Když Rumata kopl do dveří svého domu a vstoupil do nádherné, třebaže trochu zašlé haly, mračil se jako noc. Když ho Muga, šedivý přihrblý sluha, který už čtyřicet let odsloužil jako lokaj, spatřil, naježil se a s hlavou mezi rameny pozoroval, jak pán strhává klobouk, plášť a rukavice, odhazuje na lavici řemení s meči a stoupá do svých komnat. V salónu Rumatu čekal mladý sluha Uno.
„Řekni, ať mi přinesou jídlo,“ zahučel Rumata. „Do pracovny.“
Chlapec se ani nepohnul.
„Máte tam návštěvu,“ oznámil zarputile.
„Kdo zas?“
„Nějaká holka. Nebo možná donna. Chová se jako holka, vlídně, ale oblečená je urozeně… Krasavice.“
Kira, pomyslel si Rumata něžně a s úlevou. Och, to je výborné!
Jak to vycítila, maličká moje… Chvilku stál se zavřenýma očima a soustřeďoval roztoulané myšlenky.
„Mám ji vyhodit, nebo jak?“ zeptal se hoch bez okolků.
„Ty jsi nemehlo,“ řekl Rumata. „To spíš vyhodím já tebe. Kde
„No právě v pracovně,“ řekl chlapec a pokusil se o úsměv.
Rumata tam rychle zamířil.
„Ať přinesou jídlo pro dva,“ nařídil v chůzi. „A povídám ti, nikoho dovnitř nepustíš! Ani kdyby přišel král, čert nebo sám don Re-ba…“
Seděla v křesle s nohama zkříženýma pod sebou, podepírala si bradu pěstičkou a listovala v Traktátu o pomluvách. Když Rumata vstoupil, zvedla hlavu, ale on ji nenechal vstát. Přiskočil k ní, objal ji, zabořil nos do jejích bohatých, voňavých vlasů a mumlal: „To je dobře, že jsi přišla, Kiro… To je dobře…“
Nebylo na ní nic zvláštního. Docela obyčejná dívenka, osmnáct let, zvednutý nosík, její otec pomocník písaře u soudu, bratr poddůstojník v úderném oddílu. A nikdo ji nechce za ženu, protože je zrzavá a zrzavé nemají v Arkanaru rádi. Ze stejného důvodu je až obdivuhodně tichá a ostýchavá, úplně jiná než ty ukřičené, domýšlivé městky, které jsou u všech společenských vrstev tak vysoko ceněny. Nepodobala se ani unylým krasavicím ode dvora, které příliš brzy a již na celý život poznaly, jaký je smysl existence ženy. Ale milovat uměla právě tak, jako se teď miluje na Zemi — klidně a bez zábran…
„Proč jsi plakala?“
„Proč jsi takový rozzlobený?“
„Ne, řekni mi, proč jsi plakala.“
„To ti řeknu potom. Máš unavené oči, tuze unavené… Co se sta-?“
„Až později. Kdo ti ublížil?“
„Nikdo mi neublížil. Odvez mě odtud.“
„Rozhodně tě odvezu.“
„Kdy odjedeme?“
„Nevím, maličká. Ale určitě odjedeme.“
„Daleko?“
„Moc daleko.“
„Do metropole?“
„Ano… Do metropole. Ke mně.“
„Je tam hezky?“
„Kouzelně hezky. Tam nikdy nikdo nepláče.“
„To není možné.“
„No ovšem, není to možné. Ale ty tam nikdy nebudeš plakat.“
„A jací jsou tam lidé?“
„Jako já.“
„Všichni jsou takoví?“
„Ne, všichni ne. Někteří jsou mnohem lepší.“
„To už vůbec není možné.“
„To právě je docela dobře možné!“
„Proč je tak snadné ti věřit? Otec nevěří nikomu. A bratr říká, že jsou všichni prasata, že jsou jenom darebáci, jinak nikdo. Ale já jim nevěřím, zato tobě vždycky věřím…“
„Mámtěrád…“
„Počkej, Rumato… Sundej si tu obruč… Říkal jsi, že to je hříšné…“
Rumata se šťastně zasmál, stáhl si z čela obruč, položil ji na stůl a přikryl knihou.
