, vyběhl do chodby a rychle zamířil pryč. Od zítřka se přestanu mýt, uvažoval při tom. Tady je potřeba být kanec, a ne bůh!
„Valachu!“ vykřikla za ním. „Kastráte usmrkaná! Ňoumo! Na kůl s tebou…“
Rumata otevřel nějaké okno a seskočil do zahrady. Chvíli stál pod stromem a lačně vdechoval chladný vzduch. Pak si vzpomněl na pitomé bílé péro, vytrhl je, zmuchlal a odhodil. Paska by to taky nedokázal, pomyslel si. Nikdo by to nedokázal. „Víš to jistě?“ „Ano, vím.“ „V tom případě stojíte za starou belu!“ „Ale mně se z toho zvedá žaludek!“ „Experiment kašle na tvoje pocity. Když to nezvládneš, jdi od válu.“ „Nejsem dobytek.“ „Vyžaduje-li to Experiment, musíš se stát dobytkem.“ „Něco takového nemůže Experiment žádat.“ „Jak vidíš, může,“ „To potom…“ „Co potom?“ Nevěděl co potom. „Potom… Potom… Tak dobrá, dejme tomu, že jsem špatný historik.“ Pokrčil rameny. „Vynasnažím se být lepší. Naučím se převtělovat v prase…“
Domů se dostal kolem půlnoci. Ani se nesvlékl, jen si popustil spony řemení, svalil se v salónu na pohovku a usnul, jako když ho do vody hodí.
Probudily ho Unovy rozhořčené výkřiky a dobromyslné basové burácení:
„Zmiz! Zmiz, štěně, nebo ti ukousnu ucho!“
„Ale říkám vám, že pán spí!“
„Kšc! Nepleť se mi pod nohy!“
„Povídám, že tam nesmíte!“
Dveře se rozletěly a do salónu vpadla postava, obrovitá jako starověké zvíře Pech. Byl to baron Pampa, don Bau, brunátný, s bílými zuby, s kníry nakroucenými kupředu, v sametovém baretu nasazeném na ucho a přepychovém malinovém plášti, pod nímž matně po-bleskovalo měděné brnění.
„Barone!“ vykřikl Rumata a spustil nohy z pohovky. „Kde se berete ve městě, kamaráde? Uno, nech barona na pokoji!“
„Je to sakramentsky jízlivý kluk,“ hřměl baron a přibližoval se s rozevřenou náručí. „Z toho něco bude. Kolik za něj chcete? Ostatně o tom až později… Nechtě se obejmout.“
Objali se. Z barona zavanula vůně prašné silnice, koňského potu a směsice nejrůznějších vín.
„Vidím, že jste taky naprosto střízlivý, příteli,“ řekl rozhořčeně. „Ovšem, vy jste vždycky střízlivý. Šťastlivce!“
„Posaďte se, příteli!“ řekl Rumata. „Uno! Přines nám estorské, ale hodně!“
Baron vztyčil obrovskou dlaň.
„Ani kapku!“
„Ani kapku estorského? Uno, nenos estorské, přines irukánské!“
„Ať nenosí žádné víno!“ řekl baron lítostivě. „Já nepiju.“
Rumata si sedl.
„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně. „Marodíte?“
„Jsem zdráv jako býk. Ale ty zatracené rodinné scény… Zkrátka a dobře, nepohodl jsem se s baronesou — a proto jsem tady.“
„Vy jste se nepohodl s baronesou? Vy?! Tak dost, barone, to jsou prapodivné žerty!“
„Představte si to. Sám chodím jako v mlhách. Sto dvacet mil jsem jel na koni jako v mlhách!“
„Milý příteli,“ řekl Rumata. „Okamžitě sedneme na koně a jedeme do Bau.“
„Ale moje kobyla si ještě neodpočinula!“ namítl baron. „A potom, já ji chci vytrestat!
„Koho?“
„No baronesu, ksakru! Koneckonců —jsem chlap, nebo ne? Tak prosím, ona není spokojená s opilým Pampou, tak ať vidí, jaký je Pampa střízlivý. Radši tady shniju od vody, než abych se vrátil na hrad…“
Uno poznamenal zarputile:
„Řekněte mu, ať tolik nefňuká…“
„Jedeš, ty hádě!“ zaburácel baron dobromyslně. „A přines pivo! Zpotil jsem se, musím nahradit úbytek tekutiny v těle.“
Baron nahrazoval úbytek tekutiny v těle asi půl hodiny, a mírně zmalátněl. V přestávkách mezi doušky vykládal Rumatovi o svých potížích. Několikrát proklel „ty ožralky ze sousedství, kteří jsou na hradě pečení vaření. Ráno přijedou pod záminkou, že se jde na hon, a než se člověk vzpamatuje, jsou všichni namazaní a rozbíjejí nábytek. Rozlezou se po celém hradě, všude nadělají, obtěžují služebnictvo, mrzáci psy a dávají špatný příklad mladému baronetovi. Pak se všichni rozjedou domů a člověk, opilý do němoty, zůstane s baronesou mezi čtyřma očima…“
Ke konci svého vyprávění se baron docela vážně rozčilil, a dokonce už chtěl požádat o estorské, ale ovládl se a řekl:
„Rumato, příteli, pojďme odtud. Vy máte příliš bohaté sklepy. Odjeďme někam!“
„Ale kam?“
„To je úplně jedno kam. Tak třeba do Šedé radosti.“
„Hm,“ poznamenal Rumata. „A co budeme dělat v Šedé radosti?“
Baron chvíli mlčel a zuřivě se škubal za knír.
