“Tady, u toho stolu.”
“Kde přitom stála ta plechovka?”
“Počkejme,” vzpomínal plukovník. “Já jsem seděl tuhle a měl jsem tu plechovku před sebou.”
Podplukovník se opřel o stůl a díval se snivě do okna. V rosném úsvitu se naproti rýsovala šedá a červená vila. “Kdopak tam bydlí?” ptal se unyle.
Plukovník bouchl do stolu. “Hergot sakra, na to jsem nevzpomněl! Počkej, tam bydlí nějaký žid, ředitel banky nebo co. Zatracená věc, teď už do toho vidím! Vrzale, mně se zdá, že jsme na stopě!”
“Já bych rád viděl tu spížku,” řekl podplukovník vyhýbavě.
“Tak pojď. Tudy, tudy,” vedl ho plukovník horlivě. “Tady to je. Na tom nejvyšším regále byla ta krabice. Máry,” zařval plukovník, “tady nemáte co koukat! Jděte na půdu nebo do sklepa!”
Podplukovník si oblékl rukavice a vyšvihl se na okno, které bylo poněkud vysoko. “Vypáčeno dlátem,” řekl prohlížeje okno. “Okenní pažení je ovšem z měkkého dřeva; pane plukovníku, to rozštípne každý kluk.”
“Zatrápená věc,” divil se plukovník. “Zatracení lidé, že dělají tak mizerná okna!”
Venku před mříží čekali dva vojáčkové.
“To je vojenská policie?” ptal se podplukovník Vrzal. “To je dobře. Já se ještě podívám zvenčí. Pane plukovníku, musím ti poradit, abys do eventuálního rozkazu neodešel z domu.”
“To se rozumí,” souhlasil plukovník. “A proč vlastně?”
“Abys byl k dispozici, kdyby snad - Ti dva vojáci zůstanou ovšem tady.”
Plukovník zafuněl a něco spolkl. “Rozumím. Nechtěl bys trochu kafe? Žena by ti uvařila.”
“Teď na to není kdy,” řekl podplukovník suše. “O tom ukradeném spise zatím ovšem nikomu neříkej; leda až… až tě zavolají. A ještě něco: služce řekni, že ten zloděj ukradl nějaké konzervy, nic víc.”
“Ale poslyš,” zvolal plukovník zoufale, “ty přece ten spis najdeš, že?”
“Budu hledět,” pravil podplukovník a srazil služebně paty.
Toho rána seděl plukovník Hampl jako hromádka neštěstí. Chvíli si představoval, jak ho přijdou dva důstojníci zatknout; chvíli si hleděl nějak vymyslit, co asi dělá podplukovník Vrzal a jak uvádí v pohyb celý ten veliký a skrytý aparát vojenské informační služby. Představoval si poplach u generálního štábu a sténal.
“Karlouši,” říkala mu podvacáté jeho paní (- už dávno z opatrnosti ukryla jeho revolver do služčina kufru), “nechtěl bys něco sníst?”
“Dej mi pokoj, ksakru,” utrhl se plukovník. “Já myslím, že to viděl ten žid naproti.”
Paní jen vzdychla a šla do kuchyně plakat.
Vtom zařinčel zvonek. Plukovník vstal a narovnal se, aby přijal s vojenskou přímostí důstojníky, kteří ho přicházejí zatknout. (Kteřípak to asi budou? uvažoval roztržitě.) Ale místo důstojníků vešel zrzavý človíček s tvrďáskem v ruce a vycenil na plukovníka veverčí zuby. “Prosím, já jsem Pištora z policejního komisařství.”
“Co chcete?” vyhrkl plukovník a nenápadně se přesunul z pozoru v pohov.
“Prý vám tu vykradli špajz,” zubil se pan Pištora s jakousi důvěrností. “Tak už jsem tady.”
“A co vám je po tom?” vyštěkl plukovník.
