Crivaro zakroutil hlavou a protočil oči vzhůru.
„Riley Sweeneyová, jednoho krásného dne vás ten váš instinkt dovede do vážných potíží.“
Obrátil se ve svém sedadle čelem k ní. Tlumeným hlasem jí začal vysvětlovat: „Podívejte se, dneska brzy ráno mi zavolal jeden starý známý. Jmenuje se Harry Carnes. Dřív působil jako policista v LA a spolupracovali jsme kdysi na jednom případu. Teď už je v důchodu a přestěhoval se do Colorada. Před rokem byla poblíž místa, kde žije, zavražděna žena – první oběť, o které jsem před chvílí mluvil. Snažil se pomoci místní policii, ale případ zůstal nevyřešený.“
„A dál?“ zeptala se Riley.
„A – Harry se svou ženou cestují tuhle zimu po Jihozápadě. Harry zaslechl o vraždě, ke které došlo v Arizoně a napadlo ho, že by mohla být propojená s vraždou v Coloradu. Takže mi zavolal, abych to prověřil.“
Riley se cítila ještě zmatenější.
„Dvě totožné vraždy,“ řekla. „Proč to tedy není oficiálně případ FBI?“
Crivaro zakroutil hlavou a řekl: „Nešel jsem oficiální cestou. Neznělo mi to jako něco, do čeho by se chtěla FBI zaplést. Vlastně ani nevím, jak moc jsou ty vraždy stejné a pár detailů, ve kterých se shodují, není nic neobvyklého. Abych byl upřímný, myslím, že spíš propojené nejsou.“
Riley se s přimhouřenýma očima dívala na Crivara.
„Takže mi chcete říct, že letíme do Arizony jenom proto, že děláte laskavost svému starému známému?“
„Přesně tak,“ řekl jí Crivaro.
Riley se marně snažila pochopit to, co jí teď říká.
„Proč ale jedu s váma i já?“
„Jste moje parťačka,“ řekl Crivaro.
„Ale tohle ani není opravdový případ!“
Crivaro pokrčil rameny: „To ale nevíme jistě. Možná zjistíme, že má Harry pravdu a že ty dvě vraždy jsou propojené a najednou se ocitneme na stopě skutečného sériového vraha. A pokud to tak bude, stane se to nakonec oficiálním případem FBI. A o to byste přijít nechtěla, že ne? Navíc jsem si říkal… no, říkal jsem si, že by to pro nás dva mohla být dobrá příležitost, abychom se spolu sžili.“
Riley málem vyhrkla nahlas: Vždyť už jsme spolu pracovali na třech vraždách!
Rychle si ale také uvědomila, že během těchto případů spolu měli často spory. A ona tehdy ani nebyla agentkou.
Možná má agent Crivaro pravdu.
Možná by si měli dopřát nějaký čas, aby se naučili spolu vycházet ve svých nových rolích. Ale opravdu se jim to podaří díky tomuto neoficiálnímu a nejspíš i neexistujícímu případu?
„Kdo vůbec hradí tenhle výlet?“ zeptala se.
„To je na mě,“ zabručel Crivaro. „Pokud z toho bude skutečný případ, tak mi FBI veškeré náklady proplatí.“
„Takže to vlastně znamená, že spolu jedeme na jakousi dovolenou?“
Crivaro se rozpačitě zasmál: „Berte to tak, že počasí v Arizoně je touhle dobou o dost lepší než ve Virginii. Děkovat mi nemusíte, že jsem nám zařídil změnu prostředí.“
„Nepřijde mi to tak vtipné,“ Riley se snažila znít míň podrážděně, než ve skutečnosti byla. „Mohl jste mi alespoň narovinu říct, o co jde.“
Crivaro se snažil hájit: „No, bylo to celé dost narychlo. A v Quanticu byste neměla beze mě co na práci. Takže není důvod proč nejet společně a aspoň se můžete snažit něco naučit. Na místě budeme vyšetřovat. Tak jako tak by to pro vás mohla být nějaká nová zkušenost. Tak co v tom vidíte za problém?“
„Já vám povím, co je problém,“ řekla Riley. „Doma na mě čeká naštvaný snoubenec, protože z ničeho nic takhle odjíždím. Myslíte, že až se dozví, že ani nejde o opravdový případ, tak ho přejde vztek?“
Crivaro si provinile povzdechl.