„To je boží oko,“ vysvětlil jí. „Ať se zavře…“ Zvedl ji do náruče. „Je to sice velice hříšné, ale když jsem s tebou, nepotřebuji boha. Je to tak?“
„Je,“ řekla tiše.
Když usedli ke stolu, bylo už teplé jídlo vychladlé a víno přinesené ze sklepa zteplalé. Přišel sluha Uno a neslyšnými kroky, jimž ho naučil starý Muga, chodil kolem stěn a zapaloval svícny, třebaže bylo ještě světlo.
„To je tvůj otrok?“ zeptala se Kira.
„Ne, to je svobodný hoch. Výborný chlapec, jenom je strašně lakomý.“
„V penězích má být pořádek,“ poznamenal Uno, aniž se otočil.
„Tak ta nová prostěradla jsi pořád nekoupil?“ zeptal se Rumata.
„Nač taky?“ řekl chlapec. „Stará ještě ujdou…“
„Poslechni, Uno,“ řekl Rumata. „Přece nemůžu celý měsíc spát na jednom prostěradle!“
„Che,“ utrousil sluha. „Jeho Veličenstvo spí třeba půl roku na jednom, a nestěžuje si…“
„A co olej?“ řekl Rumata a mrkl na Kiru. „Co olej ve svícnech? Ten je snad zadarmo?“
Uno se zarazil.
„Máte přece návštěvu,“ řekl nakonec odhodlaně.
„Vidíš, jaký je!“ zasmál se Rumata.
„Je hodný,“ řekla Kira vážně. „Má tě rád. Víš co? Vezmeme ho s sebou.“
„Uvidíme,“ poznamenal Rumata.
Chlapec se s nedůvěrou zeptal:
„Kam zase? Já nikam nepoj edu.“
„Pojedeme tam,“ vysvětlila Kira, „kde jsou všichni lidé jako don Rumata.“
Chlapec se zamyslel, pak opovržlivě řekl: „Nejspíš asi do ráje pro urozené…,“ pak pohrdavě odfrkl a šoupaje po podlaze rozbitými botami vrávoravě odešel z pracovny. Kira se za ním zadívala.
„Skvělý chlapec. Zarputilý jako malý medvěd. Máš dobrého přítelem
„Všichni moji přátelé jsou dobří.“
„A baron Pampa?“
„Odkud ho znáš?“ podivil se Rumata.
„Vždyť o nikom jiném nevyprávíš! Neslyším od tebe nic jiného než baron Pampa, baron Pampa…“
„Baron Pampa je výtečný kluk.“
„Jak to — baron a kluk?“
„Chci říct — výborný člověk. Hodný a veselý. A velice miluje svou ženu.“
„Ráda bych se s ním seznámila… Nebo ty se za mě stydíš?“
„Ne, nestydím se za tebe. Jenže to je tak. On je sice výborný člověk, ale přece jenom baron.“
„Aha,“ řekla Kira.
Rumata odstrčil talíř.
„Řekni mi konečně, proč jsi plakala. A přiběhla jsi sama. Copak dneska můžeš běhat po ulicích úplně sama?“
„Nevydržela jsem to doma. Už se tam nevrátím. Smím u tebe zůstat jako služka? Zadarmo…“
Rumata se křečovitě zasmál, hrdlo měl dusivě sevřené.
