Riley se trochu zachichotala.
"Ahoj. Jak se máš?”
"Dobře, myslím."
Nastalo ticho.
Typický teenager, pomyslela si Riley. Vždy bylo těžké Jilly rozmluvit.
"Tak co děláš?" Zeptala se Riley.
"Jen vstávám," řekla Jilly a zněla trochu omámeně. "A jdu na snídani."
Riley si pak uvědomila, že ve Pheonixu je o tři hodiny méně.
"Omlouvám se, že volám tak brzy," řekla Riley. "Úplně jsem zapomněla na časový rozdíl."
"To je v pořádku. Je hezké že voláš."
Riley slyšela zívnutí.
"A jdeš dneska do školy?" Zeptala se Riley.
"Jo. Z basy nás kvůli tomu pouští každý den."
To byl Jillyn malý vtip, azylový dům nazývala "basou", jako by to byla věznice. Riley to příliš legrační nepřipadalo.
Riley řekla, "No, já tě nechám jít, aby ses nasnídala a připravila se."
"Hej, počkej chvíli," řekla Jilly.
Znovu nastalo ticho. Riley slyšela, jak Jilly potlačila vzlyk.
"Nikdo mě nechce, Riley," řekla Jilly. Teď už brečela. "Pěstounské rodiny mě odmítají. Nelíbí se jim moje minulost."
Riley byla překvapená.
Její "minulost"? pomyslela si. Ježíš, jak může mít třináctiletá osoba "minulost"? Co se to s lidmi děje?
"Je mi to tak líto," řekla Riley.
Jilly promluvila váhavě skrze slzy.
"Je to jako ... no, ty víš, je to... chci říct, Riley, zdá se, jako bys byla jediná, kdo má o mě zájem."
Riley bolelo v krku a pálily ji oči. Nemohla odpovědět.
Jilly řekla: "Nemohla bych žít s vámi? Nebudu na obtíž. Máš dceru, že? Mohla by být jako moje sestra. Mohly bychom na sebe dávat navzájem pozor. Chybíš mi."
Riley se snažila promluvit.
"Já ... já si nemyslím, že to je možné, Jilly. "
"Proč ne?"
Riley se cítil zdevastovaná. Otázka ji udeřila jako kulka.
"Jen to ... není možné," řekla Riley.
Stále ještě slyšela Jillyn pláč.
"Dobrá," řekla Jilly. "Musím jít na snídani. Ahoj."
"Ahoj," řekla Riley. "Brzy ti znovu zavolám."
Slyšela cvaknutí, jak Jilly ukončila hovor. Riley se sklonila nad svůj stůl, po tváři jí začaly téct slzy. V hlavě se jí neustále jako ozvěna opakovala Jillyna otázka ...
"Proč ne?"
Bylo pro to tisíc důvodů. Už měla ruce plné práce s April. Její práce byla příliš náročná, jak v nárocích na její čas, tak na energii. A byla kvalifikovaná nebo připravena řešit s Jilly její psychické jizvy? Samozřejmě, že ne.
Riley si utřela oči a vzpřímeně se posadila. Vyžívání se v sebelítosti nikomu nepomůže. Byl čas dát se znovu do práce. Venku umíraly dívky a potřebovaly ji.
Zvedla složku a otevřela ji. Je čas, říkala si, vrátit se na scénu?
KAPITOLA TŘETÍ
Scratch seděl na houpačce na verandě a sledoval děti, jak přichází a odchází ve svých halloweenských kostýmech. Obvykle měl rád, když chodili koledníci. Ale tento rok mu tato událost přišla hořko-sladká.
Kolik z těchto dětí bude za pouhých pár týdnů naživu? zamýšlel se.
Pak si povzdychl. Asi nikdo z nich. Termín se blížil a nikdo jeho zprávám nevěnoval pozornost.
Řetězy houpačka na verandě skřípaly. Padal drobný, teplý déšť a Scratch doufal, že děti nenastydnou. Na klíně měl košík se sladkostmi a byl dost štědrý. Bylo už pozdě a brzy už kolem žádné děti nebudou.