“Prosím,” zářil pan Pištora, “tady to je náš rajón. Ona ta vaše služka říkala ráno u pekaře, že vám vykradli špajz, a tak já povídám, pane komisaři, já si tam zaskočím, že jo.”
“To nestojí za to,” zavrčel odmítavě plukovník. “Ukradli jenom… jenom krabici s makaróny. Nechte to laskavě plavat.”
“To je divné,” mínil pan Pištora, “že nemákli víc.”
“Je to moc divné,” řekl hořce plukovník. “Ale po tom vám nic není.”
“Asi je někdo vyrušil,” zazářil pan Pištora v náhlém osvícení.
“Tak máúcta, pane,” uťal plukovník.
“Prosím,” pravil pan Pištora s nedůvěřivým úsměvem, “to já bych se na ten špajz dřív musel podívat.”
Plukovník chtěl vybuchnout, ale pak se poddal své bídě. “Tak pojďte,” řekl znechuceně a vedl toho človíčka do spíže.
Pan Pištora se nadšeně rozhlížel po úzké komůrce. “No jo,” řekl potěšeně, “vypáčil okno dlátem; tak to byl Pepek nebo Andrlík.”
“Co prosím?” ptal se ostře plukovník.
“To udělal Pepek nebo Andrlík; ale Pepek snad sedí. Kdyby vymáčkl jenom sklo, tak by to mohl být Dundr, Lojza, Novák, Hosička nebo Kliment. Ale tohle bude Andrlík.”
“Abyste se nemýlil,” zahučel plukovník.
“Že by tu byl někdo nový na špajzy?” zvážněl náhle pan Pištora. “To snad ne. Totiž on Mertl taky jde na okna páčidlem, ale nikdy nechodí na špajzy, nikdy, pane; ten jde skrz záchod do bytu a bere jen prádlo.” Pan Pištora vycenil veverčí zuby. “No, já si mrknu k Andrlíkovi.”
“Že ho nechám pozdravovat,” vrčel plukovník. To je neuvěřitelné, mínil, když byl zase ponechán svým trudným myšlenkám, jak je tahle policie neschopná. Kdyby aspoň hledali otisky prstů nebo šlépěj - dobrá, v tom je odborná metoda; ale tak pitomě na to jít - Kdepak by se policie hrabala na mezinárodní špionáž! To bych rád věděl, co dělá Vrzal.
Plukovník neodolal tomu pokušení a zavolal telefonem podplukovníka Vrzala; po půlhodinovém zuření dostal konečně spojení. “Haló,” volal medově, “tady Hampl. Prosím tě, tak jak daleko - Já vím, že nemůžeš nic říkat, ale já jen - Já vím, ale kdybys mně jen laskavě řekl, je-li to už - Ježíšmarjá, ještě pořád nic? - Já vím, že to je těžký případ, ale - Jen okamžik, Vrzale, prosím tě. Mě tak napadlo, že ze svých prostředků, rozumíš, dám deset tisíc tomu, kdo toho zloděje dopadne. Já víc nemám, ale to víš, za takovou službu - Já vím, že ne; ale já čistě soukromě - No ano, to bude má soukromá věc; služebně to nejde. - Nebo se to může rozdělit těm civilním detektivům, že? - Ale ovšem, ty o tom jako nevíš; ale kdybys těm lidem nějak naznačil, že plukovník Hampl slíbil deset tisíc - Tak dobře, tak ať to řekne tvůj strážmistr. Prosím tě, kamaráde! - Tedy promiň. Děkuju ti.”
Plukovníku Hamplovi se poněkud ulevilo po tomto štědrém rozhodnutí; měl dojem, že teď aspoň má sám nějaký podíl na stíhání toho zatraceného zlodějského špióna. Lehl si na sofa, protože byl unaven tím rozčilováním, a maloval si, jak sto, dvě stě, tři sta mužů (všichni byli zrzaví a cenili veverčí zuby jako pan Pištora) prohlížejí vlaky, zastavují auta letící k hranicím, čekají na svou kořist za rohem ulice a náhle vykročí se slovy: “Ve jménu zákona. Pojďte se mnou a držte hubu.” Pak se mu zdálo, že skládá zkoušku z balistiky na vojenské akademii, i hekal těžce a probudil se zpocen. Někdo zvonil.