„Otec každý den přepisuje udání,“ pokračovala s tichým zoufalstvím. „A papíry, z nichž to opisuje, jsou celé od krve. Dostávaje ve Veselé věži. Proč tys mě naučil číst! Večer co večer, večer co večer… Otec přepíše záznam o mučení — a pije… Tak hrozně, tak hrozně… Vidíš, Kiro, povídá třeba, náš soused kaligraf učil lidi psát. A kdo myslíš, že to je? Při mučení se přiznal, že je čaroděj a irukánský špión. Tak komu teď člověk může věřit? Já sám jsem se u něj učil psát… A pak přijde z hlídky bratr, opilý namol, na rukou zaschlou krev… A říká: Všecky vyvraždíme do dvanáctýho kolena…! A doráží na otce, jak je možné, že umí číst a psát… Dneska přitáhl ještě s jedním kamarádem do domu nějakého člověka. Bili ho, všecko kolem bylo zastříkáno krví. Ten člověk už pak ani nekřičel. Já to nesnesu, nevrátím se, radši mě zabij!“
Rumata si stoupl vedle ní a hladil ji po vlasech. Dívala se nehnutě do jednoho místa suchýma, planoucíma očima. Co jí mohl říct? Zvedl ji do náruče, odnesl na pohovku, usedl vedle ní a začal jí vyprávět o křišťálových chrámech, o veselých parcích, kde se po celé míle nenajde jediná trouchnivina, komáři ani haraburdí, o stolečku, který se sám prostírá, o létajících kobercích, o kouzelném městě Leningradě, o svých přátelích, hodných, veselých a hrdých lidech, o čarovném kraji za moři a za horami, který má tak podivný název — Země… Poslouchala tiše, pozorně, jen se k němu pevněji přitiskla, když venku pod okny zaduněly okované boty — drrrum, drrrum, drrrum…
Měla báječnou vlastnost — svatosvatě a bezelstně věřila v dobro. Kdyby takovou pohádku vyprávěl nevolnému rolníkovi, pochybovačně by odfrkl, utřel by si rukávem nos a beze slova by šel pryč, jen by se s lítostí ohlížel na toho hodného, střízlivého, jenže bohužel potřeštěného urozeného dona. Kdyby něco takového začal vyprávět donu Tameovi s donem Serou, ani by ho nevyslechli do konce. Jeden by usnul, druhý by krkl a řekl: „To je všecko ohromně hezký, ale jak je to tam s ženskejma?“ Zato don Reba by ho vyslechl až do konce pozorně, po posledním slově by mrkl na strážné, aby urozenému dono vi zkroutili ruce za záda a zjistili od něj přesně, od koho urozený don ty nebezpečné báchorky pochytil a komu už je stačil vyprávět…
Když se uklidnila a usnula, políbil ji na spokojenou spící tvář, přikryl ji zimním pláštěm s kožešinovým lemováním a po špičkách vyšel. Když za sebou zavíral dveře, protivně zavrzaly. Rumata prošel tmavým domem, sestoupil do místnosti pro služebnictvo a nad hlavami, sehnutými v uctivé pokloně, prohlásil:
„Vzal jsem si hospodyni. Jmenuje se Kira. Bydlet bude nahoře se mnou. Ten pokoj za pracovnou hned zítra pečlivě uklidit. Hospodyni budete poslouchat jako mě.“ Přejel služebnictvo pohledem, jestli se někdo nezubí. Nikdo se nezubil, všichni poslouchali s náležitou úctou. „A jestli bude někdo venku žvanit, vyříznu mu jazyk!“
Po skončení proslovu ještě chvilku postál, aby jeho slova měla větší důraz, pak se otočil a znovu zašel k sobě. V salónu, ověšeném rezavými zbraněmi a obstaveném bizarním nábytkem prožraným červotočem, se postavil k oknu, zadíval se na ulici a přitiskl čelo k chladné, temné okenní tabuli. Odbilo první střídání stráží. V oknech naproti se rozžíhaly svícny a zavíraly okenice, aby světlo nepřitahovalo zlé lidí a zlé duchy. Bylo ticho, jen jednou kdesi dole strašlivým hlasem zaječel nějaký opilec — buď ho svlékali, nebo se dobýval do cizích dveří.