Ve Scratchově mysli si děda stále stěžoval, i přesto, že výstřední starý muž zemřel již před lety. A nezáleželo na tom, že Scratch byl už dospělý, dědova rada byla vždy na blízku.
"Podívej se na toho v plášti a černé plastové masce," řekl děda. "To že je kostým?"
Scratch doufal, že se s dědou znovu nepohádají.
"Je převlečený za Dartha Vadera, dědečku," řekl.
"Nezajímá mě, kdo to má být. Je to levný převlek z obchodu. Když jsem tě brával koledovat, vždycky jsme ti kostým vyrobili. "
Scratch si ty kostýmy pamatoval. Aby ho děda proměnil v mumii, zabalil ho do roztrhaného prostěradla. Aby z něj udělal rytíře v lesklé zbroji, vyzdobil ho děda těžkopádným plakátovým papírem, pokrytým hliníkovou fólií, a k tomu nosil kopí z koštěte. Dědovy kostýmy byly vždy kreativní.
Přesto Scratch na oslavy Halloweenu nevzpomínal s příjemnými pocity. Děda vždy nadával a stěžoval si, zatímco ho do převleků oblékal. A když se Scratch vrátil domů z koledování ... na chvíli se znovu cítil jako malý kluk. Věděl, že děda má vždycky pravdu. Scratch ne chápal proč, ale na tom nezáleželo. Děda měl pravdu, a on se mýlil. Tak se prostě věci měly. Tak to bylo odjakživa.
Scratchovi se ulevilo, když už byl na koledování příliš starý. Od té doby sedával na verandě a předával dětem sladkosti. Měl z nich radost. Těšil se z toho, jak si užívají dětství, když on to štěstí neměl.
Na verandu vstoupily tři děti. Chlapec byl oblečen jako Spiderman a dívka jako Catwoman. Vypadali na devět let. Třetí dětský kostým Scratche rozesmál. Malá holka, asi sedmiletá, byla převlečená za čmeláka.
"Dejte koledu nebo něco provedeme!" volaly děti, zatímco se nahrnuly před Scratche.
Scratch se zasmál a přehraboval se v koši se sladkostmi. Některé z nich dětem předal a ty mu poděkovaly a odešly.
"Přestaň jim dávat cukrlata!" Zavrčel děda. "Kdy přestaneš podporovat ty malý spratky?"
Scratch dědovi tiše vzdoroval už několik hodin. Později za to bude muset zaplatit.
Děda mezitím stále reptal. "Nezapomeň, že zítra večer máme práci."
Scratch neodpověděl, jen poslouchal vrzající houpačku. Ne, nezapomene na to, co bude muset zítra večer udělat. Byla to špinavá práce, ale musí to být.
*
Libby Clarková následovala svého staršího bratra a svou sestřenici do temných hvozdů za zahradami domů v sousedství. Nechtěla tu být. Chtěla být doma v pohodlné posteli.
Její bratr, Gary, šel s baterkou první. V kostýmu Spidermana vypadal divně. Její sestřenice, Denise, následovala Garyho ve svém převleku kočičí ženy. Libby klusala za nimi.
"Pojďte," řekl Gary a spěchal vpřed.
Bez potíží proklouzl mezi dvěma keři a stejně tak Denise, ale Libbyn kostým byl celý nafouklý a zachytil se za větve. Teď se strachovala ještě víc. Pokud se kostým čmeláka poničí, maminka bude vyvádět. Libby se podařilo se vyprostit a pelášila za nimi, aby je dohnala.
"Já chci jít domů," řekla Libby.
"Tak jdi," řekl Gary a pokračoval dál.
Ale Libby se samozřejmě příliš bála, než aby se vrátila. Už byli příliš daleko. Neodvažovala se jít zpátky sama.
"Možná bychom všichni měli jít zpátky," řekla Denise. "Libby má strach."
Gary se zastavil a otočil. Libby si přála, aby viděla jeho tvář, která byla zakrytá maskou.