Plukovník Hampl vyskočil a pokoušel se srovnat své myšlenky. Ve dveřích se zjevily veverčí zuby pana Pištory. “Tak už jsem tady,” řekly veverčí zuby. “Tak prosím, byl to on.”
“Kdo?” snažil se pochopit plukovník.
“No přece Andrlík,” podivil se pan Pištora tak, že přestal cenit zuby. “Kdopak jiný? Pepek je totiž na Pankráci.”
“Ale co máte pořád s tím Andrlíkem?” utrhl se netrpělivě plukovník.
Pak Pištora vykulil svá světlá očka. “Ale přece on ukrad ty makaróny ze špajzu,” pravil důtklivě. “Už ho zbalili na komisařství. Prosím, ale já jsem se přišel zeptat - On Andrlík říká, že prý v té piksle žádné makaróny nebyly, že tam bylo jen takové lejstro. Tak jestli to je jako pravda.”
“Člověče,” vykřikl plukovník bez dechu, “kde máte to lejstro?”
“V kapse,” vycenil zuby pan Pištora. “Kampak jsem to -,” pravil hrabaje se v listrovém sáčku, “- aha. Je to vaše?”
Plukovník mu vytrhl z ruky drahocenný, pomačkaný spis číslo 139/VII, odd. C. Oči se mu zalily slzami úlevy. “Človíčku zlatý,” vydechl, “já bych vám za to dal nevímco. Ženo,” zařval, “pojď sem. To je pan komisař - pan inspektor eh -“
“Agent Pištora,” řekl mužíček ukazuje svůj chrup co nejpotěšeněji.
“Tak on už našel ten ukradený spis,” hlaholil plukovník. “Jdi, ženo, přines skleničky a koňak. Pane Pištoro, já bych… ani nevíte jak… totiž abyste věděl… Napijte se, pane Pištoro.”
“Vždyť to nic nebylo,” zubil se pan Pištora. “Pane, ta píše! Jo, a ta piksla, milostpaní, je na komisařství.”
“Čert vem pikslu,” burácel blaženě plukovník. “Ale drahý pane Pištoro, jak jste tak rychle ten spis našel? Na zdraví, pane Pištoro!”
“Ať slouží,” děl pan Pištora uctivě. “Božíčku, to nic není. Když je vylomený špajz, tak jdeme na Andrlíka nebo na Pepka, ale Pepek teď kroutí dva měsíce na Pankráci. Když je to půda, tak to máme Píseckýho, Tonderu chromáka, Kanera, Zimu a Housku.”
“Ale, ale,” divil se plukovník. “Poslouchejte, a jakpak když je dejme tomu případ špionáže? Prosit, pane Pištoro!”
“Děkuju uctivě. - Jako špionáž, to my u nás nemáme. Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus, na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek, a když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger. Pane, to my jdeme najisto. A kasaře, ty máme z celé republiky. Je jich - hup!, je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí.”
“Patří jim to,” prohlásil plukovník krvelačně. “Pane Pištoro, napijte se!”
“Děkuju uctivě,” řekl pan Pištora, “ale já moc nepiju. Prosím, zdravíčko. Oni tihle - hup!, tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane; každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem. Jako ten Andrlík. Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz. Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle. Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal. - Tak poď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok.”
“Rok vězení?” mínil plukovník Hampl soucitně. “Není to trochu moc?”
“Ale vždyť je to vloupání,” vycenil zuby pan Pištora. “Tak děkuju uctivě, pane; já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl. A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství. Stačí říct pan Pištora.”
“Prosím vás, pane,” řekl plukovník, “kdybyste snad - hm - za tu službu - Totiž to lejstro je… totiž nijak zvlášť, ale… já bych to nerad ztratil, víte? Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu,” pravil honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.