„Jak to co?“ řekl nakonec. „Zvláštní otázka… Prostě posedíme, popovídáme si…“
„V Šedé radosti?“ otázal se Rumata s pochybnostmi.
„Ano. Chápu vás,“ řekl baron. „Je to hrozné… Ale stejně odjeďme. Tady mám pořád chuť požádat o estorské.“
„Koně!“ rozkázal Rumata a zašel si do pracovny pro obruč s vysílačkou.
Za několik minut už jeli vedle sebe úzkou ulicí, pohrouženou do neproniknutelné tmy. Baron trochu ožil a nahlas vykládal, jakého předevčírem uštvali kňoura, o nevídaných vlastnostech mladého baroneta, o zázraku v klášteře svatého Tukky, kde otec převor porodil z boku chlapce s šesti prsty… Přitom nezapomínal na zábavu. Čas od času vyl jako vlk, pokřikoval a šlehal karabáčem do zavřených okenic.
Když dojeli k Šedé radosti, baron zarazil koně a hluboce se zamyslel. Rumata čekal. Zašpiněná okna pivnice jasně svítila, před ní přešlapovali uvázaní koně, ospale si nadávaly namalované holky sedící v řadě na lavičce pod okny, dva sluhové s námahou vtlačili clo otevřených dveří obrovský sud pokrytý skvrnami ledku.
Baron řekl smutně:
„Sám… Strašné pomyšlení. Celá noc před námi a já jsem sám… a ona tam je taky sama…“
„Neberte si to tak, příteli,“ řekl Rumata. „S ní je přece baronet a s vámi já.“
„To je něco docela jiného,“ řekl baron. „Vy to vůbec nechápete, příteli. Jste příliš mladý a lehkomyslný… Možná že vám dokonce dělá potěšení dívat se na tyhle coury…“
„A proč by ne?“ namítl Rumata a zvědavě pozoroval barona. „Myslím, že to jsou docela příjemná děvčátka.“
Baron pohodil hlavou a sarkasticky se ušklíbl:
„Tamhle té, co stojí,“ řekl nahlas, „visí zadek. A ta, co se zrovna češe, nemá zase žádný zadek… To jsou kravky, příteli, v nejlepším případě kravky. Vzpomeňte si na baronesu! Ty ruce, ta grácie… A to držení těla, příteli…“
„Ano,“ souhlasil Rumata. „Baronesa je nádherná. Pojeďme pryč.“
„Kam?“ zeptal se baron sklíčeně. „A proč?“ Na tváři se mu pojednou objevila rozhodnost. „Ba ne, příteli, nikam odtud nepojedu. A vy dělejte, jak myslíte.“ Začal slézat z koně. „I když by mě velice mrzelo, kdybyste mě tu nechal samotného.“
„Samozřejmě že zůstanu s vámi,“ uklidnil ho Rumata. „Ale…“
„Žádné ale!“ odsekl baron.
Hodili uzdu sluhovi, který už k nim spěchal, hrdě přešli kolem holek a vstoupili do sálu. Bylo tu k zalknutí. Plameny lampiček se jen s námahou prodíraly mlhou výparů, hustou jako ve velké a špinavé parní lázni. Na lavicích u dlouhých stolů pili, jedli, kleli, smáli se, plakali, líbali se a vyřvávali oplzlé písničky zpocení vojáci v rozepnutých uniformách, námořní tuláci v pestrých kabátcích na nahém těle, ženy s chatrně zahalenou hrudí, příslušníci šedých oddílů se sekyrami mezi koleny a řemeslníci v propálených hadrech. Vlevo bylo možno v mlze tušit pult, kde seděl majitel na zvláštním vyvýšeném místě mezi sudy a dirigoval smečku šikovných, mazaných číšníků. Vpravo zářil jasný obdélník vchodu do salónku — pro urozené dony, vážené kupce a šedé důstojníky.