„A vy mu to snad řeknete?“
Riley byla šokovaná. Ani ji nenapadlo, že by Ryanovi o tom, co dělá, když je pryč, neříkala.
„Samozřejmě,“ odsekla.
„To mě mrzí,“ řekl Crivaro. „Asi máte pravdu, měl jsem se vás nejdřív zeptat.“
„Jo, to jste měl.“
Crivaro jí věnoval soucitnější pohled.
„Podívejte, jestli se toho nechcete účastnit, tak to plně chápu. Až přistaneme ve Phoenixu, klidně nasedněte na první letadlo nazpátek. Letenku vám zaplatím. Takhle to chcete?“
Jeho nabídka Riley vykolejila a nevěděla, co na to říct.
Neměla bych jeho nabídky využít? přemítala.
V první chvíli se jí volba zdála jednoduchá. Crivaro ji nemá co tahat přes celou zemi kvůli vyřízení této nejspíš úplně zbytečné věci. A když by zamířila rovnou domů, tak by mohla urovnat věci s Ryanem – obzvlášť když bude mít jeden nebo dva dny navíc, než nastoupí do práce v Quanticu. Mohlo by to být přesně to, co s Ryanem potřebují.
Jenže pak si vybavila vztek v Ryanově hlase, když se jí do telefonu ptal: „A co bude s mým autem? Jak dlouho se bez něj budu muset obejít?“
Riley potlačila naštvané odfrknutí.
Zatracené auto, nadávala v duchu.
Ryan se víc staral o to, že nebude mít k dispozici svoje auto, než že nebude mít doma Riley.
Tohle ji vážně rozčílilo.
Najednou už neměla sebemenší chuť jezdit domů, aby urovnávala věci s Ryanem. A co se Crivara týče…
Ten se o mě alespoň trochu zajímá.
V jedné věci měl navíc Crivaro pravdu. Budou dělat alespoň nějaké vyšetřování, i kdyby jen proto, aby zjistili, že není co vyšetřovat. Může z toho být nakonec dobrá zkušenost. Mohla by se přiučit něčemu novému.
Nakonec prohlásila: „To je v pořádku. Zůstanu s vámi.“
Crivarovi zablesklo v očích.
„Jste si tím jistá?“ zeptal se jí.
Riley se trochu zaculila a řekla: „Když si to rozmyslím, dám vám vědět.“
Crivaro se usmál.
„No, nabídka pořád platí, když budete ode mě chtít utéct co nejdál. Teda jen co se tohohle výletu týče. Až budeme spolupracovat na oficiálním případu, tak už se mě nezbavíte.“
„Budu na to myslet,“ řekla Riley.
Crivaro se pohodlně opřel a zavřel oči, aby si zdřímnul.
Riley vytáhla časopis z přihrádky na sedadle před sebou a začala jím listovat.
Dumala nad tím, co právě udělala.
Dala jsem přednost práci před Ryanem.
A k jejímu překvapení z toho měla dobrý pocit.
Co to o mně vypovídá? A co to pro nás znamená?
Pak ale začala přemýšlet více o současnosti.
Arizona.
Vůbec nic o ní nevěděla.
Většinu svého života strávila mezi zelenými kopci ve Virginii. Co ji asi v tak odlišné části země čeká?
KAPITOLA PÁTÁ
Po přistání ve Phoenixu si Riley a Crivaro vzali zavazadla a postupovali směrem ven k terminálu. V příletové hale čekalo asi dvacet lidí na pasažéry z letadla. Nebylo pochyb o tom, kdo z nich čeká právě na ně.
Muž s vřelým výrazem ve tváři a lehce načervenalým obličejem energicky mával na Crivara. Riley předpokládala, že to bude Harry Carnes. Vedle něj stála statná žena. Ruce měla založené na hrudi a ve tváři měla zamračený výraz. Riley si domyslela, že tato ne úplně šťastně se tvářící žena bude Harryho manželka.