Nejhorší byly večery, nudné, jednotvárné, zoufalé. Mysleli jsme, že to bude neustálý boj, zuřivý a vítězný. Domnívali jsme se, že si v každém okamžiku uchováme jasnou představu o dobru a zlu, o příteli a nepříteli. V podstatě jsme uvažovali správně, ale mnoho věcí jsme nevzali v úvahu. Například jsme si neuměli představit tyto večery, ačkoli jsme moc dobře věděli, že přijdou…
Dole zarachotilo železo, zaskřípěly petlice. Dům se připravoval na noc. Kuchařka se modlila ke svatému Mikovi, aby jí seslal aspoň nějakého muže, to je jedno jakého, jen když to bude samostatný a rozumný člověk. Starý Muga zíval a palcem přitom zaháněl nečisté síly. Sluhové v kuchyni dopíjeli večerní pivo a vykládali si o ženských a Uno blýskal zlostnýma očima a říkal jim jako dospělý: „Že se vám chce takhle žvanit, vy samci…“
Rumata odstoupil od okna a prošel se po salónu. Je to beznadějné, říkal si v duchu. Žádné síly nestačí na to, aby je vytrhly z obvyklého okruhu zájmů a představ. Můžeme jim poskytnout všechno. Můžeme je ubytovat v nejmodernějších spektroglasových domech, naučit je iontovým hygienickým procedurám, a stejně se každý večer budou scházet v kuchyni, mazat karty a chechtat se sousedovi, kterého mlátí žena. A bude to pro ně nejkrásněji strávený čas. V tomto smyslu má don Kondor pravdu: Reba je nicka, nula ve srovnání s kolosem tradic, se zákony stádnosti, které jsou posvěceny dlouhými staletími, které jsou neotřesitelné, vyzkoušené, dostupné chápání i nejtupějšího tupce, které zbavují člověka nutnosti myslet a zajímat se o cokoli. A don Reba se nejspíš nedostane ani do školních osnov. „Bezvýznam-ný dobrodruh v epoše upevňování absolutismus
Don Reba, don Reba! Není vysoký, ale není ani malý, ani tlustý, ani hubený, nemá příliš husté vlasy, ale ani zdaleka není plešatý. Jeho pohyby nejsou prudké, ale taky ne pomalé, jeho obličej neutkví v paměti, protože se podobá hned tisíci jiných. Zdvořilý, ve společnosti dam galantní, pozorný společník, ale nikdy se neblýská nějak zvlášť hlubokými myšlenkami…
Před třemi lety se vynořil z jakéhosi plesnivého sklepa palácových kanceláří drobný, nenápadný úředníček, úslužný, bledý, dokonce až promodralý. Pak byl najednou tehdejší první ministr zatčen a popraven, při mučení zahynulo několik hodnostářů, kteří hrůzou zpitoměli a v ničem se nevyznali, a doslova na jejich mrtvolách vyrostl jako obrovitý bledý hřib tento tvrdošíjný, nelítostný génius průměrnosti. Ten nikdo. Ten odnikud. To není velký duch u dvora debilního panovníka, jaké znaly dějiny, není to ani silný a hrozný muž, který celý svůj život zasvěcuje myšlence boje za sjednocení země ve jménu své vlastní neomezené moci. To není kariérista lačný peněz, který má v hlavě jedině zlato a ženské, který zabíjí napravo nalevo, aby mohl vládnout, a vládne, aby mohl zabíjet. Potajmu se dokonce šeptá, že to vůbec není don Reba, že don Reba je docela jiný člověk, a tenhle je bůhvíkdo, kariérista, dvojník, nastrčená figura…
Na co sáhl, všechno zkrachovalo. Poštval dva vlivné rody v království proti sobě, aby je oslabil a mohl začít frontální útok proti baronům vůbec. Ale rody se usmířily, za cinkotu pohárů vyhlásily věčné spojenectví a sebraly králi pěkný kus země, který od věků patřil Tocům Arkanarským. Vyhlásil válku Irukánu, sám vedl armádu k hranicím, tam ji utopil v bažinách a poztrácel v lesích, všechno nechal napospas osudu a utekl zpátky do Arkanaru. Díky zásahu dona Huga, o jehož existenci neměl samozřejmě ani ponětí, se mu podařilo uzavřít s vévodou Irukánským mír — pouze za cenu dvou pohraničních měst. Pak musel král vymést až do dna vybrakovanou státní pokladnu, aby mohl bojovat proti selským vzpourám, které zachvátily celou zem. Za takové kopance by byl každý jiný ministr pověšen za nohy na špici Veselé věže, ale don Reba jako zázrakem o své pozice nepřišel. Zrušil ministerstva spravující kulturu a hmotný blahobyt, zřídil ministerstvo ochrany trůnu, odvolal z vládních křesel rodovou aristokracii a těch pár vědců, kteří se na řízení státu podíleli, přivedl ekonomiku k naprostému krachu, napsal traktát O dobytčí podstatě rolníka a konečně před rokem ustavil „ochrannou gardu“ — „šedé roty“. Za Hitlerem stály monopoly. Za donem Rebou nestál nikdo a bylo zřejmé, že šedí gardisté ho nakonec sežerou jako mouchu. Ale on se dál kroutil a vrtěl, kupil jeden nesmysl na druhý, vy-krucoval se, jako by chtěl oklamat sám sebe, jako by neznal nic jiného než paranoický úkol — vymýtit kulturu. Podobně jako Pavéza Rumpál neměl žádnou minulost. Přede dvěma lety mluvil kdekterý aristokratický levoboček s pohrdáním o „bezvýznamném trhanovi, který oklamal krále“, zato teď se člověk může zeptat kteréhokoli aristokrata a každý o sobě tvrdí, že je příbuzným ministra ochrany trůnu z matčiny strany.