"Copak se děje, Denise?" řekl. "Máš taky strach?"
Denise se nervózně zasmála.
"Ne," řekla. Libby viděla, že lže.
"Tak pojďte, obě dvě," řekl Gary.
Malá skupina pokračovala dál. Půda byla mokrá a mazlavá a Libby měla mokrý plevel až po kolena. Alespoň už přestalo pršet. Měsíc začínal vykukovat skrz mraky. Ale také začalo být chladno a Libby měla všechno vlhké, třásla se a měla opravdu, ale opravdu strach.
Konečně se stromy a keře rozestoupily a odhalily velkou paseku. Z vlhké země stoupala pára. Gary se zastavil na okraji, stejně tak Denise a Libby.
"Tady to je," zašeptal Gary a ukázal. "Podívej – je to čtvercové, jako by tady měl být dům nebo něco takového. Ale dům tu není. Není tu nic. Dokonce tu nerostou stromy ani keře. Jen plevel. To proto, že ta zem je prokletá. Žijí tady duchové."
Libby si připomněla, co jí řekl táta.
"Žádní duchové neexistují."
I tak se jí třásla kolena. Bála se, že se počurá. Mamince by se to určitě nelíbilo.
"Co to je?" Zeptala se Denise.
Ukázala na dva tvary, které vystupovaly ze země. Libby připadaly jako velké roury, které jsou nahoře ohnuté, a téměř úplně pokryté břečťanem.
"Nevím," řekl Gary. "Připomínají mi periskopy ponorky. Možná nás duchové sledují. Jdi se podívat, Denise."
Denise se vystrašeně zachechtala.
"Ty se jdi podívat!" Řekla Denise.
"Dobře, já půjdu," řekl Gary.
Gary ne příliš odvážně vykročil palouk a vydal se k jednomu z tvarů. Zastavil se asi tři stopy od něj. Pak se otočil a vrátil se zpět ke své sestřenici a sestře.
"Nedokážu říct, co to je," řekl.
Denise se znovu zasmála. "To protože ses ani nepodíval!" řekla.
"Podíval," řekl Gary.
"Nepodíval! Ani ses k tomu nepřiblížil!"
"Přiblížil jsem se k tomu. Pokud jsi tak zvědavá, běž se na to podívat sama."
Denise chvíli nic neříkala. Pak vyběhla na mýtinu. Došla trochu blíže k tvaru, než kam došel Gary, ale pak bez zastavení utíkala zpět.
"Já taky nevím, co to je," řekla.
"Teď je řada na tobě, jít se podívat, Libby," řekl Gary.
Libby se strach vkrádal až do krku jako pnoucí břečťan.
"Nenuť ji, Gary," řekla Denise. "Je moc malá."
"Není moc malá. Dospívá. Je čas, aby se tak začala chovat."
Gary do Libby ostře dloubl. Ocitla se pár metrů blíž k palouku. Otočila a pokusila se vrátit zpět, ale Gary natáhl ruku, aby ji zastavil.
"Ne-ne," řekl. "Denise a já jsme šli. Ty musíš taky jít."
Libby těžce polkla a otočila se, stála tváří v tvář prázdnému prostranství se dvěma ohnutými objekty. Měla vtíravý pocit, že by její pohled mohly opětovat.
Opět si vzpomněla na tátova slova ...
"Žádní duchové neexistují."
Tatínek by o něčem takovém nelhal. Tak čeho se tedy tak bála?
Kromě toho začínala být na Garyho naštvaná za to, že je tyran. Byla téměř stejně naštvaná, jako vyděšená.
Já mu ukážu, pomyslela si.
Nohy se jí ještě třásly, krok po kroku pokračovala na velké čtvercové prostranství. Jak se přibližovala ke kovovému objektu, cítila se Libby statečnější.
Když se k té věci dostala blíž – na mnohem kratší vzdálenost, než Gary nebo Denise – byla na sebe docela hrdá. Přesto nemohla rozklíčovat, co to je.