Muž přivítal Crivara srdečným objetím a Crivaro oběma manželům představil Riley. Žena se jmenovala Jillian. Riley odhadovala, že oba manželé budou přibližně ve věku agenta Crivara nebo o něco starší.
Trochu ji znepokojilo, že oba na sobě měli tričko, džínové kraťasy a sandály. Ona a Crivaro měli bundy a oblečení do chladnějšího počasí.
„Zavazadla máte?“ zeptal se Harry a prohlížel si, jak jsou oblečení.
„Ne, jenom tyhle,“ odpověděl Jake a pozvedl své cestovní zavazadlo.
Harry se rozesmál a řekl: „No, pak budeš mít čas s tím něco udělat.“
Vzpomněla si, co během letu Crivaro říkal.
„Počasí v Arizoně je touhle dobou dost lepší než ve Virginii.“
Na počasí v Arizoně rozhodně vybavená nebyla. Odjížděli ve spěchu, takže si nemohla zabalit nic jiného. Možná si bude muset koupit něco na sebe. S tím, jaký má rozpočet, si toho ale nebude moci dovolit příliš.
Možná to nebude problém, pomyslela si. Jestli se do Quantica vrátí brzy, tak by si měla vystačit s tím, co má.
Následovali Harryho do nejbližšího občerstvení. Všichni se posadili ke stolu a objednali si sendviče k obědu.
Crivaro se obrátil na Harryho: „Tak jsem tady. Pověz mi všechno, co víš.“
Harry pokrčil rameny.
„Kromě toho, co jsem ti řekl do telefonu, moc dalšího nevím. Včera byla nalezena mrtvola ženy na turistické trase poblíž Tunsboro, městečka severně odsud. Jmenovala se Brett Parmová. Zaujalo mě to, když jsem to slyšel ve zprávách, tak jsem zvedl telefon a zavolal policejnímu šéfovi v Tunsboro. Moc se mi nedařilo z něj dostat podrobnosti, ale nakonec mi sdělil alespoň něco. Zmínil se o řezných ranách, které měla žena na rukou – a také, že příčinou smrti bylo vykrvácení. Vykrvácela někde jinde a pak ji nechal u cesty. A v podstatě mi sdělil, ať se nepletu do vyšetřování.“
„A to je přesně to, co hodláme udělat,“ poznamenala Jillian.
Harry se naklonil přes stůl ke Crivarovi.
„Mám z toho ten vážně podivný pocit, Jakeu. Je to úplně stejné jako vražda Erin Gibneyové před rokem. Vzpomínám, jak jsem se snažil pomoci policii v Gladwinu a jak jsem neuspěl.“
Harry sklopil zrak a zamumlal: „Ani jsme nebyli k vyřešení nijak blízko.“
Jillian si povzdechla a řekla Crivarovi: „Harry se cítí provinile. Kdyby prý tehdy vyřešil tu první vraždu, tak by se tahle ani nestala. Což je samozřejmě směšné. Můžeš mu to, Jakeu, nějak rozmluvit? Řekni mu, že nemá smysl se takto trápit.“
Crivaro se na Harryho empaticky podíval. Zdálo se, že přesně ví, jak se cítí.
„Jillian má pravdu. Nemůžeš si to vyčítat. I kdyby mezi oběma vraždami byla spojitost…“
Harry ho náhle přerušil: „Jakeu, mezi těmi vraždami je spojitost. Cítím to v kostech.“
Riley vyčetla z Crivarovi tváře, že o tom pochybuje.
„Harry, mám za sebou víc případů vražd než ty,“ řekl Crivaro. „Ten pocit zodpovědnosti za něčí smrt moc dobře znám. Stejně jako ten pocit, když ti uniká vrah. Ale nemůžeš se tím nechat pohltit.“
Natáhl se a položil kamarádovi ruku na rameno.