Teď najednou potřebuje Budacha. Zase hloupost. Znovu nějaká neslýchaná finta. Budach je vzdělanec. Vzdělance — na kůl! S hlukem, s pompou, aby o tom každý věděl. Ale tady není žádný hluk, žádná pompa. Potřebuje tedy živého Budacha. K čemu? Don Reba přece není tak hloupý, aby si myslel, že donutí Budacha pracovat pro něj! Nebo že by byl tak hloupý? Možná že don Reba je prostě hloupý, ale úspěšný intrikán, který sám pořádně neví, co chce, a s moudrým výrazem dělá pitomosti před očima všech. To je legrace, už tři roky ho sleduju, a pořád ještě jsem nepochopil, co je to zač. Ostatně kdyby on sledoval mě, nepochopil by taky nic. Všechno je přece možné, v tom je ta psina! Základní teorie konkretizuje pouze základní typy psychologického zaměření, ovšem těchto typů je ve skutečnosti tolik, kolik je lidí. A u moci se může objevit kdokoli. Třeba človíček, který celý život trávil tím, že škodil sousedům. Plival do cizích hrnců s polévkou, házel střepy do cizího sena. Bude pochopitelně svržen, ale do té doby stihne hodně naplivat, naškodit, zažít mnoho škodolibé radosti… A houby ho zajímá, že po něm v dějinách nezůstane ani památka nebo že si vzdálení potomci budou lámat hlavu, až budou chtít jeho činy zařadit do pevného systému bohatě rozvinuté historické teorie.
Mě už teď teorie nezajímá, pomyslel si Rumata. Vím jenom jedno: Člověk je objektivním nositelem rozumu, všechno, co člověku brání rozvíjet rozum, je zlo, a toto zlo je třeba odstranit co nejdříve a jakoukoli cestou. Jakoukoli? Opravdu jakoukoli? Ba ne, jakoukoli asi ne. Nebo snad přece jakoukoli? Ty nekňubo! vyplísnil se v duchu. Musíš se rozhodnout. Dřív nebo později se stejně budeš muset rozhodnout.
Najednou si vzpomněl na donnu Okanu. Tak, a rozhodni se, řekl si odhodlaně. A začni zrovna tímhle. Jestliže se bůh rozhodne vybrat žumpu, ať si nemyslí, že si neušpiní prsty… Pocítil ošklivost při pomyšlení, co ho čeká. Ale pořád je to lepší než zabíjet. Radši špínu než krev. Po špičkách, aby neprobudil Kiru, zašel do pracovny a převlékl se. Několikrát převrátil v ruce obruč s vysílačkou a nakonec ji odhodlaně zastrčil do zásuvky stolu. Pak si za pravým uchem vetkl do vlasů bílé péro, symbol vášnivé lásky, připevnil si meče a oblékl si nejlepší plášť. Dole, když už odtahoval závory, ho napadlo: Dozví-li se to don Reba, je s donnou Okanou konec. Ale na návrat už bylo pozdě.