Pan Pištora překvapením a dojetím zvážněl. “Ale to nebylo třeba,” řekl strkaje honem ruku s bankovkou do kapsy. “To přece nic nebylo - Tak já děkuju uctivě, pane; a kdybyste někdy zas potřebovali -“
“Dal jsem mu totiž padesát korun,” řekl pan plukovník Hampl své ženě blahovolně. “Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale -” Pan plukovník mávl velkomyslně rukou. “Jen když se ten zatracený spis našel.”
Muž, který se nelíbil
“Pane Kolda,” řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, “já mám něco pro vás.” Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže; ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce; je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci. “Pane Kolda,” řekl tedy pan Pacovský, “já do toho nevidím. Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale… Víte co,” vyhrkl pan Pacovský, “přijďte se někdy na něj podívat.”
“Co s ním je?” ptal se pan Kolda.
“To je právě to,” pravil pan Pacovský pohoršeně, “já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No.”
“Roedl, Roedl,” přemýšlel strážmistr Kolda. “To jméno mně nic neříká. Čím je?”
“Já nevím,” řekl pan Pacovský. “Říká, že je bankovní úředník; ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sic takový zdvořilý človíček, ale - A poštu taky žádnou nedostává. Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí.”
“Jak to,” mínil strážmistr Kolda, “že se vyhýbá lidem?”
“On se ani nevyhýbá,” pravil pan Pacovský nejistě, “ale… prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit.”
Pan Kolda chvíli přemýšlel. “Tak víte co, pane Pacovský,” pronesl moudře, “řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to.”
Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky; cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak z ničeho nic vyskočil z okna. “Pane,” řekl káravě, “co to děláte?”
Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. “Proč bych neskákal?” ozval se chabě. “Já tady totiž bydlím.”
Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. “To je možné,” řekl, “ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.”
“Já jsem nevěděl, že to je zakázané,” omlouval se bezvýrazný muž. “Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.”
“To je možné,” pravil četník Panenka. “Tak mně ukažte své papíry.”
“Papíry?” děl pan Roedl nejistě. “Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu.”
“My už si o ně dopíšeme sami,” řekl Panenka ochotně. “Pojďte se mnou, pane Roedl.”
“Kam?” bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. “Jakým právem… jakým právem mě chcete sebrat?”
“Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,” prohlásil Panenka. “Nedělejte žádné řeči a pojďte.”
Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: “Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?”
“Pane strážmistře,” hlásil Panenka, “mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl.”
“Aha,” řekl pan Kolda se zájmem. “Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl.”
“Vy mne přece nemůžete zatknout,” pravil znepokojeně pan Roedl.
“To nemůžeme,” souhlasil pan Kolda. “Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl.”
“Já… já odpírám jakoukoliv výpověď,” koktal pan Roedl rozčileně. “Já si budu stěžovat… já protestuju -“
“Ježíšmarjá, pane Roedl,” vzdychl pan Kolda, “vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu.” Načež se chopil novin a četl dále.
“Koukněte se, pane Roedl,” řekl po chvíli, “ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře.”
Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem; pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny.
“Helejte, pane Roedl,” začal zase po nějaké době, “tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!”
Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. “No jo,” řekl, “tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda takhle ztratit měsíc trestu!”
“A když se přiznám,” řekl pan Roedl váhavě, “tak…”
“Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo,” vykládal pan Kolda, “a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl.”
Pan Roedl vzdychl; v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz. “Proč,” vydralo se z něho, “proč mně každý říká, že se mu nelíbím?”
“Protože máte strach,” děl rozšafně pan Kolda. “Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl.”
“Rosner,” opravil bledý člověk stísněně.
Pan Kolda se zamyslil. “Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě.”
“No přece Rosner Ferdinand,” vyhrkl člověk.
“Rosner Ferdinand,” opakoval pan Kolda, “to už mně něco říká. Rosner Ferdinand…”
“Depozitní banka ve Vídni,” pomáhal bledý muž.