„Ty jsi nikoho nezabil, Harry. Neneseš za to zodpovědnost. Není to tvá vina. Rozumíš, co ti říkám?“
Harry si dlouze povzdechl a řekl Jakeovi a Riley: „Byl jsem policistou dost dlouho na to, abych si tohle všechno uvědomoval. Nikdy se nepodaří vyřešit všechny případy. Ale taky jsem v téhle práci byl dost dlouho na to, abych poznal, kdy se moje instinkty pletou a kdy ne. Tenhle případ, tahle poslední vražda, mi vážně nedá spát.“
Odložil nedojedený sendvič zpátky na talíř a odsunul ho od sebe.
„Jsem rád, že jste dorazili, abyste prověřili okolnosti tohohle případu,“ pokračoval. „Díky tomu se cítím mnohem lépe. Až dojíte sendviče, odvezu vás do Tunsboro.“
Jillian šťouchnula Harryho do ramene a téměř zašeptala: „Počkej, Harry. Nikam nikoho vozit nebudeš. Musíme se vrátit zpátky do kempu.“
Harry se na svou ženu obrátil s prosebným pohledem v očích.
„No tak, zlato,“ odpověděl šeptem. „Tak moc nepospícháme. A Tunsboro je jen krátkou cestu odsud.“
„Můžou si pronajmout auto,“ řekla Jillian. „Nezapomeň, že máme dohodu.“
Harry se tvářil zahanbeně. Riley nechápala, co se to mezi nimi odehrálo. Všimla si, že Crivaro váhá, co má říct.
Nakonec se Jillian přísně podívala na Jakea a řekla: „Harry se do tohohle plést nebude. Ať už jde o cokoli. Je v penzi. A my jsme na dovolené. Nechci, aby se zase zcela pohltil do práce, jako v případě vraždy Erin Gibneyové. Kvůli tomu z něj pak několik měsíců byla troska plná viny. A chci, aby tohle všechno bylo už za námi.“
Harry zdráhavě přikývl a s nepatrným úsměvem řekl Riley a Jakeovi: „No, tak jste slyšeli, co řekla má drahá polovička. Drží mě zkrátka. Rád bych s váma pracoval, ale je to tak. Máme naplánovanou dovolenou a dneska míříme na jih k Národnímu lesoparku v Coronadu. Máme rezervaci v kempu Riggs Flat.“
„A rušit ji nebudeme,“ dodala ostře Jillian. „Za žádnou cenu.“
Harry jí stiskl ruku a uklidnil ji: „Samozřejmě, že ne, zlato. Ale máme dost času na to, abychom je odvezli do Tunsboro. Pak se vrátíme do kempu a odhlásíme. Je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat, když přijeli až sem.“
Jillian přísně koukala na Harryho.
„Dobrá – ale jen pokud slíbíš, že si to po cestě nerozmyslíš.“
Harry pozvedl pravou ruku.
„Přísahám,“ řekl a rychle ji políbil.
Jillian se usmála a zdálo to, že se mu povedlo ji uklidnit. Výhružně ukázala prstem na Crivara a dodala: „A ty se ho ani nepokoušej přemlouvat.“
„To by mě ani nenapadlo,“ řekl Crivaro a uchechtnul se.
Manželský pár se nyní zdál mnohem uvolněnější. Harry se dokonce vrátil ke svému nedojedenému sendviči. Během toho, co všichni jedli, navázal s Riley a Jakem přátelskou konverzaci. Jillian ho občas doplnila nebo opravila.
Harry a Jillian se nedávno poprvé stali prarodiči a jejich nejmladší dcera se bude vdávat. V tuto dobu bylo jako obvykle v Coloradu na jejich vkus příliš velká zima. Takže se skoro jako každou zimu sbalili do svého karavanu a vydali se na cestu na Jihozápad, kde je mnohem tepleji. Tam jezdili od kempu ke kempu.
Harry pyšně ukázal Riley a Crivarovi fotku svého vybavení na kempování – velký obytný přívěs za bílým vozem. Byl to jejich „domov na cestách“, jak se vyjádřil Harry.
Jejich klábosení pokračovalo a Riley si všimla posmutnělého výrazu na Crivarově tváři.
Přemýšlela…
Že by jim Crivaro záviděl?