S větší porcí odvahy, než jakou tušila, že má, k tomu natáhla ruku. Strčila prsty mezi listy břečťanu v naději, že její ruka nebude polapena nebo snědena nebo něco horšího. Její prsty narazily na tvrdý, chladný kov roury.
Co to je? říkala si.
Teď v trubce ucítila mírné vibrace. A něco zaslechla. Zdálo se, že to přichází z roury.
Naklonila se k rouře opravdu blízko. Zvuk byl slabý, ale věděla, že to není jen její představivost. Zvuk byl skutečný a bylo to jako když pláče a naříká žena.
Libby prudce vzdálila ruku od roury. Byla příliš vystrašená, než aby se pohnula, promluvila nebo zakřičela nebo cokoliv jiného. Nemohla ani dýchat. Připadalo jí to jako tehdy, kdy spadla ze stromu na záda a vyrazila si dech.
Věděla, že se musí dostat pryč. Ale zůstala tam jako přimrzlá. Bylo to, jako by musela svému tělu říct, jak se pohybovat.
Otoč se a utíkej, pomyslela si.
Ale několik děsivých okamžiků to prostě nemohla udělat.
Pak se její nohy samy od sebe rozeběhly a ona se ocitla, jak se žene zpátky na okraj mýtiny. Obávala se, že se po ní natáhne něco opravdu děsivého, popadne ji a škubne s ní zpět.
Když dorazila na okraj lesa, sehnula se a lapala po vzduchu. Teď si uvědomila, že celou tu dobu ani nedýchala.
"Co se děje?" Zeptala se Denise.
"Duch!" Libby zalapala po dechu. "Slyšela jsem ducha!"
Nečekala na odpověď. Odtrhla se a běžela zpět odkud přišli tak rychle, jak to jen dokázala. Slyšela, jak její bratr a sestřenice běží za ní.
"Hej, Libby, zastav!" volal její bratr. "Počkej!"
Ale se nehodlala zastavit, dokud nebude v bezpečí doma.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley zaklepala na dveře Apriliny ložnice. Bylo poledne a ten nejvyšší čas, aby její dcera vstala. Ale odpověď, kterou dostala, nebyla to, v co doufala.
"Co chceš?" zazněla z místnosti tlumená, nevlídná, mrzutá odpověď.
"Budeš spát celý den?" Zeptala se Riley.
"Teď jsem vzhůru. Za chvíli budu dole."
S povzdechem Riley šla po schodech dolů. Přála si, aby tu byla Gabriela, ale každou neděli si brala volno.
Riley se svalila na gauč. Včera celý den byla April podrážděná a odměřená. Riley netušila, jak se zbavit neidentifikovatelného napětí, které bylo mezi nimi, a ulevilo se jí, když April ten večer odešla na halloweenskou oslavu. Protože se pořádala v domě přítelkyně o pár bloků dál, neměla Riley žádné obavy. Alespoň ne do doby, když odbila jedna v noci a její dcera ještě nebyla doma.
Naštěstí se April ukázala ještě v době, kdy se Riley stále rozhodovala, zda podniknout nějaké kroky. Ale April vešla a rovnou odpajdala do postele, se svou matkou promluvila sotva pár slov. A zatím to nevypadalo, že by dnes ráno ke komunikaci tíhla o něco víc.
Riley byla ráda, že je doma, aby se pokusila vyřešit, co je potřeba. Ještě se pro nový případ nerozhodla a se stále kvůli němu cítila na vážkách. Bill se jí stále hlásil, takže věděla, že se včera s Lucy Vargasovou vydali vyšetřovat zmizení Meary Keaganové. Promluvili si s rodinou, pro kterou Meara pracovala a také s jejími sousedy v jejím domě. Nedopracovali se k vůbec žádným stopám.
Dnes Lucy vedla všeobecné pátrání, koordinovala několik agentů, kteří roznášeli letáky s fotkou Meary. Mezitím Bill dost netrpělivě čekal na Rileyno rozhodnutí, zda případ přijmout nebo ne.