Crivaro a Harry se zdáli být oba ve stejném věku. Vůbec neuvažovala o tom, že by Crivaro šel do penze. Jestlipak to on sám někdy zvažoval?
Mělo by to pro něj vůbec nějaký smysl?
Riley o svém učiteli nevěděla mnoho věcí. To málo, co věděla, ale bylo, že je rozvedený a má syna, který se mu odcizil.
Crivarův život se ani vzdáleně nepodobal životu Harryho a Jillian, kteří byli obklopeni šťastnou rodinou. Jestli měl nějaká vnoučata, nikdy se o nich Riley nezmínil. Sdělil Riley, že jeho bývalá žena je znovu šťastně vdaná a že jeho syn se živí prodejem nemovitostí a…
„Žijí naprosto normální život, jako ostatní lidé.“
Potom se sebekriticky zasmál a dodal: „Já to asi normálně neumím.“
Riley si poprvé uvědomila, že Crivaro musí být dost osamělý.
Jestli jediným smyslem jeho života byla jeho práce a jestli má pocit, že tím v životě o něco přišel, pak v něm bezpochyby musela tato spokojená manželská dvojice v důchodu vyvolávat melancholické pocity.
Mohla jeho osamělost za to, že ji vzal s sebou na tenhle prapodivný výlet?
Čas od času měla Riley pocit, že Crivaro je pro ni víc jako její otec, než ten zahořklý ex-mariňák, co žije sám v horách. Když už nic jiného, tak ji alespoň občas pochválil za to, co udělala dobře. A to je víc, než kdy udělal její pravý otec.
Přemýšlí o mně někdy jako o své dceři? napadlo ji.
Všichni dojedli a zamířili na parkoviště. Riley se ulevilo, že počasí bylo ve skutečnosti příjemné. Bylo teplo, ale nebylo horko ani dusno. Možná si přeci jen vystačí s oblečením, které si s sebou sbalila.
Očekávala, že dorazí ke karavanu, který viděla na fotkách, ale na parkovišti stálo jen samotné vozidlo bez přívěsu.
„Kde máte přívěs?“ zeptal se Crivaro.
„To je na naší výbavě to nejlepší,“ odpověděla Jillian. „Kdykoli můžeme odpojit náš domov a nechat ho v kempu a projet se po okolí v našem… no… řekněme autě. Není to tak nóbl, jako mají jiní, ale je to praktické.“
Crivaro a Harry nastoupili dopředu a Riley s Jillian se usadily na prostorných sedadlech vzadu.
Harry opustil letiště a po cestě pokračoval v přátelském hovoru s Crivarem – kudy sem z Colorada přijeli, kam mají namířeno, co navštěvují každou zimu a kde mají dobré restaurace. Riley měla dojem, že má snad nekonečnou zásobu naprosto obyčejných věcí, o kterých může hovořit, ale zdálo se, že ho Crivaro pozorně poslouchá a vůbec ho to nenudí.
Riley přestala věnovat jejich konverzaci pozornost. S povděkem přijala, že Jillian, která seděla vedle ní, nemá potřebu ji zahrnout podobnou prostoduchou konverzací.
Riley přemítala, co by vůbec v rámci zdvořilostní konverzace Jillian říkala.
Když Harry najel na dálnici a zamířil na sever, Jillian se rozpovídala.
„Koukám, že jsi zasnoubená.“
Ta poznámka Riley rozhodila, ale vzápětí si všimla, že Jillian kouká na její zásnubní prsten.
Usmála se a řekla: „Ano, to jsem.“
Jillian se pousmála a zeptala se: „Máte už určené datum svatby?“
Riley naprázdno polkla.
„Ehm, ne, ještě ne,“ odpověděla.
Pravdou bylo, že s Ryanem neměli nejmenší tušení, kdy by se svatba měla konat. Někdy se zdála i samotná myšlenka na svatbu naprosto nereálná.
„Tak vám přeju, ať jste hlavně šťastná,“ řekla Jillian.
Jillian se otočila začala koukat z okna.
Riley přemýšlela nad významem jejích slov.
„Tak vám přeju, ať jste hlavně šťastná.“