Ale nemusí se rozhodnout hned teď. Všichni v Quanticu měli za to, že Riley nebude zítra k dispozici. Jeden z prvních vrahů, které kdy usvědčila, bude mít jednání v Marylandu o podmínečném propuštění. Nesvědčit u tohoto jednání jednoduše nepřipadalo v úvahu.
Jak Riley seděla a dumala nad svými možnostmi, April se rozeběhla dolů ze schodů, plně oblečená. Vřítila se do kuchyně, aniž by na svou matku alespoň pohlédla. Riley vstala a šla za ní.
"Co máme k jídlu?" Zeptala se April a dívala se do ledničky.
"Mohla bych ti připravit něco k snídani," řekla Riley.
"To je dobrý. Já si něco najdu."
April si vyndala sýr a zavřela dveře ledničky. Na kuchyňské lince si uřízla kousek sýra a nalila si kávu. Do kávy přidala smetanu a cukr, posadila se u kuchyňského stolu a začala okusovat sýr.
Riley se posadila ke své dceři.
"Jaká byla párty?" Zeptala se Riley.
"Byla dobrá."
"Přišla jsi domů trochu pozdě."
"Ne, nepřišla."
Riley se rozhodla, že se nebude hádat. Možná, že v dnešní době nebyla na párty pro patnáctiletou dívku jedna hodina v noci příliš pozdě. Jak by to mohla vědět?
"Crystal mi řekla, že máš přítele," řekla Riley.
"Jo," řekla April a upíjela kávu.
"Jak se jmenuje?"
"Joel."
Po chvíli ticha se Riley zeptala, "Jak je starý?"
"Já nevím."
Riley cítila, jak se jí úzkostí a hněvem svíralo hrdlo.
"Jak je starý?" Zopakovala Riley.
"Je mu patnáct, dobře? Stejně jako já. "
Riley si byla jistá, že April lže.
"Ráda bych se s ním setkala," řekla Riley.
April obrátila oči v sloup. "Proboha, mami. Kdy jsi vyrůstala? V padesátých letech, nebo tak něco?"
Riley až bodlo.
"Já si nemyslím, že je to nesmyslné," řekla Riley. "Ať se tu zastaví. Představ mi ho."
April postavila svůj šálek kávy tak zhurta, až ho vylila trochu na stůl.
"Proč se mě neustále snažíš ovládat?" vyštěkla.
"Já se tě nesnažím ovládat. Jen chci poznat tvého přítele."
Několik okamžiků April jen mrzutě a tiše zírala na svou kávu. Pak náhle vstala od stolu a vyřítila se z kuchyně.
"April!" Vykřikla Riley.
Riley následovala April domem. April šla ke dveřím, uchopila svou tašku, která visela na věšáku.
"Kam jdeš?" Zeptala se Riley.
April neodpověděla. Otevřela dveře, vyšla ven a zabouchla za sebou dveře.
Riley stála pár okamžiků v ohromeném tichu. Jistěže se April vrátí hned zpátky, pomyslela si.
Čekala celou minutu. Pak šla ke dveřím, otevřela je a rozhlédla se po ulici. Po April nebylo nikde ani stopy.
Riley v ústech pocítila hořkou chuť zklamání. Přemýšlela, jak je to možné, že se věci až takto vyhrotily. V minulosti si s April prožila těžké časy. Ale když se všechny tři – Riley, April a Gabriela – v létě přestěhovaly do tohoto městského domu, byla April velmi šťastná. Spřátelila se s Crystal a byla v pořádku, když v září začala škola.
Ale teď, jen o dva měsíce později, se April změnila ze šťastného teenagera v zamračeného. Vrátil se její post-traumatický stresový syndrom? April utrpěla opožděnou reakci poté, co ji vrah jménem Peterson uvěznil v kleci a snažil se ji zabít. Ale docházela za dobrou terapeutkou a zdálo se, že tyto problémy postupně řeší.
Riley pořád stála v otevřených dveřích, vyndala si z kapsy mobil a poslala April zprávu.